Kapitola třináctá
03.03.2012 13:24
"Tak jak bylo?" zeptala se Alexe, který k ní stál zády a díval se za vzdalující postavou. Polekaně sebou škubnul a otočil se ke Carol čelem.
"Normálně." odpověděl prostě, ale do očí se jí nepodíval.
"Normálně? Nic se nestalo?"
Hlasitě si povzdechl.
"Líbali jsme se." přiznal nakonec a koukal snad všude, jen ne na ni. Stále totiž měl pocit, jako by ji tím, co dělá, zrazoval.
"Hmm…" odpověděla a gestem mu naznačila, že by měli jít. V hlavě se jí honily desítky myšlenek, ovšem převládala jediná; mluvila partička z odpoledne pravdu, nebo jen přeháněli? Měla se snad o Alexe bát? "Jaké to bylo?" přerušila nakonec ticho, aby si z něj Alex náhodou neodvodil špatné závěry.
"Normální." znovu pokrčil rameny.
"Normální… Páni, ty jsi ale výřečný…" převrátila očima.
"Bylo to… Nevím. Představoval jsem si něco jiného. Tohle spíš vypadalo, jako kdyby to Sabina chtěla mít co nejdříve za sebou, nebo co. Dobře, bylo to divné. Navíc mi ani nedala svůj telefon…"
Nic na to neodpověděla, i když si myslela své. Také ji napadlo, jestli Sára neměla pravdu a jestli na něj opravdu nežárlí. Ovšem, měla přeci příležitost posunout věci jiným směrem!
"Proč nic neříkáš?" vyrušil ji z jejích myšlenek.
"Co bych měla říkat?"
"Já nevím. Schválit mi to, rozmlouvat mi to, prostě něco!"
"Proč? Dělám ti ochranku, ne partnerského poradce. Nemám právo ti zasahovat do toho, s kým se stýkáš."
"U Sandry jsi mi do toho zasahovala." oponoval.
"Sandra byla upírka." uzemnila ho tvrdým hlasem, který byl i pro ni cizí. Na vteřinu zavřela oči a poté pokračovala už smířlivějším tónem. "Nevím, jako co mě bereš. Neznáš mě. Ano, můžeš se mnou mluvit kdykoliv o čemkoliv, smíš se mi svěřit a já se vždy pokusím ti dát nějakou radu, ale je to tvůj život. Já nemám nejmenší právo ho žít za tebe."
"Tak jo. Co mi tedy radíš?"
"Cože? S čím?"
"Se Sabinou." protočil očima, jako by to bylo nad slunce jasné.
"Dej si na ni pozor. Není mi sympatická, ovšem to je věcí názoru. Dělej si co chceš, ale moc tě prosím, snaž se nedostat do maléru!"
"Pokusím se." ujistil ji. Potom zaostřil někam před sebe. "Hele, není to náš autobus?"
Carol se podívala na hodinky a zhrozila se nad tím, kolik ukazovaly hodin.
"Je. Dělej, poběž!"
Druhý den začal úplně obyčejně. Těžké ranní vstávání, rychlá snídaně a těsné dobíhání autobusu. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tento den měl být něčím zvláštním…
"Do háje!" zaklel Alex, sotva vystoupil z autobusu. "Doufám, že máš nějaké drobné, nechal jsem nám totiž oběd doma na stole."
"Jo, něco tu mám. Počkej, skočím nakoupit do támhletoho hypermarketu." ukázala na malou dřevěnou budku se zářivě žlutým nápisem Potraviny.
"Půjdu napřed, nevadí?"
"Ne, jasně. Sejdeme se před školou." souhlasila Carol a potom se rozešli každý na opačnou stranu.
Něco do něj prudce strčilo.
"Hej!" ozval se a snažil se očima najít původce nárazu. Ovšem než to stihnul, další dobře mířená rána do žaludku ho srazila k zemi. Celé zorné pole mu zabrala něčí mohutná postava.
Ten, komu patřila, byl vysoký, s nagelovanými vlasy, frajer, který vypadal, jako by půlku života strávil v posilovně. Respekt z něj vyzařoval na míle daleko.
"To je on?" zeptal se kluka stojícího za Alexem a pohrdavě si odplivnul. Jeho doprovod mu to potvrdil kývnutím a potom se na Alexe ušklíbnul způsobem, který se dal volně přeložit jako 'tohle tě bude hodně bolet'.
Alex se rychle postavil a nervózně se rozhlédl kolem sebe, kde se začala tvořit skupinka lidí, kteří se netvářili zrovna přátelsky.
"Tak ty mi prý děláš do buchty. Ty, takový chudinka." znovu si odplivnul a ve skupince se několik osob pohrdavě uchechtlo.
"Nejsem chudinka a do nikoho ti nedělám!" bránil se Alex rozhořčeně.
"Vážně?" zatáhl svalovec. "Koťátko?" křikl někam do davu. Několik lidí se rozestoupilo a vedle kulturisty se objevila… Sabina! "Je to ten poseroutka, který tě obtěžoval?"
"Ano, je to on." přikývla Sabina s kukučem nevinné holčičky.
"Takže ty se mi ještě odvažuješ do očí vysmívat?" obrátil se se zvýšeným hlasem zpět na Alexe. "On je tak statečný, že lže mně? To ho budeme hodně brzy muset naučit, kdo je tady pán!" prohlásil a dav mu přitakal souhlasným mručením. Ovšem to už Alex nemusel odezírat, slyšel, a to muselo znamenat jediné - Carol je někde blízko. Ještě nikdy nebyl tak šťastný z její přítomnosti!
Okolo Alexe se začalo shlukovat několik kluků, kteří vypadali jako živé reklamy na steroidy. Všichni si mnuli ruce, praskali klouby a na tvářích se jim odrážely posměšné úšklebky.
Alexovo srdce se rozhodlo běžet maraton. Oči se mu rozšířily strachem a kolena roztřásla. Byl si moc dobře vědom toho, že nemá sebemenší šanci se sám ubránit.
"Ukážeme chlapečkovi, jak to tady chodí!" prohlásil svalovec a napřáhl se na první ránu. Alex se automaticky přikrčil a pevně sevřel oči, čekajíc na úder, který ale nepřišel. Něco ho totiž vyrušilo.
"Námitka!" vzduch okolo proťal výrazný ženský hlas, ten nejkrásnější hlas na světě. Carolin.
"Co chceš, pusinko? Tohle není místo pro takovou krásku, jako jsi ty. Počkej chviličku, jen tu něco dodělám a hned se ti budu věnovat." odpověděl jí zpátky svalovec, ovšem to už Carol stála před Alexem a bránila Robertovi v dokončení 'práce'.
"O to mi právě jde, být tady." odpověděla mu s milým úsměvem. "Musíme si popovídat."
"Nepočkalo by to?"
"Ne."
"No tak dobře." rezignoval Robert a pokynul svým kamarádům, aby si také dali pohov. "Copak krásného mi chceš říct?"
"Začneme třeba tím, že tvoje holka je děvka."
Několik lidí v davu zalapalo po dechu, ovšem Robert se jen usmál.
"Ale to já už dávno vím. Ty jsi určitě mnohem lepší."
"Zadruhé," pokračovala, jako by jeho poznámku neslyšela. "Alex ti do buchty nedělá, je totiž zadaný." na důkaz svých slov se otočila na patě a přitiskla si Alexovy rty na své. Byl tak překvapený, že se ani nebránil. Davem to zašumělo podruhé, ovšem tentokrát mnohem hlasitěji.
"A zatřetí," plynule navázala na svůj monolog. "Ještě jednou mě oslovíš pusinko a já ti jednu vrazím."
Ze skupinky se prodrala Sabina, zavěsila se Robertovi na ruku a svůdně zavrněla.
"Přeci jim nedovolíš, aby mi říkali děvko…" mile se na něj usmála.
"A proč ne? Táhni někam!" hrubě ji od sebe odstrčil, až zavrávorala. "Chrápeš s každým, kdo se ti namane, tak nevím, proč si stěžuješ!"
"Ale…" překvapeně zamrkala.
"Žádný ale! Vola už ze mě dělat nebudeš!" zakřičel po ní, až se přikrčila. Když už ani očička vystrašeného králíčka nepomohly, hrdě se postavila. Na tváři už nebylo po strojeném úsměvu ani památky.
"Vola z tebe dělat nemusím, ty jím totiž jsi! A v posteli stojíš za houby!" vmetla mu do tváře a pak rázným krokem odkráčela pryč.
"Čubka." ohodnotil ji ještě Robert, než se vrátil zpátky ke Carol.
"A co ty? Takový suchar." bradou ukázal na Alexe, "Není nic pro tebe, ty potřebuješ něco lepšího!"
"Ne." odpověděla mu pevným hlasem.
"Ale no tak, pusinko, nenech se prosit…" natáhl ruku, aby ji mohl pohladit po vlasech, ovšem její koleno, co mířilo do Robertova rozkroku, bylo rychlejší. S rukama přitisknutýma mezi nohama a hlasitým skučením Robert klesl nejdříve na kolena a poté se svalil na zem úplně.