Kapitola třicátá

J

sou to tři dny, anebo dokonce týden? Odjel a neozval se. Od té doby, co naposledy mluvil s Wrathem o něm nemají zprávy. Marianne se několikrát snažila vyhledat jeho stopu pomocí krve, ale jako by se propadl do země. Jediné vysvětlení bylo, že je někde v domě s olověnou vložkou, což bylo dost pravděpodobné. Stará sídla jsou takto vybavena a on jich má nespočet po celém světě. Hledat ho, je jako hledat jehlu v kupce sena zvlášť, když nestojí o to, aby ho našla.

Pořád tomu nemohla uvěřit. Tolikrát mu řekla, že ho miluje, tolikrát ho ubezpečovala, že tu pro něj je a on přesto odjel. Beth byla jediná, která jí zpola rozuměla. Byla na tom dost podobně, ale pro ni tu byl Wrath, kdežto Marianne se cítila sama i ve skupině lidí.

 

"Hlavu vzhůru, holka. Až si uvědomí, o co přišel, bude tu jako rys."

"Poldo, říká se jako blesk. To druhé je o zraku." Butch do sebe natlačil celou roštěnku a nevypadalo to, že ji rozkousal. Kristepane, nacpal to do sebe jako hladovej medvěd, kterej si v předpovědi doby ledové, dělá zásoby na zimu.

"Neryj, dyť je to fuk. To zvíře běhá taky rychle."

"Už jsi někdy viděl běžet rysa?" Půl stolu se pobaveně otočilo na Butche, který se na Vishouse zaškaredil.

"Nejsem ňákej zasranej dokumentahňup, abych čučel na tyhle věci. Stačí, že ta kočka běhá, ne?"

Vé se rozesmál. "To ty taky, když ti chytne šatník." Butch zavrčel a ukázal na Vishouse prostředník. Celé dopoledne bylo trochu hektické, při vší lásce těch dvou, se Butch pokusil Vishouse zadusit, když mu jeho nedopalek zažehnul neuklizené sako, které nechal přehozené přes gauč v Doupěti.

"Sklapni, ještě jsem ti neodpustil. Krom toho nemám čas. Naši dneska hrajou." Marianne se zvedla od stolu a odnesla talíř do dřezu. Konečně se debata stočila jinam, už ji otravovalo, jak se ji všichni snaží povzbudit. Celá otravná skupinka se tváří jako by měla střeva svázaná do uzlu. Každý se snažil dělat, jako že se nic neděje, ale nevyřčené obavy visely ve vzduchu. Všichni si dělali starosti. Je to krátká doba co se vrátil a znovu odjel. Po Tohrově zmizení je to druhé v pořadí.

"Hele poldo, víš, proč mají policajti na televizní anténě feferonku?" zeptala se ho, když začal znova pitvat rysa a mohl by se zase dostat k jejímu problému. Butch se opřel do opěradla a zvedl bradu.

"Aby měli ostřejší obraz." Zašklebila se na něj a stůl se rozesmál. Chystala se odejít, když ji zastavil jeho hlas: "Hej, Anne, a jestli pak víš, proč měla ta princezna zavřená ve věži, víš v té pohádce, dlouhé vlasy spuštěné z okna až na zem?" Založila si ruce na hrudi a přimhouřila víčka.

"Protože říct, že měla dlouhé vedení, by bylo moc ostrý." Protočila oči a zamumlala, že je moc vtipnej.

Vyšla z kuchyně, ale nešla k sobě do pokoje, nýbrž k přednímu vchodu. Vlastně se Butch docela trefil. Je jako ta princezna ve věži, jenže pro tu si nakonec přišel princ, co záleží na tom, jestli jí při šplhání vytrhal vlasy. Marianne by tam mohla mít štafle a trčely by tam tak dlouho, než by je někdo podkopnul.

 

Neměla nejmenší chuť se někomu svěřovat. Vyšla před dům a odhmotnila se před kamerovým systémem, aby Vé věděl, že odešla. Přenesla se až před Dariovu vilu. Bylo zvláštní tady být, když ví, že on uvnitř není. Byla stejná jako vždycky, přitom se Marianne při pohledu na ni stahovalo hrdlo. Byl to hodně špatný nápad sem chodit, napadlo ji. Za týden už se tu potuluje po čtvrté a stále nemá odvahu jít blíž jak na pozemek. Překonala mrazení v zádech a vstoupila na příjezdovou cestu vedoucí k domu. Trávník byl krátce sestřižený, to před tím nebyl a určitě taky nebyl rozsypaný bílý prášek před vchodem protějšího baráku. Někdo musel cestou k domovu vysypat mouku nebo jemný cukr. Všechna obydlí kolem žila stejně jako dřív, jen to Dariovo vyhlíželo osaměle, ale to jen proto, že tam Marianne někdo chyběl. Přirozeně, že pro oko někoho jiného by se nic nezměnilo.

 

Došla až ke dveřím a prstem pohladila mosazné klepadlo. Bylo chladné a kov mírně orosený. Nevšimla si, že pršelo. Několik posledních dní je jí naprosto ukradených. Volné chvíle tráví s Esther, nebo se snaží zabavit ve Wrathově kanceláři vyřizováním pochůzek a žádostí. Práce je to jediné, co dokáže zaměstnat její mozek, aby nepřemýšlel nad blbostma. A proto tu taky vlastně je, připomněla si.

Chystala se zaklepat, když se dveře od domu otevřely a za nimi se v okamžiku objevil překvapený Fritz.

"Paní, to je milé překvapení, nečekal jsem vás."

Usmála se. "Dobrý den, Fritzi. Máte se?"

"Děkuji, dobře. Obávám se, ale že vás nepotěším, pán tu není. Odjel pryč před pár dny a neozval se." Marianne to nepřekvapilo, ale z úst staříka to znělo posmutněle, kdyby tu Darius byl, tak by mu od plic řekla…

"Vím. Fritzi, nebude ti vadit, když si pro něco dojdu? Zapomněla jsem to tu, když jsem odcházela."

"Ale samozřejmě." Ustoupil jí z cesty, jako by si právě uvědomil, že jí neslušně brání v průchodu a nechává ji stát venku. "Omlouvám se. Byl jsem na odchodu, chtěl jsem dojít nakoupit."

"Jen jdi. Dlouho se nezdržím." Otočila se na něj, potom co jí pomohl z kabátu a pověsil ho na nejbližší věšák u stěny.

"Jen si pro to dojdu a hned budu pryč. Nemusíš tu zůstávat, ať tě nezdržuju." Fritz chvíli váhal a než odešel, ještě se jí stihl zeptat, jestli něco nepotřebuje.

"A paní, málem bych zapomněl. Pošťák tady pro vás nechal dopis." Teď zase překvapeně zamrkala Marianne. Proč by někdo nechával dopis zrovna u Daria? Nikdo nemohl vědět, že tu bydlela.

"To je divné," řekla nahlas a Fritzovo čelo se zkrabatilo. Došlo jí, že si to myslel také.

"Paní, možná byste to neměla otevírat, kdo ví od koho to je." Dobrák Fritz vždycky myslí na nejhorší. Zasmála se a položila mu ruku na rameno.

"Neboj se, nebude to nic hrozného. Nejspíš se jedná o něco, co jsem odtud vyřizovala, nebo na nějakém odeslaném dopise zůstala zpětná adresa." Po chvíli se dočkala kývnutí a připomínky, že ho nechal položený na stolku v salonku. Rozloučila se a už v půli cesty slyšela tiché klapnutí domovních dveří. Odešel.

 

Vyběhla pár schůdků a pak se dala chodbou k Dariově ložnici. Možná čekala, že ho tam najde rozvaleného na měkkých přikrývkách, jak si čte jeden z těch oblíbených týdeníků Bethiny bývalé redakce, které tolik zbožňuje spolu s Wrathem.

Pokoj byl tichý a ztemnělý, přes židli u konferenčního stolku měl přehozené kalhoty a u lampičky položený zlatý prsten s erbem jeho rodu. Došla až k tomu a vzala ho do ruky. Musel hodně spěchat, když ho tu nechal, většinou ho sundává jen, když míří do práce v terénu. Byl těžký, ledový a zabíral většinu Marianneiny dlaně. Povzdechla si a položila ho zpátky, další bolavá vzpomínka se drásala napovrch a Marianne ji nespokojeně zapudila. Ani prsten, ani ona pro něj nic neznamenaly, tak proč by se měla trápit. Milovala ho, ale jemu to nestačilo.

Už rychleji došla do jeho šatny a vytáhla z kapsy malý mosazný klíček, co jí dal. Nemělo smysl tady setrvávat víc než nutnou dobu.

Odemkla olověnou skříň a vytáhla si ven své zbraně a oblečení. Všechno to naházela do igelitové tašky a šedou kovovou obludnost znovu zavřela. Musela uznat, že se ani trochu nechodí k okolnímu interiéru.

Vydala se nazpět a v poslední chvíli, než se stačila odhmotnit, jí oči padly na stolek v salonku. Na něm ležela podlouhlá čistě bílá obálka. Zasunula si ji do zadní kapsy kalhot a přenesla se ke garáži, kde parkovala své Alfa Romeo Extended Warranty.

Pohladila jeho černou metalízu a rozkošnicky polaskala na předním světle. Tohle nádherný zlatíčko ji nikdy nenechalo ve štychu.

Převlékla se a zkontrolovala zbraně. Obě holky byly stejně ostré jako v den, kdy je Vishous předal jejímu otci a obě beretty v perfektním stavu. Nespokojeně mlaskla, když si všimla, že jsou čisté. Darius je musel vyčistit, sebekriticky přiznala, že ona by se k tomu nedokopala, to by si radši koupila nové. Pro podobné věci nemá ani za mák trpělivost.

Když nasedala do vozu, měla plán. Darius přísahal, že ji vždy ochrání a že tu pro ni bude. Marianne nevěřila tomu, že by ji nechal jen tak napospas. Pokud se nemýlí, tak ji pořád chrání a nedovolil by nikomu, aby jí ublížil. Ale pokud se plete… V opačném případě se dá v podstatě zabít.

 

Jela už nějakou chvíli, než se dostala až na druhou stranu Caldwellu. Podle scénáře by tak měla být snadno zranitelná a v hodně blbé čtvrti. Takže vlastně zatím všechno klape. Byla nervózní, když si uvědomila, že bude někde poblíž a postupně si začínala připravovat, co mu poví. Váhala, jestli mu dát pěstí, až po tom, co ho políbí, anebo před tím. Asi až po tom, shodla se. Až s ním skončí, bude potřebovat ambulanci.

Zaparkovala kousek za kostelem, což byla poměrně ironie. Church street byla klidná a opuštěná, ale pokud někdo opravdu hledal potíže, byla ideální. Vystoupila z auta a vydala se kolem gotické stavby dál na jih, přičemž se vyhnula obytným čtvrtím. Nemusela kličkovat, tady moc lidí nebydlelo a kostel pomalu chátral. Barevná vitráž byla rozbitá a tři spodní okenní tabule vymlácené.

Šla dál, dokud se cesta nezačala tenčit a terén nebyl horší. Několik stromů bylo dokonce popadaných přes cestu nedávnou bouřkou. Kmeny byly rozťaté vpůli a jeden byl ohořelý, jako by přesně do něj sjel blesk. Chvilku trvalo, než se přes to všechno přebrodila. Nikde nikdo nebyl, až si pomyslela, jestli všichni bezduší jednoduše nevyšuměli. Začínala si zoufat, když už přes hodinu courala sem tam, třikrát jí zvonil mobil a furt nic. Několikrát si posteskla, že by se jí hodil poldův vyhledávací talent.

Nakonec se přeci jen dočkala, když ji zpozorovaly dvě bílé hlavy. Nejprve obezřetně, pak trochu znuděně k ní přišly.

Marianne ani nepípla, jen tak stála a nechala je dojít blíž. Ty dva se po sobě podívali a uchechtly se.

"Tak tohle bude snadný, šéf nás pochválí," řekl jeden a chystal se Marianne udeřit. Vyhnula se jen tak, aby neztratila vědomí, ale zásah byl tvrdej, až jí cvakly zuby o sebe a chvíli si myslela, že se jí mozek otočil dokola.

"Ty se budeš vzpírat, mrcho?" procedil ten druhej a napřáhnul se. Marianne zavřela oči a v duchu volala Daria. Jestli ji miluje a opravdu mu na ní záleží, tak jí přijde pomoct. I kdyby ji nesledoval, musí cítit, že je v úzkých. Je to pár dní, co ho krmila. Její krev v něm je příliš silná, aby to mohl ignorovat. A tak mlčky přijímala rány a ty na duši postupně bolely víc než její obličej a tělo.

 

***

 

Plazit se po kolenou před Omegou nebylo nic příjemného, koneckonců si utrpení pana X užíval jen z prostého důvodu, že pan X trpěl. Po tom, co se beznadějně honil za bratrem Černé dýky Dariem celých osm let a bez úspěchu mu proklouzával jako slizký úhoř, ho Omega odvrhl, ale zabít ho, by podle jeho slov bylo moc milosrdné. Nechal ho žít životem člověka nejnižší úrovně a nyní konečně dostal pan X svou šanci.

Nejen, že po letech uplatní před Společností svou pozici, ale setkal se s tím panem Tajemným.

Pan X byl překvapený, když zjistil, o koho se jedná. Urazilo ho, že Omega nechal v čele Společnosti zrovna upíra a pan X s ním má do budoucna spolupracovat, ale stížnosti bylo to poslední, co by pan X zkoušel.

"Je mi fuk, co vám Omega dovolil, budete mi k dispozici na telefonu a nebudete se mi plést do věcí, nebo vámi nakrmím Bratrstvo!" Tahle věta se panu X převalovala v hlavě celý večer, ale podvolil se. Nezbývalo mu nic než čekat na příležitost, až znovu převezme otěže a zatím se bude věnovat svému vlastnímu plánu, už mu zbývalo jen zjistit datum, kdy bude moct udeřit.

 

***

 

Po pár minutách měla pocit, jako že její obličej už nemá tvary. Rány už ji nebolely, ale stále ji bolel žaludek od pořádného kopance, co schytala. Tekly jí slzy, ač se tomu snažila bránit, ale nebylo to situací, nýbrž zjištěním, že nepřijde. V poslední chvíli, kdy ještě dokázala sesbírat vůli zvednout se, se vyškrábala do stoje a neohrabaně jim začala údery vracet. Nejprve koukali jako blázen, než jim došlo, že kotě vystrčilo drápky. Nebylo snadné se s nimi prát, protože měla pocit, že se pozvrací. Žaludek se jí točil, nebo to byla hlava? Celý svět se otáčel v nepravidelných spirálách, a kdyby Marianne nevěděla, že podstoupila slušnou nakládačku, myslela by si, že je poctivě sťatá.

O čtyři kopance do žeber a dvě pěsti do boku se jí podařilo konečně začít trochu skórovat. Ten chytrák, co se jí posmíval jako první, jako první to taky schytal, druhý byl zkušenější a o dost lépe se držel. Marianne dalo hodně práce, aby ho dostala na zem a stačila vytasit dýky. Bolest, strach a celková rozpolcenost jí dodala síly. Nakonec mu prohnala obě dýky skrz trup, až do útrob černočerné nicoty, kterou zaprodal.

 

Když bylo po všem, odploužila se na obrubník u chodníku a položila si tvář do dlaní. Pokožku měla horkou a netoužila vidět, jak půvabně vypadá. Věděla, že s tímhle nemůže domů, Wrath by ji nejprve vyslechnul a pak by ji naložil podruhé. A říct, že ji přepadli, se jí nechtělo. Neměla náladu vymýšlet historky, tedy ne že by jí fungovala ta rozkmitaná káča co má v lebce, ale hlavně proto, že na lhaní nemá nervy. Mohli by ji okrást, ale těžko by jí nevzali drahé hodinky ze zápěstí a těch se Marianne nechtěla zbavit.

Pomalu se došourala ke svému autu a dalo jí to opravdu problémy, jen doufala, že nemá uvnitř nic natrženého. Zasunula se na sedadlo a úlevně se opřela do sedačky. Přemýšlela, co podnikne dál a začínala uvažovat o hotelu, natáhla se po kalhotách, ve kterých měla mobil, aby zjistila čísla na motely v okolí, když jí prst sjel po ostré hraně papíru a pořádně se pořezal. Zaklela a vytáhla obálku z kapsy. Na prstě měla zarudlou rýhu, která se začínala rozpíjet krví. Vložila si prst do úst a očistila ho. Na jazyku ji zaštípala nahořklá pachuť hnijících odpadků, okamžitě stáhla okýnko a odplivla si. Netušila jak Rhage zvládne pojídat ve své lepší polovině bezduché, aniž by se pak neštítil vlastní pusy.

Povzdechla si a rozlepila obálku, aby zjistila, co ji čeká uvnitř. Na místě přimrzla, když jí dala odpověď na to, co skrývá. Nedokázala přemýšlet, protože ji obsah dočista odzbrojil. Bylo jí jasné, o co jde, nemělo smysl si něco nalhávat.

Celé rozhodnutí jí netrvalo déle než půl minutu a že jí z toho bylo nanic. Váhavě ji zavřela, vhodila ji na druhé sedadlo a s hlubokým povzdechem sešlápla plyn. Chtěla plán, už ho má.

 

Tryskem se vyložila u garáže, všechno vrátila do pořádku a převlékla se. Když si byla jistá, že je všechno v relativním klidu, odhmotnila se do sídla. Že zapomněla na obličej, jí došlo, když vypukl chaos. Snažila se zapřemýšlet, co vymyslela na obhajobu, ale ona nad ní nepřemýšlela, takže je v pytli.

Nakonec Wrath zahřměl přes celé sídlo a domácnost jako na povel ztichla. I Marianne se lekla.

"Můžeš mi říct, kde jsi byla a jak to vypadáš?" drtil skrz zuby a tvářil se jako lidožravý lev. Ještěže Marianne člověk není.

"Mluv!" zařval.

Oprava, napadlo ji, že i přesto by mohla dost podobně dopadnout, jestli ho neuklidní. A to šlo jen jedinou cestou útoku.

"Odcházím," oznámila s klidem. Zrudl vzteky.

"Tak to nehrozí. Ty se teď sebereš a půjdeš se postarat o dítě, hned po tom, co s tebou dojedu k Haversovi!"

"Nic mi není. Mary mohla by ses mi pár dní postarat prosím o Esther? Vím, že je to narychlo, ale potřebuji naléhavě odjet." Mary se nejprve podívala na Wratha, pak váhavě kývla, ale tvářila se dost zmateně. Zato Wrath tohle nebral vážně a už začínal být pořádně nasraný. Atmosféra se kolem něj chvěla a vzduch byl chladný, jako mrazivé zimní dny.

"Zeptám. Se. Tě. Naposledy." Odsekával slova a znělo to jako burácení hromu. Chlapi v chodbě se sborem ošili a ženy instinktivně couvly, když si je obraně schovali za záda.

"Co se do prdele děje a kam chceš jet?!" Chvíli bylo ticho. Slyšela jen svůj vlastní splašený dech. Bezmyšlenkovitě stiskla obálku v dlani a prsty kolem nehtů jí zbělely.

"Jedu zpátky. Vracím se do kolstor."