Kapitola třicátá třetí

"C

o prosím?" Zamrkala zmateně.

Rozesmál se. "Kristepane, snad sis opravdu nemyslela, že jsem tě sem dotáhnul, abych s tebou povečeřel. Víš, kolik mi dalo práce, abych tě sem dopravil? Furt jsi byla na očích. Navíc jsi nebyla připravená."

"Na - na co, ježiš?"

Přešel to. "Tenkrát na silnici jsem měl neskutečnou příležitost. Bylo tak snadné tě dostat, měl jsem tě zpola nadosah. Ale znovu se to podělalo. A teď jsi tady, sama jsi mi naklusala do domu. Vážně jsi přesvědčená o tom, že se zase sebereš a odejdeš?"

 

Mlčela. Mlčela jako ryba, protože jí došla slova. Cítila, jak jí běhá mráz po zádech a do očí se jí nahrnuly slzy strachu, zrady i vzteku zároveň. Kupodivu se nevztekala na něj, ale na sebe. Je husa jestli si myslela, že ji nechá jít a ještě mu to usnadnila, vždyť ji přece sám učil, aby ve válce nikomu nevěřila.

"Co by se stalo, kdybych nepřišla?"

Nezaváhal v odpovědi. "Brzy by mi došla trpělivost a začal bych odpravovat jednoho po druhém v tvém okolí."

"Co se mnou chceš udělat?" zašeptala další z otázek a několikrát zamrkala, aby zahnala slzení. Uvolnil se a jeho bojovně vysunutá ramena klesla.

"Zatím nic."

"Zatím." Polkla a zhluboka se nadechla. "Je ti jasné, že mě budou hledat? Už jsem touhle dobou měla být v kolstor. Wrath o všem ví."

"Tady tě nenajde," řekl bezstarostně.

"Darius přijde. On ví o kolstor, přijde si pro mě. Má v sobě mou krev, najde mě přes pouto. Nevyhraješ."

"Nepřijde. Zdi jsou plné šíleného množství olova. Sem tě nevycítí, ani kdyby stál těsně za dveřmi. Marianne, nikdo si pro tebe nepřijde."

Nikdo si pro mě nepřijde, běželo jí hlavou. Vstal od stolu a písknul někam za její záda.

"Slečna by si ráda odpočinula, doveď ji do jejího pokoje." Uslyšela za sebou pohyb, ale ruce se jí nedotkly. Sebrala se a odešla z obýváku. Věděla cestu a s povděkem přijala osamělý kout bez očí, kam by se mohla v klidu složit.

"Ještě počkej, něco sis tu zapomněla." Ozvalo se na schodech a před očima se jí objevil Derringer. Vzala si pistolku do rukou a palcem přejela po písmu vyrytém na rukojeti. Darius by ji tu nenechal, najde způsob jak ji odtud dostat! Musí!

 

Nedokázala usnout, měla pocit, že každou chvíli někdo vletí do dveří a pokusí se do ní vyprázdnit zásobník. Jestli pro ni bylo před tím v domě příliš ticho, tak nyní to byl opak. Poslouchala tupé dupání chodidel po chodbě a strohé rozhovory zkreslené akustikou prázdných stěn a jejích dubových dveří. Všechno co slyšela, bylo stručné a bez emocí, jako nahrávka ze starého filmu. Nemyslela si, že by jí kdy chyběl plný dům živých lidí přetékajících životem. Dětský křik. Hromové rány od dusotu těžkých nohou, které se kryly se šťastným ženským smíchem, by pro ni nyní byla rajská hudba. Naneštěstí byl dům izolovaný a místní obyvatelé se už dávno naučili nezkřížit novému majiteli cestu. Výjimečné hluboké ticho tu bylo narušováno jen občasných zpěvem ptáků.

Přetočila se na bok a pokusila se na chvíli zavřít oči, aby ulevila mysli. Třeštila jí hlava a pláč, který protrhl přehradu a smetl ji jen, co vešla do dveří a zavřela je. Wrath sice neví kde je, ale zná ho, zná jeho povahu. Je jako běsnící tank, nepoleví, dokud ji nenajde. Whalty ho díky bohu nebezpečně podceňuje. Nikdy se nevzdává a projde klidně centimetr po centimetru, třeba každý hektar světa, dokud nenarazí na její stopu.

Trhla s sebou a posadila se. Její auto přece! U Rodsteova domu nechala zaparkované Audi Locus. I když je její mobil mimo dosah, tak všechna auta v sídle mají GPS, přes které Vishous zaměří její polohu. Otázka je, jestli to bude stačit k tomu, aby ji našli tady. Netušila kde přesně se nachází, ale nemůžou být tak daleko pro osm rozptýlených válečníků. Věděla, že kdyby na tom záleželo, Wrath by byl schopen povolat i mladé upíry po přeměně z výcvikového centra a rozsadit je po celém Skotsku, aby našel stopy. Ona by to tak udělala. Jediné, co jí trochu kazilo scénář, byla ta Whaltyho věta, že ještě nebyla připravená. A teď je? Ale na co? Kolik má času, než ji odstřihne? Vlastně byla ráda, že nepokračoval, možná je srab, ale něco je lepší nevědět.

 

Nadskočila leknutím a lampička z nočního stolku zařinčela o laminátovou podlahu. Skvělé, rozbila si světlo, teď tu bude mezi bezduchýma trčet po tmě. Dveře se otevřely a Whalty vešel do pokoje.

"Neumíš klepat?"

"Pročpak? Tvá nahota by mi nevadila." Protočila oči a odsunula se až ke zdi. Nechtěla mu být nablízku.

"To ráda věřím, ale to se nestane. Nemíním se tu před tou tvojí sebrankou svlékat."

Dělal, že si nevšiml její odtažitosti a položil se na matraci jako by nic. Blond vlasy mu v šeru měkce zářily a modré, bezvýrazné oči, které tolik milovala, měly o tón světlejší barvu, ve spektru by je řadila už mezi šedé. Zato tělo měl vyhublejší a většina svalové hmoty se zaoblila, takže jeho hrudník vypadal více jako u příslušníkůHomo sapiens.

"Prohlížíš si mě."

"Jo. Vypadáš stejně, ale jsi jiný."

"Zase chceš pitvat můj charakter?" Povzdechl si. "Marianne, možná ztrácím lidství, ale něco se nikdy nezmění. Opravdu jsi to neviděla?"

Zvedla k němu hlavu a odstrčila mu ruku, která jí mířila k neposlušnému pramenu vlasů uvolněnému z kvapem spleteného copu.

"Co? Že jsi zemřel? Kriste, myslela jsem si, že ano a bylo mi z toho nanic. Fakt, Whalty, proč si myslíš, že jsem vyvraždila tu tělocvičnu? Chtěla jsem pomstít někoho, kdo neměl ani tolik svědomí, aby mi řekl, co se s ním stalo." Pousmál se a mezi prsty promnul konec jejího copu.

"Anne, jsem bezduchý, svědomí nebylo zrovna v dárkové sadě," zvážněl, "ale o tom jsem nemluvil." Znovu se mu pokusila odstrčit ruku, ale v pěsti semkl její zápěstí a podržel ji nakloněnou k němu.

"Věděla jsi, že tě chci. Nezastíral jsem, že po tobě toužím, ale ty sis mě nevšímala. Kamarád Whalty," odfrkl si, "stačilo, abys mi věnovala tolik času jako tomu válečnickýmu sráči. Nic víc jsem nechtěl."

Zakroutila hlavou. "Nemiloval jsi mě, Whalty, to bych poznala." Vybavovala si všechno, co zažili a všechny jeho reakce. Ne, Whalty ji pouze chtěl, stejně jako většinu žen v jeho blízkosti a jediný rozdíl byl v tom, že ji nedostal. Nějak tušila, že kdyby mezi nimi bylo něco víc, zkazilo by to jejich přátelství.

Sevřel ji pevněji. "Zlatý voči, ani kdybych před tebou klečel, tak bys mě neviděla." Jeho výraz se změnil do děsivě uspokojeného. "Ale teď jsi tady pro mě."

"Proto jsi chtěl zabít Daria?"

Čelo se mu zamračilo, jako pokaždé, když zmíní jeho jméno. Posunul se výš a položil si hlavu k ní do klína. Nezajímalo ho, že se zatvářila, jako by se jí na stehna stočil jedovatý had.

"Víš, vlastně to nebylo nic osobního. Jeden packal ho měl za úkol. Pracoval na něm dlouho, ale ten zmetek mu unikal a tak jsem si řekl, že si trochu pohraju." Pokrčil rameny a vypadal, že se baví o zajímavém krimi. Zhnuseně se zašklebila, a kdyby za ní nebyla kamenná zeď, už by byla odsunutá ve vedlejší místnosti.

"A to je všechno? Nic víc? Žádný zvláštní důvod, ani promyšlený plán? Prostě jsi si jen tak řekl, že by bylo fajn ho zabít?" Nevěřícně ho pozorovala, úsměv se mu rozšířil. "Straší ti v salaši?"

"Říkal jsem ti, že mám rád drama."

"Jo a taky sýrovou pizzu. Whalty, nech mě jít. Mě nepotřebuješ, máš tu svou malou smradlavou říši. K čemu bych ti tady byla já?" Zvedl se z postele a zase se tvářil chladně. Pohled mu padnul na rozbitou lampičku. Kopnul do stínidla z mléčného skla.

"Nechám ti sem přinést novou. Kdybys něco potřebovala, stačí zabušit na dveře."

Posadila se a sarkasmus v hlase skrýt nedokázala, když se zeptala: "To jsem teď jako vězeň?"

"Jen, abys neudělala nějakou hloupost, která by mě naštvala a byla by škoda, kdybych ti ublížil."

To jistě. Dokázala by si představit jeho truchlení a srdceryvný pláč, že mu znečistila koberec.

 

S pocitem falešného bezpečí se došla vysprchovat. Netušila kolik je hodin, ani jestli je den či noc. Dům měl z venku dřevěné okenice a uvažovala, jestli je to u všech, ale v jejím pokoji byla arkýřová okna zazděná. Hádala, že jen u ní. Whalty by tak mohl sledovat její pohyb. Přes den byl její pokoj jediná bezpečná volba, která mu dávala tušení, že se tedy ve strachu ze světla o nic nepokusí.

Když se znovu dostala do pokoje, na nočním stolku stála zbrusu nová lampička a vzduch byl naplněný sladkou vůní kojeneckého zásypu. Zbloudilá myšlenka na Esther se jí vkradla do mysli. Takhle byla cítit její holčička, ale lépe, přirozeněji. Jak se asi má? Stihla si uvědomit, že je pryč?

Položila se na postel, která byla již čistě převlečená. Nechtěla Whaltyho pokoušet, stále se nezmínil o tom co je zač a jak moc je podobný jejímu druhu. Fakt netoužila zjišťovat kvalitu jeho potence.

Zavřela oči a pokusila se na nic nemyslet. Cestou přes Anglii se moc nevyspala a hodiny v hotelu se snad ani nedají počítat. Byla utahaná jako pes a neuvažovala racionálně, někdy během rozostřeného plánu na útěk se propadla do spánku.

Odpočinek, ale nepřišel tak snadno. Rozhovor s Whaltym ji přenesl do doby před několika měsíci.

Seděla u něj na gauči v obýváku a sledovala ho, jak si rozepíná manžetový knoflík na rukávu hedvábné košile Phillipa Lima. Vždy byla zvyklá se krmit z jeho zápěstí. Chvíli mu trvalo, než si ho vyhrnul až k loktu a sundal masivní náramek z bílého zlata. Natáhl k ní paži a pokrčil nohu v koleni, aby se mohla pohodlně opřít. Hltavě nakrmená byla poměrně rychle, před tím potřebu dlouho odkládala. Chuť krve byla skvělá, Whalty pocházel z dobrého rodu a čistota krve byla přiměřená jeho rodokmenu. Silná zahlcující slast jí proudila krkem a uklidňovala rozbouřený žaludek.

O chvíli později k němu zvedla hlavu a i přes opar omámení se zarazila, když byl tváří skloněný tak nízko, že se skoro dotýkal její čelisti. Chtěla se odtáhnout, ale dlaň na jejím zátylku jí v tom bránila.

"Chci se od tebe taky nakrmit," řekl a hlas měl hluboký a zhrublý. Ještě nikdy od něj podobný tón neslyšela. Začala tušit jeho úmysl a snažila se odtáhnout. Místo, aby ji pustil, tak ji políbil. Držel ji pevně a dotíral na její ústa. V pauze, kdy se potřeboval nadechnout, získala prostor, aby se mu vysmekla.

"Nech toho, Whalty. Tohle je chyba." Oční víčka měl vzrušeně přivřená a zhluboka dýchal. Nachýlil se k ní blíž, ale zarazila ho její dlaň na hrudníku.

"Dost, řekla jsem. Nechci s tebou spát." Dlouhou dobu si ji měřil pohledem, než se se zaúpěním svalil na záda a začal si třít rukama tvář.

"Sorry," řekl po chvíli, "ženská jako ty, by se k chlapovi při krmení neměla tak tulit." Zavtipkoval a tehdy mu to Marianne uvěřila, ale teď? Myslel to vážně, anebo chtěl zlehčit její odmítnutí, které ho zasáhlo? Netušila, že tolik zranila jeho hrdost a donutila ho chtít ji přesto získat.

 

Znenadání uslyšela ránu. S trhnutím se vzbudila a těžce oddechovala. Napadlo ji, jestli ji neprobudil sen, ale vzápětí to vyloučila, když hlasy ze spodního patra byly tak hlasité, že se nesly, až k ní. Ta rána byla střelba a nadávky, podle hlasu Whaltyho. Přikradla se ke dveřím a nalepila na ně ucho. Se zatajeným dechem se snažila rozeznat slova.

"Jak to, že dělá problémy? Tak to sakra nějak zařiď! Od čeho tu jsi? Řekni mu, že ji máme a jestli se nepřestane cukat, tak to za něj schytá! Kriste, od čeho máte hlavy? Mám všechno dělat sám?"

"Už toho máme dost! Je těžké ho držet!" Trhla s sebou při další ráně. "Ještě někdo chce něco říct?" Nastalo ticho. No, zřejmě jsou všichni zajedno, napadlo ji. Uslyšela kroky a rychle se vrátila na postel. Někdo kolem jen prošel a pokračoval dál. Vydechla a prohrábla si vlasy. O kom to mohli mluvit? Mělo to něco společného s ní? Sakra, připadala si jako ve špatné reality show.

 

Minuty ubíhaly a vždy když uběhly požadovanou trasu, povzdechla si a zakroutila hlavou. Další hodina v čudu a stále nic neměla. Marianne už z toho všeho začínala ztrácet nervy, od teď má jasnou představu jak se musejí cítit laboratorní myši v plastové přepravce. Jen jedno věděla na beton, a to, že se odtud musí nějak dostat. Stačí před dům, dokáže se natolik zkoncentrovat, aby se odhmotnila alespoň k autu.

Rozhodla se, že to stojí za pokus. Zkontrolovala náboje v Derringeru a přikradla se ke dveřím. Jak řekl Whalty, vždy byla dobrá v přepadávání ze zadu.

Napočítala do tří a rozrazila je jen tolik, aby stihla nevysokému strážícímu bezduchému zlomit vaz. Zakřupalo to a zhroutil se jí k nohám. Jen tak tak ho stihla zachytit, aby sebou o zem nelupnul příliš nahlas. Přetočila ho naznak a stáhla mu hodinky ze zápěstí. Neměla čas je zkoumat, protože byl ciferník zamlžený. Tady někdo neví, že levné šunty jsou sotva vodě odolné. Poděkovala mu a potichu se přesunovala po chodbě. Nakoukla do pootevřených dveří těsně vedle jejího pokoje, a překvapilo ji, že vedle nikdo nebydlí, prostor funguje jen jako skladiště.

Pokračovala dál a pistolka v dlani ji začala svrbět, když se dostala až ke schodišti. Nevěděla, jestli jsou vchodové dveře zamčené, ale kulka do zámku zburcuje celej barák, i když jsou zřejmě zvyklí na střelbu, pomyslela si trpce.

Pár schodů jí pod nohama zakřupalo. Útrpně sevřela oči, tohle fakt miluje. To si padouši nemohou promazat panty, přestavět ztrouchnivělý nábytek a pro jednou… jen jednou jedinkrát nechat dveře odemčené?

Po špičkách došla až k nim a vzala ta kliku. Zamčeno. No, jaké překvapení. Rozechvěle se nadechla a namířila hlaveň na zámek. Bylo jí jasné, že za pár sekund nastane mela, tak do toho.

Zmáčkla spoušť. Nic se nestalo. Zarazila se a zkusila to ještě jednou. Do háje zelenýho, tak dělej! Mačkala jako zběsilá, ale ta Dariova zasraná mrňavá pistolka se zasekla a nešla sepnout. Začínala si zoufat. Mrskla s ní o zem a pořádně zabrala za železnou kliku starých dveří.

"Nějaký problém?" ozvalo se za ní. Poskočila a spatřila Whaltyho, jak se pobaveně opírá o otřískanou almaru v koutě.

"Jo, nejdou otevřít. Ty bys mi asi nepomohl, co?" zeptala se a ještě jednou zkusmo zalomcovala s tou bestií.

Nachýlil hlavu k rameni. "Jestli se chceš usmažit? Jsou tři odpoledne." Konečně jí ruka klesla a hlava poraženě svěsila.

"Mám se ptát, co se stalo se stráží?" Zakroutila s ní. Podívala se na něj, až když někomu vzkázal, aby to tam uklidil. Věděla, co musí vidět, při pohledu na ni. Ubrečenou holku, která si už neví rady. Nechce tu být. Všechno kolem ní je jako zlý sen.

 

"Víš co, Marianne, abys viděla, že nejsem takový tyran, nepotrestám tě, jak jsem slíbil. Vlastně jsem předpokládal, že se o to pokusíš, znám tě až příliš dobře. Vyšlo by ti to, kdyby neselhala tvoje zbraň. Jak nemilé."

"Šmejde."

Pousmál se. "Takhle ty mi oplácíš dobré skutky? Pro názornou ukázku, že umím soucítit, dám ti malý dáreček, co ty na to?"

Hořce se zasmála. "Koupil jsi mi nové hodinky?"

"Něco lepšího." Zkoumavě se na ni díval a zahulákal nahlas do nitra domu: "Přiveďte pro slečnu dárek, třeba přestanou oba zlobit."

Zmateně se rozhlédla a čekala. Jen doufala, že jí nekoupil psa, to už by i na něj bylo moc. Pár minut se nic nedělo. Whalty se nehýbal, opíral se o kus nábytku a pozoroval ji. Oplácela mu pohled a trpělivě čekala, než uslyšela kroky a šoupání, které se k ní zvolna blížily. Objevili se tři bezduší a jeden z nich si držel ruku ve špatném úhlu.

Povytáhla obočí. "Daruješ mi dva smraďochy a jednoho mrzáčka?"

Zavrčel hrubou nadávku, když ten se zlomenou paží omluvně pronesl, že ho nemůžou zvládnout.

Whalty si povzdechl a ukázal někam do chodby v suterénu. "Doprovodíš mě dolů, Anne? Tvůj dáreček potřebuje zchladit žáhu." Na ostatní bezduché se podíval s jasným vzkazem, s vámi si to vyřídím později.

Když se nehýbala, protočil netrpělivě oči. "Prostě hni zadkem, je to v tvém zájmu." Odlepila se ode dveří a rozešla se za ním. Bylo to lepší, než aby ji nechal jít první. Následovala ho chodbou někam pod dům a až když pod prsty ucítila opracovaný kámen tmavého točitého schodiště, uvědomila si, že to kdysi byl přece kostel, tudíž má podzemní únikový tunel. Dřív takhle staré kamenné stavby povinně vybavovaly, kdyby nastal požár nebo útok.

 

Nešli dlouho, chodba začala být širší a stáčela se doleva. Hladká skála pod jejíma nohama, vrstvy prachu a závěsy pavučin ji znervózňovaly. Na stěně bylo moderní elektrické osvětlení namísto držáků na louče. Zavedl ji k železným vratům malého prostoru, podobného hradním celám. Vážně ji přivedl do vězení? Nedivila by se, kdyby ji sem chtěl uklidit za to, že se pokusila o útěk.

Panty tepaných mříží zaskřípaly a o krok musela ustoupit, když je otevřel, aby mohli vejít. Vlezla dovnitř a zalapala po dechu. Vytřeštěně ucouvla a narazila do měkkého těla Whaltyho, který stál a ní.

Uchechtl se. "Copak? Dárek nesplnil očekávání? Čekal jsem děkovačku."

Neposlouchala ho. Zrakem byla zaseknutá na přikovaném mužském těle v chladné kamenné zdi. Přikryla si rukou ústa, aby nevykřikla. Zlý sen, všechno je jen pokřivený špatný sen, ze kterého se probudí. Jen stačí počkat a rozplyne se, tak to noční můry dělají, přicházejí a odcházejí. Tohle není skutečné.

"Anne." Uslyšela skřípavý šepot a zvedla hlavu. Střetla se s tmavýma očima a vzlykla.