Kapitola třicátá sedmá

D

arius se přestal soustředit na rozdávání ran a pohledem propátrával okolí. Znovu se mu na záda pověsil jeden ze šmejdů a škrtil ho, zatímco druhý pomáhal svému pánovi v práci. Otráveně ho setřásl a k jeho probodnutí mu posloužila vlastní zbraň toho zkurvisyna. Nemohl nikde najít Marianne a znal ji natolik dobře, aby se ta ženská nedokázala držet dost daleko od potíží. Když se jeho láska objeví v okolí, prostě se na ni trable automaticky nalepí jako mouchy na lejno. Tomu nešlo zabránit a bůh ví, že se o to Darius už nějaký ten pátek urputně snaží.

Znovu zaměřil svůj hledáček na Whaltyho, kterému se v obličeji zračilo překvapení. Jaká zrada blbečku, že ti nakopal prdel zraněnej, co?

Chystal se to s ním skoncovat, když jeho zlost dosáhla maxima. Nikdo si nesmí dovolit sáhnout mu na ženu, natož ji unést a chtít ji zneužít k pochybným nechutným obřadům, při kterých se ji chystá vykuchat. Pokaždé, když na to pomyslel, tak mu v žilách zavířila nová rotující vichřice, bouřící mu krev a nutila ho rozdávat rány. Jak rád by tomu zmetkovi rozpáral hrdlo a nechal ho škvařit zaživa. Nikdy neměl dovolit, aby se do toho Anne zapletla a ještě ji zanechal nechráněnou z čirého bláznovství, protože si myslel, že ji Společnost dostala. Mohl tušit, že to byla léčka, ale bylo to příliš nebezpečné hazardovat. Kdo mohl jen předpokládat, že se celá tahle odporná situace netočí kolem jeho zhouby, ale záměrů s Wrahtovo sestrou. Ksakru! Darius se cítil jako slabý a zasraně nanicovatý hlupák. Tělem mu převládal pocit, jako by mu někdo stahoval kůži z těla a trhal orgány zaživa a nemělo to nic společného s otevřenou ranou v boku.

 

Od smrti toho chcípáka ho dělil jen výpad, aby celou věc uzavřel. Když ho na prsou zasáhl chlad. Rozprostírající prázdnota mu zachvátila tělo a skřípla srdce do svěráku. Přestal si všímat okolí a střelil pohledem do místnosti, naléhavě se snažil zahlédnout její mahagonové vlasy, když mu tělo zkamenělo.

"Marianne!" zařval a jedním skokem překonal oltář, až k primitivní studnici. Jediné na co dokázal myslet, bylo, že vidí svou ženu, jak polovinou těla, tváří dolů pluje bezvládně na hladině. Kolem nezůstal nikdo živý a ti poslední přeživší bezduší dávno vypadli. Mimoděk uslyšel klapnutí železných dveří, které vedly napovrch, a došlo mu, že utekl i ten zmetek, ale v tenhle okamžik ho to nezajímalo.

Strhl ji na sebe a usadil si její tělo mezi stehny, aby mohl zkontrolovat pulz. Když ho nenahmatal, panika se mu zakousla do kostí. Se strachem rozšířenými zornicemi jí pátral po bledém obličeji, na kterém byly výrazné jen její fialové rty. Odmítal přijmout byť jen myšlenku, že by byla mrtvá. Prostě nepřijatelné!

Odtáhl ji kousek dál a kopnutím do mrtvol uvolnil místo na podlaze. Položil ji a zvrátil jí hlavu dozadu, aby mohl provést oživování. Snažil se jí rozpumpovat srdce pravidelnými údery na hrudní kost.

 

Vždycky miloval pohled na její odhalená ňadra. Tentokrát se ale na jejím odhaleném hrudníku nepásl očima. Nikdy nezažil ženu, která by ho dokázala zcela pohltit, strávit a přesto by neměl dost její přítomnosti a doteků. Marianne byla jiná než všechny ženy, které kdy poznal, tak silná a nesnesitelně roztomilá, když se ho o tom snažila přesvědčit a neuvědomovala si, že nemusí. Darius její sílu vycítil, už když se setkali. Jeho milovaná byla princezna každým coulem. Nyní tu ležela bez života a vypadala trochu jako mrtvá. Ani o chlup víc!

Bezradně si prohrábl vlasy, když si začínal zoufat, stále se nechytala. Podíval se na hodinky, už byla mimo víc jak deset minut.

Náhle se rozletěly dveře a do místnosti napochodovaly těžké kroky. Vycenil tesáky a byl odhodlaný chránit ji vlastním tělem. V situaci v jaké se ocitl, by se jen blázen odvážil trávit čas v místnosti se zdivočelým upírem, natož se mu plést do cesty. Jen matně si uvědomoval, že se nejedná o bezduché, ale že do jeho zorného pole vpadlo několikero černých kožených bagančat s okovanou špičkou, a když vystoupal pohledem po kůží potažených nohou, střetl se se svými bratry. Černá krev zachycená na jejich rukou mu dávala malou útěchu, že jim utečenci vběhli přímo do rány. Wrath, který stál nejblíže, byl pobledlý a i za černými panoramatickými brýlemi se odrážel čirý šok.

"Je…" splynulo mu ze rtů a Darius odmítavě zakroutil hlavou.

"Nemůže být."

Na ramenu mu spočinula Vishousova paže a snažila se ho odstrčit. Darius se po něm ohnal a v ohromených očích zaplálo vědomí, že odtrhávat svázaného muže od jeho družky, je zasraně špatnej nápad. Vé vztáhl ruce nad hlavu, aby dal Dariovi čas na vstřebání informace.

"Darie, spíše jí pomůžu já, pusť mě k ní, není moc času." Darius nereagoval a stále držel její tělo u sebe a mimoděk si ji k sobě přisunul blíž. Uvědomil si, že se chvěje, až když mu zuby cvakly o sebe.

"Jak dlouho byla pod vodou?" dotíral Vishous a pomalu přiklekl na podlahu. Darius k němu zvedl hlavu, jako by mluvil nějakou nesrozumitelnou řečí. Sám hovořil několika jazyky, ale momentálně nedokázal myslet.

"Dlouho. Chvíli." Chytl se za hlavu. "Do prdele, já nevím. Nebyl jsem tu!" zavrčel a v jeho hlase museli všichni slyšet vinu. Nedokázal se podívat na Wratha, jen upínal pohled k Marianne a k Vishousovým počinům, jeho pravé ruce, ze které si stáhl koženou rukavici a momentálně použil svou pekelnou moc jako resuscitátor. Opakovalo se to jednou, dvakrát, po třetí a pořád se nic nedělo.

Kruci, naskoč, Anne! Proboha tohle mi nedělej! Když se Vishous podíval zoufale na krále, Daria polila ledová sprcha.

"Ani se neopovažuj přestat," zavrčel k bratrovi a Vishous s sebou cukl. "Darie, nemůžu ji nastartovat, musela už projít do Stínu. Bratře -"

"Znovu!" zavrčel.

"Darie."

"Udělej to!" ozvalo se z úst Wratha a Darius se odvážil k němu zvednout zrak. Rhage ho držel za rameno a zaťaté prsty do králova ramena znamenaly, že se mu nejen snažil vyjádřit oporu, ale i stabilitu.

Minuty byly nesnesitelné a stále se prodlužovaly. Darius se zvedl na nohy, odolal nutkání rozedřít si obličej do krve a začal pochodovat po místnosti.

"Je to marné," vzdychl Vé, ale nepřestával. Alespoň to mohl dělat. "Musela se dostat do Stínu, proto ji nemohu zachytit."

"Ne! Marianne by se tak snadno nevzdala, znovu!"

"Dost. Už to nemá smysl." Vishous se postavil, v očích lítost, ale na tváři nepřístupný výraz. Rozpoznal za sebou dvojčata, ale to nebylo to, co chtěl, nepotřeboval utěšovat, chtěl vrátit zpátky svou ženu!

"Třeba ještě není ve Stínu."

Rhage nachýlil hlavu k rameni a zvědavě zamrkal. Darius se zamračil a popřemýšlel. "Pokud nevstoupila do Stínu, ještě to není úplný konec."

"Myslíš, jako že odmítla vejít?" Kývl. Nastalo hluché ticho a i dech všem uvízl v plicích. Nakonec promluvil Vishous a protrhl tím stávající napětí.

"Musela by být uvízlá mezi oběma světy, ale to je jen teorie. Kdyby a já se přikláním k druhé možnosti, tak bych ji vrátil zpět. Marianne se proto, aby překročila práh, musela smířit se smrtí, musela ji přijmout.

"Pak tedy půjdu pro ni!" vyhrkl, než si svá slova stačil promyslet. Pár mužů zalapalo po dechu.

"Nevím jak tě tam poslat a i kdyby to nějak šlo, není záruka, že se dokážeš vrátit zpátky!" Darius ze sebe strhl zbývající cáry košile a odhodil ji na zem.

"Musím to zkusit."

"Darie, nemusí to vyjít." Se zasyčením sevřel klopy Vishousova pláště a zavrčel mu do obličeje, ještě než stihl upír protestovat.

"Dvě ženy už mi zemřely, říkáš mi tu, abych se smířil s tím, že přijdu o další?" Vého tvář se zkřivila a bezmocně pohlédl na Wratha, který vypadal mimo.

"Nech ho." Ozvalo se po chvíli tiše z jeho rtů. Přes všechnu bolest, která Daria pomalu stravovala, si uvědomil, že Wrath je natolik zničený, že by se uchýlil k jakékoliv sebenebezpečnější možnosti. Díky bohu, nerad by se porval s bratry, aby mu přestali kazit poslední pokusy.

"Ale můj pane…"

"Ztrácíme tím čas. Do hajzlu, koukej mě za ní poslat!" Tentokrát se Vishous zatvářil utrápeně a zajel si prsty do černých vlasů, které mu vzápětí zůstaly trčet na lebce jako bodliny.

"Darie, já bych to do hajzlu udělal, ale prostě neznám způsob jak tě u toho neusmažit!" Chvíli se oba muži měřili pohledem.

"Fajn," zavrčel a vydal se k žulové skále, na jejíž chodbě vedl ze stopu tlustý kabel elektrického napětí napájející všechna světla v domě.

"Co chceš dělat?"

"Nejpříhodnější způsob. Elektrošok mi zastaví srdce a ty mě pak dokážeš znovu poslat zpět. Počkej pět minut a pak začni oživovat! Nejprve ji a potom mě, rozuměls?"

"Víš, že to není bezpečné, je tu riziko vysokých popálenin a není záruka, že tě potom dokážu nastartovat…"

"Myslíš, že mě teď zajímá, jestli budu spálený na škvarek? Do prdele, bude úspěch, když ji přivedu zpět a jestli ne…" nechal odeznít a sklonil hlavu.

Další syčivé nádechy. Bratři nebyli hloupí, věděli, co pro každého svázaného muže znamená ztráta partnerky a jen málokteří tuto věc dokáží přežít. On o to nestál, jeho rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy ji poznal. Darius se nezdržoval chabými pokusy bratra a nesmlouvavě vyrval dlouhé jiskřící kabely ze stropu. Ještě než k nim přitiskl dlaně, vložil si do úst obrácenou stranu nože, aby se do jeho měkké dřevěné rukojeti mohl zakousnout. Naposledy se podíval na krále a vyslal k němu tisíc němých proseb ohledně své dcery. Pochopil, že jeho přání bylo vyslyšeno, když Wrath zlomeně přikývl. Vztáhl ruce a ucítil, jak mu tělem projel svinsky bolavý oslepující blesk.

 

…

 

Možná to trvalo věky, anebo jediný okamžik. Obraz se mu rozjasnil do bílé a před jeho očima se rozzářil podivný prostor. Nikdy neměl potřebu navštívit Stvořitelku natož se podívat, jak to vypadá v "čekací kanceláři." Oči si mu pomalu zvykaly na světlo a zaměřily se na drobnou postavu stojící u dveří, s ručkou na klice. Oh, díky bohu. Srdce se mu podruhé panikou zastavilo.

"Nedělej to."

Otočila k němu tvář a v očích se jí zračilo překvapení. Bože, byla tak bolestně krásná. Žádné zranění, žádná únava, byla ztělesněním anděla. Vlasy měla umělecky spletené a spadaly jí v temné záplavě vln. Na sobě měla jakési hedvábné roucho, které se v bílé záři stávalo průhledné a odhalovalo její dokonalou měkkou křivku těla, jako smetanový vodopád. Setkala se s ním v zeleném ohromení. Zúžil oči, když ho ovládlo zděšení nad podezřením, ke kterému došel.

"Nezkoušej projít těmi dveřmi, ženská. Čekal jsem na tebe celá staletí a nedělal jsem to proto, abych jen co tě najdu, o tebe přišel!"

Zamrkala. "Já musím jít. Je to tak správné." Darius pozoroval její ruku, která na okamžik zaváhala, a modlil se ke všem svatým, aby ty dveře neotevřela, protože potom jim bůh pomáhej.

"Ne, to není. Můžeš tisíckrát zemřít, ale nikdy to nebude správné."

"Přišel můj čas."

Všiml si jejích rudých rtů, které se pohybovaly zcela mimo soulad se slovy. Možná chtěla odejít, ale toužila zůstat. Všechno co jí stálo v cestě, byla její zatracená tvrdohlavost. Dech ho pálil v plicích, i přesto, že nepotřeboval dýchat. Nedokázal si představit vesmír, ve kterém by nebyla. Nemůže o ni přijít. O ni prostě ne! Přesvědčí ji, i kdyby ji měl přitáhnout zpátky násilím. Netušil jestli je možné v téhle dimenzi si princeznu přehodit přes rameno jako raneček, ale udělá to, jestli ho donutí.

"Marianne, musíš se vrátit. Se mnou."

"Ale já nechci. To opojné ticho. Mám pocit, že sem patřím. Čekají tam na mě," trvala si na svém a dívala se na něj se zoufalou umanutostí. Jeho malá hrdinka, tolikrát jí chtěl zmydlit za její nápady, ale problém byl v tom, že ji za ně miloval stále víc, dokud se nezalykal jako malý kluk.

"Nepatříš. Patříš ke mně. Ostatní si budou muset ještě počkat."

Z ničeho nic se usmála. "Můj krásný válečník. Kdes byl celá léta?"

"Čekal na tebe."

Pomalu se k ní rozešel. Otočila se a díky bože! Pustila ruku z kliky.

"Vždycky jsem tě milovala. Už jako malá dívenka, jsem tě měla ve svém srdci. Zdávalo se mi o tobě, za těmito zdmi."

Náhle se jí čelo zkrabatilo, jako by zauvažovala, proč tam vlastně trčí. "Vlastně za tamtěmi."

Zaskřípal netrpělivě zuby. "Marianne, není čas, musíme zpět."

"Čas. Nikdy jsme neměli čas. Vždy bylo všeho plno, ale času málo," zablábolila a zase střelila očima ke dveřím.

"Anne…"

"Slyšíš ten klid? Je hmotný a plyne. Volá mě."

"Esther." Vykulila překvapeně oči. Darius vytáhl poslední eso, které měl v rukávu a že v rouchu, které halilo jeho tělo na sobě tolik kapes, a záhybů neměl.

"C - co?"

"Tvá dcera. Nemůžeš tam nechat svou dceru. Čeká na tebe, až se vrátíš, nemůžeš ji znovu připravit o matku."

Smutné štěstí naplnilo místnost jako opojný parfém lilií a černých růží. "Moje holčička." Záblesk ho, ale srazil zpátky na zem z nebe doufání.

"Postaráš se o ni? Řekni jí, že jsem ji milovala." Uchopila ho za ruce a i v tomhle dalekém sférickém světe její pokožka hedvábně hřála. Nikdy nepřestal žasnout, nad dokonalostí, kterou má vrchovatě. Nikdy o tom nemluvil, ale když ji poprvé viděl na plese v Montclair, bylo to jako hlas. Sladký hlásek mu v hlavě burácel a křičel. Tělo jakoby ztratilo okovy. Byla ztělesněním jeho přání. Kdo by jen tušil, že největší mučení mu nakonec nepřichystá její božské tělo, ale ostrý jazýček, kristepane. Když tak na ni pohlížel, s chvilkovým uvažováním dospěl k názoru, že ji tam přece jen poznal. Stačil jediný pohled do jejích zelených hlubin a věděl, že se jedná o Marianne, jeho srdce to nějak poznalo, stejně jako byl přesvědčený, že je jeho osudem.

"Povíš jí to sama."

Zamračila se. "Nemůžu se vrátit. Svět je zlý, nemám sílu se s ním prát. A tady je tak krásně."

Směšné tvrzení. "Máš sílu. Jsi moc, moc silná. Budu s tebou. Popereme se s ním spolu." Pohladil ji po tváři a spokojeně sledoval, jak přivřela víčka.

"Nevím," zaváhala.

"Mělas pravdu," vyhrkl, aby její pochyby prohloubil a slova se z něj hrnula hustým proudem vět.

"V čem?"

"Lhal jsem. Mělas pravdu, od začátku. Tak moc jsem lhal. Když jsem tvrdil, že tě nechci ve svém životě, abych se nemusel dívat na to, jak tě ztrácím. Nikdy bych se nedokázal držet dál a nečině přihlížet. Jsi lehkovážná, nezodpovědná a bezhlavě se vrháš do všeho, co ti proletí myslí, ale miluju tě tolik, že jediná věc, která by mě dokázala zničit, je, kdybych o tebe přišel."

"A proto jsi odešel."

Zakroutil hlavou.

"Ne."

"Proč jsi mi to neřekl?" Cožpak to vážně neví? Jeho láska byla tak málo všímavá, aby si uvědomila sílu jeho citu k ní. Byla to ta nejhloupější otázka ze všech, snad si nemyslela, že by dokázal bez ní jít dál?

"Myslel jsem, že tě ochráním, ale byl jsem hlupák. Ty nepotřebuješ chránit, ty jsi silná taková jaká seš. Tak moc odvážná. To já jsem slabý, snažím se chovat, tak jak to má být a podívej, kde jsme skončili kvůli mně."

"Ne ty. Je to moje vina. Už dlouho před tím se Whalty rozhodl, že mě dostane, to ty ses do toho připletl." Umlčel její chabé obavy palcem na ústech a zatajil dech, když se kolem něj semkly a políbily ho na špičku. Potřásl hlavou, docházel mu čas na přesvědčování a na ostatní věci bude myslet později. Tak dlouho byl bez ní, bez jejího teplého těla, které přesně pasuje k tomu jeho a dokončuje tak celek dvou polovin jedné bytosti.

"Ale nikdy bys neskončila takhle, kdybych tu býval nebyl."

"Lituješ, že ses vrátil?"

Bože. Nikdy!

"Ne, tak jak si myslíš ty. Jak bych mohl litovat něčeho, co mi dalo mnohem víc? Marianne ty si vůbec neuvědomuješ, co pro mě znamenáš."

"Uvědomuju…"

"Ne, myslím, že ne."

Vzal její tvář něžně do dlaní a znovu byl překvapen její křehkostí. Jevila se jako vzácný porcelán, ale ve skutečnosti měla nedozírnou hodnotu.

"Marianne ty nejsi moje prokletí, ty jsi moje záchrana. Byl jsem tak moc sám, že jsem si na to zvykl a čekal jsem, až si mě Stín najde a vidíš mě? Jsem tu a ze všeho nejvíc toužím žít. S tebou. Na druhé straně. Marianne ty nemůžeš odejít, protože půjdu za tebou."

"Ty sem nepatříš." Probleskla jí v očích panika, jako by si právě uvědomila, že je s ní na místě, kde by být neměl. Tvář se jí zkřivila a ucítil, jak se mu bolestně přivinula na prsa. Bez zaváhání ji objal.

"Ty také ne. Nepatříš nikam, kde nejsem já, natož tak daleko."

"Ty - odešel bys? Kdyby tě nedostal?" Zvedla k němu kukadla a bylo v nich moře zranitelnosti. Nechápal, jak si mohla myslet, že by jí dokázal odolat.

"Nikdy bych tě neopustil. Neodešel bych. Neopustím tě. Nedokážu to," šeptal jí do rtů a hladil po vlasech a pomalu se usmívající tváři.

"Já jsem tomu nevěřila. Nikdy."
Krátce se její čelo přemýšlivě zamračilo. "Darie, já nevím, jestli se dokážu vrátit zpátky. Ty bys tu neměl být. Nevím kolik času zbývá a my tu uvízneme."

"Tak ať, bez tebe se nevrátím."

Pevně ji sevřel.

"Ale Beth -"

"Je dospělá a má svého muže. Moje místo je tady. S tebou. Ale byl bych moc rád, kdyby to místo bylo na druhé straně s naší dcerou." Vykulila oči. Kriste, ona si dosud vůbec neuvědomuje, jakou má nad ním vládu. Udělal by pro ni vše, tak proč mu kruci nevěří. Cítil, že jsou v jejím těle stále pochyby a začíná se mu vzdalovat i přesto, že jsou její misky vah nahnuté na jeho stranu.

"S naší dcerou?"

Usmál se jejímu překvapení. "No jistě, myslíš, že ji nechám s tebou samotnou? Vždyť by nakonec dostala stejně ztřeštěné nápady."

"Pro které mě miluješ," dokončila a pousmála se jedním ze svých provokativních sladkých úsměvů.

"Jo."

"Co když to nepůjde. Co když se nevrátím."

"Vrátíš," ujistil ji bez zaváhání.

"Jak si můžeš být tak jistý?"

"Protože tě znám. Ty dokážeš všechno."

"Darie -" Přitiskl jí prsty na rty, aby zadusil další projevy. Obzvlášť, když jsou nesmyslné. Nezná nikoho, kdo oplývá takovou silou.

"Ty sem ještě nepatříš," zopakoval netrpělivě.

Zaváhala. "Nevím jak…"

"Podej mi ruku."

"Mám strach."

Propletl s ní prsty a přitiskl ji ke svému tělu, aby ji mohl zašeptat do ucha. "Nemusíš. Nepustím tě. Už nikdy."

Zachvěla se. "To je hodně dlouhá doba."

"Pro toho, kdo je osamělý ano. Ne pro nás."

Usmál se a vdechl její vůni. "Neumím být bez tebe."

Zvedl hlavu, odtáhl se na pár stop a konečky prstů jí spočinul na hrudníku, přesně nad místem jejího srdce, kde sídlí její tolik nezlomné přesvědčení.

"Miluješ mě?" Počkal, dokud nepřikývla a v ten samý okamžik ho přelila vlna absolutního nefalšového štěstí… Už na ni nebude mít právo nikdo, kromě něj a až přijde ten čas a on bude muset do Stínu, buďto ji bude následovat, nebo na ni počká, dokud nepřijde její čas, protože tahle žena je jen jeho, odteď až na věky, s nikým se dělit nebude. Políbil ji na spánek, paží jí objal pas a zašeptal:

"Tak zavři oči."