Kapitola třicátá sedmá
03.03.2012 14:24
'Něco se stane.' Ano, přesně tohle probíhalo Carol hlavou celou cestu dolů do kuchyně. Nejdříve tomu vtíravému pocitu nevěnovala pozornost, ovšem čím déle byla nucena nad ním přemýšlet, tím větší váhu mu přisuzovala. V tu ránu se jí celá večeře zdála jako naprostá malichernost. Podvědomě cítila, že má být někde úplně jinde. Alex ji potřeboval. Aniž by se zastavila, otočila se na patě a rozběhla se zpátky.
Schody brala po čtyřech. Jako vítr se prohnala kolem skupinky vlkodlaků a jen okrajově vnímala, že jí někteří z nich pozdravili.
'Už jenom pár metrů,' utěšovala se v duchu. Tato slova si opakovala neustále dokola jako nějaké kouzelné zaříkávání.
Okolní vzduch se rapidně změnil. Zdálo se jí, jako by ji někdo stahoval pod hladinu, a s každým metrem, se kterým se přibližovala k Alexovu pokoji, to bylo horší a horší. Přestože měla Alexovy dveře už na dohled, nedostatek vzduchu ji donutil opřít se o stěnu a tvrdě bojovat o každý nádech.
I přes duté hučení v uších se jí podařilo zaslechnout třísknutí dveří. Podívat se směrem, odkud se rána ozvala, jí stálo skoro všechnu pracně nahromaděnou energii. Identifikovat rozmazanou postavu, která se z pokoje vyřítila, nebyl žádný problém. Belinda. Rázem jí bylo všechno jasné.
Neměla ponětí, odkud vzala sílu přejít těch pár metrů a otevřít dveře Alexova pokoje. Jako první jí pohled stanul na rozmláceném křesle, ze kterého zbylo leda tak dříví na otop. Její nejhorší obavy se potvrdily.
"Alexi?" zašeptala do ticha místnosti. Odpovědí jí bylo sotva slyšitelné zaskučení z toho nejvzdálenějšího rohu.
V jediném okamžiku ji všechna slabost opustila. Mnohem vyrovnanějším krokem se posunula o kousek vpřed.
"Ne!"
S trhnutím se zastavila a nechápavě zamrkala na Alexe krčícího se opodál. Ačkoliv jeho schoulená postava vypadala zbědovaně, hlas měl až překvapivě pevný. "Nechoď ke mně!"
Malou chvíli si pohrávala s myšlenkou jeho příkaz neuposlechnout, ovšem další silná vlna jiskřící energie jí byla dostatečným varováním, aby se o nic takového nepokoušela. Rezignovaně tedy klesla do tureckého sedu na měkký koberec.
"Běž pryč," požádal ji po chvíli, během které se ani jeden z nich nijak nepohnul.
Carol na jeho prosbu odpověděla odmítavým zavrtěním hlavy. "Ne, Alexi. Neopustím tě."
Alex jí neodporoval, namísto toho jen znovu zoufale zaskučel. "Co se to se mnou děje, Carol?"
"Měníš se na jednoho z nás." Carol překvapilo, že i přes vysokou hladinu adrenalinu v její krvi zněl její hlas tak ledově klidně. Jako by se vlastně vůbec nic nedělo. Jako by se právě nepsala další kapitola vlkodlačí historie. Jako by před ní za pár okamžiků nestanul čerstvý vlkodlak, proti jehož síle se ta její rovnala síle malého dítěte.
Skoro nepostřehnutelným pohybem se k Alexovi přisunula o pár centimetrů blíž.
"Já ale ještě nechci být vlkodlak!" odporoval Alex. Zvedl hlavu a Carol se tak mohla střetnout s jeho pohledem plným odhodlání.
"Alexi," začala Carol smířlivě. Poslední, po čem toužila, bylo jej ještě více rozrušit. Věděla totiž, že už takhle bude noc dost těžká. "Proměnu nemůžeš nijak ovlivnit, ani zrychlit, ani zastavit. Pokud to má přijít už dneska, nic s tím neuděláš."
"Ale udělám!" stál si Alex za svým a za hlasitého supění se vyškrábal na nohy. Než udělal první krok, zaváhal, ovšem přesvědčení nenechat si nic nařizovat bylo silnější než strach. Opatrně došlápnul. Nic, žádná změna. S nově nabytou sebedůvěrou překonal dalších několik desítek centimetrů, a pak další a další. Když došel až k posteli, vítězně se ušklíbnul na svoji strážkyni.
"Vidíš, říkal jsem ti přeci, že…"
Umlčelo ho slabé píchnutí v hrudníku. Z něho se náhle rozběhly čtyři proudy mravenčení, každé zamířilo do jedné z končetin.
"Alexi?" Ani nestačil postřehnout, kdy se Carol stihla přesunout z podlahy před něj. Nedůvěřivě si prohlížel své prsty na rukou, které ho odmítaly poslechnout, jako by je snad dlouho nechal pod proudem ledové vody. Mravenčení sílilo a stávalo se čím dál hůře snesitelným.
"Co se to…" zamručel Alex, když vtom ho přepadl pocit, jako by ho někdo srazil náklaďákem. Před očima se mu zatmělo a podlomila se mu kolena. Z mravenčení se staly mučivé plameny. Uslyšel výkřik a jen krajně si uvědomoval, že jej nejspíš vydal on.
Sotva si Carol všimla, že Alexovy oči nabraly dravčí jantarovou barvu, vymrštila se vlčí rychlostí na nohy, připravena v případě pádu Alexe zachytit. Náhle se mu zorničky přetočily dozadu a on se jí skácel do náruče. O pár okamžiků později sebou začal škubat jako při epileptickém záchvatu.
Jak nejjemněji dokázala, jej položila na podlahu a snažila se ho co jak nejlépe znehybnit, aby si nějak neublížil. Nevědomky mu do toho začala říkat otřepané fráze o tom, jak bude zase všechno dobré.
Alex zjistil, že když se soustředí na Carolin hlas, bolest není tak nesnesitelná. V duchu se modlil, aby na něj nepřestávala mluvit, ovšem čím dál více úsilí musel vynaložit na to, aby se mu dařilo vzdorovat tomu vábivému volání u sebe v hlavě.
"No tak, Alexi, podvol se tomu! Poslechni to volání!"
Cože? Ne, to se mu muselo jen zdát! Jak mohla Carol vědět, co se mu honí hlavou? Nebo že by mu snad i teď četla myšlenky? Tak či onak, něco takového po něm přeci nemůže chtít. Přeci jí jasně řekl, a to hned několikrát, že nechce mít s žádnými vlkodlačími věcmi nic společného!!! Jak rád by jí to opět připomněl, ale byl si jistý, že kdyby se pokusil promluvit, vyšel by z něj další neidentifikovatelný výkřik.
"Alexi, prosím! Přestaň sám sebe mučit! Tento souboj nemůžeš vyhrát!"
Zdálo se mu to, anebo doopravdy slyšel v Carolině hlase pláč? Nemohl uvěřit, že se snížila k tomu, aby jej začala citově vydírat! Protože pokud ano, mělo to na něj přesně opačný účinek. Ještě pevněji ho to utvrdilo v jeho rozhodnutí, že už mu nikdy nikdo nebude nic přikazovat. Ani jeho rádoby otec, ani Carol, dokonce ani Bůh!
"No tak, Alexi, udělej to aspoň kvůli mně! Pro mě…"
Alex ucítil, jak mu na čelo dopadlo něco, co za sebou nechávalo mokrou cestičku. Ano, Carol doopravdy plakala. A opět kvůli němu.
Zdálo se mu, jako by mu ta jediná slza vysála z těla všechnu tu spalující bolest. Před očima se mu namísto toho začalo míhat všechno, co pro něj Carol za celá ta léta udělala a co všechno musela obětovat. A na oplátku po něm chtěla jen jediné; aby přijal něco, co v něm bylo celý jeho život, ale až teprve teď se to začalo hlásit ke slovu.
Carol si uvědomila, že se jí pod rukama Alexovo tělo přestalo vzpírat. Rozklepaně jej přestala drtit a od naprosto nehybného Alexe se odtáhla. Nechápala, co se děje. Co když… Co když svůj boj prohrál? Moc dobře si pamatovala, jaké utrpění první proměna přináší, a neznala nikoho, kdo by jí zvládl tak dlouho vzdorovat. Ne! Přeci nemůže být mrtvý!!!
Oči se jí znovu naplnily slzami, a tak skoro přehlédla, že Alex otevřel ty své. Několikrát rychle zamrkala, aby jakž takž zaostřila zrak. Tak akorát na to, aby rozeznala Alexem naznačená slova. Silou vůle vytvořila něco jako povzbudivý úsměv a pevně chytla Alexe za ruku. Ten jen klidně zavřel oči a pak se zkroutil v poslední, nejsilnější křeči. Vzápětí Carol v klíně zakňučel zářivě stříbrný vlk.