Kapitola třicátá druhá

"K

dy ti to došlo?"

Zapřemýšlela se a v myšlenkách se vrátila do bytu k Silviovi, když ji načapal, jak se mu hrabe v šuplíku s osobními věcmi.

Stál zkoprnělý a zíral na ni, v ruce držel staré kožené fotoalbum. V tu chvíli už toho měla Marianne dost, zaťala zuby a zavrčela.

"Fajn, konec hry, už na to nemám nervy."

"Na co?" zeptal se udiveně a položil desky na gauč.

"Nech toho, ty víš na co. Tohle všechno, je to nějakej zasranej psychotest, jak dlouho potrvá, než se z toho nervově složím?"

Zamrkal. "Opravdu tě nechápu, Anne." V zelených očích se mu usídlil zmatený výraz a bezmocně k ní vztáhnul ruce.

Odfrkla si. "Je tohle všechno vůbec pravé? Vsadím se, že ty pohlednice a fotky jsi někomu sebral, že? Jak dlouho ti to trvalo najít si dvojníka? Zabil jsi ho potom? Ne počkej, neodpovídej, samozřejmě, že jsi ho zabil. I celou svou rodinu?" Naznačila ve vzduchu uvozovky.

"Kriste, Marianne, co to tu povídáš, samozřejmě, že je to moje rodina! Nikoho jsem nezabil, nikdy! Vůbec nevím, na co narážíš."

"Nech toho!" zakřičela, odhodila dopisy na zem a vytáhla z nich ten, který četla. Byl celý pomačkaný a na straně měl černou čmouhu od toho, jak ho zpětně páčila z kolejnice. Zvedla ho vítězoslavně nad hlavu.

"Vím všechno. Tady je to napsané. Ale něco mi pověz, proč Darius? Proč zrovna on? Mělo to nějaký důvod, anebo jsi mi chtěl jen ublížit? Co jsem ti provedla?" Obličej se jí stáhnul nenávistí.

"Miluju ho, slyšíš? Jestli ses snažil o to, abych trpěla, tak se ti to povedlo." Škrobeně mu zatleskala a pak se ušklíbla. "Jenže ne úplně, víš? Je naživu, Darius žije a za pár dní bude zcela zdravý."

"Prosím tě, uklidni se a řekni mi, co jsem provedl. Tahle jednostranná komunikace nikam nevede. Marianne, já se snažím pobrat, kam tím míříš, ale zatím nic z toho nechápu. Válečníka Daria jsem potkal a nepřipadá mi jako člověk, kterého je snadné zabít, a já nejsem idiot, abych se o to pokoušel, když ani nemám důvod."

Zavrčela, přistoupila k němu a do ruky mu vrazila papír. "A tohle? Taky to chceš popřít? Nastěhoval ses přesně v době, kdy všechno začalo!"

"Co všechno? Nastěhoval jsem se, když mě o to Havers požádal a ten dopis je od otce -"

"Takhle vy klíšťata říkáte Omegovi?" Zarazila ho. "Spolupracuješ s ním? Bylo by chytré mít spojence v upířím světě. Nebo je tu ještě jiná sračka?"

"Ježíši," vypadlo z něj a promnul si dlaněmi obličej. "Ne! Samozřejmě, že ne! Je od mého otce, Francesca. Z Itálie!"

"Jasně." Ušklíbla se. "A ty nástroje v garáži? Hmmm? Ta lopata a škrtící struna? To jsou nové mučící nástroje Společnosti?"

"Co? Hraju na kytaru, rozbila se mi při převozu, tak jsem ji dal do garáže a ty zbylé nástroje tam zůstaly po předchozích majitelích, ještě jsem je nestihl vyhodit."

"Hmmm, docela náhod řekla bych. A ty perly? To je nějakej praštěnej italskej atribut, jako připrav se, chystám se tě zabít?"

Povzdechl si. "Existuje něco, po čem bys mi uvěřila, že nemám v úmyslu tě zabít, nikoho kolem tebe, a ani ti neposílám šperky, nebo tak něco?"

"Ne, myslím, že ne. V tom dopise to stojí jasně."

"V dopise? Dočetla jsi ho do konce?" Ukázal na obálku. "Píše se tam o mém strýci. Otec mě požádal, abych ho tu v Caldwellu našel, žije tu, udělal si spoustu dluhů a zapletl se do špatné společnosti. Táta se bál, že by to matka špatně nesla, kdyby se o tom dozvěděla, tak chtěl, abych ho vypátral a vyřešil jeho situaci. Kriste, Marianne, my se tam přece nesnažíme zosnovat vraždu! Podívej se sama!" Chvíli si ho měřila pohledem, ale pach nenasvědčoval, že by lhal. Buď byl dobrý lhář, nebo se spletla. Ale všechno bylo tak jasné! Dlouho si ho prohlížela a uvažovala, zda mu to uvěřit. Ještě tu samozřejmě byly ty zelené Levis´ky, ale na to by docela jistě našel také odpověď a možná by byl schopný i někde vyštrachat list o koupi.

"V případě, že ti to uvěřím, tak co?" Opřel se o zárubeň dveří a podíval se do země. Nastala dlouhá odmlka, než zvedl hlavu.

"Pak si myslím, že by bylo správné, aby ses vrátila domů k muži, kterého miluješ a který tě potřebuje. Ten válečník má ohromné štěstí, že vlastní ženu, která se za něj nebojí porvat s celým světem."

"Když to nemohl být Silvio, zbyla jen jediná volba, ale byla jsem si tím jistá, až když jsem narazila na fotku z tvého domu na severu. Měla jsem tam ten perlový náhrdelník, přetrhl se mi, když jsi mě fotil na kašně a perly popadaly dolů. Byla moc hluboká a nešly vylovit. Tehdy jsem na to zapomněla."

"Páni, správně! I když jsem čekal, že na to přijdeš mnohem dřív, tolik nápověd a pořád nic. Zklamala jsi mě, Marianne, učil jsem tě ostražitosti."

Kvapně hmátla do kapsy pro pistoli. "Jo? A co tohle?"

Pár mahagonových pramenů vlasů jí spadlo do očí, když se nebe nad Buckie začalo točit a přicházející studený vítr s ledovými krůpěji deště, začal oznamovat brzký příchod bouřky. Meteorologové se zase jednou trefili. Pomyslela si trpce. Celou cestu přes Skotsko ji předpovídali v rádiu, zatímco řídila.

Byl klidný, když se usmál a pobaveně si založil ruce na hrudi.

"Anne, no tak, myslel jsem, že se vyvarujeme podobných nezdvořilostí."

"Jasně."

"Co bych z toho měl, kdybych po tobě chtěl střílet? Přemýšlej, proto tu nejsi, kdybych o to stál, už bys tu nebyla a ležela vedle svého přítele." Naklonil hlavu ke straně. "Jak se má Darius?"

Ignorovala jeho otázku a namířila na něj hlaveň. Nehýbal se, jen zvedl ruce nad hlavu.

"Neblázni, nechci tě pohřbít."

"Tak co chceš?"

Dal ruce zase dolu a ustoupil kousek z výhledu. Za ním, kus od silnice stálo černé Lamborghini. Samozřejmě, ani ji to nepřekvapilo.

"To bych rád nechal na příhodnější místo. Prosím, následuj mě."

Zkřivila posměšně ret. "Tos uhodl."

"Marianne, znáš mě a víš, že to tak lehké nebude. Vím, co umíš, protože jsem tě to sám učil. Nezabiješ mě, ale můžeš se dozvědět, o co mi jde. V opačném případě si můžeme hrát dál a trochu to zostřit. Wrath bude určitě štěstím bez sebe, až najde svou shellan s dírkou v hlavě, anebo že bych jim ušetřil trápení a poslal je do Stínu oba? Vždy jsem byl milosrdný."

"Stal se z tebe nepředstavitelnej hajzl."

"Zlato, mohla bys aspoň předstírat, že jsi slušně vychovaná, jak se na princeznu sluší a patří? Jen pro mě?"

"Polib si."

Rozchechtal se. "To je moje holka."

 

Úplně praštěná! Víc už to ani nešlo. Nadávala si v duchu a zadkem spočívala na kožených sedačkách Lamborghini. Černý déšť útočil na přední sklo auta a mokré provazce byly tak husté, že bránily ve výhledu.

"Co jsi vlastně zač? Upírobezduchý? Upír bez srdce? Bezduchý s tesákama? Máš vůbec běžné potřeby?"

Whalty se rozesmál. "Vždy jsi byla zvědavá. Neboj, dozvíš se všechno a teď sklapni a připoutej se pásem, pojedu rychle a nechci, aby ses mi obtiskla na přední sklo." Něco se nikdy nezmění, napadlo ji a mohla se jen dohadovat, co z něj citového ještě zbylo.

Jeli poměrně krátkou dobu, která byla ještě kratší, protože Whalty nedodržoval rychlostní předpisy. Znovu ji přepadl pocit Déjavu. Není to tak dávno, co spolu takto seděli v autě jako přátelé. Přátelé? Najednou se jí zdálo absurdní, že k němu pořád cítí zpropadenou náklonnost. Nedokázala si zvyknout na představu, že se z něj stala zrůda, i přesto, že k tomu má spoustu důkazů.

"Anne? Pověz mi upřímně, tys opravdu podezřívala toho cvokaře?" Zprudka k němu otočila hlavu. Zasmál se.

"Samozřejmě, že o něm vím, vždy jsem měl dokonalou představu o tvé poloze, ale ten doktůrek…" Zakroutil hlavou. "Docela mě to urazilo."

Usmála se trpce. "Omlouvám se."

"Některé polohy se mi zrovna nezamlouvaly, třeba ty vodorovné. Jak dlouho trvalo, než jsi skočila do postele s válečníkem? Muselo to být vzrušující. Slyšel jsem, že sex s nimi je velkolepý. Pár děvek od Řvouna mi povídalo, že má Darius docela výdrž. Jen jsem nečekal, že dostane zrovna tebe."

Tohle zabolelo. Věděla, že za tu půlku tisíciletí se našla spousta žen, která mu prošla postelí. Není naivní. Upíří muži jsou vyladěni na sex a obzvláště válečníci, jejich těla jsou k tomu uzpůsobená. Přesto se jí tahle debata ani za mák nelíbila.

"Nebuď hnusný."

Whalty se zamračil, čapnul ji za ruku a bolestivě stiskl. "Au, pusť." Byl zázrak, že jí nekřuplo v zápěstí.

"Nehraj si se mnou. Když se tě ptám, jestli se ti šoustání s ním líbilo, tak mi odpověz." Stáhla ústa a odmítla se k tomu vyjadřovat. Pokusila se mu vykroutit, ale jeho nehty se jí zaryly do kůže.

"Jo, sakra. Darius je skvělý milenec. Co je ti do toho? Tohle s ničím z toho, co děláš, nesouvisí. Do hajzlu, Whalty, tak mi sakra řekni, co chceš a přestaň s výslechem!" Pustil ji, z nepochopitelného důvodu jí stáhnul náramkové hodinky, prohodil je oknem a otočil se k volantu. Nestihla ani zalitovat jejich ztrátu. Zbytek cesty už nic neřekl. Odvrátila se na druhou stranu a snažila se nemyslet na pálení v ruce, na situaci, kde se ocitla, na Esther a Daria, ani na svůj posranej život, kterej stojí za starou bačkoru.

 

Nestaral se o to, že viděla celou cestu, kudy jeli. Napadlo ji, že si s tím hlavu neláme, protože nepředpokládá, že ji někdy pojede zpátky. Rychle se pokusila zahnat panické myšlenky a rozhlédla se kolem. Whalty zastavil u velkého kamenného domu a zaparkoval před vchodem. Vylezl a počkal, až vystoupí i ona. Možná by se cítila lépe, kdyby ji k tomu donutil, než vědomí, že si v podstatě může dělat, co chce. Přišel k němu mladík a pořádně smrděl.

"Fuj," podotkla a opovrženě se rozhlédla po neudržované zahradě. Až teď si uvědomila, že Whalty není tolik cítit po kojeneckém zásypu. Jen tolik, kolik stihl načichnout od svých podřízených. Už si všimla, že se k němu ostatní chovají s úctou, takže bude určitě zastávat vyšší postavení.

"Tak tady bydlíš? Hezká zrůdnost. Jestli mi to všechno nechceš vyklopit tady u auta, tak hni zadkem, protože už mě to přestává bavit."

Whalty se rozesmál a kluk - při pohledu do jeho prázdných očí, již hotový bezduchý - vykulil bulvy. Whalty po něm sykl a hodil mu klíčky od auta.

"Chápu, že jsi netrpělivá, ale prosím mohla bys mě přestat shazovat před personálem?" No, nebyla to tak docela prosba, když si všimla jeho výrazu. Říkal, sklapni nebo se budeš moct učit znakovku.

"Beze všeho, šéfe." Poklonila se a její gesto vyznělo bezmála, jako jdi do prdele. Podívala se po klukovi, který se cpal na místo řidiče, aby mu zaparkoval Lamborghini a něco ji na něm upoutalo. Marně si lámala hlavu než se Whalty pobaveně ušklíbl.

"Jo, znáš ho. Moc milej delikvent. Zmlátila jsi ho na lidský akci. Hezká práce, kdyby se tam neobjevil ten neschopnej cvokař, mohlo to být zajímavější. Zaměstnal jsem ho. Stal se z něj docela poslušnej poskok a teď pojď dovnitř, budeš celá mokrá a nachladíš se, dostaneš zápal plic, umřeš a co pak já s tím."

"Tvá starost mě dojímá." Vzdychla a vydala se o krok za ním ke vchodu. Nad dveřmi na ni koukal mechem porostlý bassreliéf anděla.

"Není to přestavěný kostel?" Povytáhla obočí, když si všimla zašlé chrámové lodi a věžičky se zvonicí.

"Je."

"Úchylný." Protočila oči. Než vstoupil, pokřižoval se a mrknul na Anne.

Jen co prošli, tak srovnal chůzi a položil jí dlaň na záda. Když se dveře zavřely, napadla ji ještě jedna malá drobnost.

"Hele, až mi to povíš, tak mě necháš odejít a každý si půjdeme po svém, že jo?" Všimla si, jak mu zacukaly koutky úst, ale neodpověděl. Místo toho řekl:

"Měl bych ti nařezat, zabila jsi mi půlku armády, to nebylo hezké. Ten vpád střešním oknem byl působivej, ale už to nedělej."

"Vždy ráda zapůsobím, zvláště na úchylný vrahouny, kteří dělají atentáty na mého muže." Whalty se nad posledním oslovením kdoví proč zamračil a jeho stisk zesílil.

"Proč jsi šel vůbec po Dariovi? Povíš mi to?" Odvedl ji někam nahoru. Dům byl obrovský ve Viktoriánském stylu. Jako většina venkovských stavení tohoto typu byl jednoduchý, s dlouhou verandou a strmou střechou. Na několika místech se drolila bílá omítka a okapy byly tu a tam prověšené. Uvnitř byla překrásná umělecká díla jako sochy, nástěnné tapiserie a drahé obrazy, zato v prvním patře na ni čekalazměť tmavých, zanedbaných pokojů.

"No, super. Hilton to není."

Whalty ji zavedl do poslední ložnice a otevřel dveře. "Jsou ostatních." Překvapilo ji, když pokoj vypadal docela slušně. Otočila se na něj a vyčkávala.

"Tvůj pokoj, převlékni se do suchého a přijď dolů."

"Je tohle všechno nutné? Nemíním tady skejsnout."

"Za deset minut tě čekám, oblečení je tvoje velikost, můžeš se podívat, krom toho jsem ho vybíral sám, takže by nemělo smrdět." Při tom posledním se ušklíbl.

 

Když osaměla, posadila se na postel. Měla nad sebou světle zelená nebesa a matrace byla trochu rozvrzaná, odmítla se podívat pod ni, nevydýchala by, kdyby našla pod postelí mrtvolu předchozího majitele.

Uvažovala o tom, že se na převlékání vykašle, koneckonců proč by ho měla poslouchat, potíž byla v tom, že chtěla znát své odpovědi. Tak nějak tušila, že by mohl ublížit těm, které má ráda, kdyby ho neuspokojila její přítomnost. Whalty toho o Bratrstvu, až nebezpečně moc ví a nikdo nemá tušení, že je "naživu" a s ní ve Skotsku. Sáhla do kapsy od mikiny, vytáhla Derringer a mobil. Se sakrováním hodila telefon na oprýskaný noční stolek, signál v této oblasti neexistuje. S povzdechem došla otevřít skříň a nedůvěřivě prošla obsah.

Tak se ukaž, kamaráde, pomyslela si a vytáhla bílé květinové šaty. Zděšeně je odhodila zpátky, jako by jí v rukou ulpěly dva chřestýši a pokusila se vyhrabat něco normálního. S poděkováním nalezla rifle a tričko s tříčtvrtečním rukávem. Shodila ze sebe oblečení a natáhla to suché, do kapsy si zpátky schovala pistoli.

Tiše se přikradla ke dveřím a nalepila ucho na dřevěnou desku. Nic neslyšela, na to, že mají v tomto patře přebývat ostatní, bylo všude podezřelé ticho. Vyšla z pokoje a zkusila první dveře. Zamčeno. Druhé jakbysmet.

Fajn, tak tudy cesta nevede. Rozešla se, teď už hlasitěji do přízemí. Správnou cestu našla okamžitě, protože jediné otevřené dveře vedly do prostorného obýváku. Whalty seděl za stolem a čekal na ni. Když vešla, pousmál se. Všimla si vykukujících špičáků zpod horního rtu.

"Jsou vůbec k něčemu?" Naznačila dvěma prsty u pusy a ukázala na něj.

"Ne. Nepotřebuji se krmit."

"Výhoda."

"Nemyslím. Rád bych se od tebe nakrmil, chuť tvé krve musí být odzbrojující."

"Zapomeň. Ode mě nic nedostaneš."

Whalty jí pokynul, aby se posadila a nijak to nekomentoval. Zvláštní, jak normálně se chová, vůbec jí nepřipadá jako jeho kolegové bezduší.

"Potřebuješ jíst a pít?" zeptala se, když její pohled spočinul na ohřáté pizze uprostřed stolu. Těsto bylo měkké, bylo vidět, že ji někdo rozmrazoval v mikrovlnce.

"Ne. To je tu pro tebe, celou cestu ti kručelo v břiše, nechci, abys mi umřela hlady, zkazilo by mi to náladu."

"Alespoň ty se dobře bavíš."

"Přirozeně."

"Přirozeně," zopakovala si pro sebe ironicky a hrdinně se natáhla pro trojúhelník pizzy. Nebyla špatná, uznala, když se jí na jazyku rozlila chuť pečené šunky a rozteklého sýru s bazalkou.

Polkla. "Je nějaký důvod proč jsi mi nechal zbraň k dispozici?"

S klidnou tváří se opřel o opěradlo a zvedl nohy na druhou židli po straně dlouhého stolu. Seděl v čele stejně jako proti němu Anne a dělily je dobré tři metry vzdálenosti.

"Je v tvém zájmu. Jestli tě někdo zabije, bude se zodpovídat mě, ale se zbraní by ses mohla případně ubránit."

"Pro tvou informaci, s bezduchýma už nějaký pátek pracuju!"

Ušklíbl se. " To já vím, začala jsi s tím rok před tím, než jsem zmizel. Měla jsi docela štěstí, že tě nezabili, ale občas jsi vypadala dost zdeformovaně."

Odfrkla si. "Prej štěstí."

Whalty se naklonil nad stůl a probodl ji pohledem. "Když jsme u té upřímnosti, prozradím ti tajemství. Vážně si myslíš, že je tak snadné nás zabít? Byla bys na kaši, kdyby neměli přímý rozkaz, že tě nesmějí usmrtit. Kdo si myslíš, že je odvolal, když jsi se s tím svým válečníkem," slovo válečník vyplivl jako nadávku, "procpala do mého stanoviště nováčků? Docela mě to nasralo a co to mělo být to divadlo ala Fackovací panák před týdnem?" Odhodila pizzu přes stůl a jen o chlup to neschytal do tváře.

"Tohle má znamenat co?"

"To znamená, že bys mi měla poděkovat! Bušíš do těch idiotů, protože jsem tě to naučil, ale zabíjíš je, protože jsem ti to dovolil. Dávno by bylo po tobě, kdyby tě směli zabít!" Marianne přimhouřila oči a civěla na něj. Cítila se zrazená a ukřivděná, v hlavě si přehrávala okamžiky jejích útoků. Snažila se nemyslet na to, že celou dobu střílela do nehybných figurín.

"Lžeš!"

Povzdechl si. "Nemám důvod, zlato. Hele, fakt si myslíš, že by nás ženská se základním výcvikem tak snadno zabila? Uvažuj! Než jsem zmizel, všechno to byly akce, střelba do zad, že? Je mi to jasné, protože jinou šanci jsi neměla. Cvičil jsem tě, aby ses dokázala ubránit zlodějům, ne vraždit cvičené zabijáky."

Cítila se jako naprostý hlupák. Whalty měl pravdu, než zmizel všechno to byly prostě náhody, a nebo mladí rekruti.

"Proč?"

"Co proč?"

Zavrčela. "Proč jsi mě nechal myslet si, že je zvládám zabíjet?" Naklonil hlavu ke straně, jako by sám přemýšlel.

"Nechtěl jsem, aby tě zabili."

"Bezduchý, co mu záleží na ostatních, ale dej pokoj, to je blbost. Vím, jak jsi zatočil s rodiči Esther a střelil Daria, tobě na životě nezáleží."

"Ano Esther, ta mrňavá holka. Jak se ti líbí bejt maminou? Ten idiot byl prostě jen nepovedenej pokus, měl zůstat v hlavním středisku, místo toho se vrátil domů a odmítal vylézt. Věděl jsem, že ho Bratrstvo hlídá, takže jsme to nemohli vyřídit."

"Chtěl jsi říct zabít."

Krátce se zamyslel. "Jo, vlastně jo. Co s nimi, všechno je to havěť. Jde mi o tebe. Marianne zapřemýšlej se, co ti udělali tvoji vlastní lidé. Tři sta let zavřená v klášteře bez možnosti žít. Kdyby se tvůj brácha neslitoval, tak bys tam pošla jako krysa. Co pro tebe, kdy oni udělali? Nic. Jsi sama, vždycky jsi byla."

"Přestaň!" vykřikla. "Nech toho. Tohle odmítám poslouchat. Nejednáš jasně, Omega z tebe vysál všechno, co jsem měla ráda!"

"Sklapni, teď nepřemýšlíš jasně ty! Jsem bůh, podívej se kolem, tohle všechno mi patří! Mám svou vlastní Společnost! Rozpomeň se na glymeru! Myslíš, že je lepší? Namyšlení, sebestřední, bez slitování. Co jsem byl před tím já?!"

Prudce odsunula židli a vstala. Napodobil ji.

"Jsi zrůda, Whalty. Nejsi takový, jakého jsem tě znala. Strč si všechny ty své moudrosti do prdele, protože já nejsem ten, komu by ses měl zpovídat. Žij si tady božsky, jak se ti zamane, ale jedno si pamatuj, připleteš se do Caldwellu a já si tě najdu a pak bůh tě chraň, ukážu ti, jak zvládnu zabíjet."

"To asi nepůjde, zlato."

Vycenila zuby a zatnula ruce do pěstí. Najednou se jí celá tahle šaškárna hnusila. Hnusil se jí on. Jestli si doposud myslela, že v něm zůstalo něco dobrého, tak se šeredně spletla. Pokoj, dům, i tahle země byly špinavé, tolik pošpiněné.

"Proč by to nešlo?"

Jeho výraz se změnil do ledového, přesně charakterizující jeho momentální stav bezduchého. Konečně sám sebe přestal klamat. Byla docela úleva, když jeho vzezření odpovídalo stávajícímu druhu.

"Asi jsi to nepochopila, princezno Marianne. Teď už jsi pro svět mrtvá. Pro upíry už neexistuješ. Měla by ses začít seznamovat se svým novým domovem, protože odtud cesta nevede. Tahle příšera tě schlamstla. Zvykej si, protože tohle je tvá nová rodina."