Kapitola třicátá čtvrtá

"D

arie," splynulo jí ze rtů. Chtěla se k němu vrhnout, jen co rozhýbe nohy, ale něčí paže jí v tom zabránily.

Probralo ji to. "Ty hnusnej, zasranej hajzle! Cos mu to udělal!" Začala s sebou házet a kopat. Whalty se pořád usmíval viditelně pyšný, že jeho dárek zabodoval.

"Válečník Darius je dobrovolným hostem naší malé domácnosti," pronesl.

Marianne se otočila. Roztrhané tričko měl napnuté, protože na každém rozpaženém zápěstí mu vězela masitá pouta a rozdírala mu kůži. Vypadal vyčerpaně, čekala, že i smutně, ale ve tváři byl rozzuřený doběla. Byl strhaný a určitě hladový, ale oči mu nenávistně žhnuly a upíraly se někam za ni. Na Whaltyho, uvědomila si, když zavrčel:

"Dej z ní ty pracky."

Whalty se rozesmál a než stačila zareagovat, popadl ji, zkroutil jí hlavu a přisál se na její rty. Zakončil to kousnutím do toho spodního. Zaprskala a kopla ho do holeně.

"Au! Tedy, Darie, věděl jsem, že je divoška, ale tys mi ji rozparádil. Kdybych to věděl, přivedl bych ji sem hned." Bavil se dál a Marianne se snažila nevnímat hnusnou pachuť. Zařinčely řetězy, když se Darius napnul a pokusil se vyprostit. Kdyby byl nyní volný, tak by Whaltyho roztrhal na kousky holýma rukama. Snažila se nevnímat bolest v srdci, když ho viděla v tahovém stavu, i dětinskou, v nastalé situaci, nevhodnou radost, že ho vidí. Toužebně se do něj zaklesla pohledem a přála si, aby ji objal. Bylo to tak živé, skoro už cítila jeho náruč. V ústech ji zašimrala sůl.

"Jak dlouho ho tu držíš?" Když se za ní neozvala odpověď, stačilo to k tomu, aby si odpověděla sama. Nikam neodjel. Od samého začátku ho tu vězní.

"Jsi v pořádku?" zašeptala k němu. Dariovi trochu pohasl pekelný plamen v očích a mihla se v nich něha. Kývl hlavou. Všimla si, že má žízní popraskané rty.

"Pusť ho!"

"Prosím?"

"Říkám, pusť ho!" zopakovala. Otočila se na Whaltyho, který se zatvářil, že přemýšlí. Nakonec se usmál.

"Myslím, že ne."

"Řekl jsi, že je to můj dárek. Tak ho koukej odpoutat a nechat jít!" Whalty se zamračil a i Darius vypadal vztekle.

"Anne," zavrčel varovně. Jo, jo, ví, co si myslí, ale uvězený jí moc nepomůže. Whaltymu zlověstně cukly koutky.

"Jak si přejete, princezno." Přistoupil k němu, nestačila se ani vzpamatovat a vzduchem se mihl nůž, který vytáhl odněkud z kapsy.

"NE!" zaječela zděšeně a vrhla se kupředu. Ruka se mu zastavila jen milimetr nad jeho odhaleným hrdlem. Druhou rukou svíral Daria za vlasy a hlavu mu držel zvrácenou dozadu. Darius měl semknuté rty a spod přivřených víček se díval na Anne, jako by si ji naposledy chtěl vrýt do mysli.

"Ježiši, dost!"

Whalty se uchechtnul. "Zlato, měla bys tedy rozhodnout, co chceš," otočil se k Dariovi, "ach, ta ženská nerozhodnost."

"Takhle jsem to nemyslela a ty to víš. Okamžitě ho pusť! Přísahám, Whalty, jestli to neuděláš, zmrzačím se sama! Umřu a nebudu ti k ničemu!" Zamračil se a chvíli uvažoval, pak pokrčil rameny.

"Dobře, ale někdo musí být potrestán, za to, že jsi porušila moje pravidla. Řekl jsem, aby ses o nic nepokoušela, a ty jsi chtěla zdrhnout. Myslím, že se tady s válečníkem shodneme, že bys zasloužila."

"Vyser si," zavrčel Darius.

Marianne zvedla bradu. "Fajn, tak si posluž, uhoď mě, pořezej mě, dělej si, co chceš, ale jeho nech nepokoji."

"Marianne!"

"Jo, Marianne!" napodobil ho Whalty a usmál se. "Ne ne, to bys z toho vyvázla moc lacino. A přece tady nikdo nechceme porušit tvoje krásné tělíčko. Pojď sem." Přimhouřila oči a popošla k němu. Znervózňoval ji, když držel zbraň. Ví, jak se jeho nálady snadno mění.

Zamrkala, když k ní ten nůž sám natáhl. "To je vtip?" Zakroutil hlavou a paži držel pořád vztaženou k ní.

"Nebudu čekat dlouho."

Vzala si ho od něj.

Čekala.

"Bodni ho," řekl.

Ucouvla a odhodila nůž. "Ne."

Povytáhl obočí.

"To nemůžeš myslet vážně!" Tělem ji jímala hrůza. Darius taky chvíli vypadal překvapeně, ale rychle se opanoval.

"Dobře, tak se tedy rozluč." Zvedl nůž a znovu mu ho přiložil na hrdlo.

"Jestli to uděláš, půjdu za ním!"

Whalty si povzdychl. "Anne, vzpamatuj se. Jsi moje holka, ale tvá smrt mně pouze zkazí náladu, není to vhodný výměnný obchod."

"Ale - "

"Rozhodni se!" Myslí to vážně. Opravdu to myslí vážně. On to udělá, když Daria nebodne. Rozklepala se, až ji drkly zuby o sebe.

"Prosím, Whalty! Prosím!"

"Kriste, neslož se mi tu."

"Já - já, nemůžu."

"Poslední slovo?"

Teď už regulérně brečela. Nemůže do něj zabodnout nůž, prostě nemůže. Přikryla si dlaněmi oči.

 

"Lásko." Tichý hlas, který tolik miluje, k ní naléhavě promluvil. "To je v pořádku. Podívej se na mě." Zakroutila hlavou. "Podívej se na mě," zopakoval. Dala ruce dolů a setkala se s jeho půlnočně modrýma hlubinama.

"Tohle zvládneme, jsi statečná. Víš, že něco vydržím, udělej to." Vzlykla a zakroutila hlavou. "Poslouchej, nechci se s tebou ještě rozloučit." Jasný vzkaz nemohla přeslechnout, kdyby zemřel, nedostala by se odtud, takhle měla alespoň malou naději.

"Nezvládnu to," zašeptala.

Jeho oči byly vážné, upřímné a hlas vemlouvavý. "Taky bych to udělal, kdyby to bylo naopak."

Rozesmála se, hystericky a škytavě. "Lháři. Neudělal." Darius chtěl pokračovat, když se ozvalo vzdychnutí.

"Nerad vám do toho skáču, ale tohle je nuda, mohli byste si pospíšit?" Ani jeden ho nevnímal. Byla ztracená v jeho očích. Znovu jí připomněly jejich setkání a pak každé další. To ráno, když se vedle něj vzbudila a zjistila, že ji pozoruje. Miluje jeho pohled, někdy ani nepotřebuje slova, aby skrz něj věděla, co cítí. Toužila se v nich utopit, aby tohle všechno nemusela prožívat.

Neopouštěla jeho pohled, když k němu přistoupila a vytrhla Whaltymu nůž z ruky. Dělala, že si nevšimla jeho zlomyslného šklebu.

"Promiň mi to," vzlykla. Darius pokýval hlavou a povzbudil ji.

"Je to v pořádku, neboj se."

Rty naznačil miluji tě a pevně je sevřel. Ruka, ve které držela nůž, se jí chvěla, toužila ho alespoň políbit a dotknout se ho, ale Whaltymu by mohla prasknout trpělivost a bůh ví, co by přišlo dál.

Ruka jí několikrát klesla. V hlavě všechno řvalo, že to nemůže udělat. Tohle je Darius. Její Darius, přece ho nemůže zranit. Cela se začala točit a nebezpečně kývat. Připomněla si, že pokud to neudělá, Whalty ho zabije.

Znovu se mu omluvila, zavřela oči a bodla.

 

S křikem se probudila a dlaněmi sevřela přikrývku. V panických intervalech ze sebe vyrážela dech smíšený se vzlyky. Hlavu měla jako střep a v tichu, které ji obklopovalo, zaslechla hlas za dveřmi.

"Už zase."

Rozbrečela se a další drobné křeče jí zkroutily tělo. Z pohledu na sebe se jí udělalo nevolno. Ruce i oblečení, celá postel, všechno bylo od krve. Cítila ji i ve vzduchu, pokoj neměl klimatizaci, takže se jeho vůně vsakovala do všeho. V jeden okamžik se jí obrátil žaludek naruby a měla co dělat, aby to stihla do koupelny. Vydávila celý obsah, a když už neměla co, dávila na prázdno. Vzlyky, další hromada vzlyků jí třásla s tělem.

Někdy v tom všem musela omdlít a Whalty, nebo někdo jiný ji musel odnést zpátky do pokoje. Seděla na chladné zemi a přišlo jí, že musí mít určitě horečku. Tváře ji pálily a v ústech měla vyschlo. Toužila se stočit na ledových dlaždicích a prostě zapomenout, na všechno, na všechny, na to kdo je.

Otřela si předloktím mokré oči, ale znovu ji uhodila rudá zaschlá krev na jejích pažích. Zalezla do sprchy a pustila horkou vodu. Pára se srážela v koutě a ještě zkondenzovala její pach. Odtok byl ucpaný a voda se začala barvit do růžova, když jí dopadla na zašpiněné oblečení a kůži a Marianne ji drhla z pokožky tuhým mýdlem.

Neměla by tam být. Je to špatné, moc, moc špatné. Černá… ano, ta nepřirozená hmota proudící žilami mrtvých, ale ne ta červená, ne ta jeho. Znovu vzlykla a spálila si konečky prstů a krk, když se snažila mokrou tkaninu dostat co nejrychleji z těla. Klepala se jako osika a marně hledala záchranný kruh, kterého by se zachytila. Nakonec jí podklesla kolena a stočila se na dně sprchy. S koleny u hlavy ležela na zemi a nechávala na sebe dopadat horké stroužky vody ze sprchové hlavice.

 

"Marianne?"

"Marianne?"

"Marianne…" Otevřela oči a všimla si Whaltyho jak klečí na dlážděné podlaze s hlavou na stranu a zvědavě ji pozoruje. Musel vypnout vodu, protože se jí zvlhlé vlasy plazily po obličeji a začala se do ní dávat zima.

"Co chceš?"

"Máš hlad? Přinesl jsem ti jídlo."

"Strč si ho někam." Zavřela oči. Ucítila dotek na rameni. Ve vteřině byla na čtyřech a divoce na něj cenila zuby. Příjemně se jí sevřel žaludek, když si všimla jeho chvilkového překvapení.

"Snad bys tak nevyváděla, byla to jen hra." Zvedl v obraně ruce, ale zaškubal mu koutek u úst.

Jak ho nenáviděla.

"Hra?" zavrčela. "Tak pro tebe to byla jen hra? Ty zrůdo, přiměl jsi mě, abych mu ublížila. Nikdy ti to neodpustím! Nikdy! A přísahám při Stvořitelce, že tě zabiju!"

"Nebuď melodramatická. Kdybych ho chtěl zabít, tak to udělám, zatím mi to takhle vyhovuje. Budeš potřebovat sílu a jeho krev je mi ku prospěchu." Došlo jí, že to je taky jediný důvod proč ho ještě nezabil. Chce, aby se od něj krmila.

"Vypadni!" zasyčela, a když se zkusil přiblížit, napjalo se jí celé tělo. Jen stál a díval se na ni. Nakonec řekl, že se zastaví později, až přestane jančit a odešel.

 

Vratce se postavila a zapnula sprchu. Zanadávala, když začala téct studená. Proto ji zřejmě byla taková zima, vyčerpala teplou vodu z bojleru. Smyla si tělo i vlasy a zabalila se do odporně páchnoucí osušky. Zavrávorala a musela se opřít o umyvadlo. Nad ním viselo veliké zrcadlo, které přesně kopírovalo scénu před ním. Jestli si kdy Marianne připadala cizí, teď měla pocit, že tu osobu v rámu nikdy neviděla. Bledá pleť, namodralé rty, hluboké kruhy pod opuchlýma podlitýma očima, nebyly nic. Necítila se jako za posledních pár měsíců. Cítila se jako před tři sta lety.

Znovu byla na tom místě, vězněná a zavřená. Jen loutka v příběhu, který neovládá a od něhož nečetla scénář.

Psal se rok 1732. Život v kolstor nebyl zlý. Apacalla nemohly nahradit rodinu, ale o své chovance se staraly. Noci se stále prodlužovaly a listopad byl na spadnutí. Hradní tvrz sloužila přímo k účelům obřadů a pokání, zázemí pro ostatní stávalo také v jeho zdech, ale kamenný dům, který fungoval jako obydlí, nebyl k hlavní hrůzostrašné stavbě nijak napojen.

Marianne vždy z pohledu vzhůru, kdy se tmavé nebe slévalo dohromady s černým arkádovým kamenem, běhal mráz po zádech. Nikdo si nepřál vědět, jak to vypadá uvnitř, stačilo si vyslechnout povídačky, co po celém Buckie kolovaly, i mezi lidmi.

Byla stejná jako ostatní, nevýrazná, obyčejná dívka, co zůstala bez rodičů. Sirotek, který neměl nikoho. Nijak se nelišila a snadno zapadala. Přespávala v jedné z řadových postelí v útulné prostorné stavbě a k jejímu soukromí jí sloužil jen vyškrábaný otvor ve zvětralé zdi zakrytý rozviklaným kamenem. Nepotřebovala nic skrývat, ale zdálo se jí bezpečné nedávat najevo své postavení. Vnitřek zakrytý břidlicí, tak schovával tajemství, které znala jen Marianne.

"Kdy mi povíš, co tam schováváš? No tak, nikomu to neřeknu, slibuji, sestřičko." Drobná blondýnka se dychtivě nahnula, ale úsměv jí opadl, když Marianne zakroutila hlavou.

"Je mi líto, Sabine, ale tohle není pro tvůj zrak." Utěsnila kámen a vplula pod přikrývku, než začne apacalla obcházet poslední kolečko před rozedněním. Hnědé oči pohasly, když Sabine uznala, že z Anne nic nevykřesá, ale vzápětí se do nich novu vrátila tolik známá nebezpečná zvědavost.

"Pověz mi o tom vojákovi. Scházíte se?"

"Tiše, Sabine!" sykla důrazně a upravila si dlouhé bavlněné roucho, aby ji sklady netlačily do kůže.

"O tom se nikdo nesmí dozvědět!"

"Samozřejmě. Nikomu to nepovím, jen chci vědět jaké to je, mít muže. Nikdy jsem nezažila ten pocit."

Marianne zrůžověly tváře a ústa se jí zcela samovolně rozšířila do rovného bělostného úsměvu.

"Co ti mám povídat. Rodste je… jiný."

Sabine se zachichotala. "Jiný, jako že se ti nepokusil vyhrnout spodničku?" Přitiskla si prsty přes rty.

Obě děvčata byla v rozpacích a Anne měla neskutečnou chuť mluvit o všem, co prožívala, jen kdyby to směla vyslovit nahlas.

"Rodste je moc hezký a dobře stavěný. Je dokonalý phearsom." Sabine vytřeštila oči.

"Že tys ho viděla nahého? Přiznej se, Marianne!" Marianne se tiše zasmála a beze studu pronesla:

"Ano, viděla. Koupali jsme se v řece. Jeho dům stává těsně u břehu a na malém molu měl připravené sítě k rybolovu. Schovala jsem se do nich, když jsem se svlékala."

"Kristepane, sladká Stvořitelko. On tě viděl obnaženou? Víš, co by se mohlo stát, kdyby se to dozvěděly apacalla?" Marianne se ušklíbla, ale uspokojení, že dělá něco špatného, skrýt nedokázala.

"Dotýkal se mě na všech těch místech. Ach, Sabine, bylo to tak krásné. Řekl mi, že mě miluje a chce, abych se stala jeho shellan." Sabine vyletěla z lůžka jako bodnutá včelou. Marianne ji musela zpátky zatlačit vlastní silou, aby na sebe nestrhla pozornost.

"Nech toho."

"Ty už nejsi newling, že ne?

Chvíli bylo ticho a obě dívky se na sebe dívaly. Marianne zářila, zatímco Sabine vypadala vyděšeně.

"Marianne řekni, že si s tím mužem neulehla!"

"To by v řece ani nešlo, utopila bych se, sestřičko." Zasmála se a Sabine vyjekla.

"Šššt!"

"Nestoudnice!"

"To říkáš jen proto, že jsi neokusila milování." Zasnila se. "Má takové velké, silné a - "

"Marianne! Mlč už!"

Anne se rozesmála a hodila po dívce prachový polštář. "Nevím, na co jsi myslela, sestřičko, ale já měla na mysli jeho ruce!"

V očích jí čertovsky zaplálo. "Ale přirození má také mohutné, cítila jsem ho až v samotném středu." Sabine nesouhlasně zavrtěla hlavou a přikryla si uši.

Ještě ten den si ji apacalla nechala zavolat do kolstor. Byla v ní malá dušička, když se obávala, že jejich rozhovor ostatní chovanky slyšely a někdo její vztah s vojákem prozradil. Udivilo ji, když se prozradilo její druhé tajemství, to které ji v hradu uvěznilo na dlouhé tři staletí. Ten den, kdy tam vešla, viděla planoucí slunce vysoko na obloze, naposledy. Už nikdy nespatřila obydlí, kde jedenáct let přespávala s ostatními jako jedna z mnoha, jinak než zvenku malým okýnkem její místnosti, kde směla přežívat.

 

Dívala se na sebe do zrcadla a znovu viděla malou dívku, která přes opar zamilovanosti neviděla blížící se zkázu. Znovu padala dlouhým pádem z nebeských výšin do samotného pekla. Nenáviděla svůj osud, který se neustále opakuje a nedá jí spát.

Ani když se její pěst napřáhla a vší silou prorazila stříbrnou desku, aby se na sebe nemusela už ani chvíli dívat. Střepy ze zrcadla se rozsypaly po umyvadle a jeho úlomky se rozutekly po podlaze v drobných střípcích. Ani tehdy se její výraz nezměnil. Přesně takhle vypadá někdo, kdo vnitřně vyhoří.

Že krvácí, si uvědomila, až když jí chřípí podráždil ostrý pach krve. Klouby pravé ruky měla pořezané a vězel v nich třpytivý trojúhelníček. Povzdechla si a vytáhla ho. Tohle ji tak ještě scházelo, pomyslela si, když jí začala skapávat krev na bosá chodidla. Rozhlédla se pro něco, čím by si ji zavázala a zůstala zírat na otvor ve zdi, kde před tím viselo zrcadlo.

Stavba byla z kamene, ale jak vidno, někdo vedlejší místnost s tou její přehradil obyčejnou sádrokartonovou příčkou, aby zmenšil prostory. Zaposlouchala se přes dveře koupelny, ale nezaslechla, že by ji šel někdo zkontrolovat, zřejmě hluk přisuzovali jejímu běsnění a nikdo nepředpokládal, že by mohla u sebe v pokoji něco provést.

Ručník co měla na sobě, pomocí ostré hrany natrhala a ovázala si úzkým pásem tepající ruku. Zadívala se skrz otvor a rozeznávala obrysy starého nábytku, stojanu na zbraně a jiné odepsané věci, které bezduší vynesli do nepoužívané místnosti.

Plán momentálně neexistoval. Darius byl zraněný a zavřený ve vězení, její bratr má zpoždění půl století. Marianne má nervy na pochodu a Whalty kdo ví, co plánuje. A jako třešinku na dortu nemají nic, čím by se ubránili. Takže se z jejího nápadu stává sebevražedná akce. V pokoji na sebe hodila kalhoty a triko. Ještě se kontrolně zaposlouchala do dění a zmizela v koupelně. S poraněnou rukou se těžko pracovalo, ale za pár minut měla ve zdi vyhloubený portál, kudy se zvládla snadno protáhnout. Z omšelých, pánských kožených hrůz na ni koukal příznivý čas. Dvě hodiny ráno, byly jako stvořené.

Protáhla se do oné místnosti a prosmýkla se kolem zpřeházeného nábytku rozštípaného na kusy.

 

Dostat se za ním do vězení nebylo vůbec snadné. Whalty naštěstí nechal střežit hlavně její pokoj, takže byla celkem mimo jeho hledáček. Ve všem tom nadívání se jako husa, si ani nevšiml, jakou udělal chybu. Zná přesný vstup do vězení a přísahá bohu, že až se odtud dostane, tak se poctivě vožere. Možná, že není tak silná a nedokáže být smrtonosná, jak si myslela, ale jedno ženské umění umí skvěle. Nepozorovaně utíkat.

Odkrouhla pár stráží a pořád nemohla vyhnat z hlavy jeho slova, že nikdy nezabíjela bez jeho pomoci. To jsou kecy. Od té doby nad tím dumá a pořád si pamatuje docela dost vydařených akcí. Možná jen chce, aby si to myslela a cítila se oslabená. I Darius, který je v boji tisíckrát lepší než ti jeho poskoci, skončil ležmo na zádech, když ho tam sama dostrkala a to není typ, který by ji nechal planě si myslet, že ho přemohla, kdyby to tak nebylo. Whalty je úplně vedle. Možná, že to tak zprvu začalo - pár usmrcení střelbou do zad, mraky štěstí a jeho úchylná podpora, ale těžko může vědět, jak moc se její technika změnila.

 

Schovala se za roh výklenku, když kolem ní prošel strážný. Skoro už měla výhled na celu, kde Daria držel. Udělala pár kroků, když ji někdo čapl za vlasy a praštil s ní o zeď. Pekelně to zabolelo, ale to by tak nevadilo, kdyby ten idiot nezačal řvát jako na lesy. Dala mu pěstí do čelisti, loktem mu přerazila kost na paži, aby uvolnila jeho sevření. Chytila ho za zátylek a naběhla s ním proti stěně.

"Už mi." Rána.

"Nikdy!" Další.

"Nesahej."

"Na vlasy!" Ještě jednou preventivně s ním vrazila čelem do kamene a pak ho nechala svést po zdi. Ten nebetyčnej vůl může být rád, že mu zůstal obličej v celku, až se bude zpovídat Omegovi.

Rozběhla se k cele, kde byl držený. Zalomcovala s mříží, ale docílila jen nepatrného chvění. Darius stále zůstával přikovaný s hlavou svěšenou a těžce dýchal. Černé triko neskrylo poranění a ti bastardi mu ani ránu neobvázali. Ztratil velikou spoustu krve a potřeboval by nakrmit, ale na to není čas.

"Už budu u tebe. Jen chvilinku vydrž," zašeptala a Darius namáhavě zvedl hlavu.

"Anne."

"Jo, jsem to já. Vydrž." Rozhlížela se kolem, ale klíče od cely neviděla. Musela se vrátit k tomu strážnému a prošacovat ho. Až budou doma, tak se musí pořádně umýt, protože neskutečně smrdí.

Rychle otevřela zámek a přispěchala k němu. Pohled měl trochu zakalený, ale když se na ni podíval, nepatrně se usmál, než se mu tvář zkroutila bolestí.

"Promiň, promiň, neskutečně mě to mrzí. Doma mi klidně můžeš nařezat na zadek, ale teď prosím zůstaň při sobě. Nemůžu tě táhnout." Darius se kašlavě zasmál a vzápětí kňučivě zasténal.

"Do čeho ses mi to zase zamotala, krásko."

"Já vím, já vím, jsem na zabití." Zatím se ve svazku klíčů snažila objevit ten od pout. Sakra, sakra, nadávala si potichu a zkoušela už desátý zarezlý, malý hajzlík. Když se jí konečně podařilo odemknout řetězy Darius se poroučel k zemi. Podepřela ho opatrně, aby se nedotkla řezné rány v levém boku. Nemyslela si, že to někdy řekne, ale vypadal strašně. Pohladila ho po vlasech a políbila na čelo. Zvedl k ní oči a vyčetla z nich, jak moc touží, aby ho políbila doopravdy.

"Musíme jít, zvládneš chodit?" Kývnul hlavou. Nechtěla ho namáhat mluvou, jen mu pomohla vstát.

Opřel se o ni a vyvrávorali ven. Táhl ji směrem k tomu mrtvému bezduchému a ukázal na Berettu, kterou měl ležící v bederním pouzdru. Vytáhla ji a podala ji Dariovi do nastavené ruky, kterou měl volnou.

"A mimochodem, ta pidi pistolka cos mi dal, byla pěkně na hovno." Darius se nahnul a vlepil jí pusu na tvář. "Ta pistolka nebyla na střelbu, ale z lásky, Anne."

 

Snažili se co nejrychleji vymotat ze spleti chodeb. Navigoval ji tam, odkud chodily stráže, a kde předpokládal nouzový východ. Docházely mu síly a venkovní odhmotnění nepřicházelo v úvahu. Vážně netušila, co budou dělat dál.

Dostali se až do větší místnosti, která kristepane, vypadala něco jako středověká mučírna. Kamenný oltář v čele měl na žulové desce zaschlou krev. Po straně byl něco jako bazének na vodu, napadlo ji, že by se Darius mohl napít, ale při pohledu dovnitř, nápad zavrhla. Nemůže být tak krutá a nechat ho polknout takový sajrajt. Ze stropu visely řetězové a ostnaté nástroje, u stěny stála železná panna a nechyběl ani špalek na sekání hlav. Otřásla se a zatoužila odtud rychle vypadnout.

Oba střelili pohledem k zamřížovaným dveřím na konci místnosti, kudy se zřejmě vycházelo napovrch, a zasekli se na osobě, která jimi zrovna vcházela. Marianne vykulila oči a zalapala po dechu.

"Sabine."