Kapitola třetí

"Budu tam… budu tam…" hnalo se Carol v hlavě pořád dokola. Nejraději by Alexovi něco řekla. Jak ho má ochránit před upíry, když k nim on přijde sám?

"Tak co, jak se těšíš?" zeptal se jí Alex s úsměvem, zatímco si obouval boty. Carol výhružně zavrčela a naštvaně švihala ocasem na důkaz nespokojenosti.

"Děje se něco?" začal se zajímat Alex, překvapen její nezvyklou reakcí.

'Jestli se něco děje? Všechno se děje!' nadávala Carol v duchu, ovšem navenek na sobě nemohla dát nic znát. Její rozkaz zněl chovat se jako pes, a psi přeci nemluví.

"Tak pojď, jdeme domů." popotáhl Alex vodítkem. Carol se mu poslušně zařadila k noze. Bok po boku spolu šli na autobusovou zastávku.

 

"Ahoj!" křikl Alex, sotva za sebou zavřel domovní dveře. Odepnul Carol vodítko a sám se sehnul, aby si vyzul boty. Když se znovu narovnal, usmál se na středně vysokou hnědovlasou ženu, Sáru, svoji matku, která se mezitím objevila mezi dveřmi.

'Jak bylo ve škole?' zeptala se ho ve znakové řeči.

'Dobře.' odznakoval jí zpátky. 'Mám novou spolužačku. Chtěla po mně, abych jí pomohl dohnat nějakou látku. Bude ti vadit, když se někdy u ní zastavím?'

'Samozřejmě že nebude. Celou dobu ti říkám, že by ses měl více stýkat se svými přáteli.'

"Já vím, já vím." odpověděl jí Alex, tentokrát nahlas. Jeho ruce totiž zaměstnávala výroba pozdního poledního jídla.

"Proč mám takový zvláštní pocit, že vím, kam zmizel Alexův oběd?" Sára se významně zadívala na bílou vlčici. "Nebo snad nemám pravdu?" Carol na znamení pokání sklopila uši a stáhla ocas. Ačkoliv se Sára snažila vypadat naštvaně, při pohledu do upřímných oříškově hnědých psích očí ji všechna zlost přešla. Usmála se, sehnula a pohladila psa po hlavě. "Doufám, že ti to alespoň chutnalo." povzdechla si. Carol se souhlasně oblízla, což u Sáry vyvolalo jemný smích. "Dobře jsem si tě vycvičila." zamumlala si pro sebe, poškrábala ji za uchem a šla pouklízet nepořádek po synově stravovací akci.

 

Venku se už dávno setmělo. Alex si v pokoji dělal domácí úkoly a Carol se koukala se Sárou na televizi. Pohodlně se rozvalovala na velké rohové sedačce a nechala se hladit po hřbetě. Po chvilce se gauč prohnul pod vahou dalšího těla.

"Mami?" zeptal se Alex opatrně.

"Hmm?"

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"Děje se něco?" zvedla k němu Sára oči.

"Ale ne, ne, nic se neděje!" okamžitě se začal bránit. "Jde jen o to, že… Víš, jak jsem ti říkal, že mám novou spolužačku?" Sára přikývla na znamení souhlasu. "No tak, vždycky když se Sandra objeví v mé blízkosti, mám pocit, jako kdyby ji měla Kety každou chvíli zakousnout."

"Kety je agresivní?" Sářina ruka ztuhla uprostřed pohybu.

"Není agresivní… Jen to, jak na ni kouká. Jako na kus masa." zamračil se na svého psa.

'Já na ni? Ne, to ty jsi tady ten na jídelním lístku!' pomyslela si naštvaně Carol. Ovšem byla ráda, že si Alex všimnul jejích antipatií k Sandře. Možná na ni dá a nebude se s ní stýkat…

Caroliny naděje však pohasly v dalším okamžiku, když Sára prohlásila; "Tak to je jasné. Kety žárlí. Je prostě zvyklá, že se věnuješ jen jí a teď má sokyni. Je přirozené, že se bude vzpírat."

"Takže si myslíš, že to je ten důvod?" ujišťoval se Alex.

"Myslím, že ano. Jen jim dej chvíli, poznají se a uvidíš, že se z nich možná stanou nejlepší kamarádky." odsouhlasila Sára synovu domněnku. Carol v duchu poraženě zavyla…

 

Tu noc byla Carol víc než neklidná. Cítila, že se něco stane, jen nevěděla co. Nelíbilo se jí, že Alex chodí do stejné školy jako skupinka krvežíznivých komárů, ba co víc, že se s nimi snaží sblížit. Měla strach, že se upíři Alexe pokusí zabít. Musela by ho ochránit, a to i za cenu vlastního prozrazení. Jak zareaguje obyčejný člověk, který nemá o existenci nadpřirozeného světa upírů a vlkodlaků ani potuchy, na to, že jeden z těchto tvorů už s ním několik let žije pod jednou střechou? A co jeho máma? Spousta otázek, na které Carol neznala odpovědi…

 

"Vstávej, Kety!" Alex jemně zatřásl se svým psem. Carol se protáhla a široce zívla. "Pojď, jdeme ven. Doufám, že dneska budeš mít lepší náladu…"

'No to sotva.' ušklíbla se Carol v duchu, zatímco sledovala Alexe. Poskakoval polonahý po pokoji a snažil se obléknout si kalhoty a ponožku zároveň.

"Tak pojď!" zavolal na ni z chodby. Ještě jednou se protáhla a líně seskočila z vyhřáté postele, kterou se jí vůbec nechtělo opustit.

U dveří jí Alex připnul vodítko a na záda si hodil školní batoh. Carol nahlédla do obývacího pokoje na svítící budík. Čtvrt na osm? Překvapeně zjistila, že už je nejvyšší čas vyjít.

 

Upírku ve škole potkali dřív, než by se Carol bylo líbilo. Sandra postávala u hlavního vchodu a svým ostřížím zrakem prohledávala dav okolo sebe. Když zahlédla Alexe, nahodila svůj široký úsměv a zamávala.

"Ahoj, Alexi."

"Ahoj, Sandro." opětoval jí úsměv. Carol pocítila silnou nevoli. A také žárlivost. Že by Alexova máma měla pravdu a ona jen přehnaně reaguje? Samozřejmě tohle je něco jiného, Sandra je upírka, ale reagovala by Carol i na lidské dívky, se kterými by si Alex vytvořil bližší vztah?

"Ahoj, Kety." Sandra se sklonila, aby pohladila ji po hlavě. Sotva se přiblížila, Carol po ní vztekle vystartovala. Čelisti cvakly naprázdno, protože Alex duchapřítomně trhl vodítkem zpět. Jak v tu chvíli Carol proklínala ten pitomý kus špagátu! Nic jí však nebránilo ve výhružném vrčení.

Upírka polekaně uskočila dozadu. "Uf, ta je nějaká divoká!" ukázala bradou na Carol, ale ani o kousíček se k ní už nepřiblížila. Dobře dělala.

'Divoká říkáš? Schválně, dáme si závod a uvidíme. Nebo raději ne, ještě by ses zpotila a rozmazala si pudřík… A kde bys v lese našla zrcadlo?! Ne, to nepůjde… Tak snad někdy jindy.' filozofovala Carol a zuřivě švihala ohonem.

"Kety, co to děláš?!" obořil se na ni Alex.

'Co by, zachraňuju ti život, proč se ptáš?' odpověděla mu v duchu Carol, ale navenek sklopila uši a zakňučela. Vždy, když toto udělala, se Alex usmál, poškrábal ji za ušima a všechno bylo zapomenuto. Jenže tentokrát ne.

"Promiň, normálně taková nebývá." obrátil se Alex zpátky na Sandru a omluvně se usmál. Carol začala uvnitř zuřit. Nenáviděla, když někdo jiný omlouval její chování, obzvlášť teď, když si tím mohl jenom uškodit.

"Asi mě nemá moc ráda…" upírka se na Carol shovívavě usmála. Ona na oplátku nakrčila horní pysk a vycenila na ni zuby. Sandra dělala, že si toho vůbec nevšimla, a otočila se zase na Alexe; "Chtěla bych se tě zeptat na to doučování. Kdy bys asi tak mohl přijít?" hodila po něm dalším okouzlujícím úsměvem. Alexovo srdce se rozbušilo jako o život a jeho tvář dostala o něco červenější odstín. Carol si pro sebe v duchu zavyla; pitomý svět, pitomá upírka, pitomá puberta, pitomé hormony!!!

"Kdykoliv!" okamžitě vyhrknul Alex odpověď na upírčinu otázku.

"Tak dobře." Sandra na něj svůdně zamrkala svými dlouhými řasami. "Zítra po škole?"

"Domluveno." potvrdil Alex. "Už se těším."

'Já ani ne.' poznamenala Carol. Opět litovala, že nemůže říct svůj názor nahlas.

"Sandro!" ozvalo se odněkud. Jmenovaná se prudce otočila a zadívala se k lavičce, kde seděli ve vzájemném objetí další dva o něco málo starší upíři.

"Hned!" odpověděla jim. Potom se otočila zpět na Alexe. "Už musím, tak zatím!" s tím se otočila a už jí nebylo…