Kapitola třetí

David

Znovu jsem se postavil do kouta, po půl hodině jsem se ale přistihl, že ji celou tu dobu sleduji pohledem.

"Byli jste ten nejkrásnější pár," ozvalo se tiše za mnou. Byla to Sára. V ruce držela dvě skleničky šampaňského, jednu z nich mi podala.

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se jí.

"Když jste tančili, vypadali jste jako dva kousky skládačky, jako dvě součásti předem připraveného celku. Vyzařovalo z vás takové zvláštní kouzlo."

"Vždycky jsi měla přebujelou fantazii," odsekl jsem jí. Černé fleky, které jsem až do teď držel na uzdě se rozrostly přes celé mé vidění. Ztratil jsem rovnováhu, na poslední chvíli jsem se zachytil malého stolku s vázou plnou bílých růží.

"Davide? Davide jsi v pořádku?" zeptala se mě naléhavě. Stoupla si mezi mě a parket, svou velkou zelenou suknicí zakryla jakémukoliv zvědavci ze sálu výhled. Zhluboka jsem dýchal, ale najednou už to nepomáhalo. Vzduch v místnosti obsahoval příliš málo kyslíku.

"Terasa," zasípěl jsem a položil skleničku na stolek.

"Cože?" zeptala se. V jejím hlase byl slyšet zadržovaný pláč.

"Odveď mě na terasu," řekl jsem jí tiše a znovu se zapotácel. Neuměle jsem jí nabídl rámě a ona mě skoro dotáhla k velkým bílým dveřím vedoucím na terasu. Ucítil jsem vlhký chladný vzduch na své tváři. Bylo to jako požehnání. S tím kouskem nově nabyté síly jsem se dokázal odplížit do stínu. Uviděl jsem schody vedoucí do zahrady. Unaveně jsem se svezl podél zdi a posadil se na nejbližší schod. V hlavě mi neskutečně pulsovalo, jakoby se mi něco usídlilo v lebce a rozrůstalo se to do šířky. "Davide! Reaguj!" Zatřásla mnou. "Jak ti je?"

"To je ale blbej dotaz!" odsekl jsem jí naštvaně.

"Jsi bledej jako mrtvola," zašeptala. Ušklíbl jsem se.

"Díky za povzbuzení…"

"Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala se plačtivě. Zakroutil jsem hlavou.

"Pokud nejsi bůh a neoblomíš moji matku, aby mi odpustila ukončení plesu, tak zřejmě nic. Měla by ses vrátit do sálu, za chvíli se po tobě začnou shánět." A já chci mít klid, dodal jsem v duchu.

"A po tobě se shánět nebudou?"

"U mě jsou už zvyklí na to, že občas zmizím," odsekl jsem.

"Budeš z toho mít problémy."

"Pokud budu mít dostatek štěstí, tak si mě matka najde až zítra. A teď jdi, stačí, že to odnesu jen já."

"Nemůžu tě tu nechat samotného, co když se ti přitíží?"

"Padej," sykl jsem a rozhodně se netvářil přátelsky. Najednou bylo ticho. Když jsem po chvilce opatrně otevřel oči, už byla pryč. Na terase kromě mě nikdo jiný nebyl. To ticho alespoň částečně zmírnilo bolest hlavy.

"Jste v pořádku?" ozvalo se nade mnou starostlivě. Měl jsem chuť začít nadávat, přesto jsem se však udržel. Znal jsem ten zastřený hlas, probublávání potůčku… Nepatrně jsem otevřel oči a spatřil ji. Starostlivě se nade mnou skláněla. Neměl jsem silu odpovědět jí, aniž bych jí pozvracel tu její bělostnou sukýnku. Tak jsem jen kývl. Bohužel byla všímavější než její prostinká tvářička napovídala. Dal bych cokoliv za to, aby se otočila na podpatku a odešla do sálu. Ale ona dál stála nade mnou a vyčkávala.

"Jo, jsem v pořádku. A vy by jste se měla obrátit a odejít do sálu zatančit si valčík s některým s čarodějů. Myslím, že se o vaši společnost můžou poprat," pronesl jsem sarkasticky. Před půl hodinou bych svého tónu zřejmě hořce litoval, ale momentálně mi šlo jenom o alespoň zdánlivé ticho.

"Když jste zmizel ze sálu, tak jsem o vás měla strach," řekla pevně. Ta rozpačitá a ustrašená holčička byla pryč. "Ale jak se na vás tak dívám, tak jste po pořádné opici a rozhodně si nezasloužíte můj soucit. Takže se poroučím. Doufám, že o půlnoci se dostavíte do sálu, aby jste mě laskavě odvedl tak, jak to nakazuje etiketa. Nechci totiž mít kvůli vám ostudu. Na shledanou!" poslední slova říkala nepřátelským ostrým tónem, kterým mi z mozku dělala kašičku. Snažil jsem se nepřemýšlet na jejich významem, protože i zdánlivě jednoduchý úkon pro mě byl vražedný. Doslova. Přesto si moje myšlenky nemohly dát pohov a prostě musely otravovat.

Opatrně jsem se vytáhl do svislé polohy a testoval, jestli mě moje nohy udrží. Udržely. Prozatím. Terasa byla prázdná, nikdo jiný se zřejmě nedokázal vymanit ze spárů společnosti. Zhluboka jsem dýchal a snažil se sebrat. Jo, zvládl jsem už i horší situace. Tohle vyjde. Zvládnu to. Musím.

Vsugeroval jsem si, že mi lépe, i když to rozhodně nebyla pravda. Otevřenými dveřmi jsem nakoukl do místnosti, kde se momentálně všichni buďto bavili, nebo tiše trpěli. Bylo jedenáct. Takže jsem měl zhruba hodinu na splnění nepříjemné povinnosti. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do jámy lvové.

Využil jsem své výšky a rozhlédl se okolo asi pět centimetrů nad všemi hlavami. Stála u schodů, právě si povídala s veleknězem. Chladně se zasmála jeho trapnému vtipu a nezávazně mu položila ruku na předloktí. Pak se naklonila dopředu a koketně mu něco zašeptala do ucha. Takhle se šplhá na dobrá místa, tedy než e by ona už nebyla pevně usazena na pomyslném trůnu.

Prorážel jsem si cestu davem směrem k nim. Všichni mi uhýbali, nikdo se ke mně nechtěl přiblížit příliš blízko. Znovu se dostavil pocit, že přes všechnu to moc, co mám v sobě, nebo právě kvůli ní, mě nenávidí. Nikdy nebudu jeden z nich, protože neumím sklonit hlavu a držet mlčky krok s ostatními. Zastavil jsem se až těsně vedle nich. Matka se na mě tázavě podívala a já se na ni zdánlivě uvolněně usmál.

Sklonil jsem hlavu.

"Smím prosit?" zeptal jsem se jí sladce a překazil jí tak její koketování. Nemohla mě odmítnout, pokud by nechtěla vzbudit rozruch.

"Ale jistě," usmála se falešně a vložila jemnou ruku do mé nabízené dlaně. Pomalu a vznešeně, přesně tak, jak mě učili, jsem ji odvedl na parket. Zazněly první tóny skladby. Začali jsme tančit.

"Co to má znamenat?" sykla na mě, aniž by porušila svou přívětivou masku.

"Nemůžu vyzvat vlastní matku k tanci?" zeptal jsem se sladce.

"Kdyby tu místo tebe stál tvůj mladší bratr, tak bych se vůbec nedivila. Ale tohle není tvůj styl."

"Ale no tak, užívej si těch pět minut, kdy máš místo jednoho milujícího a neodporujícího syna rovnou dva. Sen každé matky," řekl jsem o poznání chladněji. Prokoukla mě, jako vždy. Byl jsem dobrý herec, ale učitel vždy prokoukne svého žáka.

"To co se stalo včera…" zašeptala.

"Copak? Bude následoval rozhovor na téma, že jsem mohl někomu ublížit? Jak jsem nezodpovědný a nevychovaný? Jak jsem ho mohl samotného zatáhnout do lesa?" už jsem nedokázala předstírat milý tón ani se usmívat. Každému, kdo by se na náš chvíli díval, by bylo jasné, že se hádáme. Ale nikdo se nedíval, to by přece nebylo slušné.

"Ale…" řekla.

"Mlč. Nechci to slyšet," sykl jsem.

Zbytek skladby jsme protančili v tichosti. Zvedl jsem hlavu a díval se na lidi za ní těsně nad úrovní jejích vlasů.

Hudba přestala hrát, tanec skončil.

"Děkuji za překrásný tanec," usmála se strojeně a odešla bez toho, abych jí stihl odpovědět.