Kapitola Třetí

John Matthew zasténal a převalil se v posteli naznak.

Žena následovala jeho příkladu, její obnažená ňadra se při tom tiskla na jeho širokou, nahou hruď. S erotickým úsměvem mu sáhla mezi nohy a nalezla jeho těžkou rozbolavělost. Hodil hlavou a zasténal, když polaskala jeho erekci a posadila se na ni. Svíral rukama její kolena, když zahájila hezkou, pomalou jízdu.

Ach, ano...

Jednou rukou si pohrávala sama se sebou; druhou ho dráždila, přejížděla si dlaní přes ňadra a vzhůru po šíji a přitom se dotýkala i svých dlouhých, platinově blond vlasů. Její ruka stoupala k obličeji, a pak měla paži nad hlavou, půvabný oblouk z masa a kostí. Prohnula se dozadu a vystrčila ňadra, tvrdé hroty zvětšené, růžové. Pleť měla tak bledou, že vypadala jako čerstvý sníh.

"Válečníku," procedila skrze zuby. "Zvládneš to?"

Jestli to zvládne? Zatracená práce, zvládne. A jen aby měli jasno, kdo co zvládne, popadl ji za stehna a vyrazil boky vzhůru, až vykřikla.

Když se stáhl nazpátek, usmála se na něj z výšky a začala se pohybovat rychleji a rychleji. Byla kluzká a sevřená a jeho erekce stoupala do nebes.

"Válečníku, zvládneš tohle?" Její hlas byl teď hlubší námahou.

"Sakra, jo," zavrčel. Páni, v tu chvíli, jak se udělá, převalí ji a pustí se do ní nanovo.

"Zvládneš tohle?" Pumpovala stále silněji, dojila ho.

S paží stále nad hlavou na něm jela jako na býkovi, nadskakovala na něm.

Tohle byl ohromný sex... Úžasný, neuvěřitelný, obrovský -

Její slova se začínala komolit, deformovat... klesala pod zvukový rozsah hlasu ženy. "Zvládneš tohle?"

Johna zamrazilo. Něco tu je mimo. Něco je mimo...

"Zvládneš tohle? Zvládneš tohle?" Náhle jí z hrdla vycházel hlas muže, mužský hlas na něj vrčel: "Zvládneš tohle ? "

John se ji pracně snažil shodit, ale byla na něm nalepená a jízda neustávala.

"Myslíš, že dokážeš zvládnout tohle? Myslíš-že-dokážeš-zvládnout-tohle? Myslíš že dokážeš zvládnout tohle?" Mužský hlas už křičel, řval z tváře ženy.

Nůž po Johnovi ťal odkudsi zpoza její hlavy - jenže teď byla muž, muž s bílou pletí a bledými vlasy a očima barvy mlhy. Jak se čepel stříbrně zablýskla, John vztáhl ruku, aby ji zablokoval, ale jeho paži už netížily svaly. Byla hubená, vychrtlá.

" Dokážeš zvládnout tohle, válečníku ? "

Elegantním obloukem se dýka zaťala přímo doprostřed jeho hrudi. Od místa, kde do něj vnikla, se rozlila palčivá bolest, prudké pálení se mu rozlévalo celým tělem, odráželo se v něm a šířilo, až ho trýzeň naplnila. Zajíkal se a dusil vlastní krví, kašlal a dávil se, až už se mu do plic nic nevešlo. Zmítal se, bojoval proti smrti, která si pro něj přicházela...

"Johne! Johne! Probuď se!"

Vytřeštil oči. První, co ho napadlo, bylo, že ho bolí obličej, ačkoliv netušil proč, protože utržil bodnutí do hrudníku. Pak si uvědomil, že má ústa dokořán, nastavená tak, že by řval, kdyby se narodil s fungujícími hlasivkami.

Pak ucítil ruce... Ruce mu přidržovaly paže. Hrůza se vrátila a silou, která pro něj byla strašlivá, vymrštil své tělíčko z postele. Přistál na břiše, tváří zabrzdil o zátěžový koberec.

"Johne! To jsem já, Wellsie."

Zvuk jejího jména ho vrátil do reality, vytrhl ho z hysterie jako políček.

Ach, bože... Je to dobré. Nic mu není. Je naživu.

Vrhl se do Wellsiiny náruče a zabořil tvář do jejích dlouhých rudých vlasů.

"To nic." Přitáhla si ho do klína a hladila ho po zádech. "Jsi doma. Jsi v bezpečí."

Doma. V bezpečí. Ano, po pouhých šesti týdnech je to jeho domov... První, který kdy měl, poté, co vyrostl v sirotčinci Panny Marie a pak od svých šestnácti let žil na ulici. U Wellsie a Tohrmenta má domov.

A nejenže je tady v bezpečí; chápou ho. Sakra, dozvěděl se o sobě pravdu. Dokud ho Tohrment nenašel, nevěděl, proč se vždycky odlišoval od ostatních lidí, ani proč je tak zakrslý a slabý. Jenže upíří muži takoví jsou, než projdou přeměnou. Dokonce i Tohr, který už byl plnoprávným členem Bratrstva černé dýky, zřejmě býval malý.

Wellsie zvedla Johnovi hlavu. "Můžeš mi říct, co to bylo?"

Zavrtěl hlavou a zabořil se do ní hlouběji, tiskl se k ní tak silně, až ho překvapovalo, že ještě mohla dýchat.

Zsadist se zhmotnil před Belliným domem a zaklel. Zase tu někdo byl. Na sněhovém poprašku příjezdové cesty byly čerstvé stopy pneumatik a ke dveřím vedly šlépěje. A do háje... Byla tu spousta stop, k tomu autu, co tu parkovalo, jich vedlo tolik sem a tam, až to vypadalo, jako by odtud někdo stěhoval nějaké věci.

To v něm probudilo úzkost, jako by mizely kousky samotné Belly.

Do horoucích pekel. Jestli její rodina domácnost rozebere, pak neví, kam by ještě chodil, aby byl s ní.

Upřeně se zadíval na zápraží a na vysoká okna obývacího pokoje. Možná by měl sám sbalit nějaké její věci. Byla by to hnusárna, ale koneckonců, být zlodějem není pod jeho úroveň.

Znovu uvažoval o její rodině. Věděl, že jsou to aristokrati z nejvyšších společenských vrstev, ale to stačilo a nepotřeboval se s nimi scházet, aby zjistil něco víc. I při největší snaze se choval k lidem děsně, ale situace týkající se Belly ho činila nejen nesnesitelným, nýbrž přímo nebezpečným. Ne, Tohrment je styčný důstojník s jejími pokrevními příbuznými a Zet si vždycky dával pozor, aby na ně někde nenarazil.

Obešel dům zezadu, vstoupil do něj přes kuchyň a vypnul bezpečnostní alarm. Jako každou noc zkontroloval nejdřív rybičky. Na hladině byly roztroušené vločky krmiva, důkaz, že už se o ně někdo postaral. Rozladilo ho, že byl připraven o tuto příležitost.

Pravda byla, že teď považoval její dům za své území. Uklízel tam poté, co byla unesena. Zaléval rostliny a staral se o rybičky. Chodil po místnostech a po schodech a díval se z oken a sedal si do všech křesel a na pohovku a na postel. Sakra, už se rozhodl, že ten zatracený barák koupí, až ho její rodina bude prodávat. Ačkoliv ještě nikdy neměl dům ani mnoho osobního majetku, tyhle zdi a střechy a ty serepetičky uvnitř - chtěl by to všechno mít. Její svatyni.

Zet rychle prošel dům a zaznamenal, které věci byly odstraněny. Moc toho nebylo. Obraz a stříbrná mísa z obývacího pokoje a zrcadlo z předsíně. Bylo by ho zajímalo, proč byly vybrány právě tyto konkrétní předměty, a chtěl je mít zpátky, kam patřily.

Když znovu vstoupil do kuchyně, představil si, jak to tu vypadalo po jejím únosu, všechnu tu krev, střepy skla, rozbité židle a porcelán. Spustil pohled k černé šmouze gumy na podlaze z borových prken. Dovedl uhádnout, jak se tam ocitla. Bella zápolila s bezduchým; jak ji vlekl, podrážka její boty zanechávala na podlaze stopu a při tom vrzala.

Hněv se mu rozléval hrudí, až funěl tím šeredným, dobře známým pocitem. Až na to... Kristepane, celé to nedávalo smysl: jak ji hledá a je jí celý posedlý a chodí po jejím domě. Nebyli přátelé. Sakra, vždyť se ani neznali. A při těch dvou příležitostech, kdy se spolu setkali, k ní nebyl nijak milý.

Páni, že toho ale litoval. Během těch několika málo minut, které s ní strávil, litoval, že je tak... No, kdyby se aspoň nepozvracel, když zjistil, že ji vzrušuje, pro začátek by to stačilo. Až na to, že se ta reakce nedala nijak potlačit. Žádná jiná ženská než ta odporná Paní pro něj nikdy nezvlhla, takže si samozřejmě nespojoval kluzké ženské tělo s něčím příjemným.

Při vzpomínce na Bellu, tisknoucí se k jeho tělu, se pořád ještě v duchu ptal, proč s ním chtěla spát. Tvář měl přece odpornou. Po těle to nebylo o mnoho lepší, přinejmenším na zádech. A reputaci měl takovou, že Jack Rozparovač v porovnání s ním vypadal jako vzorný skaut. Zatraceně, pořád byl naštvaný na všechny a na všechno. Ona byla krásná a něžná a hodná, královnička, aristokratka z privilegovaného rodu.

Jenže šlo právě o ty protiklady, ne? On pro ni představoval změnu směru. Krok do divočiny. Divocha, který ji na pár hodin vyvede z jejího pěkného, úhledného života. A i když to bolelo, být tak přesně vymezen tím, čím je - stejně mu připadala... půvabná.

Za jeho zády začaly odbíjet vysoké skříňové hodiny. Pět hodin.

Domovní dveře se s vrznutím otevřely.

Nezvučně a rychle vytasil Zet černou dýku z pochvy na hrudi a přitiskl se zády ke stěně. Naklonil hlavu tak, aby viděl chodbou do haly.

Butch zvedl ruce a vstoupil dovnitř. "To jsem jen já, Zet."

Zsadist spustil dýku, pak ji vrátil do pouzdra.

Někdejší detektiv z oddělení vražd byl v jejich světě anomálií, jediný člověk, který byl kdy přijat do vnitřního kruhu Bratrstva. Butch byl spolubydlícím Vishouse, chodil s Rhagem vzpírat do tělocvičny, s Phurym vybíral oblečení. A z vlastních pohnutek byl posedlý únosem Belly, takže měl něco málo společného i se Zsadistem.

"Co je, poldo?"

"Míříš zpátky do tábora?" Mohl to být dotaz, ale spíš to znělo jako návrh.

"Ještě ne."

"Už bude světlo."

No a. "Posílá tě pro mě Phury?"

"Přišel jsem sám. Když ses nevracel od toho, za co sis zaplatil, napadlo mě, že jsi asi skončil tady."

Zet si založil paže na hrudi. "Bál ses, že jsem zabil tu ženskou, co jsem si vzal do zadní uličky?"

"Kdepak. Než jsem odešel, viděl jsem ji v klubu při práci."

"Tak proč tu spolu teď stojíme?"

Muž sklopil oči, jako by si v hlavě skládal slova, a přenášel váhu těla dopředu a dozadu v těch drahých mokasínech, na které si potrpěl. Pak si rozepnul přepychový černý kašmírový kabát.

Aha... Takže Butch je posel. "Ven s tím, poldo."

Člověk se podrbal palcem nad obočím. "Víš přece, že Tohr jedná s Bellinou rodinou, ne? A že její bratr je fakt pruďas? No, on ví, že sem někdo chodí. Pozná to podle bezpečnostního systému. Pokaždé, když se vypne nebo zapne, dostane signál. Chce, aby ty návštěvy přestaly, Zet."

Zsadist vycenil tesáky. "To těžko."

"Postaví sem stráže."

"Proč se, sakra, stará?"

"No tak, chlape, je to dům jeho sestry."

Ale na druhé straně, John není muž. Aspoň zatím ne. Tohr řekl, že změna se s ním odehraje až kolem pětadvacátého roku, a on se nemohl dočkat, až ty příští dva roky uplynou. Protože i když už chápal, proč měří jen metr pětašedesát a váží pětapadesát kilo, stejně to bylo těžké. Nenáviděl své hubené tělo, když se na něj každý den musel dívat do zrcadla. Vadilo mu, že musí nosit oblečení dětských velikostí, ačkoliv mu zákon dovoluje řídit auto a volit a pít. Děsil se faktu, že nikdy neměl erekci, ani když procitl z některého ze svých erotických snů. A taky ještě nikdy nepolíbil ženu.

Ne, prostě si vůbec nepřipadal mužně. Zvlášť vzhledem k tomu, co ho potkalo téměř před rokem. Bože, blíží se výročí toho napadení, že? Škubl sebou a snažil se nemyslet na to špinavé schodiště ani na muže, který mu držel u hrdla nůž, ani na ty hrůzné okamžiky, kdy byl připraven o cosi nevratného: kdy navždy ztratil svou nevinnost.

Násilím se vytrhl z takových myšlenek a říkal si, že už aspoň nepostrádá naději. Někdy brzy se promění v muže.

Znervóznělý myšlenkami na budoucnost odhodil přikrývky a přistoupil ke svému šatníku. Otevřel dokořán dvojité dveře; stále ještě si nezvykl na tu podívanou. Nikdy v životě neměl tolik kalhot a košil a triček a flísek, ale byly tady, svěží a nové... Všechny zipy fungovaly, žádné knoflíky nechyběly, žádné otřepané záložky, žádné trhliny ve švech. Dokonce měl i jeden pár sportovních bot značky Nike.

Vyndal si flísovku a natáhl si ji, pak vsunul hubené pavoučí nohy do khaki kalhot. V koupelně si umyl ruce a obličej a učesal tmavé vlasy. Pak zamířil do kuchyně, přičemž procházel místnostmi, které měly čisté, moderní linie, avšak byly zařízeny italským renesančním nábytkem, textiliemi a uměleckými díly. Zarazil se, když uslyšel z pracovny vycházet Wellsiin hlas.

" ...nějaký zlý sen. Chci říct, Tohre, byl vyděšený... Ne, nic mi neřekl, když jsem se ptala, co to bylo, a já nenaléhala. Myslím, že je nejvyšší čas, aby navštívil Haverse. Ano... Hm. Nejdřív by se měl sejít s Wrathem. Fajn. Miluju tě, můj hellrene. Cože? Panebože, Tohre, já cítím totéž. Nevím, jak jsme bez něj mohli někdy žít. Je učiněným požehnáním."

John se opřel o stěnu v chodbě a zavřel oči. Zvláštní, on cítil vůči nim totéž.