Kapitola Šestá

Když pan O ujížděl svým kamionem F-150 po silnici 22, byly čtyři hodiny, slábnoucí slunce ho bodalo do očí a on měl pocit, jako by měl kocovinu. Jo... spolu s kocovinou měl stejné mravenčení jako po propité noci, drobné záchvěvy mu vystřelovaly těsně pod kuří a rozlézaly se po těle jako červi.

Dlouhá čára lítosti, kterou za sebou vlekl, mu rovněž připomínala jeho pijácké časy. Jako když se probudil vedle šeredné ženské, kterou nesnášel, ale stejně se s ní vyspal. Celé to bylo úplně stejné... jenže mnohem, mnohem horší.

Posunul ruce na volantu. Klouby měl rozbité do krve a věděl, že na krku má škrábance. Obrazy dnešního dne ho oslepily a žaludek se mu zvedl. Ty věci, co udělal své ženě, mu byly odporné.

No, teď mu byly odporné. Když je dělal... byl spravedlivě rozhořčený.

Kristepane, měl být opatrnější. Je to koneckonců živý tvor... Do háje, co jestli zašel příliš daleko? Ach ne... Vůbec se do těch věcí neměl pouštět. Potíž byla, že jakmile uviděl, že osvobodila toho upíra, co jí přinesl, ztratil nervy. Prostě vybuchl jako šrapnel, a svou zlost si vylil přímo na ni.

Zvedl nohu z plynu. Měl sto chutí vrátit se a vyndat ji z roury a ujistit se, že ještě dýchá. Jenže nebylo dost času, než začne schůze Alfa oddílu.

Když dupl na plyn, věděl, že by ji stejně nedokázal opustit hned, jak by ji uviděl, a pak by ho přišel hledat velitel. A to by byl problém. V přesvědčovacím centru bylo plno nepořádku. Zatracená práce...

Pan O zpomalil a stočil volant doprava, náklaďák se zhoupl ze silnice 22 na jednoproudovou prašnou cestu.

Chata pana X, také hlavní štáb Vyhlazovací společnosti, vězela uprostřed pětasedmdesátiakrového lesa, zcela izolovaná od okolního světa. Byl to všehovšudy jen malý srub s tmavozelenou šindelovou střechou a hospodářskou budovou zhruba poloviční velikosti vzadu. Když pan O zastavoval, parkovalo tu už sedm aut a náklaďáků, volně rozestavěných, všechny domácí výroby, většinou nejméně čtyři roky staré.

Pan O vstoupil do chaty a viděl, že přišel jako poslední. Deset dalších bezduchých z Alfa oddílu bylo namačkáno v nevelikém vnitřním prostoru, bledé tváře zasmušilé, těla mohutná a vypracovaná. Byli to nejsilnější muži Vyhlazovací společnosti, ti, kteří v ní byli nejdéle. Pan O byl jediná výjimka, pokud šlo o čas, který odsloužil. Od jeho přijetí uplynuly teprve tři roky, a nikdo z nich ho neměl rád, protože byl nový.

Ne že by do toho měli co mluvit. Byl stejně tvrdý jako všichni z oddílu, a dokázal to. Hajzlové závistiví... Páni, nikdy nechtěl být jako oni, pouhá Omegova dobytčata. Nemohl uvěřit, že se ti idioti pyšní tím, jak časem vybledli a ztratili identitu. Bojoval proti vyblednutí. Barvil si vlasy, aby zůstaly tmavě hnědé, jak byly vždycky, a děsil se postupného zesvětlování svých duhovek. Nechtěl vypadat jako oni.

"Jdete pozdě," řekl pan X. Velitel se opíral zády o ledničku, která nebyla zapojená, bledýma očima přejel po škrábancích na krku pana O. "Bojoval jste?"

"Však víte, jací ti bratři jsou." Pan O si našel místo k stání opodál. Ačkoliv kývl na svého partnera, pana U, nedal najevo, že by bral na vědomí nikoho z ostatních.

Velitel na něj dál hleděl. "Neviděl někdo pana M?"

Sakra, pomyslel si pan O. Tohohle bezduchého sejmul, protože vystartoval po něm a po jeho ženě, a bude se to muset nějak vysvětlit.

"Pane O? Máte k tomu něco?"

Z levé strany promluvil pan U. "Já jsem pana M viděl. Zrovna před úsvitem. Rval se s nějakým bratrem v centru města."

Pan X přesunul svůj pohled doleva a pan O se málem zbláznil zděšením nad tou lží.

"Viděl jste ho na vlastní oči?"

Hlas druhého bezduchého byl klidný. "Jo. Viděl."

"Nechráníte náhodou pana O?"

Není to zvláštní otázka? Bezduší byli hrdlořezové, pořád mezi sebou soupeřili o pozice. Ani mezi partnery nepanovala valná loajalita.

"Pane U?"

Chlapíkova bledá hlava se pohnula sem a tam. "Odpovídá sám za sebe. Proč bych kvůli němu riskoval kůži?"

Očividně v tom byla jakási logika, která panu X připadala uvěřitelná, protože pokračoval ve vedení schůze. Když byly schváleny a přiděleny kvóty zabitých a zajatých, skupina se rozešla.

Pan O přistoupil ke svému partnerovi. "Musím se na chvilku vrátit do centra, než vyrazíme. Chci, abys jel za mnou."

Musí zjistit, proč mu pan U zachránil kůži, a nedělalo mu starosti, že druhý bezduchý uvidí, v jakém stavu centrum zanechal. Pan U nebude dělat potíže. Není nijak zvlášť agresivní nebo přemýšlivý, je spíš vykonavatel než novátor.

Takže bylo ještě podivnější, že se takhle ujal iniciativy.

 

Zsadist zíral na stojací hodiny v hale sídla. Podle postavení ručiček věděl, že mu zbývá ještě osm minut, než slunce oficiálně zapadne. Díkybohu je zima a noci jsou dlouhé.

Pohlédl na dvojité dveře a přesně věděl, kam půjde, hned jak je bude moci opustit. Naučil se nazpaměť souřadnice místa, které jim sdělil civilista. Odhmotní se a bude tam v mžiku.

Sedm minut.

Bylo by lepší počkat, až bude obloha úplně temná, ale na to kašle. V okamžiku, kdy ta zatracená ohnivá koule sklouzne za okraj horizontu, vyrazí. Čert to vem, jestli se maličko opálí.

Šest minut.

Překontroloval si dýky na hrudi. Vyndal zbraň z pouzdra na pravém boku a ještě jednou ji projel, pak učinil totéž s tou, kterou měl na levé straně. Nahmatal vrhací nůž v kříži a patnácticentimetrovou čepel, kterou měl na stehně.

Pět minut.

Zet naklonil hlavu ke straně, lupnutím si uvolnil šíji.

Čtyři minuty.

Sakra. Už jde...

"Usmažíš se," řekl Phury za jeho zády.

Zet zavřel oči. Pud mu velel odseknout, a nutkání neodolatelně sílilo, protože Phury mluvil dál.

"Zet, chlape, jak jí chceš pomoct, když spadneš na zem a začne se z tebe kouřit?"

"Dáváš se na dráhu táborového řečníka? Nebo to máš od přírody?" Když se Zet zamračil přes rameno, vybavila se mu náhle ta jedna noc, kdy Bella přišla do jejich sídla. Phuryho tenkrát zjevně uchvátila a Zet si pamatoval, jak ti dva stáli spolu a povídali si zrovna tam, kde teď trčel on. Pozoroval je ze stínu a toužil po ní, když se usmívala a bavila se s jeho dvojčetem.

Hlas Zet zazněl ostřeji. "Myslel bych, že ji budeš chtít zpátky, když do tebe byla celá pryč, a vůbec, když jsi jí připadal hezký. Nebo... možná právě proto chceš, aby zůstala, kde je. Neotřásl se snad tvůj slib celibátu v základech, bratře?"

Když sebou Phury škubl, Zsadistův instinkt pro každou slabost postřehl skulinku a vnikl do ní. "Všichni jsme viděli, jak ji vyprovázíš tu noc, kdy sem přišla. Díval ses, viď? Jo, díval, a nejen na obličej. Přemýšlel jsi, jaké by to bylo, mít ji pod sebou? Nebyl jsi celý nervózní z porušení toho slibu, co sis dal - žádný sex?"

Phuryho ústa se sevřela do tenké čáry a Zet doufal, že zareaguje nějak sprostě. Toužil po tvrdé odezvě. Možná by se mohli ty zbývající tři minuty dokonce i rvát.

Odpovědí mu však bylo pouze ticho.

"Nemáš mi co říct?" Zet pohlédl na hodiny. "No dobrá. Je čas jít..."

"Krvácím pro ni. Stejně jako ty."

Zet se vrátil pohledem ke svému dvojčeti, zaznamenával bolest v jeho tváři z dálky, jako by se díval dalekohledem. Letmo ho napadlo, že by měl něco cítit, jakýsi stud nebo smutek, že nutí Phuryho k tomu intimnímu, smutnému odhalení.

Zsadist se beze slova odhmotnil.

Mířil do zalesněné oblasti asi sto metrů od místa, odkud civilista říkal, že uprchl. Když Zet nabyl tvaru, slábnoucí světlo na obloze ho oslabilo; měl pocit, jako by si dobrovolně nechal spálit obličej kyselinou. Nedbal na pálení a zamířil na severovýchod, klusal zasněženým terénem.

A už to tu bylo, uprostřed lesa, asi třicet metrů od potoka: přízemní stavba na způsob domu, vedle které parkoval černý ford a nevýrazný stříbrný taurus. Zet se připlížil k budově, zůstával za kmeny borovic, pohyboval se tiše a postupoval po obvodu stavby. Neměla okna a dveře byly jen jedny. Skrz tenké stěny slyšel pohyb, hovor.

Vyndal jednu pistoli, odjistil ji a zvažoval možnosti. Odhmotnit se dovnitř by byla blbost, protože neznal vnitřní půdorys stavby. A jediná další možnost, byť uspokojivá, rovněž nebyla strategická: vykopnout dveře, vrazit dovnitř a střílet bylo velmi lákavé, ale jakkoliv měl sebevražedné sklony, nehodlal riskovat Bellin život tím, že by to tam zapálil.

Jenže pak, zázrak všech zázraků, vyšel z budovy bezduchý a zabouchl dveře. Pár minut nato následoval druhý a ozvalo se zapípání aktivovaného bezpečnostního zařízení.

První popud Zsadistovi velel střelit je oba do hlavy, ale odtáhl prst ze spouště. Jestliže bezduší aktivovali alarm, byla tu značná pravděpodobnost, že v domě už nikdo jiný není, a možnost, že odtud Bellu dostane, se právě zvýšila. Ale co jestli je to jen povinné opatření při odchodu, bez ohledu na to, zda je dům prázdný? Pak by jen ohlásil svou přítomnost a spustil kravál.

Sledoval oba bezduché, jak nastupují do náklaďáku. Jeden měl hnědé vlasy, což obvykle znamenalo, že to je novopečený rekrut, ale tenhle chlápek si nepočínal jako zelenáč: byl sebejistý a měl hlavní slovo. Jeho bělovlasý kámoš jen přikyvoval.

Motor naskočil a náklaďák couval, pěchoval pneumatikami sníh. Ford bez světel zamířil po stěží viditelné cestě mezi stromy.

Nechat ty dva darebáky odjet do zapadajícího slunce, to byla zkouška sebeovládání, při níž Zet proměnil mohutné svaly svého těla v železné provazce přiléhající ke kostem. Nic jiného mu nezbývalo, jinak by už byl na kapotě náklaďáku, rozbíjel pěstí přední sklo a táhl ty mizery za vlasy ven, aby je mohl pokousat.

Jak zvuk náklaďáku slábl, Zet soustředěně naslouchal tichu, které následovalo. Když nic neslyšel, znovu zatoužil vyrazit dveře, ale vzpomněl si na ten alarm a podíval se na hodinky. Vé bude na místě asi za půldruhé minuty.

Zabije ho to. Ale počká.

Zatímco čekal a cukalo mu to nohama, zaznamenal nějaký pach, cosi... Zavětřil. Někde tu byl propan, někde blízko. Patrně napájí ten generátor vzadu. A petrolej z topení. Ale bylo tu ještě něco, nějaký kouř, spálenina. .. Podíval se na své ruce, napadlo ho, jestli nezačal hořet a nevšiml si toho. Ne.

Co, sakra?

Pocítil chlad v kostech, když si uvědomil, co to je. Stál uprostřed sežehlého kusu země, asi tak velkého jako tělo. Někdo byl zpopelněn právě tady, kde teď stojí během posledních dvanácti hodin, soudě podle pachu.

Ach... ne. Nechali ji venku na slunci?

Zet se sesul k zemi, dřepl si, přiložil volnou ruku na sežehlou zemi. Představoval si, jak tu Bella leží, když vyšlo slunce, představoval si, jak cítí tisíckrát větší bolest než on ve chvíli, kdy se tu objevil.

Začernalé místo se mu rozpilo před očima.

Přetřel si dlaní tvář a pak se na ni podíval. Byla mokrá. Slzy?

Pátral v hrudi po tom, co cítí, ale přicházely k němu jen informace o těle. Trup se mu kymácel, protože měl zesláblé svaly. Točila se mu hlava a cítil neurčitou nevolnost. Ale to bylo všechno. Pro něj žádné emoce neexistovaly.

Promnul si hrudní kost a užuž se chystal k dalšímu přejetí dlaněmi po obličeji, když se mu v zorném poli objevil pár bagančat.

Vzhlédl do Phuryho tváře. Vypadala jako maska, ztuhlá a tvarohová.

"To byla ona?" zasípal a poklekl.

Zet prudce uhnul dozadu, jen taktak se mu podařilo vyhnout se pistolí sněhu. Nedokázal teď být někomu nablízku, zvlášť ne Phurymu.

Nemotorně a chvatně vstal. "Vishous už je tady?"

"Přímo za tebou, bratře," zašeptal Vé.

"Je tam..." Odkašlal si. Přetřel si obličej předloktím. "Je tam alarm. Myslím, že vzduch je čistý, protože dva bezduší právě odjeli, ale nejsem si jistý."

"Jdu na ten alarm."

Zčistajasna zachytil Zet množství pachů a ohlédl se. Bylo tam celé Bratrstvo, dokonce i Wrath, který jakožto král neměl být v terénu. Všichni byli ozbrojeni. Všichni pro ni přišli.

Skupina se seřadila zády podél domu a Vé otevřel zámek šperhákem. První se vsunul dovnitř jeho glock. Když se nedočkal žádné reakce, vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Okamžik nato se ozvalo jedno dlouhé pípnutí. Otevřel dveře.

"Můžete."

Zet se vyřítil kupředu, prakticky Vishouse převálcoval.

Jeho oči pronikaly do šerých koutů jediné místnosti. Byl tu nepořádek rozházený všude po podlaze. Šatstvo... nože a želízka a... lahvičky od šamponu? A co je tohle? Panebože, vykuchaná lékárnička, gáza a náplast přetékající z rozbitého víčka. Krabička vypadala, jako by po ní někdo dupal, dokud se neotevřela.

Srdce mu bušilo v hrudi, celého ho zaléval pot, hledal Bellu a viděl jen neživé předměty: stěnu plnou regálů, na nichž byly nástroje ze zlých snů. Kavalec. Ohnivzdorná železná skříň velikosti automobilu. Pitevní stůl se čtyřmi sadami ocelových řetězů, visícími v rozích... a krev rozmazaná po jeho hladké ploše.

Mozkem Zet se míhaly nahodilé myšlenky. Je mrtvá. Ten spálený ovál je toho důkazem. Ale co když to byl jen jiný zajatec? Co jestli ji přestěhovali nebo tak něco?

Zatímco bratři zůstali pozadu, jako by věděli, že se mu nemají plést do cesty, Zet přistoupil k ohnivzdorné skříni, pistoli v ruce. Vypáčil dveře, prostě popadl železné panely a ohýbal je, dokud se panty nevylomily. Odhodil těžké části, uslyšel, jak zarachotily a bouchly na zem.

Zbraně. Munice. Plastické trhaviny.

Arzenál jejich nepřátel.

Vstoupil do koupelny. Nic než sprchový kout a nádoba s klozetovým sedátkem.

"Není tady, bratře," řekl Phury.

záchvatu vzteku se Zet vrhl na pitevní stůl, zvedl ho jednou rukou a mrštil jím o stěnu. V letu ho zasáhl kus řetězu do ramene, až zapraštěla kost.

A pak to uslyšel. Tichý kňučivý zvuk.

Prudce otočil hlavu doleva.

rohu byla tři válcovitá plechová ústí, vyčnívající ze země, a byla přikrytá pláty drátěného pletiva, které mělo stejně tmavě hnědou barvu jako hliněná podlaha. Čímž se vysvětlovalo, proč si jich ještě nevšiml.

Přistoupil a odkopl jeden z krytů. Kňourání zesílilo.

Náhle se mu zatočila hlava, padl na kolena. "Bello?"

Ze země mu odpovědělo blábolení a Zet upustil zbraň. Jak jen má...? Provazy - z toho, co vypadalo jako kanalizační roura, vycházely provazy. Jeden popadl a jemně táhl.

Vynořil se špinavý, zkrvavený upír, asi deset let po přeměně. Civilista byl nahý a třásl se, rty měl promodralé, koulel očima.

Zet ho vytáhl a Rhage upíra zabalil do svého koženého pláště.

"Odveďte ho odtud," řekl někdo, zatímco Hollywood přeřezával provazy.

"Můžeš se odhmotnit?" zeptal se upíra jiný bratr.

Zet rozhovoru nevěnoval pozornost. Šel k další díře, ale do té nevedly žádné provazy a jeho nos nezaznamenal žádný pach. Byla prázdná.

Přistupoval ke třetí, když zajatec zaječel: "Ne! T-tam je n-nástraha!"

Zet ztuhl. "Jaká?"

Skrz drkotající zuby ze sebe civilista vypravil: "J-já n-nevím. Jen jsem slyšel, jak na to b-bezduchý upozorňoval j-jednoho ze svých l-lidí."

Než se Zet stihl zeptat, Rhage začal obcházet místnost. "Tamhle je pistole. Funkční konec míří semhle." Bylo slyšet cvakání a přesouvání kovu. "Není nabitá. Už."

Zet pohlédl nad díru. Na vyčnívajících trámech střechy, asi čtyři a půl metru nad podlahou, byl malý přístroj. "Vé, copak to máme tam nahoře?"

"Laserové oko. Porušíš paprsek, patrně spustí.

"Vydrž," řekl Rhage. "Musím tady vyprázdnit ještě další zbraň."

Vé si pohladil bradku. "Musí tu být nějaký dálkový aktivátor, ačkoliv si ho ten chlap patrně vzal s sebou. Aspoň já bych to udělal." Zamžoural ke stropu. "Tenhle model funguje na lithiové baterie. Takže ho nemůžeme vypnout tím, že vyřadíme generátor. A těžko se zneškodňují."

Zet se ohlédl po něčem, čím by mohl odstrčit pletivo, a vzpomněl si na koupelnu. Šel dovnitř, strhl sprchový závěs a přinesl tyč, na které předtím visel.

"Všichni ustupte."

Rhage ostře promluvil: "Zet, člověče, nevím, že bych..."

"Toho civilistu vezměte s sebou." Když se nikdo nepohnul, zaklel. "Nemáme čas se s tím zdržovat, a jestli má být někdo zastřelený, budu to já. Ježíši Kriste, bratři, mohli byste laskavě odejít?"

Když byla místnost vyklizena, Zet přistoupil k díře. Stoupl si zády k jedné ze zbraní, které byly odstraněny, aby byl v její palebné čáře, a tyčí odstrčil kryt. S lupnutím zazněl výstřel.

Zet dostal projektil do levého lýtka. Palčivý náraz ho srazil na jedno koleno, ale nevšímal si toho a vlekl se k ústí roury. Chopil se provazů, které vedly do země, a začal tahat.

První, co uviděl, byly její vlasy. Belliny dlouhé, krásné mahagonové vlasy visely všude kolem ní, jak závěs přes obličej a ramena.

Ochabl a přestal vidět, napůl ztratil vědomí, ale i když mu tělo vypovídalo službu, pořád tahal. Zčistajasna to bylo méně namáhavé... protože tu byly ruce, které mu pomáhaly... jiné ruce na provaze, jiné ruce ji jemně kladly na podlahu.

Byla oblečena v průsvitné noční košili, potřísněné její krví, nehýbala se, ale dýchala. Opatrněji shrnul vlasy z obličeje...

Zsadistův krevní tlak vyskočil jako na trampolíně. "Ach, sladký Ježíši... ach, sladký Ježíši... ach, sladký..."

"Co to..." Kdo to vyslovil, nedokázal nalézt slova, aby větu dokončil.

Bylo slyšet odkašlávání. Pár zdušených zachrchlání. Nebo to možná bylo dávení.

Zet ji vzal do náručí a jen ji... objal. Musí ji dostat pryč, ale nemohl se pohnout kvůli tomu, co jí udělali. Mžikal, cítil závrať, v duchu řval a něžně ji kolébal dopředu dozadu. Z úst mu plynula slova, naříkal pro ni ve staré řeči.

Phury klesl na kolena. "Zsadiste? Musíme ji odtud dostat."

Zet se prudce vzpamatoval a najednou nedokázal myslet na nic jiného, než jak ji dostat do sídla. Přeťal postroj na jejím trupu, pak se pracně zvedl, stále ji držel v náručí. Když se pokusil vykročit, levá noha mu vypověděla službu a klopýtl. Na zlomek sekundy si nemohl vzpomenout proč.

"Ukaž, já ji vezmu," vztáhl Phury ruce. "Jsi postřelený."

Zsadist zavrtěl hlavou a kulhavě prošel kolem svého dvojčete.

Vynesl Bellu ven do taurusu, který dosud parkoval před budovou. Tiskl ji k hrudi, když pěstí rozbil postranní okénko vedle řidiče, pak vstrčil paži dovnitř a všechno odemkl, zatímco alarm šílel. Otevřel zadní dveře, sklonil se a položil ji na sedadlo. Když jí mírně ohýbal nohy, aby se tam vešly, noční košile se vyhrnula a on sebou škubl. Měla podlitiny. Spoustu podlitin.

Když alarmu došla pára, řekl: "Dejte mi někdo bundu."

V okamžení, jak za sebe natáhl ruku, už měl v dlani koženou bundu. Pečlivě Bellu zabalil, jak si uvědomoval, do Phuryho kabátu a pak zavřel a sedl si za volant.

To poslední, co slyšel, byl Wrathův rozkaz. "Vé, vyndej ten svůj nástroj. Musíme to tady zapálit."

Zet sáhl pod palubní desku, spojením drátů nastartoval sedan a vyrazil z místa činu pekelnou rychlostí.

 

Pan O zastavil náklaďák u obrubníku v tmavém úseku Desáté ulice. "Pořád ještě nevím, proč jste lhal."

"Kdyby jste se nechal poslat k Omegovi, kam bychom se dostali? Jste jeden z nejsilnějších bezduchých, co máme."

Pan O na něj s nechutí pohlédl. "Vše pro firmu, viďte?"

"Jsem hrdý na naši práci."

"Jak z padesátých let. Učiněný úderník."

"Jo, a zachránilo vám to zadek, tak buďte vděčný"

Jak je libo. Má jiné starosti než ty budovatelské kecy, co vede pan U.

On a pan U vystoupili z náklaďáku. ZeroSum, U Řvouna a U Smrťáka byly pár bloků odtud, a ačkoliv byla zima, čekaly před jednotlivými kluby fronty na vstup. Část těch rozklepaných zástupů tvořili bezpochyby upiři, a i kdyby ne, bude noc rušná. Vždycky se našla nějaká ta rvačka s bratry.

Pan O zapnul bezpečnostní alarm, strčil klíče do kapsy... a ztuhl nehybně uprostřed Desáté ulice. Doslova nebyl schopen pohybu.

Jeho žena... Proboha, jeho choť opravdu nevypadala dobře, když odcházel s panem U.

Pan O popadl vepředu svůj černý rolák, měl pocit, že nemůže dýchat. Nevadila mu bolest, kterou musela snášet; tu si přivodila sama. Ale nesnesl by, kdyby zemřela, kdyby ho opustila... Co jestli zrovna teď umírá?

"Co se děje?" zeptal se pan U.

Pan O zalovil po klíčích od auta, úzkost mu kypěla v žilách. "Musím jít."

"Co blbnete? Včera v noci jsme nesplnili kvótu..."

,Prostě se musím na moment vrátit do centra. Pan L loví na Páté ulici. Jděte za ním. Za půl hodiny vás doženu."

Pan O na odpověď nečekal. Skočil do náklaďáku a vyřítil se z města, vzal to po silnici 22 přes caldwellský venkov. Byl asi čtvrt hodiny vzdálen od přesvědčovacího centra, když před sebou uviděl blikající spletenec skupiny policejních aut. Zaklel a dupl na brzdy, doufal, že jde jen o nehodu.

Ale ne, mezitím co byl pryč, ta zatracená policie začala kontrolovat u řidičů přítomnost omamných látek. Dvě policejní auta parkovala na obou stranách silnice 22 a uprostřed vozovky zářily oranžové kužely s odrazkami. Napravo byl reflexní nápis, hlásající heslo Bezpečnost především - motto caldwellského policejního sboru.

Kristepane, musí to dělat zrovna tady? Uprostřed pustiny? Proč nejsou v centru, v blízkosti barů? Ale na druhou stranu, lidi z toho zapadákova vedle Caldwellu se musí po pařbě v klubu dostat z velkoměsta autem domů...

Před ním bylo jedno auto, minivan, a pan O zabubnoval prsty o volant. Pohrával si trochu s myšlenkou, že by vytáhl svůj revolver a odpráskl poldu i řidiče, to by jim patřilo. Jen za to, že ho zdržují.

Z protisměru se blížilo nějaké auto a pan O se podíval přes ulici. Nenápadný ford zastavil se zaskřípěním brzd, jeho reflektory byly zakalené a šeré.

Páni, takových rachotin je tucet za čtvrťák, ale právě proto si pan U vybral tuto značku i model pro své vyjížďky. Zapadnout mezi obecnou lidskou populaci, to mělo zásadní význam pro udržení války s upíry v tajnosti.

Když se k protějšímu vozidlu přiblížil policista, připadlo panu O divné, že řidič má v takovéhle studené noci stažené okno. Pak zahlédl chlapa za volantem. Do háje. Ten prevít měl přes obličej jizvu na prst tlustou. A nějaké udělátko v uchu. Možná je to auto ukradené.

Poldu zjevně napadlo totéž, protože měl ruku na pažbě pistole, když se skláněl, aby řidiče oslovil. A pak to bouchlo, když fízl zamířil baterku na zadní sedadlo.

Zčistajasna sebou jeho tělo škublo, jako by dostal ránu mezi oči, a sáhl k rameni, patrně po vysílačce. Až na to, že řidič vystrčil hlavu z okna a zadíval se na policistu. Na okamžik oba ztuhli.

Pak policista spustil paži a jakoby nic mávnutím taurus propustil, aniž by řidiči třeba i jen zkontroloval doklady.

Pan O se mračil na policajta, který konal svou povinnost na jeho straně silnice. Ten hlupák se ještě pořád matlal s tou ženskou vpředu, jako by byl minivan plný překupníků drog. Mezitím jeho kolega na druhé straně silnice pustí chlapa, který vypadá jako sériový vrah, a ani se ho nezeptá, jak se vede. Je to jako dostat se do nesprávné fronty u pokladny v supermarketu.

Konečně přišel pan O na řadu. Byl co nejzdvořilejší a pár minut nato už šlapal na plyn. Urazil asi osm kilometrů, když z krajiny napravo od něj vyrazil oslepující záblesk světla. Zhruba z míst, kde bylo přesvědčovací centrum.

Vzpomněl si na petrolejová kamna. Na ta, co z nich teklo.

Pan O dupl na plyn. Jeho žena vězí v zemi... Jestli tam hoří...

Vrazil do lesa a řítil se pod borovicemi, nadskakoval na sedadle, bouchal hlavou do střechy a snažil se udržet volant. Ujišťoval se v duchu, že před sebou nemá žádnou oranžovou záři plamenů. Kdyby došlo k explozi, byly by plameny, kouř...

Kužely jeho reflektorů opsaly oblouk. Přesvědčovací centrum bylo pryč. Zmizelo. Zbyl z něj jen popel.

Pan O dupl na brzdu, aby se náklaďák nenaboural do stromu. Pak se rozhlédl po lese, aby se ujistil, že je na správném místě. Když mu bylo jasné, že je, vyskočil a vrhl se na zem.

Nabíral hrsti prachu, brodil se v pozůstatcích, až měl ten nepořádek v nose a v ústech a tělo jím měl pokryté jako rouchem. Nalézal kousky roztaveného kovu, ale nic většího než svou dlaň.

Skrz burácení ve své mysli se rozpomněl, že už tenhle podivně přízračný prach viděl.

Pan O zaklonil hlavu a pozvedl svůj hlas k nebesům. Neměl zdání, co mu vycházelo z úst. Věděl jen, že to udělalo Bratrstvo. Protože totéž postihlo akademii bojových umění bezduchých před šesti měsíci.

Popel... prach... všechno pryč. A vzali mu jeho ženu.

Ach, bože... Byla naživu, když ji našli? Anebo s sebou odnesli její tělo? Byla mrtvá?

Tohle je jeho vina; tohle všechno zavinil on. Tak pekelně ji chtěl ztrestat, až mu uniklo, jaké důsledky bude mít uprchnutí civilisty. Upír šel za Bratrstvem a pověděl mu, kde ta žena je, a oni pak přišli hned s prvním stínem noci a odnesli ji.

Pan O si otřel z očí slzy zoufalství. A pak se mu zatajil dech. Otočil hlavou, rozhlédl se po krajině. Stříbrný taurus, kterým prve přijel pan U, byl pryč.

Silniční kontrola. Ta zatracená silniční kontrola. Ten strašidelný člověk za volantem ve skutečnosti vůbec člověk nebyl. Byl to člen Bratrstva černé dýky. Určitě. A vzadu byla žena pana O, buď sotva dýchající, nebo mrtvá. Právě proto se ten policajt vyděsil. Viděl ji, když nahlédl dozadu do auta, ale bratr mu vymyl mozek, takže nechal taurus projet.

Pan O skočil do náklaďáku, dupl na plyn a vyrazil na východ, směrem k panu U.

Taurus měl systém Lo Jack.

Což znamenalo, že se správným počítačovým vybavením se dal najít kdekoliv.