Kapitola Sedmá

Bella měla jakýsi neurčitý dojem, že je v autě. Jenomže jak je to možné? Určitě má halucinace.

Ne... opravdu to znělo jako auto, takový pravidelný hukot motoru. A taky měla pocit, jako by byla v autě, jemné vibrace, které se chvílemi kondezovaly ve zhoupnutí, jak se na cestě něco dostalo pod pneumatiky.

Pokusila se otevřít oči, shledala, že to nejde, a zkusila to znova. Námaha ji vyčerpala, takže to vzdala. Bože, jak je unavená... Jako by měla chřipku. Taky byla celá rozbolavělá, obzvlášť ji bolely hlava a břicho. A zvedal se jí žaludek. Snažila se rozpomenout, co se událo, jak se osvobodila, jestli je volná. Ale v duchu viděla jen bezduchého, který ji miloval, jak vstupuje do dveří, pokryt černou krví. Zbytek se ztrácel v mlze.

Zašátrala kolem sebe, našla něco, co jí přikrývalo ramena, a přitáhla si to těsněji k sobě. Kůže. A voní to - vůbec ne jako lepkavě sladký pach bezduchého. Byl to pach muže její rasy. Ještě několikrát tu vůni vdechla nosem. Když zachytila pach dětského pudru, pach bezduchých, byla zmatená, dokud nepřitiskla nos k sedadlu. Ano, v čalounění. Tohle je auto bezduchého. Proč je tedy na tom, co má na sobě, pot upířího muže? A ještě tu bylo něco, další pach... Temné pižmo s vůní jehličí.

Bella se začala třást. Ten pach si dobře pamatovala, pamatovala si ho od té doby, co poprvé vstoupila do výcvikového tábora Bratrstva, pamatovala si ho i z pozdější doby, kdy byla v jejich sídle.

Zsadist. V autě je s ní Zsadist.

Srdce jí bušilo. Namáhala se otevřít oči, ale buď jí víčka odmítala poslušnost, nebo už možná byla otevřena a prostě byla taková tma, že nic neviděla.

Jsem zachráněna? ptala se. Přišel jsi pro mě, Zsadiste?

Jenomže jí z úst nevyšel ani hlásek, ačkoliv pohybovala rty. Znovu zformovala slova, násilím hnala vzduch hlasivkami. Vyšel z nich chraplavý sten, nic víc.

Proč jí nefungují oči?

Začala se zmítat a pak uslyšela nejsladší zvuk, jaký kdy dolehl k jejím uším.

"Mám tě, Bello." Zsadistův hlas. Tlumený. Plný síly. "Jsi v bezpečí. Jsi odtamtud pryč. A už se tam nikdy nevrátíš."

Přišel pro ni. Přišel pro ni...

Začala vzlykat. Auto jako by zpomalilo, ale pak se jejich rychlost zdvojnásobila.

Její úleva byla tak obrovská, že sklouzla kamsi do tmy.

Zsadist rozkopl dveře svého pokoje, úplně vyrazil mechanismus zámku. Hlasitě to prásklo a Bella se v jeho náruči zavrtěla a zasténala. Ztuhl, když v ohbí jeho paže obrátila hlavu ze strany na stranu.

To je dobře, říkal si. To je moc dobře.

"No tak, Bello, vrať se ke mně. Probuď se." Vědomí ale nenabyla.

Přistoupil ke svému lůžku a položil ji tam, kde spával. Když vzhlédl, byli ve dveřích Wrath a Phury, dva obrovští muži zastínili většinu světla z chodby.

"Musí k Haversovi," řekl Wrath. "Potřebuje ošetřit."

"Havers může udělat, co je třeba, tady. Ona neopustí tenhle pokoj."

Zet ignoroval dlouhé mlčení, jež následovalo, zcela soustředěn na sledování Bellina dechu. Hruď se jí zvedala a klesala pravidelným dechem, ale zdál se velmi mělký.

Phuryho vzdech by poznal mezi všemi. "Zsadiste...

"Zapomeň na to. Prohlédne ji tady. A nikdo se jí nedotkne bez mého svolení nebo v mé nepřítomnosti." Když se na bratry zaškaredil, zdálo se, že jsou Wrath a Phury zcela ohromeni. "Proboha, mám vám to říct starou řečí pro případ, že byste vy dva zapomněli anglicky? Ona nikam nepůjde."

Wrath zaklel, cvaknutím otevřel mobil a začal do něj mluvit, rychle a důrazně.

Když mobil zavřel, řekl: "Fritz už je ve městě a vyzvedne doktora. Budou tu za dvacet minut."

Zet kývl a pohlédl na Bellina víčka. Litoval, že nemůže být tím, kdo se postará o to, co s bezduchými udělali, Chtěl jí ulevit hned. Ach... Jak musela trpět.

Zaznamenal, že k němu přistoupil Phury, a nezamlouvalo se mu, když bratr poklekl. Instinkt Zsadistovi velel zabarikádovat Bellino tělo vlastním, zabránit svému dvojčeti, Wrathovi, doktorovi, kterémukoli upíru, aby ji viděl. Nechápal ten pud, neznal jeho původ, ale byl tak silný, že se málem vrhl Phurymu po krku.

A pak jeho dvojče vztáhlo ruku, jako by se chtělo dotknout jejího kotníku. Zet odtáhl rty od tesáků, z úst so mu vydralo zavrčení.

Phury škubl hlavou. "Proč se takhle chováš?"

Je má, říkal si Zet.

Jenže v okamžiku, kdy mu to přesvědčení došlo, ho zapudil. Co to dělá?

"Je zraněná," zamumlal., Jen jí neubliž, jo?"

Za čtvrt hodiny dorazil Havers. Vysoký, hubený doktor měl v ruce černý kožený kufřík a vypadal, jako by byl připraven konat svou práci. Když ale přistoupil k raněné, Zet se vymrštil a zastoupil mu cestu. Havers vytřeštil bledé oči za želvovinovými brýlemi a jeho kufřík zarachotil o podlahu.

Wrath zaklel. "Ježíši Kriste..."

Zet ignoroval ruce, které se ho snažily odtáhnout, a přibil doktora ke zdi zuřivým pohledem. "Zacházejte s ní líp než s vlastní krví. Jednou sebou zbytečně cukne a já vám to vrátím stonásobně."

Haversovo štíhlé tělo se třáslo, ústa se mu nehlasně pohybovala.

Phury pořádně zatáhl za bratrovu paži, ale nikam to nevedlo. "Zet, jen klid..."

"Nepleť se do toho," odsekl.,Jasný, doktore?"

"Ano... ano, pane." Když ho Zet pustil, Havers si odkašlal a popotáhl si motýlka. Pak se zamračil. "Pane...? Vy krvácíte. Vaše noha..."

,,O mě si nedělejte starosti. Starejte se o ni. Hned."

Doktor kývl, sebral kufřík a přistoupil ke kavalci. Když poklekl vedle Belly, Zet silou vůle rozsvítil světla v místnosti.

Haversovo chraplavé nadechnutí mělo patrně tak blízko k zaklení, jak jen ho byl tento zjemnělý upíří muž schopen. Polohlasem mumlal starou řečí. "Tohle udělat ženě... milosrdný Stíne."

"Vyndejte ty stehy," požadoval Zet, tyčící se nad lékařem.

"Nejprve prohlídka. Musím zjistit, jestli jsou tu ještě nijaká těžká zranění."

Havers otevřel kufřík a vytáhl stetoskop, manžetu na měření tlaku a tužkovou baterku. Zkontroloval tep a dech, nahlédl Belle do uší a nosu, změřil krevní tlak. Když jí otevřel ústa, trochu sebou škubla, ale pak jí zvedl hlavu a ona se začala bránit doopravdy.

Zrovna když Zsadist po doktorovi skočil, Phuryho mohutná paže se mu sevřela kolem hrudi a škubla jím zpátky. "Neubližuje jí a ty to víš."

Zet se bránil, nesnášel pocit z doteku Phuryho těla. Když ho ale dvojče nepouštělo, pochopil, že je to tak nejlepší. Byl napružený a sejmout doktora by byla hloupost. Sakra, patrně by v téhle chvíli neměl být ozbrojen.

Phury očividně uvažoval stejně. Vyndal Zsadistovi dýky z pouzdra na hrudi a předal je Wrathovi. Odebrali mu i pistole.

Havers vzhlédl a zřejmě se mu velice ulevilo,že zbraně zmizely. "Já... hm, dám jí nějaký lehký lék proti bolesti. Respirace a pulz jsou dost silné, takže to zvládne, a zbytek vyšetření a to následující se jí tak bude lépe snášet. Ano?"

Teprve když Zet kývl, vpíchl jí doktor injekci. Když se napětí v Bellině těle uvolnilo, doktor vyndal nůžky a zamířil k dolnímu okraji zkrvavené noční košile, kterou měla na sobě.

Když lem zvedl, Zet začal vidět rudě. "Dost!"

Doktor se připravil na ránu do hlavy, ale Zet jen pohlédl do očí Phurymu a pak Wrathovi. "Ani jeden z vás se na ni nebude dívat, až bude nahá. Zavřete oči nebo se otočte."

Oba na něj okamžik upřeně zírali. Pak se Wrath otočil zády a Phury spustil víčka, ačkoliv nadále pevně svíral Zet kolem hrudi.

Zsadist upřel pohled na doktora. "Jestli jí sundáte oblečení, něčím ji zakryjte."

"Co mám použít?"

"Ručník z koupelny."

"Dojdu pro něj," řekl Wrath. Když jeden ručník podal doktorovi, znovu zaujal své místo čelem ke dveřím.

Havers rozprostřel ručník přes Bellino tělo a pak po straně rozstřihl noční košili. Vzhlédl, než ji zvedl. "Budu ji muset vidět celou. A budu se muset dotknout jejího břicha."

"Proč?"

"Musím ji prohmatat vnitřní orgány, abych určil, zda některý není zduřelý traumatem nebo infekcí."

"Tak honem."

Havers odtáhl ručník...

Zet se zakymácel, narazil na tvrdé tělo svého dvojčete.

"Ach... nalla." Hlas se mu zlomil. "Ach, sladký Ježiši .. nalla."

Do kůže na břiše měla vyškrábáno něco, co vypadalo jako osmicentimetrová tiskací písmena. Jelikož byl negramotný, nevěděl, co tam je, ale měl takový děsivý pocit...

"Co tam stojí?" zasyčel.

Havers si odkašlal. "Je to jméno. David. Je tam napsáno,David'."

Wrath zavrčel. "Do její kůže? To zvíře..."

Zet svého krále přerušil. "Toho bezduchého zabiju. K tomu mi dopomáhej bůh, budu hlodat jeho kosti."

Havers prozkoumával řezné rány, rukama lehkýma a opatrnýma. "Musíte se postarat, aby se k ráně nedostala sůl. Jinak se zajizví tak, jak to je."

"Jistě." Jako by neměl zkušenosti s tím, jak dosáhnout trvalých zranění.

Havers ji zakryl a přešel k jejím nohám, prohlédl chodidla a pak lýtka. Odhrnul noční košili, když se dostal ke kolenům. Pak posunul jednu nohu stranou, roztáhl jí stehna.

Zet vyrazil kupředu, Phuryho vlekl s sebou. "Co to, sakra, děláte!"

Havers uškubl rukama, zvedl je nad hlavu. "Musím provést vnitřní vyšetření. Pro případ, že byla... napadena."

Wrath rychlým pohybem vstoupil před Zet a sevřel ho pažemi kolem pasu. Králův pohled se propaloval skrz sluneční brýle. "Nech ho, ať to udělá, Zet. Je to tak pro ni lepší."

Zsadist se na Bellu nevydržel dívat. Spustil hlavu na Wrathovu šíji, ztratil se v jeho dlouhých černých vlasech. Byl sevřen mezi tvrdými těly bratrů, ale byl příliš zděšený, než aby z toho kontaktu panikařil. Pevně zavřel oči a dýchal zhluboka, do nosu mu vnikaly pachy Phuryho a Wratha.

Uslyšel šustivý zvuk, jako by doktor něco hledal v tom svém kufříku. Pak se ozvalo dvojí lupnutí, jako by si natahoval rukavice. Šoupání kovu o kov. Nějaké šelestivé zvuky. Pak... ticho. Ne, vlastně ne. Drobné zvuky. Pak dvě cvaknutí.

Zet si připomínal, že všichni bezduší jsou impotentní, Ale uměl si představit, jak si tuhle nedostatečnost vynahrazují.

Třásl se za ni, až mu zuby drkotaly.