Muž sedící v kavárně naproti mně uvažoval o zabití své manželky. Představoval si její ubodání a tvářil se jako by to byl zloděj. Nebo si možná myslel, že ji vezme na túru, strčí ji z útesu a řekne, že to byla nehoda; že uklouzla.
Chtěla jsem mu říct, že to nebude fungovat, že v těch CSI ukazovaných v TV podezírají vždy nejdřív manžela.
Místo toho jsem se hlouběji přitiskla do bundy, jídelní vůz se nepříjemně tiskl proti mým zádům. Neodvážila jsem se pohnout ze strachu, abych k sobě nepřitáhla pozornost. Nechtěla jsem znát jeho myšlenky. Přála jsem si, aby si je udržel pro sebe. Ale předpokládala jsem, že tomu nemohl pomoci. Myšlenky prosakovaly z jeho mysli, jako mlha běžně se pohybující přístavem.
Pomalu jsem na něj sklouzla pohledem koutkem oka. S jeho řídnoucími hnědými vlasy rozčesanými úhledně na místo a jeho modrou zapnutou košilí bez pomačkání vypadal jako normální předměstský táta. Ale jestli existovala jedna věc, kterou jsem se v životě brzy naučila, bylo to, že normálnost, jak jsme o ní smýšleli, neexistovala.
Jeho světle modré oči se setkaly s mými. Mé srdce se divoce rozbušilo proti mému hrudnímu koši. Sklopila jsem pohled, mé dlouhé, tmavě hnědé vlasy padali kolem mé tváře jako záclona. Všiml si, že se na něj dívám. Přemýšlel, jestli jsem panna. Doufal, že jsem. Zvrhlík. Žluč stoupala mým krkem. Obalila jsem ruce kolem mého šálku Chai čaje*, doufajíc, že mě teplo zevnitř zahřeje. Nezahřálo.
Ale muž sedící u stolu vedle mě, který si představoval zabití své manželky a nyní si představoval moje svedení, nebyl problém. Ne, byl to muž sedící naproti mně, muž se svým světle oranžovým lovícím kloboukem přetáhnutým nízko přes oči, muž čekající na správnou chvíli vyloupit kavárnu… on byl tím, kdo mě znepokojoval. Jeden krátký moment jsem přemýšlela o varování vlastníka. Zdravý rozum a léta varování dostaly moje lepší já a zůstala jsem zticha. S chvějící se rukou jsem zapnula řemínek mého batohu, pevně uchopila svůj hrneček a vyklouzla z boxu. Moje svědomí na mě křičelo, abych se vrátila, pomohla, řekla něco. Přesouvajíc si batoh řemínkem na rameno pelášila jsem z kavárny, než vina dostane mé lepší já. Venkovní vzduch byl ostrý, chladný. Byl brzký podzim a včely se rojily okolo přetékající popelnice. Vyhazující svůj šálek, opatrně se vyhýbajíc bodajícímu hmyzu, vytáhla jsem si kapuci na vrchol hlavy a strčila ruce do měkkých, kašírovaných kapes své bundy, snažící se zahřát… vždycky se snažící.
Černé auto se blížilo, posílající podzimně zbarvené listy oranžové, rudé a žluté do vzduchu. Na jeden krátký moment, jak listy klesaly kolem mě, jsem se cítila jako bych byla v bezpečí sněhové koule.
Z vnitřku kavárny se rozlehl divoký křik, ztlumený požadavkem. Neměla bych být překvapená, přesto mé srdce udělalo divoký skok do mého krku. Lidé křičeli, zvuk patrný i přes tlustá skla oken. Chvějící se jsem odstoupila na kraj chodníku, dívajíc se vlevo, pak vpravo a letící napříč ulicí. Měla jsem pět minut dostat se domů včas a nemohla jsem se opozdit… znovu nebo se babička bude bát. Soustředila jsem se na dlouhou cestu, která vedla k našemu malému domečku ve stylu Cape Cod, zaměřila jsem se na praskání křehkých listů pod mými teniskami, zaměřila jsem se na dýchání. Nereagovala jsem na scénu okolo mě. Nemohla jsem. Můj život závisel na tichu.
Bum!
Náhlý výbuch zvonil vzduchem, vibrující skla oken. Hejno černých špačků vyrazilo z javorů lemujících cestu. Uskočila jsem, nasávala jsem ostrý chladný vzduchu a odolávala jsem nutkání vrhnout se na praskající chodník. Překvapení rychle vybledlo a na jeden krátký moment se vina hýbala hluboko uvnitř mých vnitřností. Vina na zvracení, která byla téměř neúnosná.
Žena s šedými vlasy, která venčila svého pudla, vedle mě zmrzla, její pohled se soustředil na kavárnu. „Můj Bože, myslím, že byli vykradeni!“
Neodpověděla jsem, ale pokračovala dál po chodníku, když se hrabala ve svým mobilu.
Hluboce se nadechujíc, nutila jsem své tělo uvolnit se a vložila sluchátka svého iPodu do uší. Domov. Musela jsem se dostat domů, než se opozdím, než nervy dostanou to lepší ze mě, a pozvracím ulici. Ale i když jsem se pokoušela ignorovat vinu bubnující v rytmu s muzikou, úzkost se vyškrábala svou cestu do mých plic, ztěžujíc jim dýchání. V hloubi jsem věděla, že jsem to mohla zastavit.
