1. kapitola

Třicet tisíc hotelových pokojů ve městě Chicago a Cameron Lynde se podařilo najít jeden zrovna vedle dovádějící dvojice.

„Ano! Oh ano! ANO!“

Cameron si přetáhla polštář přes hlavu a doufala – tak jako už doufala celou hodinu a půl, že tohle přeci někdy musí skončit. Bylo po třetí hodině ranní a ona opravdu nic neměla proti divokému hotelovému sexu, ale asi před čtrnácti výkřiky „Oh, bože, oh, bože, oh bože!“ to začalo být více směšné, než divoké. Důležitější bylo, že i se zvýhodněnou sazbou, kterou dávají federálním zaměstnancům, nocleh na ostrově vážně není zahrnut v rámci měsíčního rozpočtu asistenta právníka, a proto si opravdu chtěla trochu zdřímnout a pořád nemohla dostat ani trochu klidu a ticha.

BUM! BUM! BUM! Stěna za manželskou postelí se třásla takovou silou, až jí to udeřilo do čela a Cameron proklínala dřevěné podlahy, které jí dostaly do této situace. Začátkem tohoto týdne, když jí řemeslník oznámil, že bude muset zůstat mimo její přebroušené podlahy minimálně 24 hodin, se rozhodla sama sebe potěšit rozmazlováním.

Zrovna minulý týden ukončila vysilující tří měsíční soud proti jedenácti obžalovaným obviněných z různých organizovaných trestních činností, zahrnujících sedm vražd a tři pokusy o vraždu. Proces byl psychicky vyčerpávající pro všechny zúčastněné, a hlavně pro ni a dalšího asistenta právníka, který byl pro případ vybraný. Takže když se dozvěděla, že potřebuje odejít z jejího domu, aby jí vyschla podlaha, chopila se příležitosti a proměnila to na víkendový únik. Možná ostatní lidi by se rozhodli jít někam na vzdálenější místo - jako do hotelu tři míle vzdáleného od domova, ale to je celá Cameron, která si ráda dopřávala neuvěřitelně předražené, ale fantasticky omlazující masáže, po kterých následují pokojné noci R&R, a pak snídaně formou bufetu v pozdních ranních hodinách (opět neskutečně předražené), kde by se mohla nacpat až do té doby, než si rozvzpomene, proč se od nich naučila držet dál. Ideálním místem pro to byl hotel Peninsula.

„Takový velký, drsný muž! Přesně tam, oh ano—přesně tak, nepřestávej!“

Polštář, který měla přes hlavu, nepomohl utišit ženský hlas. Cameron zavřela oči v tiché prosbě. Milý Velký a Drsný pane: Cokoliv to do háje děláte, koukejte to dokončit. Nikdy se tak moc nemodlila k orgasmu od té doby, co poprvé – a naposledy -spala s Jimem, kupcem vína/umělcem, který chtěl „najít svou cestu“,  ale zdálo se, že nenašel cestu ani k hlavním bodům ženského těla.

Sténání jí probudilo v půl druhé ráno. Její první myšlenka v tomto rozespalém stavu byla, že se někomu ve vedlejším pokoji něco stalo. Ale pak, když se zaposlouchala do sténání další osoby, lapání po dechu, bouchání do zdi, křičení a cosi, co podezřele připomínalo výprask, pochopila, co se skutečně děje na pokoji číslo 1308.

Wham Wham Wham Wham Wham Wham.

Postel ve vedlejším pokoji se houpala v rychlejším tempu a vrzání matrace bylo stále více hlasitější. Ačkoliv jí to rozzlobilo, Cameron musela tomu chlápkovi přičíst body navíc, protože měl vážně výdrž. Možná to byl jeden z těch, co berou Viagru, zamyslela se. Někde slyšela, že jedna pilulka může vzpružit muže až na čtyři hodiny.

Stáhla polštář z hlavy a zahleděla se do tmy na hodinky na nočním stolku vedle postele: 3:17. Při představě, že bude muset tohle poslouchat ještě další dvě hodiny a patnáct minut, měla chuť někoho zabít – nejlépe začít s tím recepčním, co jí ubytoval v tomto pokoji. Neměli by hotely vynechat třinácté patro? Právě teď si přála, aby byla více pověrčivý člověk a požádala, aby jí přidělili jiný pokoj.
Ve skutečnosti si právě teď nejvíc přála, aby nikdy nepřišla s tímto nápadem na víkendový únik a místo toho strávila noc u Colina nebo Amy. Místo toho by spala, a nemusela by poslouchat tu šílenou symfonii vzdychání a kvílení „Ach ano!“ – ano, ta dívka opravdu právě teď kvílela. Plus, Collin by udělal z čedaru, rajčat a vajec omeletu, sice ne tak vynikající lahůdku jako mají tady v bufetu, ale připomněl by jí, proč je u nich zvykem nechat ho dělat všechno ohledně vaření, jako když spolu žili poslední ročník na vysoké.
Wheew ammawamma - BAM WHEEWAMMAWAMMA BAM
Cameron si sedla na postel a hleděla na telefon na jejím nočním stolku. Nechtěla být tím druhem hosta, který si stěžuje na každou malou chybičku v hotelu s pěti hvězdičkovým servisem. Ale hluk z vedlejšího pokoje byl stále stejný, cítila, že má právo aspoň na trochu spánku v jejím pokoji skoro za čtyři sta dolarů za noc. Domyslela si, že jediným důvodem, proč hotel ještě nedostal žádnou stížnost, bylo proto, že pokoj 1308 byl rohový, kde se z druhé strany nenacházel žádný jiný pokoj.
Cameron se chystala zvednout telefon a zavolat na recepci, když se náhle z vedlejšího pokoje ozval mužský vzdech jejího osvobození.  
Plesk! Plesk!
„Oh, do prdele, už buduu!"
Hlasité zasténání. A potom -
Požehnané ticho. Konečně.
Cameron klesla zpět do postele. Děkuji, děkuji, bohové hotelu Peninsula, že jste mě vzali na milost! Už nikdy neřeknu o žádné vaší masáži, že je předražená. Dokonce - i když všichni víme, že to, že někomu natíráte záda, nestojí 195 dolarů. Jen malá poznámka.
Zalezla pod peřinu a zachumlala se až k bradě. Její hlava se zabořila do polštářů a ležela tam pár minut, než usnula. Vzbudil ji zvuk od vedle - zvuk zavírajících dveří.
Cameron se celá napjala.
A potom ...
Nic.
Všechno bylo stále blažené a tiché, a její poslední myšlenka, než usnula byla, jaký význam má zvuk zavírajících dveří, který zaslechla.
Měla neodbytný pocit, že někdo právě obdržel pět hvězdiček za svou kořist.

BUM!
Cameron se zavrtěla v posteli, zvuk od vedle jí znovu vyrušil od zaslouženého spánku. Slyšela tlumené vzdychání a postel, jak znovu narazila na zeď tvrději a hlasitěji než jindy, jako kdyby na to její uživatelé znovu skočili. Podívala se na hodinky a bylo už 4:08. Byla jí dopřána půl hodinová přestávka. Neztrácejí čas. Upřímně, tito vtipálci jí vzali až příliš mnoho z jejího drahocenného času, který mohla prospat, a tak se natáhla a rozsvítila lampu vedle postele. Zamrkala, její oči si snažily zvyknout na příval ostrého světla. Pak popadla telefon z nočního stolku a vytočila číslo. Po prvním zazvonění, na druhém konci příjemně odpověděl muž: „Dobrý večer, slečno Lyndeová. Děkujeme za zavolání. Jak vám můžeme pomoci? "
Cameron si odkašlala. „Podívejte, nechci vypadat jako blbec, ale musíte udělat něco s těmi lidmi z pokoje 1308. Bouchají do zdi, vzdychají, křičí, mlátí se a takto to už probíhá více, než dvě hodiny. Sotva jsem usnula a oni vypadají, že s tím nechtějí skončit, což je skvělé pro ně, ale ne tak moc pro mě, a akorát jsem v bodě, kdy už mám toho opravdu dost, čeho je moc, toho je příliš, chápete?"
Hlas na druhém konci zněl, jako by ho to vůbec nevyvedlo z míry, jako kdyby o tom všem celou dobu věděl.

„Samozřejmě, paní Lyndeová. Omlouváme se za vzniklé problémy. Pošlu k vám ochranku, aby se o to postarala. "
"Díky," zamumlala Cameron, nechtěla se nechat tak snadno odpálkovat. Plánovala, že si ráno promluví s vedoucím, ale pro tentokrát jediné, co chtěla, byl tichý pokoj a trochu spánku.
Zavěsila telefon a čekala. O několik minut později, se podívala na zeď za postelí. Situace se zřejmě uklidnila, zdálo se to tam tiché. Přemýšlela, jestlipak sousedi slyšeli její telefonát plný stěžování. Jistě, zdi byly tenké (to už dávno zjistila), ale byly tak tenké?
Slyšela, jak se dveře pokoje číslo 1308 otevřely. Ti bastardi se jim snažili utéct!
Cameron vyletěla z postele a běžela k jejím dveřím, rozhodla se alespoň se podívat na ty dva sexuální ďábly. Přitiskla se ke dveřím a podívala se přes kukátko, hned jak se zavřely dveře ve vedlejším pokoji. Na chvíli neviděla vůbec nikoho. Pak ...
Muž jí vkročil do výhledu.
Pohyboval se rychle, aspoň to tak vypadalo skrz kukátko. Stál zády k ní, když procházel kolem jejího pokoje, tak mu Cameron neviděla do obličeje. Netušila, jak typický sexuální ďábel vypadá, ale především byl vysoký a stylový v džínách, černo manšestrovém saku a šedém tričku s kapucí. Kapuci měl nasazenou na hlavě, což bylo docela neobvyklé. Jak ten muž prošel chodbou a otevřel dveře ke schodišti, něco ji na něm zaujalo, něco povědomého. Ale pak zmizel na schodišti, dřív, než si stihla uvědomit, co to vlastně bylo.
Cameron se odtáhla od dveří. Něco velmi podivného se dělo v pokoji číslo 1308. Možná ten muž odešel, protože zaslechl její volání na recepci a opustil jeho partnerku, aby se s tím nějak vypořádala sama. Že by byl ženatý? Nicméně žena v pokoji 1308 bude muset vysvětlovat ochrance, co tu dělali. Cameron usoudila, že když už nespala, mohla by jen sedět a dívat se přes kukátko a zachytit, co se bude dít dál. Ne, že by to bylo šmírování, nebo něco takového, ale… dobře, bylo to šmírování.
Nemusela čekat dlouho. Dva muži oblečení v oblecích, zřejmě hotelová ochranka, přišla během několika minut a zaklepala na dveře pokoje číslo 1308. Cameron se dívala přes kukátko, jak ochranka nedočkavě hledí na dveře, pak pokrčili rameny jeden na druhého, když neslyšeli žádnou odpověď.
„Měli bychom to ještě zkusit?“ zeptal se menší z nich.

Druhý muž přikývl a zaklepal na dveře: „Ochranka, otevřete!" Zvolal. Bez odezvy.
„Jste si jistý, že je to ten správný pokoj?" zeptal se jeden z nich. Druhý muž zkontroloval číslo pokoje, pak přikývl. "Jo. Člověk, který si stěžoval, řekl, že hluk přichází z pokoje 1308. "

Podíval se na Cameronin pokoj. Udělala krok zpět, aby ji nemohli zahlédnout přes dveře. Náhle si uvědomila, že má na sobě jen její tričko z Michiganské University a spodní prádlo.
Chvíli bylo ticho.
„Dobře, já stále nic neslyším." Cameron zaslechla prvního muže, když to řekl. Zabušil na dveře potřetí hlasitěji. "Bezpečnost! Otevřete!" Stále nic.
Cameron se přesunula zpět ke dveřím a podívala se zase ven přes kukátko. Viděla, jak si muži vyměnily pohledy.

„Pravděpodobně se sprchují," řekl menší muž.

„Možná na to jdou znovu," souhlasil druhý. Oba muži přitiskli uši ke dveřím. I Cameron se snažila zachytit nějaký zvuk ze sprchy, ale nic neslyšela.
Ten vyšší z nich si povzdychl: „Znáš protokol, musíme jít dovnitř." Z kapsy vytáhl něco, co vypadalo jako nějaký druh master karty. Přejel s ní přes zámek dveří a dveře se otevřely.
"Haló, hotelová ochranka... je tu někdo?" Zavolal do pokoje jeden z ochranky. Podíval se přes své rameno na partnera a zavrtěl hlavou. NIC. Popošel více dovnitř a ukázal na druhého muže, aby ho následoval. Oba muži zmizeli v místnosti, z pohledu Cameron se za nimi zabouchly dveře. Momentálně nastala pauza, pak Cameron zaslechla jednoho z ochranky: "No do prdele!" Její žaludek klesl. Věděla, že to, co se stalo v pokoji 1308, nebylo nic dobrého. Nevěděla, co má dělat, tak přitiskla ucho ke stěně a poslouchala.
„Najděte puls – já zavolám na 911!" zakřičel jeden z nich. Cameron vyletěla z postele – ona ovládala první pomoc - a hnala se ke dveřím. Otevřela dveře v tu samou chvíli, kdy menší muž zrovna chtěl vyběhnout. Viděl ji, zvedl ruku, naznačujíc aby zastavila. „Madam - prosím vás vraťte se zpět do svého pokoje."
„Ale já jsem slyšela… myslela jsem, že mohu pomoci, já…“
„Máme to pod kontrolou, madam. Teď se prosím vraťte nazpět do svého pokoje." A pospíchal pryč.
Když ji ochranka poslala do pokoje, zůstala stát na prahu. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla další lidí z okolních pokojů, kteří slyšeli rozruch a dívali se do chodby se smíšenými pocity úzkosti a zvědavosti. Zdálo se to jako věcnost, ale pravděpodobně to bylo jen pár minut, menší muž se vrátil a vedl dvojici záchranářů, kteří tahali lůžko.
Když tato trojice minula Cameron, zaslechla, jak se snažila ochranka vysvětlil, co se stalo:  „Našli jsme ji ležet na posteli… nereagovala na nic, a tak jsme začali s oživováním, ale nevypadalo to dobře."
Začalo se vynořovat stále více a více lidí, žena v šedém obleku se představila jako hotelový manažer a požádala všechny, aby zůstali ve svých pokojích. Cameron zaslechla, jak řekla ostatním členům personálu, aby byly chodby a výtah volné. Hosté na třináctém patře si mezi sebou šeptali a Cameron zachytila ​​útržky rozhovorů, jak se jeden host zeptal druhého, zda on  -nebo ona – neví, co se stalo. Dav ztichl, když záchranáři vystoupili z pokoje 1308. Rychle se přesouvali směrem k hale.
Ale tentokrát byl na lůžku člověk. Spěchali vedle Cameron,  takže zahlédla osobu jen letmo - ale viděla toho hodně, dost na to, aby viděla, že je to žena, také si všimla, že má dlouhé červené vlasy, které se rozprostíraly v ostrém kontrastu s bílou plachtou na lůžku s jasně bílým hotelovým županem. Všimla si i to, že se žena nehýbala.
Zatímco jeden ze zdravotníků tlačil lůžko, druhý běžel vedle něj a pumpoval kyslík té ženě přes masku. Dva bezpečnostní strážníci se hnali před zdravotníky, ujišťovali se, aby byla chodba volná. Cameron a zřejmě i několik dalších hotelových hostů zaslechli, jak ochranka něco říká o tom, že policie je na cestě. Při této zmínce o policii vypukl menší rozruch. Hosté chtěli vědět, co se stalo.
Manažerka promluvila do davu. „Chápu, že všichni máte obavy a nabízím Vám naši upřímnou omluvu za vyrušení vaše večera." Oslovila je tichým, příjemným hlasem, který byl podobný muži z call centra, který předtím mluvil s Cameron po telefonu. Byla zvědavá, zda na sebe takhle mluvili i mezi sebou, když nebyli žádní zákazníci v okolí, anebo to bylo díky jejich rutinnímu šarmu. Bylo normální, že měli evropský přízvuk a to pocházeli z Wisconsimu. Vy jste seděli v jídelně a za chvíli jste jejich přízvuk nevědomky napodobovali.
„Bohužel v této chvíli vám mohu říci jen to, co je zřejmé, a to, že tato situace je velmi závažná a může být trestně právní povahy," pokračovala manažerka, „obrátili jsme se s touto situací na policii a žádáme hosty, aby zůstali ve svých pokojích než přijdou, aby mohli zhodnotit situaci. Je pravděpodobné, že policie bude chtít s některými z vás mluvit.“ Manažerčin pohled padl přímo na Cameron. Davem cosi zašumělo, a zatímco hosté opět šeptali, manažerka popošla k ní. „Slečna Lyndeová, že?"

Cameron přikývla: „Ano."
Manažerka popošla ke dveřím. „Vadilo by vám, kdybych vás doprovodila zpět do vašeho pokoje, slečno Lyndeová?" Mluvila slušným hlasem. "Prosím, udělejte si pohodlí, protože zřejmě budou chtít mluvit s Vámi."

„Samozřejmě," odpověděla Cameron, stále trochu v šoku z událostí, které se udály v několika posledních minutách. Jako asistentka právníka by měla být zvyklá, nepřekvapená, ale toto bylo jiné. Toto nebylo totéž jako případy, které řešila objektivními očima zástupce, nebyly zde žádné důkazy, které připravila FBI nebo fotografie místa činu. Nyní byla uprostřed dění, kdy se zločin stal, viděla oběť z první ruky a vzpomínala na muže v saku a tričku s kapucí, který mohl být osobou, která to způsobila.
Projel jí mráz po zádech, když na to pomyslela. Nebo to možná bylo tím, že stále stojí v klimatizované hale a na sobě má jen tričko a spodní prádlo. Super.
S takovou důstojností, s jakou se to dalo momentálně udělat, si Cameron stáhla tričko pod kolena, jak se jen dalo a následovala manažerku do svého pokoje.