Kapitola První

Krucinál, Zsadiste! Neskákej " Phuryho hlas bylo stěží slyšet přes rachot srážky před nimi. A nezabránil jeho dvojčeti vyskočit z escalade, i když jel osmdesátkou.

"Vé, je venku! Otoč to!"

Phury narazil ramenem do okénka, když Vishous uvedl teréňák do kontrolovaného smyku. Kužely světla z reflektorů opsaly oblouk a zachytily Zet, který se skulil na zasněžený asfalt. Zlomek sekundy nato už vyskočil, tasil a pálil po zmačkaném sedanu, kterému teď z předku kapoty vyrůstala borovice a kouřilo se z něj.

Phury nespouštěl své dvojče z očí, zatímco šátral po bezpečnostním pásu. Bezduší, které pronásledovali do polí kolem Caldwellu, sice právě podělali svou jízdu díky fyzikálním zákonům, to ale neznamenalo, že jsou vyřazeni z boje. Tihle nemrtví mizerové hodně vydrží.

Když se escalade se zhoupnutím zastavil, Phury otevřel dveře a současně sáhl po berettě. Těžko říct, kolik bezduchých je v autě nebo jakou mají munici. Nepřátelé rasy upírů cestovali v tlupách a vždycky byli ozbrojeni - do horoucích pekel! Vystoupili tři bělovlasí bezduší, a potácel se jen řidič.

Ani ta zatracená přesila Zet nezpomalila. Jako sebevražedný šílenec zamířil rovnou k trojici nemrtvých, ačkoliv neměl v ruce nic než černou dýku.

Phury se vyřítil přes silnici, slyšel, jak Vishous dupe za jeho zády. Jenže už jich nebylo zapotřebí.

Ve vzduchu vířily němé vločky sněhu, sladká vůně borovic se mísila s pachem benzinu, unikajícího z vraku auta, a Zet sejmul všechny tři bezduché pouhým nožem. Přetnul jim šlachy v podkolení, aby nemohli utíkat, zlámal jim paže, aby se nemohli bránit, vlekl je po zemi a vyskládal do řady jako strašidelné panenky.

Trvalo mu to dohromady nanejvýš čtyři a půl minuty, včetně odstranění identifikačních odznaků. Pak si dal Zsadist pauzu, aby se vydýchal. Jak shlížel na olejovou skvrnu černé krve, rozmazané po bílém sněhu, stoupala mu z ramen pára, podivně něžná mlha, unášená studeným větrem.

Phury zastrčil berettu do pouzdra a udělalo se mu nevolno, jako by spořádal kilové balení špeku. Podrbal se na hrudi a rozhlédl se doleva, pak doprava. Na silnici 22 panoval v tuto noční dobu a v téhle vzdálenosti od samotného Caldwellu mrtvý klid. Bylo nepravděpodobné, že by se tu objevil člověk. Vysoká zvěř se nepočítala.

Věděl, co přijde teď. Věděl, že nemá cenu snažit se tomu zabránit.

Zsadist poklekl nad jedním z bezduchých, zjizvenou tvář zkřivenou nenávistí, znetvořený horní ret ohrnutý, tesáky dlouhé jako tygří zuby. S oholenými vlasy a prohlubněmi pod lícními kostmi vypadal jako smrtka; a stejně jako smrt i on bez obtíží pracoval v chladu. Měl na sobě jen černý rolák a volné černé kalhoty, takže byl víc ozbrojený než oblečený: hruď mu křižovalo řemení s pouzdrem na dýku, znamení Bratrstva černé dýky, a další dva nože měl připevněné v pouzdrech na stehnech. Také měl opasek se dvěma pistolemi.

Ne že by ty devítky někdy použil. Rád zabíjel tak nějak osobně. Po pravdě řečeno, byly to jediné chvíle, kdy se mohl s někým sblížit.

Zet popadl bezduchého za klopy kožené bundy a škubnutím zvedl trup bezduchého od země, až měl obličej těsně u něj.

"Kde je ta ženská?" Když se nedočkal jiné odpovědi než zlobného smíchu, Zet bezduchého prudce a nečekaně uhodil pěstí. Dopad rány zazvučel mezi stromy, ostrý zvuk, jako když se zlomí větev. "Kde je ta ženská? "

Posměšný úšklebek bezduchého nabudil hněv Zet do té míry, že se stal vlastním polárním kruhem. Vzduch kolem jeho těla se naplnil magnetickým nábojem a byl chladnější než noc. Vločky sněhu už se k němu ani nepřibližovaly, protože se rozložily silou jeho hněvu.

Phury uslyšel tiché zasípění a ohlédl se. Vishous si zapaloval ručně ubalenou cigaretu, tetování na levém spánku a kozí bradku kolem úst mu zvýraznila oranžová záře.

Při zvuku další rány pěstí se Vé zhluboka nadechl a zvedl diamantové oči. "Není ti nic, Phury?"

Ano, bylo. Zběsilá povaha Zet byla odjakživa tématem smrtelnických báchorek, ale poslední dobou si začínal počínat tak násilnicky, že bylo těžké ho při akci pozorovat. Bezedná, dušeprostá jáma jeho nitra běsnila od té doby, co Bellu unesli bezduší.

A pořád ještě ji nenašli. Bratři neměli žádné vodítko, žádné informace, nic. Ani Zsadistovy drsné metody výslechu nepomáhaly,

Phury byl z toho únosu zničený. Neznal Bellu dlouho, ale byla to náramně půvabná, ušlechtilá žena z nejvyšší vrstvy aristokracie své rasy. Ačkoliv mu nešlo jen o její rodokmen. Šlo mu o mnohem víc. Pronikla přes jeho příslib celibátu k muži, který se skrýval pod vrstvou disciplíny, probudila cosi hluboko v jeho nitru. Stejně zoufale jako Zsadist ji toužil nalézt, ale po šesti týdnech už ztratil víru, že by ještě byla naživu. Bezduší se mučením snažili získat od upírů informace o Bratrstvu, a ona, jako všichni civilisté, věděla o bratřích jen málo. Určitě už ji zabili.

Jeho jedinou nadějí bylo, že nemusela snášet mnoho a mnoho dní pekelných muk, než odešla do Stínu.

"Co jste udělali s tou ženskou?" zavrčel Zsadist na dalšího bezduchého. Když se nedočkal jiné odpovědi než , Jdi do háje", vytáhl Zet nůž a toho hajzla kousl.

Proč si Zsadist dělá starosti o pohřešovanou civilistku, to nikdo z Bratrstva nedokázal pochopit. Jeho mysogynství bylo známé - sakra, vždyť budilo strach! Proč mu záleží na Belle, to nikdo netušil. Ale na druhé straně, nikdo, dokonce ani jeho dvojče Phury, nedokázal předvídat Zsadistovy reakce.

Zatímco ozvěny Zsadistova brutálního díla protínaly lesní osamělost, Phury cítil, jak jeho samotného výslech láme, i když bezduší zůstávali silní a neprozradili žádné informace.

"Nevím, jak dlouho to ještě vydržím," řekl polohlasem.

Zsadist byl to jediné, co v životě měl, kromě poslání Bratrstva - chránit rasu před bezduchými. Den co den spal Phury sám, pokud vůbec spal. Potrava mu velkou rozkoš nepůsobila. Ženy nepřipadaly v úvahu kvůli jeho celibátu. A každou vteřinou se obával, s čím zase Zsadist přijde a kdo při tom přijde k úhoně. Bylo mu, jako by umíral na pomalé vykrvácení z tisíce ran. Náhradní cíl všech vražedných úmyslů svého dvojčete.

Vé vztáhl ruku v rukavici a uchopil Phuryho za hrdlo. "Podívej se na mě, chlape."

Phury se podíval a ucukl. Bratrovo levé oko, to obklopené tetováním, se rozšířilo, až z něj byla jen černá prázdnota.

"Vishousi, ne... já nechci..." Do háje. Zrovna teď nepotřeboval poslouchat nic o budoucnosti. Nevěděl, jak by zvládl skutečnost, že všechno už bude pořád jenom horší.

"Sníh padá dneska zvolna," řekl Vé a třel mu palcem silnou jugulární žílu.

Phury zamžikal a zmocnil se ho prazvláštní klid, tep srdce mu zpomalil do rytmu pulzování bratrova palce. "Cože?"

"Sníh... padá tak zvolna."

"Ano... ano, je to tak."

"A letos máme sněhu habaděj, že?"

"Hm... ano."

"Jo... spousta sněhu a bude ho ještě víc. Dneska. Zítra. Příští měsíc. Napřesrok. Padá, když padá, a padá si, kam chce."

"Přesně tak," řekl Phury tiše. "Nedá se zastavit."

"Ledaže jsi země." Palec se zastavil. "Bratříčku, ty mi nepřipadáš jako země. Ty ho nezastavuješ. Nikdy."

Zazněla série praskotu a záblesků, jak Zet bodal bezduché do hrudníků a těla se rozpadala. Pak už bylo slyšet jen syčení z chladiče rozbitého auta a těžké pumpování Zsadistova dechu.

Jako troska se zvedl ze zčernalé země, obličej a předloktí potřísněné krví bezduchých. Aura kolem něj jako tetelivý opar násilí deformovala scenérii za jeho zády, les za ním byl zvlněný a nezřetelný.

"Jedu do města," oznámil, otíraje si čepel o stehno, "pokračovat."

Těsně předtím, než se pan O znovu vydal na lov upírů, uvolnil západku svého devítimilimetrového revolveru a prohlédl vnitřek hlavně. Zbraň už dávno potřebovala vyčistit, stejně jako jeho glock. Potřeboval vyřídit jiné svinstvo, ale jen idiot si nechá pokazit bouchačku. Sakra, bezduší musí mít špičkové zbraně. Bratrstvo černé dýky není z těch cílů, které by chtěl člověk minout.

Přešel náborové centrum a vzal to trochu oklikou kolem pitevního stolu, který používali k práci. Jediná prostorná místnost neměla žádnou izolaci a na podlaze jen udusanou hlínu, ale protože tu nebyla okna, vítr dovnitř takřka nepronikal. Byl tu kavalec, na kterém spal. Sprcha. Žádný záchod ani kuchyně, protože bezduší nejedí. Ještě tu vonělo čerstvé řezivo, protože dům tu postavili teprve před půldruhým měsícem. Také tu páchla petrolejová kamínka, kterými topili.

Jediným napevno přidělaným zařízením byl regál, který sahal od země až ke stropním trámům podél celé jedné dvanáctimetrové stěny. Tam byly rozloženy nástroje, pěkně a úhledně, na jednotlivých policích: nože, svěráky, kleště, kladiva. Všechno, co umí rozvázat jazyk. Měli tu všechno, co dokáže vyrvat z hrdla výkřik.

Nebyla to však jen mučírna; používali tuhle místnost také jako skladiště. Uchovávat upíry delší dobu bylo náročné, protože by člověku mohli upláchnout, pokud by se dokázali zklidnit a soustředit. Ocel jim bránila zmizet, ale zamřížovaná cela by je neuchránila před slunečním světlem, a budova s místností z masivní oceli byla nepraktická. Pěkně však fungovala kanalizační roura ze zrezivělého plechu, zasazená vertikálně do země. Nebo spíš v tomto případě tři roury.

Pan O byl v náramném pokušení zajít ke skladovacím jednotkám, jenomže věděl, že kdyby to udělal,nestihl by to zpátky do terénu, a musel plnit kvóty. To, že byl zástupcem velitele, mu poskytovalo jisté výhody, jako třeba že měl na starost tohle zařízení. Jestli si ale má uchovat soukromí, musí podávat adekvátní výkony.

Což znamenalo pečovat o své zbraně, i když by radši dělal jiné věci. Odstrčil lékárničku, chopil se skříňky s potřebami na čištění zbraně a přitáhl si stoličku k pitevnímu stolu.

Jediné dveře v místnosti se otevřely bez klepání. Pan O se zamračil přes rameno, ale když uviděl, kdo to je, potlačil rozladěný výraz. Pan X nebyl vítán, ale velícímu tvrďákovi Vyhlazovací společnosti se těžko dalo odporovat. I kdyby jen z důvodu sebezáchovy.

Velitel, jak tam stál pod holou žárovkou, nebyl zrovna dobrý protivník, pokud chtěl člověk zůstat vcelku. Měřil metr devadesát a stavěný byl jako auto: byl hranatý a tvrdý. A jako všichni členové Společnosti, kteří už měli dávno po zasvěcení, byl vybledlý. Jeho bledá pokožka se nikdy nezarděla a vítr ji neošlehal. Vlasy měly barvu pavučiny. Oči byly světle šedé jako zatažená obloha a stejně tak nelesklé a bezvýrazné.

Ležérním krokem se začal pan X procházet po místnosti, nekontroloval uspořádání předmětů, ale po něčem pátral. "Prý jste zrovna dostali dalšího."

Pan O odložil vytěrák a počítal zbraně, které má u sebe. Házecí nůž u pravého stehna. Glock v pouzdře v křížové krajině. Litoval, že jich nemá víc. "Sebral jsem ho v centru asi před tři čtvrtě hodinou, před ZeroSum. Je v jedné díře, přichází k sobě."

"Dobrá práce."

"Mám v plánu zase vyrazit. Hned."

"Vážně?" Pan X se zastavil před regálem a zvedl zubatý lovecký nůž. "Víte, slyšel jsem něco náramně znepokojivého."

Pan O byl zticha a položil si ruku na stehno, blíž k rukojeti nože.

"Nezeptáte se mě, co to je?" řekl velitel, zatímco kráčel ke třem skladovacím jednotkám v zemi. "Možná je to tím, že už to tajemství znáte."

Pan O uchopil nůž do dlaně a pan X se zastavil nad pláty drátěného pletiva, které zakrývaly vršky kanalizačních rour. První dva zajatci ho nezajímali. Do toho třetího nebylo nikomu nic, jen jemu.

"Žádná volná místa, pane O?" Špička vojenské boty pana X dloubla do jedné soustavy provazů, které mizely v hlubině každé z děr. "Já myslel, že jste ty dva zabil, když se z nich nepodařilo nic dostat."

"Zabil."

"Takže s tím civilistou, kterého jste chytil dneska v noci, by tu měla být jedna roura prázdná. Místo toho máte narváno."

"Chytil jsem dalšího."

"Kdy?"

"Včera v noci."

"Lžete." Pan X odkopl drátěný kryt z třetí jednotky.

První popud pana O velel prudce vyskočit, dvěma skoky se ocitnout u pana X a pohroužit mu nůž do hrdla. Ale tak daleko to nezašlo. Velitel měl šikovný trik, jak přimrazit své podřízené na místě k zemi. Stačilo jen se podívat.

A tak pan O zůstal, kde byl, a třásl se námahou, aby udržel zadek na stoličce.

Pan X vyndal z kapsy tužkovou baterku, cvaknutím ji zapnul a zamířil kužel světla do díry. Když se odtud ozvalo tlumené zakviknutí, vyvalil oči. "Ježíši Kriste, ona je to opravdu upírka! Proč se mi to neřeklo?"

Pan O zvolna vstal, nůž nechal viset u stehna v záhybech kapsáčů. Rukojeť svíral pevně, s jistotou. "Je nová," řekl.

"Já to slyšel jinak."

Rychlými kroky vstoupil pan X do koupelny a rozhrnul průhledný plastikový sprchový závěs. Se zaklením kopl do lahviček šamponu pro dívky a dětského olejíčku, které byly seřazeny v rohu. Pak odkráčel ke skříni se zásobami munice a vytáhl přenosnou ledničku, která byla ukryta za ní. Obrátil ji vzhůru nohama, takže potraviny z ní vypadly na zem. Jelikož bezduší nic nejedli, bylo to jaksepatří jasné doznání.

Na bledé tváři pana X se objevil zuřivý výraz. "Vy si tu držíte mazlíčka, co?"

Pan O zvažoval věrohodné výmluvy, zatímco v duchu poměřoval vzdálenost, která je dělila. "Je cenná. Používám ji při výsleších."

"Jak?"

"Upíři neradi vidí, jak se ubližuje jejich ženám. Ona slouží jako podnět."

Pan X přimhouřil oči. "Proč jste mi o ní neřekl?"

"Tohle je moje centrum. Dal jste mi ho, abych ho řídil, jak chci." A až najdu toho zrádce, co to vyslepičil, stáhnu z něj zaživa kůži. "Starám se o zdejší záležitosti, a vy to víte. Jak tu práci dělám, to by vám mělo být jedno."

"Mělo se mi to říct." Pan X náhle znehybněl. "Zamýšlíš udělat něco s tím nožem, co máš v ruce, synku?" Jo, táto, to teda zamýšlím. "Velím tady, nebo ne?" Když pan X přenesl váhu na bříška chodidel, pan O se připravil ke srážce.

Jenže se ozval jeho mobil. První zazvonění prořízlo napjatý vzduch jako výkřik. Druhé už nepůsobilo tak vtíravě. Třetí už mu bylo úplně jedno.

Jak se jejich srážka odvrátila, pan O jasně pochopil, že neuvažoval rozumně. Byl pořádný chlap a zatraceně dobrý bojovník, ale na pana X neměl. A kdyby byl pan O zraněn nebo zabit, kdo by se postaral o jeho ženu? "Vezměte to," nařídil pan X. "A zapněte reproduktor." Zpráva byla od jiného z Alfa oddílu. Tři bezduší byli

zlikvidováni u silnice pouhé tři kilometry odtud. Jejich auto našli omotané kolem kmene stromu a sníh byl sežehnut spáleništi po jejich rozpadu.

Hajzlové. Bratrstvo černé dýky. Už zase. Když pan O ukončil hovor, pan X řekl: "Koukejte, chcete se mnou bojovat, nebo se chcete dát do práce? Jedno z toho pro vás znamená smrt, jistou a okamžitou. Vyberte si." "Velím tady?"

"Pokud mi dáte, co potřebuju." "Přivádím sem spoustu civilistů." "Ale moc toho neřeknou."

Pan O přistoupil ke třetí díře a zasunul zpátky drátěné pletivo, přičemž dbal na to, aby pana X nespouštěl z očí. Pak přišlápl drátěný kryt botou a pohlédl vůdci do očí. "Nemůžu nic dělat, když se Bratrstvo drží v tajnosti i před vlastním druhem."

"Možná se jen musíte trochu víc soustředit." Neposílej ho do háje,říkal si pan O. Zkazíš tuhle zkoušku vůle, a z tvé upírky je žrádlo pro psy.

Zatímco se pan O snažil ukočírovat svůj vztek, pan X se usmál. "Vaše zdrženlivost by byla obdivuhodnější, kdyby to nebyla jediná patřičná reakce. A teď o té dnešní noci. Bratři půjdou po hrncích těch bezduchých, které zlikvidovali. Jděte co nejrychleji do domu pana H a seberte ten jeho. Pošlu někoho k panu A a pana Dé pokryju sám osobně."

Pan X se zastavil u dveří. "Pokud jde o tu upírku. Jestliže ji používáte jako nástroj, je to dobré. Ale pokud si ji držíte z nějakého jiného důvodu, máme problém. Změknete, a já vámi nakrmím Omegu, kousek po kousku."

Pan O se ani nezachvěl. Jednou už mučení Omegy přečkal, a dokázal si představit, že by to vydržel znovu. Pro svou ženu by prošel čímkoliv.

"Co mi tedy řeknete?" otázal se velitel.

"Ano, senseji."

Zatímco pan O čekal, až auto pana X odjede, srdce mu bušilo jako kulomet. Toužil vyndat svou ženu a cítit její dotek, jenže pak by nikdy neodešel. Ve snaze rychle se uklidnit dočistil svůj revolver a ozbrojil se. Vlastně to nepomohlo, ale aspoň se mu přestaly třást ruce, než to dodělal.

Cestou ke dveřím sebral klíče od náklaďáku a zapnul detektor pohybu nad třetí dírou. Tahle technická vymoženost byla opravdové požehnání. Jestliže by byl infračervený laserový paprsek přerušen, spustil by se trojúhelníkový systém palných zbraní a zvědavce by proděravěl jako řešeto.

Pan O před odchodem zaváhal. Bože, jak ji toužil obejmout. Myšlenka na to, že by ztratil svou ženu, i jen hypoteticky, ho přiváděla k nepříčetnosti. Ta upírka... Teď pro něj byla důvodem k životu ona. Ne Společnost. Ne zabíjení.

"Jdu ven, ženo, tak buď hodná." Čekal. "Brzy se vrátím a pak tě umyjeme." Když se nedočkal odpovědi, řekl: "Ženo?"

Pan O křečovitě polkl. I když si říkal, že musí být chlap, nedokázal se přimět k odchodu, aniž by předtím slyšel její hlas.

"Neposílej mě pryč bez rozloučení."

Ticho.

Do srdce mu pronikala bolest, která jen zvyšovala lásku, již k ní cítil. Zhluboka se nadechl, v hrudi se mu usazovala blažená tíže zoufalství. Domníval se, že poznal lásku předtím, než se stal bezduchým. Domníval se, že Jennifer, s níž se po léta miloval a hádal se, byla někým mimořádným. Jenomže byl akorát naivní hlupák. Teď věděl, co je to ve skutečnosti vášeň. Jeho zajatkyně byla jako palčivá bolest, s níž se opět cítil jako muž. Byla duší, jež nahradila tu, kterou dal Omegovi. Skrze ni žil, skrze ni byl nemrtvý.

"Vrátím se hned, jak to půjde, ženo."

Bella se v díře sesula k zemi, když uslyšela, jak se dveře zavírají. Skutečnost, že bezduchý odchází rozladěný, protože mu neodpověděla, jí působila radost. Takže už je to naprosté šílenství, že?

Zvláštní, že tahle nepříčetnost je smrt, která ji očekává. Od chvíle, kdy před bůhvíkolika týdny procitla v rouře, předpokládala, že její odchod bude úplně běžná varianta zkázy těla. Ale ne, v jejím případě šlo o smrt osobnosti. Zatímco tělo setrvávalo v relativním zdraví, její nitro už nežilo.

Psychóza si dávala na čas, než se jí zmocnila, a stejně jako nemoc těla probíhala postupně. Zprvu byla příliš ochromená, než aby dokázala myslet na něco jiného než na to, jaké asi budou pocity při mučení. Jenže pak míjely dny a k ničemu takovému nedocházelo. Ano, bezduchý ji udeřil a cítit jeho pohled na svém těle bylo odporné, ale nedělal s ní to, co prováděl s ostatními příslušníky jejího druhu. Ani ji neznásilnil.

Reagovala tak, že u ní docházelo k postupnému posunu myšlenek, znovu se jí vracela energie a chovala čím dál větší naději, že bude zachráněna. Tohle období fénixe vydrželo déle. Snad celý týden, ačkoliv plynutí dnů se dalo těžko měřit.

Jenže pak začal nevratný úpadek, a to, co ji táhlo ke dnu, byl sám bezduchý. Nějakou dobu jí trvalo, než si to uvědomila, ale měla nad svým věznitelem jakousi bizarní moc, a po nějaké době ji začala používat. Nejprve na něj tlačila, aby vyzkoušela, kde jsóu meze. Později ho trýznila už jen proto, že ho nenáviděla a chtěla mu ubližovat.

Kdovíproč ji ten bezduchý, který ji zajal... miloval. Z celého srdce. Někdy na ni řval a děsil ji, když se ocitl v jedné ze svých nálad, ale čím k němu byla tvrdší, tím lépe s ní zacházel. Když se mu vyhýbala očima, propadal úzkosti. Když jí přinášel dárky a ona je odmítala, plakal. S rostoucí vroucností se o ni obával a žadonil o její pozornost a tulil se k ní, a když si ho nevšímala, sesypal se.

Pohrávat si s jeho emocemi bylo teď jejím jediným, odporným světem, a krutost, která ji držela při životě, ji zároveň zabíjela. Kdysi bývala živá bytost, dcera, sestra... někdo... Teď tvrdla jako beton uprostřed zlého snu. Balzamovaná.

Drahá Stvořitelko ve Stínu, já vím, že mě nikdy nepustí. A připraví mě o budoucnost stejně jistě, jako kdyby mě rovnou zabil. Už mi zbývá jen tahle bohapustá, neurčitá přítomnost. S ním.

Panika, emoce, kterou už nějakou dobu nepocítila, se jí zvedla v hrudi.

V zoufalé touze vrátit se k otupělosti se soustředila na to, jak je v zemi chladno. Bezduchý ji nechával oblečenou v šatech, které vyndal z jejích vlastních zásuvek a skříní, a tak měla na sobě dlouhé tepláky a flísové mikiny a teplé ponožky a boty. Až na to, že i přes to všechno chlad neúnavně pronikal vrstvami, hroužil se jí do kostí a měnil jí morek v ledovou břečku.

myšlenkách se přenesla do svého domu, kde žila tak krátce. Vybavoval se jí veselý oheň, který si rozdělávala v krbu v obývacím pokoji, a štěstí, jež jí přinášel pocit, že je samostatná... Byly to špatné vize, špatné vzpomínky. Připomínaly jí starý život, maminku... bratra.

Bože, Rehvenge. Rehv ji štval celým tím svým dominantním chováním, ale měl pravdu. Kdyby zůstala u rodiny, nikdy by se nesetkala s Mary, člověkem ze sousedství. A nikdy by nešla tehdy v noci přes louku mezi jejich domy, aby se přesvědčila, že všechno je, jak má být. A nikdy by nenarazila na toho bezduchého... Takže by nikdy neskončila mrtvá, a přesto dýchající.

duchu se ptala, jak dlouho ji asi bratr hledal. Už to vzdal? Patrně ano. Ani Rehv by nevydržel tak dlouho bez naděje.

Vsadila by se, že ji hledal, ale svým způsobem byla ráda, že ji nenašel. Ačkoliv byl vysoce agresivní, byl civilista a asi by přišel k úhoně, kdyby ji přišel zachránit. Tihle bezduší jsou silní. Krutí a mocní. Ne, aby se odtud dostala, bylo by zapotřebí někoho, kdo by se vyrovnal nestvůře, která ji tu drží.

Myslí jí bleskla podoba Zsadista, jasná jako fotografie. Viděla v duchu jeho divoké černé oči. Jizvu, která mu protínala tvář shora dolů a znetvořila horní ret. Vytetované pásy, znak otroka krve, kolem hrdla a zápěstí. Vybavily se jí stopy po biči na jeho zádech. Piercingy, které mu visely z bradavek. Svalnaté, až příliš šlachovité tělo.

Myslela na jeho zlobnou, nekompromisní vůli a všechnu jeho těžce prověřenou nenávist. Byl děsivý, postrach jejího druhu. Zničený, ne zlomený, řečeno slovy jeho dvojčete. Jenže právě to z něj činilo tak dobrého zachránce. On jediný by se vyrovnal bezduchému, který ji zajal. Zsadistova brutalita byla patrně to jediné, co by ji odtud mohlo dostat, ačkoliv věděla, že nemá smysl se domnívat, že by se ji kdy vůbec snažil najít. Vždyť je jen jakási civilistka, se kterou se dvakrát setkal.

A podruhé ji přiměl přísahat, že už se k němu nikdy nepřiblíží.

Sevřel ji strach; pokusila se ho potlačit tím, že si v duchu říkala, jak ji Rehvenge pořád ještě hledá. A že by se obrátil na Bratrstvo, kdyby narazil na nějaká vodítka k tomu, kde je. Pak by za ní možná Zsadist přišel, protože se to od něj žádá, je to součást jeho práce.

"Haló? Haló? Je tu někdo?" Chvějivý mužský hlas byl tlumený, zněl kovově.

To je nejnovější zajatec, říkala si. Zpočátku se vždycky snažili navázat kontakt.

Bella si odkašlala. "Já... jsem tady."

Nastala pauza. "Ach, bože můj... Ty jsi ta, kterou zajali? Ty jsi... Bella?"

Uslyšet své jméno byl pro ni šok. Sakra, bezduchý jí říkal ženo tak dlouho, až skoro zapomněla, že se nějak jmenuje. "Ano... ano, jsem."

"Ty jsi ještě naživu."

No, srdce jí každopádně ještě bije. "Znám tě?"

, Já - já byl na tvém pohřbu. A taky moji rodiče. Ralstam a Jilling."

Bella se začala třást. Maminka a bratr... ji uložili k věčnému spánku. Ale samozřejmě. Maminka byla velmi zbožná, velice věřila ve staré tradice. Jakmile dospěla k přesvědčení, že její dcera je mrtvá, trvala na řádném obřadu, aby Bella mohla vstoupit do Stínu.

Ach... bože. Představovat si, že to vzdali, a vědět to najisto, to byly dvě docela rozdílné věci. Nikdo pro ni nepřijde. Nikdy.

Uslyšela něco divného. A uvědomila si, že vzlyká.

"Uteču," řekl mužský hlas důrazně. "A vezmu tě s sebou."

Bella cítila, jak se jí podlamují kolena, a sunula se po žebrované stěně roury, až zůstala ležet na zemi. Teď je doopravdy mrtvá, že ano? Mrtvá a pohřbená.

Jak hrůzně přiléhavé, že vězí v zemi.