Kapitola pátá
03.03.2012 21:55
David
Díval jsem se, jak odchází. Ani jednou se neohlédla, jen vzpřímeně zmizela. Otočil jsem se a podíval se na matku. Obličej měla naprosto nečitelný, přesto to dnes bylo jiné než jindy. Dnes tlumeně nezuřila. Jen se na mě ledově dívala a já měl chuť se rozběhnout pryč a schovat se před tím tichým klidem. Klidem před bouří.
"Pojď se mnou do mého pokoje," řekla mi chladně. Ne, teď nebyla vhodná chvíle odporovat a tak jsem ji poprvé za několik posledních let poslechl a šel za ní.
Z malého váčku pověšeného na její ruce vytáhla klíč a otevřela dveře. Hned, jak vešla do místnosti, se na její neviditelný povel zapálily všechny svíčky. Teplá záře vycházející z nich nedokázala ani symbolicky zjemnit strohost místnosti.
Uprostřed stál veliký pracovní stůl, pohodlná kožená židle se leskla v záři svíček. U krbu stály na kožešině dvě křesílka s malým stolkem. Žádné rodinné fotografie, žádné závěsy, záclony nebo koberečky. V místnosti nebylo nic, co by nebylo účelné.
"Co si o sobě myslíš?" vyjekla podrážděně jen co se na mě otočila. "Svést mladou čarodějku, která ještě ani neprodělala zasvěcení, přímo na jejím debutantském plese?!"
Mlčel jsem. Na to nebylo co říct. Nenáviděl jsem, když měla pravdu.
"Zklamal jsi mě."
Kdyby řekla cokoliv jiného. Kdyby nadávala, dala mi facku. Cokoliv. Jen ne tahle věta.
"Jo? Já tě zklamal? Tak to jsem rád, aspoň víš, jaké to je!" Podíval jsme se jí do očí. Byly stejné jako ty moje a přece tak rozdílné. "Možná, že jsem dnes udělal chybu, ale ty nemáš žádné právo mě soudit!"
"Mám na to právo matky!" rozkřikla se.
"Mou matkou si přestal být v tu chvíli, kdy jsi zabila otce."
"Tvůj otec si to zavinil sám!"
"Opravdu? Zabili ho, když o tebe sváděl souboj s jiným mužem. Tvým milencem. Tak za co si mohl sám? Za to, že si vzal děvku?"
Nepostřehnutelnou rychlostí napřáhla ruku a vrazila mi facku. Nedokázal jsem uhnout. Mou jedinou reakcí bylo zalapání po dechu.
"Možná, že se cítíš jako zkušený světaznalý dospělý člověk, ale ještě pořád si dítě! Nevíš vůbec nic! Nevíš nic o mě, nevíš nic o svém otci. Neznáš moje důvody."
"Ještě mi řekni, že tě donutil vyspat se s někým jiným, aby se jím pak mohl nechat zabít!"
"Vypadni!" zasyčela nenávistně.
Na místě jsem se otočil a odešel z místnosti.
Až na chodbě mi došlo, jak moc jsem to dneska pokazil. Přijde trest. Pomstí se mi. Když ne ona, tak někdo, kdo se to od ní dozví.
Sára
Stála jsem na balkóně a netrpělivě čekala, až to nastane. Obloha nad kopcem začala šednout, poté se těsně nad vrcholkem objevil zlatý proužek. Chvíle, na kterou jsem dvě hodiny čekala, nastala.
Zlatý sluneční kotouč vyplouval na oblohu a šířil kolem sebe nazlátlé světlo. Hladina jezera zmodrala a začala odrážet velkou budovu stojící těsně nad ním. Lesy odhodily strašidelný tmavý háv a zazelenaly se. Všichni ostatní spali, vzhůru jsem byla jen já, krajina, slunce a pár ptáků.
Měla jsem na sobě jen noční košilku a župan, do bosích nohou mě studil bílý mramor, který tvořil podlahu balkónu.
Ticho přerušila zvířata. Ptáci začali zpívat svou každodenní píseň, včely dole na zahradě se vydaly opylovat květy. Líná kočka vylezla ze svého pelíšku a majestátně se procházela po zahradě.
"Vypadáš nádherně," ozvalo se za mnou. Polekaně jsem se otočila a spatřila Petra. Ležérně se opíral o zeď a já v něm najednou víc než kdykoliv jindy viděla jeho bratra.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se o poznání tišeji než on. Zkontrolovala jsem, jestli není v dohledu někdo jiný. Tohle byla situace, do které bychom se za žádných okolností neměli dostat.
"Šel jsem náhodou okolo," usmál se laškovně.
"A jen náhodou jsi mi vlezl do pokoje, že?" odsekla jsem.
"No, připouštím, že to se za náhodu považovat nedá…"
"To rozhodně ne," za každou cenu jsem se snažila udržet si vážnou tvář, ale nešlo to. Zakryla jsem si pusu rukou.
"Ty se mi směješ?!" zeptal se rádoby naštvaně. I jemu cukaly koutky.
"To bych si v žádném případě nedovolila," odpověděla jsem mu vznešeně.
Přešel balkón a posadil se na zábradlí. Delší světle hnědé vlasy mu zářily ve slunci.
"Tak znovu, co tu děláš?" zeptala jsem se, tentokrát už vážně.
"Chtěl jsem tě vidět," odpověděl a odvrátil tvář. "Včera sis mě ani nevšimla."
"Zdálo se mi to, nebo jsem ve tvém hlase slyšela střípek lítosti?" ušklíbla jsem se. S ním člověk opravdu nedokáže být vážný.
"Nechceš se odpoledne projet na koni?" zeptal se mě najednou. Byl úplně jiný než před chvílí. Nikdy jsem nestíhala jeho bleskové proměny nálad. "Mohli bychom spolu zajet k vodopádu," smlouval.
"Já… nevím," snažila jsem se vyhnout odpovědi. On v našem vztahu viděl víc než jen přátelství. A i tohle nebylo jen pozvání na kamarádskou vyjížďku na koni.
"Budu tě čekat ve dvě u stájí," řekl spěšně a rychle zmizel dřív, než jsem mu stihla odpovědět, že nepříjdu.