Kapitola Pátá

Svítat začalo, právě když Butch O'Neal zajížděl s escalade na nádvoří. Když vystupoval, slyšel z Doupěte dunět G-Unit, takže poznal, že jeho spolubydlící už je doma. Vé se bez svého rapu neobešel; ty zvuky pro něj byly nutné k životu jako vzduch. Říkal, že ty basové rytmy pomáhají udržet ho před útoky myšlenek jiných lidí.

Butch přistoupil ke dveřím a vyťukal kód. Zámek cvakl a on vstoupil do vestibulu, kde prošel další vstupní kontrolou. Upíři si náramně potrpěli na systém dvojích dveří. Tak si člověk nemusel nikdy dělat starosti, že mu někdo zaplaví dům slunečním světlem, protože jedna zábrana byla vždycky zavřená.

Vrátnice alias Doupě nebylo nijak luxusní, jen obývací pokoj, kuchyňský kout a dvě ložnice s koupelnami. Měl to tam ale rád, a také měl rád upíra, se kterým bydlel. Se spolubydlícím si byli blízcí jako... no, jako bratři.

Když vstoupil do hlavní místnosti, byly černé kožené pohovky prázdné, ale na plazmové obrazovce televize se míhali sportovci a všude kolem se vznášela čokoládová vůně rudého kouře. Takže Phury je doma, nebo právě odešel.

"Haló, kluci," zavolal Butch.

Zezadu vyšli dva bratři. Oba byli ještě v bojovém oblečení, v kůži a v těžkých bagančatech s okovanými špičkami vypadali přesně jako zabijáci, jimiž ve skutečnosti také byli.

"Vypadáš unaveně, poldo," řekl Vishous.

"Abych řekl pravdu, jsem pěkně urvaný"

Butch pohlédl na cigáro v Phuryho ústech. I když sám drog dávno nechal, dnes v noci málem povolil a požádal o šluka toho rudého kouře. Problém byl, že už měl dvě závislosti, takže měl jaksi napilno i tak.

Jo, nasávat skotskou a truchlit po upírce, která ho nechce, to bylo asi tak všechno, co stíhal. Kromě toho neměl důvod měnit systém, který fungoval. Nešťastnou lásku přiživoval alkohol, a kdykoli byl opilý, stýskalo se mu po Marisse ještě víc, takže potřeboval dalšího panáka... A je to tady. Pekelný kolotoč. Dokonce dokázal roztočit i místnost.

"Mluvil jsi se Zet?" zeptal se Phury.

Butch si svlékl kašmírový kabát a pověsil ho do šatny. "Jo. Nebyl rád."

"Už tam nepoleze?"

"Asi ne. No, pokud to tam nezapálil, když mě vyhodil. Měl takovou tu zvláštní jiskřičku v oku, když jsem odcházel. Víš, takovou tu, jak se ti stáhne zadek, když stojíš vedle něj?"

Phury si hrábl rukou do svých vlasů. Splývaly mu přes ramena, samé plavé a rudé a hnědé vlny. Hezoun byl i bez nich; s tou hřívou byl... Tak jo, fajn, bratr byl krásný. Ne že by měl Butch tyhle sklony, ale ten chlap vypadal líp než spousta ženských. Taky se oblékal lépe než většina dam, když zrovna nebyl v pracovním.

Páni, je to pěkné, že se pere jako opravdový zabiják nebo se může vydávat za bukvici.

Phury se zhluboka nadechl. "Díky, že jsi vyřídil..."

Na psacím stole plném počítačového vybavení zazvonil telefon.

"Je to zvenku," zamumlal Vé a přistoupil ke svému IT velitelskému centru.

Vishous byl v Bratrstvu počítačovým géniem po pravdě řečeno, byl géniem ve všem a v táboře měl na starost komunikaci a zabezpečení. Řídil to všechno ze Čtyř hraček, jak nazýval svůj kvartet počítačů.

Hračky... jo, jasně. Butch nevěděl o počítačích ani ň, ale jestli jsou tyhle prevíty hračky, pak jsou taky na hřišti ministerstva obrany.

Zatímco Vé čekal, až hovor spadne do hlasové schránky, Butch pohlédl na Phuryho. "Už jsem ti ukázal ten nový oblek od Marca Jacobse?"

"Už ho přivezli?"

"Jo. Fritz ho přinesl a upravil."

"Paráda."

Když se vraceli do ložnic, Butch se musel smát. Pokud šlo o metrosexuální sklony, byl na tom stejně jako Phury. Zvláštní, když býval poldou, na oblečení kašlal. Když se nyní ocitl mezi bratry, ubíral se po pěšinkách haute couture a moc se mu to líbilo. Takže měl stejně jako Phury štěstí, že bojoval nečistě.

Bratři hladili metry jemné černé vlny na ramínku a jaksepatří vzdychali, když vstoupil Vé.

"Bella je naživu."

Butch a Phury otočili prudce hlavy a oblek přistál na zemi.

"Z uličky za ZeroSum byl dnes v noci unesen civilní upír a přepraven na nějaké místo v lesích za tím účelem, aby nakrmil Bellu. Viděl ji. Mluvil s ní. Nějak ho propustila."

"Řekni, že to místo dokáže znovu najít," vydechl Butch, vnímaje dusivou naléhavost svého hlasu. A nebyl jediný, kdo byl okamžitě ve střehu. Phury vypadal tak soustředěně, že zřejmě nebyl schopen řeči.

"Jo. Označkoval si cestu, odhmotňoval se po dvou stech metrech, až se dostal na silnici 22. Posílá mi mapu trasy e-mailem. Na civilistu je zatraceně chytrý.

Butch vyběhl z obývacího pokoje, mířil pro svůj kabát a pro klíčě od escalade. Ještě si nesundal pouzdro, takže glock měl stále ještě připevněný pod paží.

Jenže mezi ním a dveřmi stál Vé. "Kam jdeš, člověče?"

"Přišla ti už e-mailem ta mapa?"

"Stůj."

Butch se na spolubydlícího zamračil. "Vy za dne ven nemůžete. Já ano. Proč bychom, sakra, měli čekat?"

"Poldo," hlas Vé zněžněl "tohle je záležitost Bratrstva. Ty do toho nejdeš."

Butch se zastavil. Aha, ano, zase někam nesmí.

Jasně, mohl pracovat na jejich periferii, provádět analýzu místa činu, mořit si šedou kůru mozkovou taktickými problémy. Ale když došlo na boj, bratři ho nikdy nepustili do terénu.

"Zatraceně, Vé..."

"Ne. Tohle nezvládáš. Zapomeň na to."

Dvě hodiny nato už měl Phury dostatek informací, aby mohl vstoupit do pokoje svého dvojčete. Usoudil, že nemá smysl znepokojovat Zsadista polovičatým sdělením, a chvíli také trvalo plánování.

Když zaklepal a nedočkal se odpovědi, vstoupil dovnitř a trhl sebou. V místnosti byla zima jako v chladírně u řezníka.

"Zsadiste?"

Zet ležel na dvou složených přikrývkách v protějším koutě, nahé tělo stočené do klubíčka proti chladu v místnosti. Ani ne tři metry od něj byla přepychová postel, ale tu nikdy nepoužíval. Zet spal na podlaze vždycky, ať bydlel kdekoli.

Phury přistoupil ke svému dvojčeti a poklekl vedle něj. Nehodlal se upíra dotknout, zvlášť když by ho to zaskočilo nepřipraveného. Zet by pravděpodobně zaútočil.

Bože můj, říkal si Phury. Když takhle spal a všechen jeho hněv s ním, byl Zet skoro křehký.

Sakra, to skoro vezmi zpátky. Zsadist byl vždycky zatraceně hubený, tak strašně šlachovitý. Teď byl však samé mohutné kosti a žíly. Kdy k tomu došlo? Kristepane, tehdy během Rhageova rythu - všichni byli nazí v Kryptě a Zet rozhodně nevypadal jako kostra. To bylo před pouhými šesti týdny.

Těsně před únosem Belly...

"Zsadiste? Probuď se, bratře."

Zet se zavrtěl, černé oči se zvolna otevřely. Obvykle procital prudce, rychle a při sebemenším zvuku, ale předtím se nakrmil, a tak byl teď malátný.

"Našli ji," řekl Phury. "Našli Bellu. Dnes časně ráno byla naživu."

Zet párkrát zamžikal, jako by si nebyl jist, jestli se mu to nezdá. Pak zvedl trup z kavalce. Promnul si tvář a od kroužků v bradavkách se mu odrazilo světlo z chodby.

"Co jsi říkal?" zeptal se skřípavým hlasem.

"Víme, kde je Bella. A máme potvrzení, že je naživu."

Zet zbystřil, jeho vědomí se pohybovalo jako vlak, nabíralo rychlost a vytvářelo sílu setrvačnosti. Každou vteřinou se mu vracela energie, zlobná vitalita, stoupající jako příboj, až už vůbec nevypadal slabě.

"Kde je?" otázal se.

"V lesích, v domě, který má jen jednu místnost. Jeden civilista se odtamtud dostal, protože mu pomohla uprchnout."

Zet vyskočil, přistál plavným skokem na podlaze. "Jak se k ní dostanu?"

"Ten upír, co uprchl, poslal Vé pokyny e-mailem. Ale..."

Zet zamířil k šatníku. "Dej mi tu mapu."

"Je poledne, bratře."

Zet, se zarazil. Náhle vyrazil z jeho těla závan chladu, Takže se teplota v místnosti zdála takřka vlahá. A ty černé oči byly nebezpečné jako rozeklaná kladiva, když jimi blýskl přes rameno.

" Tak tam pošlete poldu. Pošlete tam Butche."

"Tohr ho nepustí..."

"Sakra! Ten člověk tam půjde."

"Zsadiste - dost. Mysli. Butch by neměl žádné krytí, a v té lokalitě může být množství bezduchých. Chceš riskovat, že ji zabijou při nějakém nepromyšleném pokusu o záchranu?"

"Polda na to stačí sám."

"Je dobrý, ale je to jen člověk. Nemůžeme ho tam poslat."

Zet vycenil tesáky. "Možná se Tohr spíš bojí, že toho chlapa lapnou a bude o nás zpívat na jednom z jejich stolů."

"Ale jdi, Zet, Butch nic neví. Nic důležitého. Sám na to nestačí."

"Ale jestli pomohla uprchnout zajatci, co, sakra, myslíš, že s ní ti bezduší zrovna teď provádějí!"

"Jestli nás celá smečka vyrazí při západu slunce, spíš ji odtamtud dostaneme živou. To přece víš. Musíme počkat."

Zet stál nahý, zhluboka dýchal, místo očí jen přimhouřené štěrbiny plné nenávisti. Když konečně promluvil, zněl jeho hlas jako zlobné vrčení.

"Tohr ať se modlí ke Stvořitelce, aby byla ještě naživu, až ji dnes v noci najdu. Jinak mu utrhnu hlavu, bratr nebratr."

Phury zalétl pohledem k lebce na podlaze a napadlo ho, že Zet už dokázal, jak dobře umí stínat hlavy.

"Slyšels mě, bratře?" vyštěkl Zsadist.

Phury kývl. Páni, měl moc špatný pocit z toho, jak tohle dopadne. Opravdu špatný.