Kapitola osmnáctá

P

řipadalo jí, jako by nějaká temná síla sevřela její srdce do ledových kleští a drtila ho. Vše co se odehrálo v několika nadcházejících setinách, bylo zpomalené a zmatené. Nic jí nedávalo smysl. Celý svět byl jako otočený vzhůru nohama a každá doba nádechu, jež vydaly její plíce, měla cenu zlata.

Dívala se jak Darius klopýtá a padá k zemi a její duše padala s ním. Ze dvou nejhorších možností si vybrala tu druhou. Svou hlaveň otočenou k jemu samému, sice nestačila zacílit na nový bod, téměř na opačné straně, ale menší zlo, než se dívat jak Darius padá k zemi mrtev, bylo složit ho k zemi sama. Jen co její ukazováček stiskl spoušť, měla pocit, že schytala čistý průstřel prsou. V ten okamžik se všechno znovu zrychlilo. Střelila Daria do stehna a ten se tak vyhnul balistické střele kulky druhého odstřelovače, která se zaryla do trávníku. Sice mu noha silně krvácela, ale žil, snažil se odtáhnout stranou a v okamžiku, kdy si ho bratři všimli, už tu byly ruce, co mu pomáhaly. Kristepane, děkuju, pomyslela si, když viděla, že pořád dýchá. Zpocené triko se jí lepilo na tělo a připomínalo studený zábal.

Cítila, jak se v ní probudil dravec a adrenalin hněvivě zapěnil v žilách. Otočila zbraň a začala opětovat palbu na druhé straně. Viděla jak Parker-hale model odstřelovací pušky odskočil, jak zasáhla lehkou slitinu a muž za ní znejistěl. Věděla, že ho překvapila a v okamžení byla nucena se krýt za římsu, po spršce střel. Počítala - kapacita zásobníku nebyla nejslavnější a věděla, že mu zbývá devět ran. Když škytání způsobené zakusujícími šrapnely do stěny ustalo, vyklonila se. Puška byla pryč a dotyčný se dal na útěk, všimla si jedovatě zelených Levisek.

Chtěla se odhmotnit a vydat se za ním, ale cítila pouto k Darovi, které zesílilo, rychle se podívala, co se tam děje. Vypadal, že se vzpamatoval a střelil pohledem v jejím směru, to byl ten sílící impuls, uviděl ji. Bratři měli bezduchépod kontrolou a nevšimli si toho, co se tu před chvílí událo a ve hře se objevil i Butch. Potřebovali každé ruce, zvlášť když byl teď Vishous i Darius mimo a na parkovišti se vzápětí objevila obrovská postava Wratha. Zatajila dech, král nesmí vykročit do boje, a jestli se tak stalo, tak to byl mazec.

 

Chvíli studovala obraz před sebou, než ji napadlo, kdo tedy k čertu hlídá toho muže s dcerou? Dům byl prázdný a postava v bytě se rychle pohybovala. Instinkt jí říkal, že chce prásknout do bot.

Teď, nebo nikdy. Nechala pušku na střeše a odhmotnila se těsně před vchod do baráku. Nevěděla, co přesně se chystá udělat, ale věděla jediné, nemůže dovolit, aby tohle všechno bylo zbytečné. Vyběhla schody do třetího patra a přikrčila se za dveře. Slyšela zvuky, jak někdo pochoduje po podlaze ve směru zřejmě kuchyně, nebo koupelny, odkud byla patrná tekoucí voda, když se dítě rozbrečelo. Díkybohu je naživu. Zvuk holčičky se nesl z opačné strany bytu.

To je její chvíle, neváhala a veškerou sílu soustředila do jediného kopu. Hlavou jí proletěla myšlenka, že přesně tohle ji Whalty několikrát vtloukal do hlavy. Vyrazila dveře z pantů a vtrhla se do malé předsíně. Do cesty jí vstoupil hnědovlasý muž v několikadenním oblečení páchnoucím jako baby shop, co ji však upoutalo, byly oči. Prázdnota a hluboká nicota zrcadlila jeho duté místo v hrudi, kde bývalo srdce a duše. Dívala se do prázdné ulity, která dříve bývala jejich druhem, a v ten okamžik ji napadlo, že jsou horší způsoby na světě jak zemřít. Není to ani tiché ulevující stáří po prožitém životě, ani hrdinné padnutí v bitvě. Je to přesně tenhle způsob, zemřít a přesto stále chodit po světě a ničit vše, co jste za života milovali, pro co jste žili. Raději by se sama ostudně zabila a čelila tak zatracení, než představě, že by se z ní stalo něco takového, bez svědomí a bez morálky. Něco tak ohavného, že by to dokázalo ublížit vlastnímu dítěti.

Tohle všechno jí skoro odvedlo pozornost, když si uvědomila, že… bezduchý má v ruce nůž.

Vyrazil proti ní a snažil se ji bodnout. Úleva byla, že tenhle muž se zřejmě v životě nesetkal s bojovým výcvikem, neměl zkušenosti a jeho výpady byly nekoordinované. Několikrát si zanadávala, když si vzpomněla na své předsevzetí, že se bude držet stranou a bude jen jako tichá záloha. To byl určitě důvod, proč se jí smály i její vlastní dýky, které se válely u Daria v šatně. Možná, že by někde ještě vyhrabala ten zpropadený kapesník.

Už po čtvrté se vyhnula marnému pokusu ji bodnout, když se mu podařilo jí podkopnout nohy, protože koberec v jednom místě pod botníkem se odchlipoval do prostoru. Zakymácela se, když se podpatkem zachytila o vlákna. Jen tak tak se vyhnula a čepel ji škrábla do ramene.

"Co jsi zač?" vykřikl a znovu proti ní hmátnul, obratně se vyhnula.

"Jsem známá Blanche, tvé ženy." Nemohla uvěřit, že si s ním povídá, ale část její osobnosti toužila po krátkém mučení, než ho pošle na výlet za hranice pekla, nebo jiné takové sračky, která by definovala zlo. Bezduchý ovšem zůstal k jejím slovům netečný a v jeho tváři neproběhla ani jediná emoce. Po krátké pauze, když dokončil pokus o bližší průzkum jejích vnitřností nožem, kterým kolem šermoval, jako opilý řezník promluvil: "Já nemám ženu." V jeho tónu bylo cosi ledového a nezúčastněného, až se zachvěla a mráz jí přejel po zádech.

 

Uchopila jeho ruku, kterou proti ní vyrazil a za zápěstí mu s ní trhla, aby pustil nůž. Zařval a dřevěná násada mu vypadla z dlaně. Vrazila mu pravý hák do brady a pak s ním hodila proti stěně, až uslyšela nepříjemné křupnutí. Bylo slyšitelné sotva jako přelomená sušenka, ale jeho bolestná grimasa mluvila za vše. Ušklíbla by se, ale její tvář nebyla schopná reagovat. Slyšela, jak jí hučí v uších a její tělo jednalo svou vlastní vůlí, kterou nedokázala kontrolovat. Tak to dopadá, když si někdo vezme věci osobně.

Tvář jí pokrývala černá krev, když s ním smýkala po stěnách a pak mu vyčerpaným tělem praštila o podlahu, hlava mu při nárazu trošku nadskočila a Marianne se pokoušela myslet přes všechen dětský nářek, který se bolestivě odrážel od stěn. Zatočila se jí hlava, když si všimla černé špíny, která byla všude, úplně všude.

Uslyšela krok, běh, dusot těžkých bot, které narážely do schodů a otřásaly celým domem v základech. Blížily se v pravidelném rytmu, otočila se po směru. Viděla mohutnou postavu Daria jak se zraněným stehnem, obvázaným rukávem trika, šplhá do schodů. Setkala se s jeho modrým pohledem a toužila se rozplynout. Potřebovala, aby ji objal. Viděla, jak se jeho rty pohybují a odezírala z nich své jméno, křičel ho neustále dokola. Byl už tak blízko, skoro u ní, když se mu v tmavých očích, které byly ve tmě chodby ještě tmavší, objevil šok a zděšení. Jen matně vnímala, když ji někdo bafnul za vlasy a strhl jí hlavu dozadu a tím odhalil hrdlo. Viděla ostří nože, jak se blíží k jejímu obnaženému krku a bledou polámanou paži zmláceného bezduchého jak se k ní blíží, aby to skoncoval.

 

"Už zase stejná chyba, Marianne, soustřeď se!" buzeroval už po sté a ona začínala ztrácet trpělivost.

"Jak všechno můžu hlídat a neotáčet se zády, když je tenhle chvat směrován tak, že se prostě musím otočit zády!" zavrčela a snažila se vyprostit z kravatového sevření. Štvalo ji, že se jí směje.

"Do háje, upíre, nech mě dýchat, nebo se tu složím," vykuckala ze sebe, když jí ještě víc sevřel hrdlo. "Whalty, no tak!"

"Marianne, to je tvoje chyba, někdy se ti tohle stane a pak jsi nahraná!" Naštvala se a vší silou mu dupla na nohu. Jeho smích se rozezněl ještě o tón pobaveněji.

"Co to mělo být Anne-kid, nová tebou patentovaná technika? Hele, tohle by s tvojí muší váhou možná zabralo, kdybys měla podpatky minimálně pěticentimetrový, tímhle mě nezmrzačíš." Chvíli s sebou házela, než to vzdala a složila si ruce na prsou. Fajn, tak tohle zase podělala. Měla by to snazší, kdyby chodila na anonymní lekce bojového umění, tam by se jí nesmáli. Počkala, dokud si nevychutnal její porážku a pak ji pustil.

"Hlavu vzhůru, já mám svaly, ty máš čáry." Zakřenil se a přátelsky ji objal kolem ramen. Šťouchla ho do žeber. "Ale svaly jsou víc, co?" Nemusela se otáčet. Samolibost z jeho kůže čišela jako drahá kolínská, kterou tak rád používal. Nechápala jak někdo tak uhlazený, může být tolik silný. Nebylo to fér.

 

Vzpamatovala se rychle. Zvedla koleno a vší silou, kterou v sobě dokázala nashromáždit, mu zaryla podpatek do boty. Věděla, že pronikla skrz a hrůzný výkřik jí div nepotrhal bubínek v uchu. Vytrhla mu nůž a loktem mu vrazila do nechráněného břicha. Prohnul se a heknul. Otočila se a nůž mu vrazila mezi žebra. Věděla, že to bylo příliš nízko, aby ho trvale zneškodnila.

Nevšimla si pohybu, ale ve vteřině byl nůž pryč a nahradila ho dýka. Černá čepel se zaleskla jako blesk a ztratila se v mrtvém mase bývalého člena rodiny, který se zábleskem rozplynul a udělal tak z ženy vdovu. Jeho oči rozšířené šokem nikdy nezapomene. Nemělo ji to ranit, ale cítila, jak se v ní něco hnulo a zastudilo uvnitř ní.

"V pořádku?" Otočila se, když ji velká, horká dlaň uchopila za ruku, kterou jak si právě všimla, pořád držela zvednutou při výpadu.

"Já… já, jo jsem v… pohodě. Omlouvám se, promiň, já… musela jsem. Nechtěla jsem, byl tam a mířil na tebe! A pak… bože, promiň." Vyrážela ze sebe a až teď si uvědomila, že má mokrou tvář. Cítila jeho tělo, jak ji chlácholí, zatímco se klepe jako osika. Vyprostila se mu, když znovu začala vnímat okolí a pláč dítěte jí ochladil mysl.

 

Rozběhla se do pokoje naproti a rozrazila dětské dveře malé místnosti. Po pravé straně byla bíle lakovaná skříň z dřevotřísky a na ní malé měřítko tvarem žirafy. Hned vedle byl prádelník a umělohmotný stolek, taktéž v malé velikosti, byl červený a zářil tak ve světle modré místnosti s bíle malovanými oblaky na stěnách. Pokoj vypadal krásně a v rohu u okna byla dřevěná kolébka s bílými nebesy, ze které se vztahovaly drobné ručičky a zatínaly se do pěstiček. Cítila, jak jí skrápějí slzy po bradě a v ústech cítila sůl.

Přeběhla pokoj a vnořila ruce do kolébky. Spolu s měkkou zavinovačkou vytáhla malinkatý růžový uzlíček, který plakal tak úpěnlivě, že se mu tělíčko vzdouvalo z bavlněné krajky, do které bylo zabalené. Netušila jak se chovají děti, nikdy žádné v náruči nedržela, ale bezděčně přivinula dítě k sobě na prsa a začala se kolíbat. Pláč trval ještě dlouhou chvíli, než ustal a ona si uvědomila, že na ni holčička zírá pomněnkově modrýma očima.

"Je nádherná," splynulo jí ze rtů a sklonila tvář níž, aby se mohla otřít o dlaň malinkou jako lískový ořech. "Zlatíčko, někdo na tebe čeká. Máma už se nemůže dočkat, až tě bude mít u sebe. Už budeš u ní." Zasmála se a poznala, že v jejím pláči se kromě hysterie odráží i neskutečná úleva.

Sjela očima k postýlce a celé tělo jí ztuhlo, když uviděla na prošívaném polštáři černý malý předmět. Kristepane, tohle už začíná být děsivé, poprvé by se to dalo brát jako náhoda, ale tohle? Natáhla ruku a vzala mezi prsty drobnou perlu, byla skoro stejná, jako ta, co už měla jen o málo menší. Zatnula ji v dlani, když uslyšela Daria.

"Musíš jít," ozval se ode dveří hluboký hlas, "bratři netuší, že tu jsi, vezmi ji s sebou, budeme to tu muset uklidit, řeknu, že jsem ti ji odnesl do vily." Otočila se a podívala se na Daria. Klopil oči k zemi a vyhýbal se jejímu pohledu.

Odpověděla prostě ano, perlu dala do kapsy kalhot a vyběhla z pokoje, nad tím bude přemýšlet, až bude čas. Když ho míjela opřeného mezi veřejemi, jejich ramena se dotkla. Cítila teplo a úlevu. Všimla si, že jí do ruky vtiskl klíčky od BMW. Teď už bude všechno dobré, žádná smůla nemůže být věčná. Vyběhla do přízemí a zabočila za roh baráku.

 

***

 

Pan X zrovna pracoval na vybalování zboží, když mu k nohám přistála velká zapečetěná papírová krabice. Zvedl hlavu a setkal se s jedním z dalších poskoků, který se netvářil moc mile. Krátké kaštanové vlasy měl řídké a sčesané na nemoderní patku, která byla stejně tak dobrá jako kterýkoliv jiný účes, protože žádná sebelepší úprava fasády by nevylepšila koňský předkus toho skřeta. K čertu s ním!

"Tohle přišlo na tvoje jméno, příště si to vyzvedni sám, nejsem tvůj sluha!" prsknul a otočil se k odchodu. Pan X ho počastoval nadávkou, ale ten ji neslyšel. Škoda, pomyslel si pan X, mohl si zkrátit směnu další malou vraždičkou.

Když se nikdo kolem nedíval, proklouznul k sobě, aby mohl vybalit obsah. Těšil se na něj jako malý kluk. Jen co odstranil buničinu, která byla navrchu, aby chránila obsah, dostal se k drátkům, šroubkům a spínačům, mezi kterými by se obyčejný člověk nevyznal, ale on věděl, k čemu slouží moc dobře. Na internetu se dá nalézt všechno a sehnat i nemožné, když má kupující prachy. Zandal všechno zpátky a zapečetil krabici, kterou následně schoval na místo, kde ji nikdo nenajde. Vyndá ji, až přijde její čas a pan X cítí, že to bude brzy.

 

***

 

Nebe už se nebezpečně projasňovalo a začínalo modrat. Holčička se klidně tiskla k jejímu tělu a vypadalo to, že naslouchá kvapnému tlukotu jejího srdce. Kdo ví, jestli ji uklidňoval. Marianne viděla svět jasně a barevně, usmívala se a její smích začínal být i slyšitelný. Vzduch voněl po šeřících, nikdy si nevšimla, že poblíž kliniky rostou. Vše bylo tak krásné a dokonalé. Rychle se představila do interkomu a netrpělivě podupávala nohou, než jí otevřeli. Vyběhla schody. Nechtěla se zdržovat s výtahem a momentálně v sobě cítila tolik života a energie, že by se pustila do boje s celou armádou.

Probíhala chodbou, když omylem vrazila do Sivia, který vycházel z jedněch dveří. Měla chuť ho obejmout, ale dítě v její náruči mělo přednost.

"Silvio. Konečně známá tvář, pak se za vámi stavím, počkejte tu na mě, skočíme na kafe, jen vyřídím tuhle donášku. Blanche bude nadšená. Říkala jsem vám to a vy jste mi nevěřil! Dostala jsem ji odtamtud, dostala, Silvio, zvládli jsme to. Nelhala jsem!" Smála se a nedbala na jeho marné pokusy ji přerušit. Neměla chuť ho pustit ke slovu, cítila hřejivé teplo, které ji konejšilo na duši.

"Marianne -"

Vyrazila kolem něj, když ji chytnul za ramena a prudce zastavil. Až doteď si nevšimla, jeho výrazu, vůbec nekorespondoval s jejím veselým. Nechápala ten výraz.

"Marianne, já nevím, jak vám to mám říct. Kristepane, strašně mě to mrzí. Čekali jsme na vás, když jsem Blanche řekl, že za ní přijdete. Ptala se mě na vás několikrát - "

"Tak na co ještě čekáme, Silvio, nechápu."

"Bože, nikdo z nás to nečekal. Překvapila nás... snažil jsem se vám dovolat."

"O čem to mluvíte, nemůžete mi to říct potom?" Přendala si holčičku na druhou stranu a podepřela ji rukou, když se začínala vrtět. Také vypadala netrpělivě a situace se jí ani trochu nelíbila.

"Čekala tak dlouho, až vzdala šanci, že přijdete. Zřejmě si myslela, že už vás neuvidí a ztratila tak naději…"

Jen tupé nic neříkající ticho.

"Co to povídáte?"

"Marianne, ona už nečeká…" Chvíli jí trvalo, než ho pochopila, nebo to mohly být hodiny. Jeho výraz, jeho slova, barva hlasu…

Ne.

Rozeběhla se k pokoji6Ca otevřela dveře. Ruka na klice se jí chvěla, když ji stahovala dolů a nejhorší hrůza jí spálila píce. Dívala se na samé předměty a na nic, co by jevilo známky života, nic co by ji uvítalo a vzalo si od ní malý život, který držela u srdce. Dítě v její náruči se neklidně rozbrečelo, ale Marianne ho tentokrát nevnímala.

Pokoj byl prázdný, uklizený a vydezinfikovaný, hlavou jí proběhla jeho slova. Marianne, ona už nečeká…