Kapitola Osmá

John Matthew se podíval přes přední sedadlo range rovéru. Tohr byl zamyšlený, když se hroužili hluboko do venkovské části Caldwellu, a ačkoliv se John bál setkání s Wrathem, králem, ještě větší starosti mu dělalo to ticho. Nemohl pochopit, co se děje. Bella byla zachráněna. Už je v bezpečí. Takže by měli být všichni rádi, ne? Jenomže když Tohr přijel Johna vyzvednout, objal v kuchyni Wellsii a dlouho tam stáli. Jeho slova, tlumená a ve staré řeči, zněla, jako by měl stažené hrdlo.

John chtěl znát podrobnosti toho, co se událo, ale páčit z něj něco v autě bylo těžké, protože musel znakovat nebo psát. A Tohr nevypadal, že by mu bylo do řeči.

"Už jsme tady," řekl Tohr.

Hbitě zahnul doprava na úzkou prašnou cestu a John si uvědomil, že najednou opravdu nevidí z oken nic. Kolem nich ležel na zimním lese zvláštní mlžný opar, jednotvárnost, která v něm budila neurčitou nevolnost.

Zčistajasna se z mlžné krajiny vynořila obrovská brána, zastavili smykem. Hned za ní byla další brána, a když vjeli do meziprostoru, byli tam uvězněni jako býk v ohradě před vstupem do arény. Tohr stáhl okénko, vyťukal na klávesnici interkomu nějaký kód a pak mohli vyjet na druhou stranu do...

Ježíši, co je zas tohle?

Podzemní tunel. A jak tak postupně sjížděli pod zem, objevilo se ještě několik bran, zátarasy byly čím dál víc opevněné, až k té poslední. Ta byla největší ze všech, lesklá ocelová nestvůra, která měla uprostřed nápis

VYSOKÉ NAPĚTÍ. Tohr vzhlédl do bezpečnostní kamery a pak se ozvalo cvaknutí. Brána se rozestoupila.

Než vyjeli kupředu, John zaklepal Tohrovi na předloktí, aby upoutal jeho pozornost. Tady žijí bratři? znakoval pomalu.

"Tak nějak. Provedu tě nejdřív výcvikovým centrem a pak půjdeme do sídla." Tohr šlápl na plyn. "Až začne výuka, budeš sem chodit od pondělka do pátku. Autobus tě vyzvedne před naším domem ve čtyři hodiny, Můj bratr Phury tu bydlí, takže první hodiny pokrýva on." Když zaznamenal Johnův pohled, Tohr to vysvětlil: "Celý tábor je pod zemí propojený Ukážu ti, jak se vstupuje do systému tunelů, který propojuje budovy mezi sebou, ale nech si to pro sebe. Každý, kdo se někde ukáže nepozvaný, bude mít vážný problém. Tvoji spolužáci nejsou vítáni, vnímáš mě?"

John kývl. Zastavili na parkovišti, které si pamatoval z jedné dávné noci. Bože, připadalo mu, jako by uplynulo sto let od té doby, co sem přijel s Mary a Bellou.

Spolu s Tohrem vystoupil z range roveru. S kým budu trénovat?

"S desítkou dalších mužů zhruba tvého věku. Všichni mají v žilách trochu válečnické krve, právě proto jsme je vybrali. Výcvik potrvá přes tvou proměnu a ještě dost dlouho potom, dokud neusoudíme, že jsi připraven vyjít do terénu."

Přistoupili k dvojitým plechovým dveřím, které Tohr otevřel dokořán. Na druhé straně byla chodba, která jako by vedla do nekonečna. Cestou mu Tohr ukázal třídu, tělocvičnu, vzpěračskou místnost, pak šatnu. Zastavil se, když dorazil ke dveřím z mléčného skla.

"Tady bývám, když nejsem doma nebo v terénu."

John vstoupil. Místnost byla víceméně prázdná a velmi nenápadná. Psací stůl byl plechový a pokrytý počítačovým vybavením, telefony a papíry. Zadní stěnu lemovaly kartotéky. Byla tu jen dvě místa k sezení, pokud se

nepočítal koš na papíry. Jedno křeslo bylo standardní kus kancelářského nábytku a stálo v rohu. Druhé bylo za psacím stolem a bylo hrbolaté a šeredné: odrbaná, avokádově zelená kožená obludnost s odřenými rohy, prosezeným sedátkem a nohama, které dávaly nový význam slovu bytelný.

Tohr položil ruku na opěradlo té věci. "Věřil bys, že mě Wellsie přiměla, abych se tohohle zbavil?"

John kývl a znakoval: Ano, věřil.

Tohr se usmál a přistoupil ke skříňce, sahající od země až ke stropu. Když otevřel dveře a vyťukal sérii číslic na klávesnici, zadní stěna ustoupila do jakéhosi šerého průchodu.

,Tudy."

John vstoupil dovnitř, i když moc neviděl.

Plechový tunel. Dost široký, aby se sem vešli tři lidé, kráčející bok po boku, a tak vysoký, že zbývalo trochu místa dokonce i nad Tohrovou hlavou. Asi tak každé tři metry bylo do stropu zapuštěné světlo, ale nepronikalo daleko do tmy.

Tohle je nejhustější věc, co jsem kdy viděl, říkal si John, když vykročili.

Zvuk Tohrových bagančat se odrážel od hladkých, ocelových stěn, a stejně tak jeho hluboký hlas.

"Koukej, k tomu setkání s Wrathem. Nechci, aby sis dělal starosti. Je prudký, ale není se čeho bát. A nenech se vyděsit těmi slunečními brýlemi. Je skoro slepý a přecitlivělý na světlo, takže je musí nosit. Ale i když nevidí, stejně v tobě bude číst jako v knize. Tvoje emoce mu budou jasné jako den."

O trochu později se nalevo objevilo pozvolné schodiště, vedoucí vzhůru ke dveřím a další klávesnici. Tohr se zastavil a ukázal do tunelu, který pokračoval donekonečna, aspoň Johnovi to tak připadalo.

"Kdybys šel pořád rovně, dostal by ses do vrátnice, je to ještě sto padesát metrů."

Tohr vystoupil po schodech, dotkl se klávesnice a otevřel dveře. Vyhrnulo se na ně jasné světlo, jako voda, když se zvednou stavidla.

John vzhlédl, v hrudi mu duněl prazvláštní pocit. Připadal si jako v tom nejdivnějším snu.

"Všechno je v nejlepším pořádku, synku." Tohr se usmál, jeho drsná tvář trochu zněžněla. "Nic se ti tam nahoře nestane. Věř mi."

"Fajn, hotovo," řekl Havers.

Zsadist otevřel oči, viděl jen Wrathovy husté černé vlasy. "Byla...?"

"Je to dobré. Žádné stopy násilného styku, ani jiné trauma." Ozvalo se lupnutí, jako by si doktor sundával rukavice.

Zsadist ochabl a bratři na sebe přenesli jeho váhu. Když konečně zvedl hlavu, viděl, že Havers odstranil zakrvácenou noční košili, vrátil na Bellu ručník a navlékal si nový pár rukavic. Naklonil se nad svůj kufřík, vyndal nůžky s tenkým ostřím a pár pinzet, pak vzhlédl.

"Teď udělám ty oči, ano?" Když Zet kývl, doktor zvedl nástroje. "Buďte v klidu. Kdybyste mě polekal, můžu ji tímhle oslepit. Rozumíte?"

"Jo. Jen jí neubližte..

"Nebude cítit nic. Věřte mi."

Tohle Zet pozoroval a trvalo to celou věčnost. V polovině se ho zmocnil jakýsi neurčitý pocit, že už se neudrží zpříma. Phury a Wrath ho drželi na nohou. Hlava mu klesla na Wrathovo mohutné rameno a zadíval se do země.

"Poslední," mumlal Havers. "Fajn. Stehy jsou venku."

Všichni v místnosti se zhluboka nadechli, ba i doktor, a pak se Havers vrátil ke svým věcem a vybral z nich jakousi tubu. Rozetřel Belle po víčkách nějakou mast; pak zvedl kufřík.

Když lékař vstával, Zsadist se odtrhl od bratrů a poodešel. Wrath a Phury si protáhli paže.

"Její zranění jsou bolestivá, ale v tomto okamžiku nejsou životu nebezpečná," řekl Havers. "Do zítřka nebo do pozítří se zhojí, pokud se nechají být. Je podvyživená a potřebuje nakrmit. Jestli zůstane v tomhle pokoji, musíte zapnout topení a přestěhovat ji do postele. Mělo by se přinést jídlo a pití, až přijde k sobě. A ještě je tu jedna věc. Při vnitřním vyšetření jsem zjistil..." Očima přeskakoval z Wratha na Phuryho, pak soustředil pohled na Zsadista. "Něco intimního."

Zsadist přistoupil k doktorovi. "Co?"

Havers ho odtáhl do kouta a tiše k němu mluvil.

Zet byl tak omráčený, že nebyl schopen slova, když doktor skončil. "Určitě?"

"Ano."

"Kdy?"

"Nevím. Ale hodně brzy."

Zet shlédl na Bellu. Prokristapána...

"Předpokládám tedy, že máte v domě aspirin nebo morfin?"

Zet neměl zdání; nikdy nebral léky proti bolesti. Pohlédl na Phuryho.

"Ano, máme," řekl bratr.

"Ať je bere. A dám vám něco silnějšího do rezervy pro případ, že by dost nezabíraly."

Havers vyndal skleněnou lahvičku, která měla nahoře červený gumový uzávěr, a přidal dvě injekční stříkačky ve sterilních obalech. Napsal něco do bločku, pak předal papírek i věci Zsadistovi.

"Kdyby se probudila ve dne a měla velké bolesti, můžete jí dát tuhle injekci podle mých pokynů. Je to ten samý morfin, co jsem jí právě dal, ale musíte dbát na informace o dávkování. Zavolejte mi, kdybyste měl nějaké dotazy nebo kdybyste chtěl, abych vám radil při dávání injekce. Jinak, pokud nebude svítit slunce, přijdu jí dát injekci osobně." Havers shlédl na Zsadistovu nohu. "Nechtěl byste, abych vám prohlédl tu ránu?" "Můžu ji vykoupat?"

"Ano, určitě."

"Hned?"

"Ano." Havers svraštil čelo. "Ale vaše noha..."

Zet vstoupil do koupelny, otočil kohoutkem vířivky a strčil ruku pod proud vody. Počkal, až byla dost teplá; pak se pro Bellu vrátil.

To už byl doktor pryč, ale ve dveřích ložnice stála Mary, Rhageova žena, a chtěla Bellu vidět. Phury a Wrath s ní krátce promluvili a zavrtěli hlavami. Odešla se zdrceným výrazem.

Když se dveře zavřely, Zet poklekl vedle lůžka a začal Bellu zvedat.

"Počkat, Zet." Wrathův hlas zněl tvrdě. "Měla by se o ni postarat její rodina."

Zet se zarazil a vzpomněl si na toho, kdo jí nakrmil rybičky. Bože... tohle patrně není správné. Nechat si ji tady, pryč od těch, kdo mají řádný důvod posloužit jí v bolestech. Ale představa, že by ji vypustil do světa, byla nesnesitelná. Sotva ji našel...

"Půjde k nim zítra," řekl. "Dneska v noci a přes den zůstane tady."

Wrath zavrtěl hlavou. "To není..."

"Myslíš, že takhle může cestovat?" odsekl Zet. "Dej jí pokoj. Ať Tohr zavolá její rodině a řekne jim, že jim bude předána zítra při západu slunce. Teď potřebuje koupel a trochu spánku."

Wrath sevřel rty. Nastalo dlouhé ticho. "Pak půjde do jiného pokoje, Zet. U tebe nezůstane."

Zsadist vstal a přistoupil ke králi. "Jen ji zkuste přestěhovat."

"Proboha, Zet," vyštěkl Phury. "Vycouvej..."

Wrath se předklonil, až se jejich nosy téměř dotýkaly. "Pozor, Zet. Víš sakra dobře, že když mi budeš vyhrožovat, nečeká tě jen rána do brady."

Jo, to už probírali v létě. Podle zákona mohl být Zet v souladu se starými pravidly popraven, kdyby zašel příliš daleko. Králův život se cenil nade všechny ostatní.

Ne že by na tom Zet v daném okamžiku za mák záleželo.

"Ty si myslíš, že mi záleží na nějakém rozsudku smrti? Prosím tě." Přimhouřil oči. "Ale něco ti řeknu. Ať už se tvůj majestát rozhodne mě sejmout nebo ne, potrvá ti nejméně den, než mě Stvořitelka odsoudí. Takže tu Bellu stejně dneska přespí."

Vrátil se k ní a zvedl ji co nejopatrněji, přičemž dbal, aby ručník zůstal, kde měl být. Aniž by pohlédl na Wratha nebo na své dvojče, odnesl ji do koupelny a kopnutím za sebou zavřel dveře.

Vana už byla do poloviny naplněná, držel Bellu tedy dál, zatímco se skláněl a kontroloval teplotu. Ideální. Spustil ji do vany a pak jí přehodil paže přes okraje vany, aby byla zaklesnutá.

Ručník se rychle zmáčel a přilnul k jejímu tělu. Jasně viděl něžné pahorky jejích ňader, malý hrudník, plochu břicha. Jak voda stoupala, lem ručníku se vznesl a zvlnil se podél vršku jejích stehen.

Zet poskočilo srdce v hrudi a připadal si jako chlípník, když na ni takhle civěl - zraněnou a bez sebe. V naději, že ji to zaštítí před jeho očima, a protože jí chtěl uchovat cudnost, jež jí náležela, přistoupil ke skříňce, aby vyhledal nějakou pěnu do koupele. Nebylo tam nic než koupelové soli, a ty jistě nehodlal použít.

Užuž se k ní chtěl otočit zpátky, když ho zarazilo, jak velké je zrcadlo nad umývadlem. Nechtěl, aby viděla, jak vypadá, protože čím méně se dozví o tom, co jí udělali, tím lépe. Zakryl zrcadlo dvěma velkými ručníky, tlusté froté okraje vecpal za rám.

Když se k ní vrátil, zjistil, že sklouzla do vody, ale aspoň se jí vršek ručníku dosud lepil k ramenům a v podstatě zůstával na místě. Uchopil ji pod jednou paží a povytáhl ji, pak se chopil žínky. V okamžiku, kdy jí začal umývat ze strany šíji, zazmítala se, nacákala na něj vodu. Z úst jí vycházely tlumené, zpanikařené zvuky, a nepřestávaly ani poté, co žínku odtáhl.

Mluv na ni, idiote.

"Bello... Bello, všechno je v pořádku. Nic ti není."

Znehybněla a zamračila se. Pak se jí pootevřely oči a začala intenzivně mrkat. Když se pokusila otřít si víčka, odtáhl jí ruce od obličeje.

"Ne. To je lék. Nech to tam."

Ztuhla. Odkašlala si, až mohla mluvit. "Kde... kde to jsem?"

Její hlas, jakkoli byl omámený a chraplavý, mu zněl překrásně.

"Jsi u..." U mě. "Jsi u Bratrstva. Jsi v bezpečí."

Její skelné, nezaostřené oči bloumaly kolem a on se naklonil k vypínači na stěně a ztlumil světla. I když byla v deliriu a nepochybně téměř oslepená mastí, nechtěl, aby ho viděla. To poslední, čím se musí zabývat, je, co se stane, jestli se jí jizvy hladce nezacelí.

Když spustila paže do vody a opřela se o dno vany, vypnul kohoutek a sedl si na paty. Dotýkat se lidí, to nebyla jeho silná stránka, takže nebylo nijak překvapující, že na sobě nesnesla jeho ruce. Ale zatraceně, neměl zdání, co dělat, aby jí ulevil. Vypadala bídně - jako by už nemohla plakat a ocitla se v otupělé agónii.

"Jsi v bezpečí...," mumlal, ačkoliv pochyboval, že tomu věří. On na jejím místě by nevěřil.

"Je tady Zsadist?"

Zamračil se, nevěděl, jak si to má vyložit. "Jo, jsem přímo tady."

"Jsi tu?"

"Přímo tady. Hned vedle tebe." Nemotorně se natáhl a stiskl jí ruku. Opětovala stisk.

A pak jako by upadla do deliria. Mumlala, vydávala slabé zvuky, které mohly být slovy, a škubala sebou. Zet uchopil další ručník, svinul ho a vložil jí ho pod hlavu, aby se neuhodila o tvrdý okraj vířivky.

Pátral v mozku po něčem, čím by jí mohl pomoci, a protože ho nic jiného nenapadlo, začal trochu broukat. Když ji to uklidnilo, začal tiše zpívat, vybral jeden starý hymnus ke Stvořitelce ve staré řeči, hymnus o modré obloze a bílých sovách a zelených travnatých polích.

Bella postupně ochabla a zhluboka se nadechla. Zavřela oči a sesula se na polštářek, který jí udělal z ručníku.

Jelikož zpěv byl jediná útěcha, kterou jí mohl nabídnout, zpíval.

Phury upřeně shlížel na lůžko, kde ležela Bella, a říkal si, že z té roztrhané noční košile, kterou měla na sobě, je mu špatně. Pak sklouzl očima k lebce vlevo na podlaze. K ženské lebce.

" Tohle nemůžu dovolit," řekl Wrath, když v koupelně umlkl zvuk tekoucí vody.

"Zet jí neublíží," zamumlal Phury. "Jen se podívej, jak s ní zachází. Kristepane, chová se, jako by to byla jeho žena."

"Co když se mu změní nálada? Chceš, aby se Bella dostala na seznam upírek, které zabil?"

"Bude skákat až do stropu, jestli ji odstěhujeme."

"Sakra těžká práce..."

Oba ztuhli. Pak zvolna pohlédli na dveře koupelny. Zvuk vycházející z druhé strany byl tichý, rytmický. Jako by někdo...

"Co to je?" zašeptal Wrath.

Phury tomu také nemohl uvěřit. "On jí zpívá."

I když byl Zsadistův hlas tlumený, jeho čistota a krása byly omračující. Jeho tenor byl takový odjakživa. Při těch vzácných příležitostech, kdy zpíval, byly zvuky vycházející z jeho úst úchvatné, schopné zastavit čas a pak sklouznout do nekonečna.

"Zatraceně." Wrath si posunul sluneční brýle na čelo a promnul si oči. "Hlídej ho, Phury. Hlídej ho dobře."

"Copak ho vždycky nehlídám? Podívej, musím jít dneska v noci sám za Haversem, ale jen ať mi upraví protézu. Řeknu Rhageovi, aby na všechno dohlédl, než se vrátím."

"To udělej. Neztratíme tu ženu, když ji máme na starost, je to jasné? Ježíši Kriste... to tvoje dvojče dokáže přivést do blázince každého, víš to?" Wrath odkráčel z místnosti.

Phury se vrátil pohledem ke kavalci a představil si Bellu, jak tu leží vedle Zsadista. Všechno je to špatně. Zet neví o zahřátí těla vůbec nic. A ta chuděra strávila posledních šest týdnů ve studené zemi.

Měl bych tam s ní být já. Mýt ji. Uklidňovat ji. Starat se o ni.

Já, říkal si a mračil se na dveře, z nichž vycházel zpěv.

Phury zamířil ke koupelně, náhle k neuvěření rozčilený. Teritoriální hněv mu planul v hrudi jako hořící hranice, od něj chytil plamen síly, který burácel v jeho těle. Sevřel ruku na klice a uslyšel tu krásnou tenorovou, proměnlivou melodii.

Phury tam stál a třásl se. Jeho hněv se proměnil v tesknou touhu a to ho vyděsilo, opřel čelo o zárubeň. Ach, bože... ne.

Pevně zavřel oči a snažil se nalézt jiné vysvětlení pro své chování. Žádné neexistovalo. A jsou, koneckonců, se Zsadistem dvojčata.

Takže je pochopitelné, že budou stát o stejnou ženu. Že se nakonec... spoutají se stejnou ženou.

Zaklel.

Zatracená práce, tohle je problém. Dva spoutaní upíři spojení se stejnou upírkou, to je hned od počátku smrtící kombinace. Dosaď si dva válečníky a máš pěkný potenciál pro těžké zranění. Upíři jsou koneckonců zvířata. Chodí a mluví a jsou schopni vyšší rozumové činnosti, ale v podstatě jsou to zvířata. Takže tu existují některé instinkty, které ani ten nejchytřejší mozek nedokáže překonat.

Dobře, že tam ještě nevstoupil. Bella ho přitahovala a toužil po ní, ale nesestoupil do hlubokého majetnického pocitu, který je známkou připoutaného upíra. A nezaznamenal, že by si ji Zet označil, takže možná je tu naděje.

Oba se však musí od Belly vzdálit. Válečníci, patrně kvůli své agresivní povaze, se poutají pevně a rychle. Takže doufejme, že Bella brzy odejde a vrátí se ke své rodině, kam náleží.

Phury spustil ruku z kliky a vycouval z místnosti. Jako mátoha sešel dolů a zamířil na nádvoří. Chtěl, aby se mu v chladu ujasnilo myšlení. Až na to, že mu všehovšudy jen naskočila husí kůže.

Užuž si chtěl zapálit cigáro rudého kouře, když si všiml, že před sídlem parkuje ford taurus, ten, který Zet nastartoval spojenými dráty a přivezl v něm domů Bellu. Motor ještě běžel, v celém tom dramatu se na něj zapomnělo.

Takovouhle okrasu trávníku nepotřebují. Kdo ví, jaký stopovací přístroj je v ní zamontován.

Phury nastoupil do sedanu, zařadil rychlost a vyrazil na cestu.