Kapitola jedenáctá
03.03.2012 13:23
Sára nebyla Alexovým nápadem vydávat se za zdravého nijak nadšená, ovšem neměla námitky.
"A Carol s tím souhlasí?" zeptala se nakonec rezignovaně a zírala na vozovku před sebou.
"Souhlasíš s tím?" Alex přejel dlaní po celé délce psího hřbetu. Carol vztyčila uši a štěkla. "Vidíš, souhlasí!"
"Stejně se mi to nezdá…" zamumlala Sára, zatímco odbočila do ulice lemované z jedné strany polem a z druhé příkopem zarostlým různými stromy. "Tak, jsme tady!" otočila se dozadu na Alexe a usmála se. "Vítej doma."
Alex vystoupil a začal si prohlížet dům před sebou. Ne moc velká patrová budova se šedou omítkou, bílými dřevěnými okny a také i obrovskou zahradou.
"Tak co, Car, jak se ti tady líbí?" sklopil hlavu ke svému psovi, nebo aspoň tam, kde měl být. "Carol?"
"U auta!" poslala mu Carol zpátky myšlenku, zatímco pomáhala Sáře s krabicemi.
"Taky by ses nám tady hodil." přidala Sára a povzdechla si pod tíhou svého nákladu.
"Vždyť už jdu!" odvětil Alex a o chvíli později se i on dočasně přeměnil na nosnou mulu.
"Tak, to byla poslední!" Sára se zahleděla na kartonovou bednu ve svých rukou jako na něco nevábného. Poté se rozhlédla kolem sebe, kde panoval neuvěřitelný chaos. "Jinak, rozdělení pokojů. Můj je tady dole, vy máte nahoře. Jak se rozdělíte, mi je jedno."
Alex s Carol zamířili do prvního patra.
"Tak co, který chceš?" Carol se zády opřela o tmavě červené dveře oddělující půdu a schodiště.
"Vyber si ty." přenechal jí galantně možnost volby.
"Tak třeba tenhle." ukázala na dveře napravo a Alex se otočil na druhou stranu.
Carolin pokoj nebyl moc velký. Když vešla do dveří, po levé straně měla šatní skříň a psací stůl. Potom stolek na televizi, okno s výhledem na sousední dům (skvělé na špehování), malou komodu a červenou sedačku, která sloužila jako postel. Na podlaze už byl položený hrubý hnědý koberec a stěny byly laděné do téže barvy.
Carol spokojeně pokývala hlavou a zamířila do přízemí, aby pomohla Alexovi s jeho věcmi; sama ještě žádné neměla.
S plnýma rukama neobratně zaklepala na dveře naproti těm jejím.
"Můžu?"
"Jo, jasně, pojď dál." Alex jí otevřel a gestem ji pozval dovnitř. Odložila svůj náklad na stůl a rozhlédla se kolem sebe.
Alexův pokoj byl asi stejně velký jako ten její, jen s tím rozdílem, že k němu patřil balkon. Koberec měl hnědočerný vzor a zdi barvu karamelu. Většinu místnosti zabírala dvoulůžková postel. Hned vedle byla skříň na oblečení a naproti knihovna. Dveře a miniaturní psací stolek. Naproti posteli byl balkon s výhledem na zahradu.
"Hezký pokoj." zhodnotila uznale.
"Je tu málo místa." nesouhlasil Alex. Carol se na něj zkoumavě zadívala.
"Náhodou, co bys chtěl? Dole je místa víc než dost a i zahrada stojí za to…"
"Asi máš pravdu."
"Tak já ti jdu pro další." Carol hodila pohledem po krabici na stolku.
"Díky!" křikl na ni ještě Alex, než zmizela pod schody.
Teprve až po týdnu vybalování si konečně mohli říct, že jsou doma. Carol se oficiálně stala plnohodnotnou 'lidskou' členkou rodiny. Dala vědět o změně situace do sídla vlkodlaků a Dash jí poslal nové doklady. Do rodiny Sáry a Alexandra Ševčíkových se tak přistěhovala dcera Sářiny vzdálené sestřenice, Karolína Malá.
"To k tobě tedy vážně sedí!" utahoval si z ní Alex, když si přečetl její příjmení.
"Máš s mojí výškou nějaký problém?" obořila se na něj Carol, vlastně už Karolína, naoko výhružně.
"Ale ne… Náhodou, takhle jsi děsně roztomilá."
"Já a roztomilá?!"
"Vážně! Ještě čepičku, červená líčka a můžeš jít dělat pomocného skřítka k Santovi!" ležérně sebou praštil na pohovku.
"Pche, já ti dám skřítka!" dělala uraženou.
"Vážně? A co mi uděláš, skřítku? Uslintáš mě k smrti?"
"To je dobrý nápad!" zákeřně se na něj usmála a o vteřinu později Alexovi na hrudi přistály sněhobílé tlapy psa, který mu soustředěně čistil obličej svým drsným jazykem.
"Hej, přestaň! To lechtá!" svíjel se pod ní Alex smíchy.
"Řekl sis o to sám, tak drž!" okřikla ho v myšlence Carol, dál pokračovala ve své práci a na Alexovy protesty vůbec nedbala.
"Tak dobře, už jsem se poučil!" vykřikl Alex asi po deseti minutách 'mučení'. V tu ránu se o něj místo vlčích tlap znovu opíraly lidské ruce.
"A o čem ses poučil?"
"Nejsi roztomilá!"
"A ještě o něčem?"
"Jo! Už o tobě takhle nikdy nebudu mluvit."
"Slibuješ?"
"Slibuju."
"Tak jo." přikývla s úšklebkem Carol a narovnala se. Klečela vedle Alexe a zhora si ho měřila ostřížím pohledem.
"Ale jednu věc jsem ti neslíbil." Alex se posadil, aby měl s Carol oči zhruba ve stejné výšce.
"Vážně? A jakou?" nechápavě natočila hlavu na stranu.
"Že ti přestanu říkat skřítku!" vybafnul na ni a prudce ji stočil pod sebe. Pozice se tak vyměnily.
"Skřítek? Jo, to ještě snesu." odvětila mu Carol s hlasitým smíchem.
"Tak dobře, skřítku." odpověděl Alex, také s úsměvem.
Poté se však lapil do jejího uhrančivého pohledu nádherných hnědých očí. V tu chvíli nedokázal pochopit, jak se kdy mohl takového úžasného stvoření bát.
Jeho oči samovolně sklouzly na její rty. Náhle pocítil neskutečnou touhu ji políbit.
Také Carol si všimla změny jeho nálady. A také toho, kam směřuje jeho pohled. Na chvíli ji napadlo, jaké by to asi bylo, znovu se líbat s mužem, líbat se s ním.
Doslova ho bezhlasně vybízela k tomu, aby pokračoval. Sledovala, jak se pomalu naklání, když vtom se jí všechno vybavilo. Její máma, bledá a ležící na posteli, déšť, most, řeka, Jakub a také vše následující. A zároveň s tím ji polila vlna paniky, která ji nutila myslet jen na jediné - být co nejrychleji pryč!
"Ne." zaskučela a svojí přirozenou vlkodlačí rychlostí se vymanila zpod Alexe a zastavila se až opřená o stěnu na protější straně místnosti.
"Děje se něco? Udělal jsem něco špatně?" nechápavě na ni hleděl. Nerozuměl její reakci. Nevšimnul si ani náznaků, že by jí to bylo nějak proti srsti, a potom náhle…
"Ne, nic jsi neudělal." okamžitě se ho snažila uklidnit.
"Tak proč tedy…" udělal krok směrem k ní, ovšem zarazil se, když se ona od něj o kus odsunula.
"To není nic proti tobě, to jen…" chtěla mu to vysvětlit, ale… Neměla nejmenší tušení jak. A jestli vůbec. Jak by zareagoval na její příběh? Neodsoudil by ji? Neštítil by se jí?
"Nechceš mi raději říct, co se stalo?"
Jen záporně zakroutila hlavou a v očích se jí začaly hromadit slzy.
"Dobře, tak ne." začal na ni mluvit uklidňujícím hlasem. "Neboj, nedotknu se tě…" udělal k ní další krok a ona ho opět napodobila, jenže na opačnou stranu. S povzdechem se znovu zastavil.
"Řekni mi, co mám dělat." požádal ji.
"Jdi pryč, prosím." zašeptala zoufale.
Ještě chvíli přemýšlel, než se rozhodl jí vyhovět.