Kapitola Jedenáctá

Pokaždé, když udeřil, bili ho celé hodiny - ačkoliv jen dlaněmi a chodidly nohou, protože Paní měla ráda, když pohled na něj oku lahodil. V důsledku své útočnosti byl nyní střežen eskadrou střídajících se válečníků, kteří všichni nosili drátěnou košili, když vstupovali do jeho cely. A co víc, lůžko bylo nyní vybaveno pouty, která se dala ovládat zvenčí, takže poté, co byl využit, nemusely stráže riskovat život při jeho vypouštění. A když chtěla Paní přijít na návštěvu, zdrogovali ho k povolnosti buď pomocí potravy, nebo šipkami z foukačky, které se daly střelit dovnitř štěrbinou ve dveřích.

Dny míjely zvolna. Soustředil se na to, aby našel u stráží slabinu a aby se co nejvíc vzdálil od zvráceností. .. když vtom přes všechny své cíle a úmysly zemřel. A zemřel tak důkladně, že i když se Paní zbavil, nikdy už pak doopravdy nežil.

Otrok ve své cele jedl, snažil se uchovat si sílu, až příště narazí na mezeru mezi strážemi, když náhle uviděl, jak se posuvný panel na dveřích otevírá a vysouvá se z něj dutá roura. Vyskočil, ačkoliv se neměl čím zakrýt, a ucítil první bodnutí do šíje. Vytáhl šipku co nejrychleji, ale zasáhla ho další a pak ještě jedna, až mu tělo ztěžklo.

Probudil se v okovech na lůžku.

Paní seděla vedle něj, hlavu sklopenou, vlasy jí stínily tvář. Jako by věděla, že nabyl vědomí, pohlédla mu do očí.

"Mám se spojit s druhem. "

Ach, sladká Stvořitelko ve Stínu... Ta slova toužil slyšet. Teď bude volný, neboť ona už nebude potřebovat otroka krve, jestliže bude hellren. Mohl by se vrátit ke svým povinnostem v kuchyni...

Otrok se přinutil oslovit ji s úctou, ačkoliv to pro něj byla bezcenná žena. " Paní, pustíš mě? "

Odpovědí mu bylo jen ticho.

"Prosím, nech mě jít," řekl přerývaně. Vzhledem ke všemu, čím prošel, bylo obětování vlastní hrdosti výměnou za možnost být zase volný snadnou obětí. " Prosím tě, Paní. Propusť mě z tohohle vězení."

Když na něj pohlédla, měla v očích slzy. "Zjišťuji, že to nedokážu... Musím si tě nechat. Musím si tě nechat. "

Začal se zmítat, a čím silněji bojoval s pouty, tím víc se jí ve tváři zračila láska.

"Jsi tak nádherný," řekla, vztáhla ruku a dotkla se ho mezi nohama. Její tvář byla teskná... téměř zbožná. "Nikdy jsem neviděla takového upíra, jako jsi ty. Kdybys nestál tak hluboko pode mnou - ukázala bych tě svému dvoru jako svého druha."

Viděl, jak se její paže pohybuje zvolna nahoru a dolů, a věděl, že asi pracuje na tom masitém provazci, který ji tolik zajímal. Chválabohu to necítil.

" Pusť mě..."

"Bez masti nikdy neztvrdneš," šeptala smutným hlasem. "A nikdy nedospěješ k naplnění. Proč?"

Hladila ho teď důrazněji, až pocítil pálení tam dole, kde se ho dotýkala. Do očí jí vniklo zoufalství, až potemněly.

" Proč? Proč mě nechceš? " Když mlčel, škubla jeho mužstvím. "Jsem krásná."

"Jen pro ostatní," řekl, než stihl těm slovům zabránit.

Zatajila dech, jako by ji někdo škrtil. Pak její pohled sklouzl po jeho břiše a hrudi až k obličeji. Oči měla dosud lesklé slzami, ale naplnil je také vztek.

Paní vstala z lůžka a zadívala se na něj. Pak mu vlepila políček, tak silný, že ji musela bolet dlaň. Když vyplivl krev, ptal se v duchu, zda ho spolu s ní neopustil i jeden z jeho zubů.

Zatímco na něj upírala oči, byl přesvědčen, že ho nechá zabít, a padl na něj klid. Aspoň pak utrpení skončí. Smrt... Smrt bude nádherná.

Zčistajasna se na něj usmála, jako by mu četla myšlenky, jako by do něj sáhla a vyndala je z něj, jako by je ukradla, stejně jako když plenila jeho tělo.

"Ne, nepošlu tě do Stínu."

Sklonila se a políbila mu jednu bradavku, pak ji vsála do úst. Její ruka putovala po jeho žebrech, pak po břiše.

Její jazyk se zakmital a pak znehybněl na jeho těle."Hubneš. Potřebuješ potravu, že? "

Postupovala dolů, líbala a sála. A pak to šlo rychle, i Mast. Nasedla na něj. To hrůzné spojení jejich těl.

Když zavřel oči a odvrátil hlavu, udeřila ho jednou., A dvakrát... ještě mnohokrát. Ale on se na ni nepodíval a ona nebyla dost silná, aby mu obrátila hlavu násilím, i když ho chytla za ucho.

Zatímco jí odpíral své oči, její pláč sílil stejně jako pleskání jejího těla o jeho boky. Když bylo po všem, odešla ve víru hedvábí a nedlouho poté byly řetězy uvolněny.

Otrok se zvedl, opřen o jedno předloktí, a otřel si ústa. Když shlédl na krev na své ruce, překvapilo ho, že je dosud červená. Cítil se tak potřísněný, že by ho nijak nevyděsilo, kdyby shledal, že má jakousi rezavě hnědou barvu.

Skulil se z lůžka, dosud omámený šipkami, a odebral se do rohu, kam chodil vždycky. Sedl si zády k úhlu stěn a přitáhl kolena k hrudi tak, že měl paty těsně u pohlaví.

Někdy později uslyšel před svou celou zápolení a pak stráže strčily dovnitř nějakou malou upírku. Skulila se na podlahu, ale jakmile se dveře zavřely, vrhla se na ně.

" Proč? " ječela. " Proč jsem potrestána ? "

Otrok vstal, nevěděl, co má dělat. Neviděl žádnou upírku kromě Paní od chvíle, kdy procitl v zajetí. Tohle byla nějaká služka. Pamatoval si ji z dřívějška...

Zvedl se v něm hlad po krvi, když zachytil její pach. Po tom všem, co mu Paní dělala, nemohl v ní vidět někoho, od koho by pil, ale tahle droboučká upírka, to bylo něco jiného. Náhle umíral žízní, potřeby jeho těla se ozývaly sborem výkřiků a požadavků. Několika kroky se vrhl ke služce, přičemž nevnímal nic než instinkt.

Upírka bušila na dveře, ale pak jako by pochopila, že není sama. Když se otočila a uviděla, s kým je tu zamčena, vykřikla.

Otroka téměř překonalo nutkání pít, ale násilím se od ní odtáhl a odpotácel zpátky tam, kde byl prve. Schoulil se a ovinul pažemi své roztřesené, nahé tělo, aby ho udržel na místě. Obrátil tvář ke stěně, snažil se dýchat... a shledal, že má pláč na krajíčku nad zvířetem, ve které ho proměnili.

Po chvíli upírka přestala křičet a po ještě delší době řekla: " To jsi opravdu ty, viď? Ten kuchtík. Ten, co nosil pivo."

Kývl, aniž by se na ni podíval.

"Slyšela jsem, že tě sem vzali, ale... věřila jsem těm ostatním, co říkali, že jsi zemřel během proměny." Nastala pauza. "Jsi velký. Jako válečník. Proč?"

Neměl zdání. Ani nevěděl, jak vypadá, protože v cele nebylo zrcadlo.

Upírka k němu opatrně přistoupila. Když k ní vzhlédl, pozorovala jeho tetované pásy.

"Opravdu, co tu s tebou dělají?" zašeptala. "Říká se... Strašné věci se dělají muži, který prodlévá na tomto místě."

Když nic neříkal, sedla si vedle něj a něžně se dotkla jeho paže. Ucukl před tím kontaktem a pak si uvědomil, že na něj působí konejšivě.

" Jsem tady, abych tě nakrmila, ne? Proto mě sem přivedli. " Po chvilce odloupla jeho ruku od nohy, kterou si objímal, a vložila mu do dlaně své zápěstí. "Musíš pít."

Tehdy se rozplakal, plakal nad její velkorysostí, nad vlídností, nad dotekem její něžné ruky, která mu třela rameno... Jediný dotek, který mu přišel vhod za... celý Život.

Nakonec mu přitiskla k ústům své zápěstí. Ačkoliv měl špičáky vytasené a dychtil po ní, všeho všudy jen políbil její něžnou pleť a odmítl. Jak by od ní mohl brát to, co bylo pravidelně odebíráno jemu? Byla oběť, ale z donucení, byla vězněm Paní stejně jako on.

Později vstoupily stráže. Když ji našly, jak ho chová v náručí, vypadaly zděšeně, ale nebyly na ni hrubé. Když odcházela, hleděla na otroka s obavou ve tváři.

Několik minut nato přiletěly šipky, tolik jich sršelo ze dveří, že to bylo, jako by na něj pršel štěrk. Když klouzal do zapomnění, mlhavě si říkal, že tenhle zběsilý útok nevěstí nic dobrého.

Když procitl, stála nad ním Paní a zuřila. Něco držela v ruce, ale neviděl, co to je.

"Myslíš si, že jsi moc dobrý, než abys ode mě přijímal dary?"

Dveře se otevřely a přinesli bezvládné tělo mladé ženy. Když ho stráže pustily, žuchlo na podlahu jako hromada hadrů. Mrtvé.

Otrok zařval zuřivostí, jeho řev se odrážel od kamenných stěn cely, sílil do burácení, které rvalo uši. Napínal ocelové pásy, až se mu zařezávaly do kostí, až jeden sloupek skřípavě praskl... A pořád řval.

Stráže ucouvly. Dokonce i Paní vypadala nejisté nad tou zběsilostí, kterou vyvolala.

"Nechte nás," křikla na stráže.

Počkala, až se otrok vyčerpá. Pak se sklonila nad ním a zbledla.

"Tvé oči," zašeptala, upírajíc na něj pohled. "Tvé oči..."

Zdálo se, že ji na okamžik vyděsil, ale pak se zahalila do královské vznešenosti.

" Upírky, které ti daruji? Budeš od nich pít." Pohlédla na neživé tělo služky. "A neměl by ses od nich nechat konejšit, jinak to udělám znova. Jsi můj a nikoho jiného."

"Nebudu pít," křikl na ni. "Nikdy!"

O krok ustoupila. "Nebuď směšný, otroku."

Obnažil špičáky a zasyčel. "Podívej se na mě, Paní. Sleduj, jak chřadnu!" To poslední slovo na ni zařval, místnost naplnil jeho dunivý hlas. Když ztuhla zuřivostí, dveře se rozlétly a vstoupily stráže s tasenými meči.

"Nechte nás, " zavrčela na ně, rudá ve tváři, roztřesená po těle.

Zvedla ruku a měla v ní bič. Švihla a zbraň dopadla napříč přes otrokovu hruď. Kůže mu praskla a krvácela,a on se jí smál.

"Ještě," hulákal. " Udělej to znovu. Já to necítím, jsi tak slabá "

Praskla v něm jakási hráz a slova neustávala... Vzpínal se proti ní, když ho bičovala, až se lůžko zaplavilo tím, co prve bylo v jeho žilách. Když už konečně nedokázala zvednout paži, byla zadýchaná a postříkaná krví a zpocená. On byl soustředěný, ledově klidný, navzdory bolesti. Ačkoliv bitým byl on, zlomila se první ona.

Hlava jí klesla dopředu, jako by se podrobovala, a ztěžka vtahovala dech skrz bílé rty.

"Stráže," řekla chraplavě. "Stráže!"

Dveře se otevřely. Uniformovaný muž, který dovnitř vběhl, zaváhal, když uviděl, co se stalo, voják zesinal a zapotácel se.

"Držte mu hlavu." Hlas Paní byl skřípavý. Upustila bič. "Držte mu hlavu, říkám. Hned."

Strážný přiklopýtal, uklouzl na kluzké podlaze. Pak otrok ucítil, jak se mu na tělo přitiskla masitá dlaň.

Paní se sklonila nad otrokovým tělem, stále ještě ztěžka dýchajíc. "Nedovolím... ti... zemřít."

Její ruka našla jeho mužství a pak sklouzla pod něj, k dvojitému závaží. Stiskla a zakroutila, až mu celým tělem projela křeč. Když vykřikl, kousla se do zápěstí, podržela mu ho nad otevřenými ústy a krvácela do něj.

Zet odstoupil od postele. Nechtěl myslet na Paní v Bellině přítomnosti... Jako by všechno to zlo dokázalo uniknout z jeho myšlenek a ohrozit ji, zatímco spí a hojí se,

Přistoupil ke svému kavalci a zjistil, že je podivné unavený. Vlastně vyčerpaný.

Když se natáhl na podlahu, v noze mu zle tepalo.

Bože, zapomněl, že je postřelený. Stáhl si boty a kalhoty a silou vůle zapálil vedle sebe svíčku. Natočil nohu ke straně a prohlédl si ránu na lýtku. Byl tu vstřel i výstřel, takže věděl, že kulka prošla skrz. Přežije to.

Dechem zhasil svíčku, přehodil si kalhoty přes boky a ulehl naznak. Otevíral se bolesti ve svém těle, stal se jímkou utrpení, zachycoval všechny nuance svých rozbolavělostí a bodání...

Uslyšel podivný zvuk, jako slabý výkřik. Zvuk se opakoval a pak se Bella začala na posteli zmítat, prostěradla šustila, jak kolem sebe tloukla rukama.

Vystřelil z podlahy a přistoupil k ní, zrovna když k němu natočila hlavu a otevřela oči.

Zamžikala, pohlédla mu do tváře... a vykřikla.