Kapitola dvacátá

U

ž nikdy se s nikým nechce loučit! Běželo jí hlavou celou dobu, co seděla na zadní sedačce v autě a na klíně přidržovala malou. Motor tiše předl a Fritz nemluvil. Starouš měl smutný výraz a také nebyl nadšený, že odchází z domu, ovšem loučení s Dariem bylo zdaleka nejhorší, co kdy zažila.

Nedokázala pochopit, jak se přinutila nasednout do BMW a zabouchnout dveře. Snažili se to pojmout dospěle a svým způsobem vznešeně, ale nakonec to vypadalo, že Darius vyrve dveře auta podle výrazu, který měl, když jídoggen skládal věci do kufru a ona, že se ho bude držet jako hysterka. Vrčel a z jeho těla cítila vázací pach, oči měl přilepené na její osobě a zdá se, že něco jiného je mluvit a něco jiného je, když se od druha odtrháváte doopravdy.

Když Fritz vyjel z příjezdové cesty a zabočil za roh Wallanceovy třídy, měla pocit, jako by se vzduch kolem domu zachvěl a zhoustl do kašovité energie, vrata garáže zarachotily jako po nárazu silného větru a hlavní dveře přibouchly, div nevyletěly z pantů, Darius se následně odhmotnil přímo před domem.

Povzdechla si a zabořila se do voňavé, kožené sedačky. Netušila, co bude dál a bála se i o Daria, nepřiznal to, ale ona věděla, co dokáže s vázaným mužem udělat odloučení, ale co mohla dělat?

A jako další položka jejího kilometrového soupisu bylo dítě, které si vezla do sídla. Až tohle uvidí Wrath, tak ho klepne. Když se ve vile neukázal jako rozzlobené tornádo, došlo jí, že mu Darius volal, aby ho informoval, že se tam Marianne večer staví. Netušila jestli mu řekl, o jejich rozchodu, ani jak to bratr přijme, ale něco jí říkalo, že ne moc dobře. Na tenhle rozhovor se po čertech vůbec netěšila a přemýšlela, čeho by byl zrovna on schopný, vezme-li to z Dariovy strany jako urážku.

 

Snažila se očima zpomalovat cestu, ale jako na potvoru nebyl ve městě žádný provoz a to Fritz zrovna nedržel nohu na plynu. Nakonec přece jen dorazila na místo a do očí jí praštila velká železná brána, která jakoby vzrostla z ničeho a tyčila se před ní jako kovová klec do jiného světa. Celý komplex je pod oparem mhis, takže není divu, že působí tak mysteriózně. Napadlo ji, že ponurý a děsivý vzhled gotického stylu Darius zvolil proto, aby odlákal nevítané hosty a jako na oplátku prostor za šedými zdmi vyzdobil přímo královsky. Byla trochu škoda, že on sám, leč sídlo bylo od začátku stavěno jako útočiště Bratrstva, v těchto prostorech nebydlí.

Darius, Darius, Darius, s tímhle musí přestat! Uvědomila si, že si masochisticky přeje, aby bratr bydlel tam, kde ostatní a nijak se nesnažil oddělit. Chápala Tohrmenta, ale Darius měl žít tady v hlavním sídle. Nešlo jí do hlavy, proč zrovna on má taková privilegia, není to férové vůči ostatním. Okřikla se, když jí hlavou proletěla zbloudilá myšlenka, jestli se o tom nemá půl slovem zmínit Wrathovi. Skvělé Marianne, před chvílí bláznivá hysterka a nyní i stíhačka. Nejhorší na tom bylo, že se v ní vařila krev, když si představila, že budou žít jako do chvíle než se poznali, ale akceptovala jeho rozhodnutí. Netušila jak silná dokáže být upíří vazba, ale jestli je něco pravdy na tom, co se povídá a na tom panáčkování, co vidí u pánů v sídle, tak to Darius tak lehké mít nebude a Marianne shledala, že cítí malý plamínek zadostiučinění. Ať tu bydlí, či ne, jednou se tu stejně potkají.

 

Se vztyčenou hlavou vystoupila z auta a poděkovala Fritzovi za dopravu a tak za všechno. Pomohl jí vyložit kufry na štěrkovou cestu, kde si to od něj převzali droggenové ze sídla a po jejích instrukcích jí je odnesly do pokoje.

Ještě než stačila vystoupat po leštěných, dubových schodech, popadly ji velké ruce a roztočily ji do kola.

"No konečně, naše mamina. Slyšel jsem, jakej virvál jsi ztropila u Haverse, to muselo stát za to." Zasyčela a zatlačila do Rhageovy mohutné hrudi, aby uvolnila jeho stisk.

"Pitomče, ztiš se a nech toho, právě mi usnula. No, o tom na klinice mluvit nechci," zamručela a pak po něm loupla pohledem. "Co Wrath, vyváděl moc?" Rhagea dobrá nálada neopustila a už po třetí mu pleskla přes ruku, když jí strkal obrovské dlaně do přenosné tašky. Vypadal jako malé dítě v zoo a dost podobně se tvářil. Tyrkysové oči napůl zjihlé, napůl pobavené, zvláště když je obrátil k Marianne.

"Si piš, celé patro nám málem spadlo na hlavu, poděkuj Phurymu, který mu rozmluvil okamžitou audienci ve vašem milostném hnízdečku. Mělas ho vidět, stálo za to poslouchat jeho ventilovanou zlost. Jestlis ho kdy chtěla naštvat, tak to byly amatérské pokusy ve srovnání s dneškem. Praštil Bethiným fíkusem o dveře pracovny a vypadalo to, že každou chvíli chytnou závěsy," hraně se otřásl, "řeknu ti, kdybych ho neznal, tak hodím nohy na ramena a pádím odtud." Marianne pominula pár detailů, ze kterých bylo jasné, že Rhage přehání, ale docela dobře si dokázala představit, jak musel vyvádět.

"A co bylo dál?" vypadlo z ní a s povzdechem povolila ruce, když jí Rhage páčil tašku od kočáru z podpaždí. Nevypadalo to, že by jí věnoval bůhví jakou pozornost a ten barevný omyvatelný fusak se uprostřed jeho rozložité postavy ztrácel jako kosmetická taštička. Kristovy rány, Rhage je naměkko. Pohled na takového chlapáka s hollywoodskou tváří, jak se pitvoří nad bavlněnou tmavě modrou výplní i přes to, že dítě je hluboce ponořené ve snech, byl komický.

"Rhage, já čekám."

"Jo, no, nevím. Vzal jsem roha, když to vypadalo, že jádro elektrárny bouchne." Rhage se otočil a pochodoval schody do patra i s dítětem v rukou, vůbec si nevšiml, že Marianne stojí na místě.

"Hej, na něco jsi zapomněl." Rhage se otočil v očích výraz, který věstí, že má nějakou idiotskou poznámku na jazyku a dokonalé rty zkroucené v hravém posměšku.

"Jen chci tuhle princeznu ušetřit traumatu. Wratha možná tak obměkčí tvoje hlava na talíři." Když Marianne pozvedla obočí, jeho výraz se změnil v soucitný. "Já ti to neřekl? Málem bych zapomněl, před chvílí mu volali zglymery, je nasranej a těší se na tebe." Marianne si povzdechla a mávla jeho směrem rukou.

"No… tak dík, že seš taková starostlivá kvočna. Jestli to přežiju, tak si pro ni přijdu. Jo a Rhage?" Věnovala mu varovný pohled před tím, než bafne dítě a zmizne za rohem. "Opovaž se ji sníst!" Ještě viděla, jak Hollywood vycenil zuby a zašilhal na přikrývku a pak se ztratil. Doufala, že jeho a malou ještě někdy uvidí.

 

Přemýšlela, jestli se tomu rozhovoru může vyhnout anebo ho nějak zmírnit, protože jestli něco dokáže spolehlivě nahnat strach, tak Wrath ve své "příjemné" náladě. Začala uvažovat kam se na čas ztratit, když zaslechla hromové rány z ochozu prvního patra. Buď se Bratrstvo rozhodlo, že rozšíří sídlo a někdo pracuje se sbíječkou, nebo dotyčný už ví, že tu je a začal tušit, že se na čaj k němu zrovna nehrne. Zhluboka se nadechla a něco jí říkalo, aby se i pomodlila.

Wrathova postava se vynořila ve stínu sloupu a jak k ní svižně postupoval, stín se táhl s ním. Nevypadal, jako někdo kdo chce mluvit a Marianne poprosila v duchu Stvořitelku, aby u sebe neměl zbraně, jako by je momentálně potřeboval.

 

…

 

Po dvou hodinách obhajob, hádek, vyhrožování a násilí - to když mu vyrvala z ruky pozlacené sluchátko od telefonu a práskla s ním o ciferník, protože se rozhodl zavolat do glymery, že dítě bude vráceno, už jenom kývala hlavou a odevzdaně ho poslouchala.

V tom celém rozhovoru, který by na stránkách časopisu musel být povětšinou cenzurován a dokonce i Marianne se dozvěděla výrazy nadávek, které jaktěživ neslyšela, zjistila, že malá Esther je dcera princezny. Netušila, že Blanche pochází z významné rodiny a tudíž musí být navrácena, aby mohla být vychovávána podle zásad aristokracie. To bylo hlavním předmětem celého proslovu, který byl samozřejmě obohacený o takové odbočky jako její šílenost, jež se dopustila, když ji v podstatě ukradla z kliniky a při tom zranila ošetřující sestru. Když se to Marianne dozvěděla, protáčela oči, no tak si odřela koleno, to zase není nic tak šíleného.

Jen na okamžik se Wrathův výraz kata obměkčil a to, když si hrál na Daria a přesvědčoval ji, že za nic z toho nemůže. Zarazila ho a odmítla o tom mluvit, načež jí znovu přikázal, aby dítě vrátila a hned byl oheň na střeše.

Ani bratr, ani král a ani posranej duch svatej jí nebude nic přikazovat, to by si měl uvědomit. Nakonec to dopadlo remízou, kdy Marianne začala vyhrožovat, že odejde i s dítětem, když jí Wrath bude nutit a on zase odmítl přijmout bláhovost, tady držet mimino proti vůli glymery. Je král a prostě nebude mít nálepku zloděje dětí a navíc sídlo není školka a dítě tu nemá co dělat. Tímhle tvrzením ji namíchl a málem ji vyvrátil zápěstí, když se ji snažil udržet v pracovně, aby se nešla zeptat Zsadista na názor.

"Říkám ti, že s tímhle nechci mít nic společného a jestli nechceš, abych se o to sám postaral, tak se s glymerousejdeš a prostě si to s nima domluvíš. Kristepane!" Sundal si brýle z očí a promnul si kořen nosu, jeho hlas zněl klidněji. "Vždyť nevíš nic o její rodině. Nenapadlo tě, že se o dítě bude chtít postarat jiný příslušník?"

Marianne se ošila a vzpurně vysunula bradu. O tomhle zrovna dvakrát nepřemýšlela, a pokud to tak je, opravdu nemůže držet malou tady, nebylo by to správné. Ale nevypadalo to, že někdo takový je, když se s nikým v nemocnici nesrazila. Přece není normální, když dcera trpí, aby se za ní nikdo nepřišel podívat a ona se po nikom nesháněla, je to celé divné.

"No tak fajn, dejme tomu, že má rodinu… Ale, co když rodinu nemá, hmmm?" Wrathovi se v nevidomých očích zablýsklo. Nebylo časté vidět ho bez brýlí a vždy, když dovolil někomu druhému pohled do nich, bylo to proto, aby jeho emoce byly rozeznatelné. Není mnoho lidí, kteří by jeho oči kdy viděli, a Marianne nabyla podezření, že tuhle raritku má na svědomí Beth, stejně jako jeho dlouhé, uhlově černé vlasy dosahující nyní, až do pasu.

"Vážně chceš být její mahmen?" zeptal se a Marianne se zarazila. Takhle o tom nesmýšlela, být její matka. Cožpak ji může nahradit? Nahradit ženu, za jejíž smrt je… dobře, z malé části zodpovědná, to je jako by to snad měla promyšlené předem. Když delší dobu mlčela Wrath vstal z křesla a přisedl si na roh stolu před ni, jeho hlas byl tišší, ale vážný a naléhavý. Neměla z něj dojem, že by se jí vysmíval, chtěl, aby si uvědomila svou zodpovědnost. Chytrolín jeden.

"Marianne, protože ona tě tak bude brát. Už nebudeš sama, budeš zodpovědná za někoho dalšího, jsi na to připravená?"

Marianne se na něj jízlivě podívala. "Jako bys ty o tom něco věděl, navíc je mi už tři sta let, snad už se o sebe a někoho dalšího dokáži postarat." Wrath si nasadil brýle a jeho tvář potemněla.

"Většinu té doby jsi prožila v kolstor, nikdy ses nemusela o nic starat." Au, tohle bolelo. Vymrštila se z křesla a stanula před ním tváří v tvář, byli stejně vysocí, když seděl opřený o dřevěnou desku.

"Už nikdy mi, můj drahý bratře, nepředhazuj kolstor, jako procházku růžovým sadem, protože nevíš, o čem mluvíš a radím ti dobře, abys vážil slova, protože já se o sebe postarat dokážu a udělám nemožné, aby to dítě nic podobného co jsem zažila já, nezažilo, je to jasné?"

Wrath se ošil. Tohle téma pro něj nebylo příjemné z úplně jiného důvodu, to že ji poslal pryč a tak dlouho žila v osamění, než sesbíral hrdost a usedl na trůn, bere jako svou další prohru a zklamání krve. Marianne to věděla a momentálně mu to toužila vmést do tváře, aby se k tomuto tématu už nikdy neuchyloval. Když se vrátila, oba věděli jak na tom duševně je. Potácela se po sídle jako tělo bez duše, než ji seznámil s Whaltym, který ji znovu vrátil chuť do života. Nahlas to neřekl, ale díky tomu si Whaltyho vážil a znala ho dobře, aby věděla, že vůči němu cítí dluh. To byl i důvod, proč se tak urputně snažil pomstít jeho smrt, což nakonec vykonala ona.

Napětí v místnosti trochu povolilo. "A Darius s tím souhlasí? Jak se k tomu staví on, schvaluje ti tohle rozhodnutí?"

Marianne se obrnila před tím, než promluvila, tohle téma muselo přijít, ale znovu se s ním dohadovat nechtěla. Snažila se znít nezaujatě, když promluvila: "Vztah s Dariem jsme ukončili, nechala jsem si sem přivést věci, stěhuji se zpět."

Hmatatelně ve Wrathovi vzkypěl hněv.

"Kdo to ukončil?" procedil skrz zuby a Marianne se musela snažit, aby mu sebevědomě oplácela pohled.

"Domluvili jsme se na tom oba. Neklapalo nám to a vracím se zpět. Darius za nic nemůže, tak se opovaž mu něco vyčítat. Jsme už dospělí a prostě jsme se rozhodli jít si z cesty."

Slyšitelně se v tichu místnosti zachvěla vitráž příborníku a Wrathovy pěsti zbělely, měla tušení, že i teplota klesla něco pod nulu.

Ach jo, musela uznat, že si vybírá samá lepší témata. Ještě by mohl vytáhnout její noční život a šla by ozkoušet tvrdost dřevěného kolíku.

O další hodinu později stála ustrojená v drahých, černých šatech od Chanelu se stříbrnou broží ve výstřihu a bílými rukavičkami nad loket. Vše bylo perfektně sladěno a i její vyčesané vlasy měly svůj řád, jak si glymera žádala. V podstatě to všechno byla komedie pro povrchní bastardy, kteří si chtějí hrát na luxus, přepych a výjimečnost. Odchylky, ať už krevní, nebo vzhledové, byly v těchto kruzích nepřijatelné. Vlastně většina, co glymera kázala a učila mladé dívky, jak se chovat, aby byly dobrými ženami a zdrženlivými milenkami, byla hloupost. Každá žena, která pozná lásku a vášeň chce to samé dopřát svému hellrenovi, nezávisle na tom, zda je válečník nebo obyčejný civilista. Nedokázala pochopit pravidla morálky pro slušné dívky z vyšších vrstev. Skutečný život je něco úplně jiného a podle toho co slyšela, tak ti, jež dívky nutí k laxnímu milostnému životu, ve skutečnosti netuší, co muži chtějí, nehledě na to, že většina je nucena žít v bytí anewling. Stejně tak pro ně svobodomyslnost žen nic neznamená, jejich názory zamrzly ve 30. letech.

Nejradši by se zavřela v pokoji a ignorovala celej svět, kdyby nemusela na schůzku s Nejvyšší Radou.

Když vycházela z Wrathovy pracovny, byla náležitě otrávená a neměla na nic náladu. Nemělo cenu ho žádat, aby ji za glymerou doprovodil, protože se vyjádřil jasně. Navíc její problémy na jeho hlavu, zamručel si pro sebe, když ji vyprovázel ke dveřím. Nechtělo se jí to řešit samotné, ale jediný kdo měl další hlas v Radě, byla Marissa a tu obtěžovat nechtěla a Darius jakožto urozený, byl vyškrtnut z těch dvou možností jako první.

 

Trochu se jí ulevilo, že dítě mohla nechat v péči žen. Bylo neskutečně roztomilé, když Bella začala slzet při pohledu na malou a nevědomky si hladila bříško. Do porodu ji zbýval ještě necelý půl rok a těhotenství na ní bylo znatelné. Veřejné tajemství bylo, že má jisté zdravotní problémy, které jejího hellrena a jeho dvojče dohánějí k šílenství. Tohle téma se moc nerozebírá a raději se všichni tváří, že je všechno v pořádku a taktéž všechno dobře dopadne, i kdyby čert na koze jezdil.

"Jak se jmenuje?" dotázala se Mary a ušklíbla se, když prozradila, že ji Rhage nazývá špuntem, protože se nestihl zeptat. Pány moc nezajímala, až na Butche, který se na ni přišel podívat. Marianne se usmála, kromě Wratha s ní zdá se nikdo nemá problém a nutno dodat, že jeho protesty nejsou mířené na její adresu, ale spíš na další záležitost k řešení.

"Jmenuje se Esther." Pohladila ji po hladké hlavičce, na které se lesklo jemné kaštanové chmýří. Modré oči zamžikaly a růžová pusinka se zkroutila do zvědavého O. Ležela mezi Mary a Bellou, obě byly natažené u Belly v pokoji na posteli. Dítě měly uprostřed na bavlněné plíně a patřičně se nad ním rozplývaly.

"Slyšela jsem to o její matce," začala Mary a Marianne zabořila pohled do prošívané přikrývky a prstem obkreslila tvar marocké růže. Ó prosím, to ne. Jen ne další lítost, to už nesnese.

"Nechci ti říkat to, co už jsi zřejmě slyšela tolikrát. Jen bys měla vědět, že jsem si sama prožila trápení jak se sebou, tak se svou matkou. Ti, jež trpí, se nechtějí svěřovat a dělají bláznivé věci. Zeptej se Rhagea, měl se mnou trpělivost. Když jsem viděla mámu umírat, nikdy jsem nechápala její trpitelství. Snažila se to v sobě držet a až do poslední chvíle působila silně, i když ji nemoc tolik změnila. Jestli se matka Esther rozhodla, že už nechce žít, nejspíš to nebylo jen z důvodu toho, že nemá dceru. Nevěděla, jestli to dopadne špatně, a přesto to udělala. Rhage mi kolikrát vyprávěl o síle pouta mezi upířím párem, vím sama, že bych byla ztracená, kdybych ho neměla a to se málem stalo. Snažím se říct, že možná nešlo o Esther, ale o jejího muže, to o něho definitivně přišla a když s tebou chtěla mluvit…"

Marianne po ní střelila překvapeným pohledem.

"Jo, Marissa mi to řekla. No víš, myslím si, že tě možná chtěla požádat zrovna o tohle a když jsi nepřišla, věřila ti natolik, že se o Esther postaráš, že mohla odejít v klidu. Prostě je to jen domněnka, ale můj názor je, že vše je tak jak si to přála." Dívala se do těch šedých očí a prostupoval jí zvláštní pocit, trochu jako úleva a odpuštění. Mary toho má spoustu za sebou, když ji dostihl stejný osud jako její matku Cissu Luceovou a prodělala rakovinu krve. Nepoznat tehdy Rhageho dopadla by stejně a její život by vyhasl. Proto to, co Mary povídala, mělo v sobě více logiky než to, o čem ji přesvědčovali ostatní, které odmítla poslouchat a jestli to tak bylo a Marianne doufala, že se neplete, udělá vše, aby Blanche nezklamala a o Esther se zvládla postarat. Stiskla Marynu ruku a mezi oběmi ženami proběhlo porozumění.

 

Povzdechla si a odhmotnila se do Tudorovského sídla současného předsedy Rady. Byla doggenem okamžitě doprovozena do knihovny. Jednací místnost s devatenácti nablýskanými stoly byla téměř prázdná, až na ten poslední, kde na ni čekalo pár lidí z Rady v čele s leahdyre a několika představiteli. Poznala Haverse a nedokázala odhadnout, jestli je tu jen jako člen anebo svědek jejího nezodpovědného extempore. Leahdyre pozvedl plavovlasou hlavu jen, co vešla a když ji nadto zaznamenali představitelé, všichni se v úctě postavili.

"Princezno Marianne, vítejte. Byl jsem obeznámen ze situací, která nastala ohledně princezny Blanche a její dcery. Jeden z členů této rady mi předložil písemnou výzvu o vydání Esther, kterou máte momentálně v opatrovnictví."

Marianne si je zamračeným pohledem přejela a zastavila se na neznámé tváři postarší ženy s ledovým pohledem, drahým diamantovým náhrdelníkem od Tiffanyho, který ji viditelně tížil v dekoltu a prošedivělými vlasy, pečlivě stočenými v drdolu na temeni. Šaty, které měla na sobě, vypadaly jako z dob nevětší slávy Elizabeth Taylor a kompletně celá úzkostlivá elegance vypovídala o nesmlouvavé, tvrdé ženě.

Leahdyre podal Marianne slonovinově bílý dokument s perleťově zdobenými deskami a už z první strany začala tušit, že se jedná o dosti obsáhlý rodokmen. Zatrnulo jí, když začala tušit, o co tady jde a kdo je ta zdobená figurína madame Tussauds.

"Dovolte, abych vám představil princeznu Josephine, družku prince Patroniza, pokrevní dceru prince Mercileya.Mahmen princezny Blanche." Marianne se napnula a její oči se setkaly s těmi chladnými aristokratickými.

"Princezno, sestro Wratha," promluvil leahdyre uctivě, ale důrazně, "princezna Josephine vznesla požadavek, aby jí bylo navráceno dítě zesnulé princezny Blanche."