Kapitola dvacátá třetí

M

arianne z ničeho nic popadl vztek vůči němu a téhle směšné situaci. Ve své dvoumetrové výšce na ni shlížel a delší tmavé vlasy mu spadaly do čela. Tvář měl zarostlou a opravdu si nepřála vědět, zda mají v pajzlech umyvadlo a jednorázové holicí strojky. Když mlčela a probodávala ho pohledem, pozvedl zvědavě obočí.

"Nesháněla. Omylem se mi vytočila zrychlená volba." Obešla ho a zamířila ke schodišti, nedostala se ani k prvnímu schodu a znovu jí zastoupil cestu. Tentokrát se tvářil nesmlouvavě.

"Nemluv se mnou, nenáviď mě, ale nelži mi!"

Zaskřípala zuby a otočila se k němu čelem. Oči měl zúžené a rty stisknuté do neradostné linky. Uvědomila si, že nic neslyší, hluk z kulečníkové místnosti ustal. Dokonce i holky se z obýváku postupně vytratily, aby jim nechaly soukromí.

"Darie, nemám důvod ke lži. Dokonce ani nemám důvod ti říkat pravdu." Zamračil se, ale jeho postoj se nezměnil.

Povzdechla si. "Heleď nechme toho, hádáme se tu jak milenci. Musím se postarat o Esther a ty máš jistě lepší program, než se tu se mnou zdržovat." Přála si, aby to poslední neznělo vyčítavě. O krok k ní přistoupil a vypadalo to, jako by ji chtěl uchopit za předloktí, ale včas se zarazil.

"Můžeš se na mě spolehnout, kdykoli budeš potřebovat," pověděl klidně a upřímnost v jeho hlase ji pobouřila.

Jo, jasně, říkal její pohled, který mu na oplátku věnovala.

Odkašlala si. "Fajn, tak čau." Vykroutila se mu a vyběhla do patra, přičemž brala schody po dvou. Celou dobu cítila jeho pohled v zádech, dokud nezabočila za roh a i potom měla pocit, že se jí tam vtiskl natrvalo.

 

Došla do ložnice a zavřela za sebou dveře, myslí zacvakla zámek, jako by za nimi byl někdo s beranidlem a hrozil, že je vyrazí. Opřela se zády o zárubeň a zavřela oči. Vnímala, jak jí tluče srdce a z toho pocitu se jí točila hlava. Kruci, zlobný adrenalin se v jejích žilách mísil s tím příjemným vzrušujícím a zatraceně nevhodným.

Netušila, že na ni jeho přítomnost tak silně zapůsobí a nejhorší na tom bylo, když si odmyslela jeho tmavé kruhy pod očima z nedostatku spánku, tak nevypadal tolik zoufale jako ona. Fakt, že je dole v přízemí, jen pár kroků od ní, měl účinek jako kovadlina na magnet. Naprosto uboze by mu skočila do náručí, kdyby dal najevo účast a i přes to, že byl minulou noc a celý den s jinou ženou. Nechutné a přesto si nemohla pomoct.

 

Vztekle se odporoučela do koupelny a zalezla pod sprchu, že na sobě stále měla oblečení, ji nezajímalo. Ptala se sama sebe, jestli by vůbec ještě stál o to, aby se změnila. Vždyť to byl hlavní důvod, proč se rozešli, ne? Chce někoho, na koho se může spolehnout, tak proč se tváří jako někdo cizí?

"Do háje, co to děláš?!" mumlala si pro sebe a odhazovala promočené hadry. Doufala jen, že přežil mobil. S tímhle musí okamžitě přestat, chová se jako magor a za chvíli ji všichni začnou litovat, to by jí tak ještě scházelo, kristepane, odkopnutá chudinka, co se pominula.

Vypnula proud vody a promnula si obličej. Připadala si, jako by zestárla nejméně o dvě stě let. Jedno setkání a takhle ji to vyvede z míry. Měla by se vzpamatovat, Darius je koneckonců členem Bratrstva, bude ho vídat den po dni, rok po roku zhruba ještě půl tisíciletí, dokud se dočista nepomine, neobleče se do stylu květinových dětí a nebude pořádat protesty na náměstí, pak ji buď někdo odpráskne, nebo ji zavřou do blázince. Tam by ji pak mohl chodit Darius navštěvovat a pokaždé ji počastovat soucitným pohledem.

Zachechtala se, fakt na hlavu. Vyndala z kapsy kalhot mobil a prohlédla ho. Nevypadal zničeně, i přesto, že chrčel, když začala vytáčet.

"Silvio? Neruším? Jen mě napadlo, jestli by sis nenašel čas ještě dnes večer. Měla bych chuť dojít se někam pobavit?" Usmála se, když se ozvala kladná odpověď. Po pár větách domluvila a znovu sáhla po kohoutku a pustila vodu. Měla čas, spoustu času, tak deset minut, víc než měl Darius na rozhodnutí, než ji poslal do háje.

 

…

 

Když se znovu objevila v přízemí, byl slyšet jen cinkot nádobí doprovázený veselým smíchem. Celá rodinka seděla za jídelním stolem, dobře se bavila a kristepane, vypadali jako Sněhurka a sedm trpaslíků. A ona byla zrovna ta půvabná děva, co se zakousla do trpkého jedovatého jablíčka.

"Připojíš se?" Wrath zrovna odsunoval židli po jeho pravé ruce. Vedle té levé seděla Beth a vedle ní Darius. Jak roztomilé.

"Ne, odcházím. Mám už plán."

Ostatní se bavili dál, ale její bratr pozvedl obočí. Darius si jich aktivně nevšímal, dokud nevyslovila, že má ve městě rande. Prudce zvedl hlavu a zaryl se do ní pohledem. Všimla si, jak mu celé tělo ztuhlo a napnulo se. Marianne se zaradovala, skóre se trochu vyrovnalo. Jen trp blbečku.

"Znám ho?"

"Delante."

"Dobrá partie pro tebe, cvokař tu bude vždycky k užitku."

Zavrčela. Napadlo ji, že Darius zrovna nemusí nadívaného krocana, protože se mračil do talíře jako bouřkový mrak.

"Vtipné, nechápu ty, kteří tvrdí, že nemáš smysl pro humor." Wrath se zašklebil a políbil svou shellan na hřbet ruky.

"Buď opatrná."

"To se ví."

Uslyšela odfrknutí a otočila hlavu. Uvědomila si, že to byl on a oči mu zlobně jiskří. Ignorovala ho. Protáhla se kolem stolu k lince a z mísy na ovoce vyhrabala jediné purpurově rudé jablko. Chvíli ho leštila, pak se otočila a vyrazila z kuchyně. Nestačila dojít ani ke vchodu a za paži ji strhla velká dlaň.

"Co chceš?"

"Máš další akci? Něco, u čeho by bratři rádi byli?"

Marianne pozvedla obočí a vytrhla mu svoji ruku ze sevření. Hruď se mu prudce zvedala a očividně supěl zlostí. Říkala si, jestli si to vůbec uvědomuje a z nepochopitelného důvodu zatoužila položit dlaň na jeho prsní sval, těsně nad tlukoucí srdce a vnímat zrychlené údery, dokud by se nezklidnilo a nebilo zase jen pro ni.

"Nemám akci. Mám rande," odpověděla srozumitelně.

"Mluv pravdu."

Zaťala zuby. To se jí snad jenom zdá, vrchol všeho. "Tak poslouchej, kdybych něco plánovala, klidně bych ti to vyklopila. Ty se stejně nasereš všude." Zavrčel a špičáky se mu o pár milimetrů vysunuly. Zachtělo se jí jich dotknout a musela posbírat hodně sebeovládání, aby to neudělala. Místo toho se podívala na hodinky.

"Musím jít, jdu pozdě."

"Nechci, abys nikam chodila."

Usmála se. "Jenže to, milej zlatej, nezávisí na tobě. Takže pusť a vrať se do kuchyně. Zbraně mám stejně u tebe a jdu si prostě užít tancovačku s přítelem. Nějakej problém?"

Nastala chvíle ticha. "Ne."

Přimhouřila oči a zakousla se do jablka. Chřípí se mu rozšířilo a žíly na ruce vystoupily, když se mu dlaně stáhly do pěstí. Všimla si, že má duhovky černé a jiskří v nich malé plamínky hněvu.

"Není to tak, že bys žárlil, že ne? Protože to jediné by mě překvapilo." Darius si afektovaně založil ruce na hrudi a jeho tvář se stala nečitelnou. Delší vlasy shozené do očí mu dávaly zlověstný zjev.

"Ne?"

Povzdechla si. Tohle všechno už začínalo být únavné. "Co ode mě vlastně čekáš?"

Zaskřípal zuby. "Řekl jsem ti své a víš, že s tebou nechci být."

"Tak se podle toho chovej," prskla, uchopila ho za triko a strhla ho k sobě. Nečekal to, takže se podvolil. Možná si myslel, že ho políbí, ale namísto toho vykulil oči, když mu zarazila jablko do úst.

"Otrav se. Už mě nebaví bejt pořád Sněhurka." Otočila se a s funěním odpochodovala z obýváku před sídlo.

 

***

 

"Děkuju, že sis tak narychlo udělal čas. Něco se naskytlo a potřebovala jsem vypadnout," vysypala ze sebe, jen co se zhmotnila před klinikou. Přivítala se s Silviem, oblečeném v béžovém saku a bílém tričku - ke světlým riflím to působilo elegantně sportovně. Hloubavě si uvědomila, že je Silvio kus.

"Nic se neděje. Havers mě nepotřeboval a raději budu dělat společnost tobě." Nasměroval ji ke svému autu.

"Sluší ti to."

Rozpačitě si prohrábla vlhké vlasy a shodila si je z holých ramen. Byla oblečená v pohodlném bílém tílku a khaki plátěných kalhotách. Nic, co by si vyloženě vysloužilo nálepku slušivé. Pomohl jí do zeleného Fordu Focus a roztomile se u toho zarděl.

"Promiň, asi to není, co sis představovala. Umím si odpovědět, co si asi myslíš," prohodil a usedl na místo řidiče. Marianne se připoutala, stařičkým bezpečnostním pásem a usmála se. Silvio určitě nepochází z bohaté rodiny. Vždyť jsou jeho biologičtí rodiče po smrti a lidská rodina se čtyřmi dětmi nemůže vydělávat miliony. Dovedla si docela dobře představit, že si na studium i vozidlo musel Silvio vydělat sám.

"Pokud si myslíš, že mi vadí sedět v autě, které má pod kapotou jednoho koníka místo celého hřebčína, tak jsi vedle jak ta jedle. Opravdu nemusím sedět zadkem v luxusu, abych se cítila pohodlně."

"Děkuju," řekl vděčně a nastartoval motor. "Tak kam to bude, slečno?"

"To je jedno. Někam kde nebude ticho." Aby nemusela přemýšlet. "A bude zábava."

Silvio po ní blýskl chrupem. "Vaše přání je mi rozkazem."

Pomalu vyjel z areálu nemocnice a hnal se na druhou stranu Caldwellu, Marianne si opřela hlavu o opěrku. Kéž by ji odvezl pryč z města, pryč ze země. Nikdy by nemusel zastavovat, ona by ho o to neprosila.

 

Cesta nebyla tak dlouhá, jak si představovala a kupodivu to Marianne nevadilo. Silvio měl příjemný smysl pro humor a jeho postřehy ji po chvíli začaly bavit. Povídal jí o svém dětství, o bratrovi, ze kterého rodina šílí. Gustavo, má zvláštní životní období, jako malý se rozhodl být astronautem a jeho život se tak ubíral. Doslova. Návštěva leteckých akcí nebyla ničím zvláštním, stejně tak jeho pokoj. Otec si dal tu práci a malý Gustavo dostal k sedmým narozeninám postýlku vyrobenou ze dveří kokpitu helikoptéry Black Hawk.

Když mu bylo deset, rozhodl se, být potápěčem, vyfasoval od Silvia metrové akvárium s filtračním systémem a keramickými amforami zapuštěnými do oblázkového dna. Půl roku nato Gustavovy rybičky pochcípaly a hoch se rozhodl stát zahradníkem.

V současné době je Gustavovi třicet a pracuje jako ochranka nákupního centra v Napoli. Marianne se smála, když poslouchala jeho životopis a dozvěděla se, že se k tomuto povolání dostal, protože se zamiloval do prodavačky suvenýrů prvního patra. Hodil za hlavu kariéru horolezce a šel za svou láskou. Má s ní dva syny a jednoho foxteriéra.

"A co ty? Taky jsi měl podobné výstřelky?"

Silvio se zasmál. "Ani ne, jen jednou jsem domů přitáhl nemocnou myš a rozhodl se ji pitvat v obýváku na jídelním stole. Mámu tehdy málem kleplo a vysvětlila mi, že pro myš i pro mě bude lepší, když nejprve vystuduju. Slibovala mi, že myška do té doby počká."

"A počkala?"

Zašklebil se. "Druhý den už vesele běhala v záhonu salátu a moje původní zaměření se z praktického chirurga změnilo ve zkoumání lidské psýché."

"Dobře pro myš."

Silvio se srdečně rozesmál. "To určitě. Chudinka, měla štěstí, byl jsem připravený ji operovat."

Jaká asi bude Esther? Bude mít taky podivné koníčky? Marianne se bezděčně usmívala, doufala, že ano, chtěla, aby se jí dostalo normálního vyrůstání.

"Co ty? Jaké dětství měla princezna? Dokáži si představit, že každá dívka chce být princeznou."
Marianne se zamračila. "Většina. Protože neví, co to je, jí být."

"Nemusíš o tom mluvit." Střelil po ní pohledem. Z nějakého důvodu každý vytuší, že tohle téma pro Marianne není nejpříjemnější.

Zvláštní, momentálně neměla pocit, jako by jí někdo vyndával slepáka bez anestesie. Vnitřnosti pracovaly dál, jako by se nic nedělo a Marianne zatoužila o všem mluvit. Nebo možná za to mohl jen Silvio, jeho otevřenost ji povzbudila.

"Do mých deseti let to byla pohádka. Pro tátu jsem byla holčička, pro mahmen princeznička. Wrath byl bráška, který měl v životě něco dokázat a já ho měla zdobit a později se dobře vdát a porodit spoustu čistokrevných potomků. Vše bylo tak snadné, jednoduché a automatické, nikdo nečekal, že to bude nakonec jinak. Bydleli jsme v sídle v lesích, dobře ukrytém, aby nás bezduší nedostali. Často jsme se přemisťovali, bylo to tak bezpečné. Vždy se s námi stěhovalo i Bratrstvo, aby bylo na blízku králi. Do té doby si na moc věcí nevzpomínám, znáš to, v dětské mysli utkví jen věci, které jsou v ten okamžik zajímavé, nebo důležité.

V té době jsme bydleli na okraji Londýna a bratři byli roztroušeni v okruhu několika kilometrů, což nám nakonec bylo osudné."

"Marianne -"

"Jo, já vím, je ti to líto. To všem a nám s Wrathem asi nejvíc. Ti bratři, kteří sloužili ještě mému otci, si jeho smrt nikdy neodpustili. To je asi zhruba všechno o princeznování. Dál už jsem byla jen figurka šachovnice, se kterou siglymera pohrála. Nic hezkého a nic významného. Důležitý byl bratr, to on se měl stát králem a všichni doufali, že po přeměně dostojí své krvi. No, plány se trochu změnily, ale nakonec stejně skončil na trůně, takže je vše vlastně tak, jak to má být."

V Silviově tváři se mihla lítost a když promluvil, nebyla to otázka, jen prosté konstatování: "Ale ty šťastná nejsi."

"A záleží na tom?"

Udiveně zamrkal. "Ano. Ano, samozřejmě."

Marianne se zamyslela a uvědomila si, že se už dávno vzdala plánů, naděje a veškeré budoucnosti, o které snila. Zemřela tehdy v kolstor spolu s Rodsteem. Snila, že spolu zůstanou a po její přeměně odejdou. Byla nesmírná oběť z jeho strany, když prohlásil, že odejde z vojenských řad a bude tu jen pro ni. Zamrkala a zahnala slzy, ty nemilosrdné zrádce, které se objeví pokaždé, když na něj pomyslí, možná, že kdyby tehdy nezemřel, měli by budoucnost.

"Víš, Silvio, ne všichni mají důvody věřit."

"Ale ty máš." Podívala se na něj. "Máš Esther. Ta tě teď potřebuje a jsem si jistý, že na světě není lepší žena, která by si Esther zasloužila víc a vychovala ji."

Marianne na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. Řekl to tak sebejistě a v jeho hlase nezazněla ani trocha pochyb. Ano, má pravdu, pro Esther tu vždy bude, ona je ten důvod, proč se dál rvát.

 

O půl hodiny později zastavil před nějakou osamělou menší budovou, byla to spíše mobilní bouda, která zjevem připomínala garáž.

"Ehm, jestli potřebuješ natankovat, nebo tak, mě to nevadí." Tahle obluda na kolech jistě spolyká hodně benzínu, nebo se taky mohla rozbít. Co ví, jaké může mít problémy. Silvio se rozesmál.

"Ne. Vystupovat, už jsme tady, chtěla ses pobavit, ne?" Nedůvěřivě vylezla, když jí podržel dveře a pomohl vystoupit. A… páni. Po pár krocích vzala svá slova zpět. Byla to menší mobilní bouda, ale rozhodně ne opuštěná. Klub se hemžil lidskými příslušníky a zábava byla v plném proudu. Věnovala Silviovi široký úsměv a spokojeně se rozešla směrem, odkud se linula současná hudba.

Prodírali se davem, až se probojovali ke stánku s občerstvením. V areálu nebyl parket, ani dveře, kudy by se prošlo dovnitř celého dění. Zábava jednoduše probíhala přímo na trávníku, kde se válely prázdné kelímky od coca coly a levného piva.

"Tak sem se chodíš bavit?" Zakřičela přes hluk, když Silvio zastavil před stánkem.

"Někdy, když mám volno. Cítím se příjemněji mezi lidmi, než mezi našinci. Síla zvyku." Pokrčil rameny a objednal popcorn a dvě zvětralé limonády. Usrkla si, chutnala tedy nebývale příšerně, ale ve veškeré atmosféře jí to ani trochu nevadilo. Pomalu se přibližovali, až k provizornímu podiu. Trochu silné označení, pro pár dřevěných beden přehozených matčiným kostičkovaným ubrusem.

Po chvíli jí vzal Silvio kelímek z ruky a položil ho na verandu obyvatelného přívěsu, který parkoval vedle garáže. A nabídl jí ruku.

"Smím prosit?"

Zasmála se, když ji protočil a uchopil za pas. Bílé tílko i jeho triko nafialověle zářilo, pod shlukem několika barevných žárovek přichycených šňůrou mezi auty. Na druhém přívěsu, kde končilo osvětlení, byly pověšené oranžové lampiony a krepové dračí hlavy. Roková hudba se hlasitě rozehrála a rozvibrovala půdu pod nohama. Silvio si držel Marianne těsně u těla a díval se jí do očí. Ani se skoro nepohybovali, jak bylo na trávníku těsno.

"Jak jsi to tu našel?"

"Jsem spíše člověk, než upír, alespoň, tak se cítím. Pro lidi není těžké nalézt podobná místa k zábavě."

"Pak ze mě tedy udělej člověka."

Usmál se a oběma rukama ji ovinul na bedrech. "Moc rád."

 

Opodál stála skupinka dorostenců a něčím si pohazovali. Chvíli je pozorovala a usoudila, že jde o pár drogově závislých pitomců. Někteří z nich od pohledu vypadali jako mladiství delikventi, perfektní materiál pro Vyhlazovací společnost. Mají to ti lidé zapotřebí?

"Copak, mračíš se." Párkrát mrkla, zamyslela se nějak moc dlouho. Dneska by si mohla dát pohov s bezduchýma.

"Ne, nic." Zaměřila zase pozornost před sebe. "Takže… Silvio Delante ujíždí na pouliční zábavě? To jsem netušila, doktore, že flámujete."

"Flám," zasmál se, "je trochu silné slovo, ale každý má nějaké neřesti, nemyslíš?"

Ušklíbla se. Jo, někdo paří s lidskou mládeží a někdo po nocích morduje Společnost. Zadívala se směrem ke skupince, která se postupně trousila k zadní části garáží, ohlíželi se na všechny strany, jestli je někdo nesleduje.

Dvakrát přešlápla. "Silvio, omluvíš mě na okamžik?" Nečekala na odpověď a vydala se za nimi. Prodrat si cestu pletenicí těl nebylo vůbec snadné. Nikterak jí to neulehčovali a nechtěla riskovat, že při troše síly jim zláme žebra, ale jestli se tu něco má odehrát, tak chce být u toho. Pár hlupáků se potácelo po okolí a podpírali se, o co se dalo. Došla, až k rozbořené cihlové zídce s pár keři, kde byla vyšlapaná pěšinka někam mezi stromy. Tak fajn Marianne, ozbrojená jsi ničím, krytí máš žádné a o tom, že tu jsi, ví jen jeden upírskej cvokař a Bratrstvo by tě tady nikdy nehledalo. Super vyhlídky.

 

Potichu se kradla podél kopřiv. Srh a lipnic měla plné boty, ale kdo mohl tušit, že si má vzít plnou obuv.

Zaslechla shluk hlasů, až kus od zábavy, i hudba tu nebyla tolik slyšet a těch pár tónů překrývalo rozhovor. Přemýšlela, jestli jí to za to stojí, špehovat děcka, koneckonců má tu v podstatě rande. Sakra, chová se jak idiot, oni se tu nechystají vraždit, tak nanejvýš sjet a do toho jí nic není.

Otočila se a už rychleji se vydala nazpět. Ušla jen pár kroků, když zaslechla křik. Okamžitě se rozběhla zpátky po zvuku. Křoví bylo moc vysoké, aby přes ně něco viděla a nepříjemně jí šlehalo do holých paží.

"Doprdele, drž ho!" Uslyšela vteřinu před tím, než tam vpadla. Pár kluků se válelo po zemi, nemohlo jim být víc než sedmnáct, mezi nimi ležel na zvalchované trávě sotva patnáctiletej, k smrti vyděšeněj blonďák. Cítila sílu jeho strachu na pár metrů daleko, čpělo to z něj jako pach hořícího dřeva. Dva kluci ho drželi za paže a třetí se nad ním shýbal s injekční stříkačkou. Taky způsob jak rozšířit řady závislých, párkrát je zfetovat a oni se pak budou vracet, až budou potřebovat.

"Pusťte ho, a nebudu to říkat dvakrát!" Škubli s sebou a podívali se na Marianne, pár z nich se zachechtalo. Od toho, co držel jehlu, se k ní donesl kořenitý pach, podle všeho se nasral a ne málo.

"Do hajzlu, kdo ji sem přivedl?" Pár týpků pokrčilo rameny. Pak se znovu zaměřil na Anne.

"Co chceš? Děvky tu nemaj co dělat. Nebo chceš taky?" Zamával rukou, ve které držel jehlu a pak se otočil ke klukovi. Tomu strachy lezly oči z důlků a na kalhotách začala prosakovat skvrna, od toho jak se pomočil. Ozval se pískot, smích a nadávky.

Marianne už se taky nasrala. Toho, co se skláněl, nevybíravě čapla za kaštanové vlasy a trhla s ním dozadu. Zařval a ohnal se po ní.

Fajn, tak tenhle se chce prát. Vystartoval po ní a Marianne ucítila pálivé, horké tepání na tváři. Škrábnul ji jehlou. Odkopla ho a dala do toho trochu moc síly, protože odletěl a narazil zády do shnilé lavičky. Ostatní zaváhali a bylo jasné, že už si nejsou jistí, jestli se chtějí přidat.

"Chyťte tu krávu a chci jí při vědomí," zachrčel ten pitomec a začal se sbírat. Odplivl si a vůně jeho odhodlání a vzteku zesílila. Už se hnal nazpět, když ho zadržely další ruce.

 

Marianne vyletělo obočí, netušila, jakou má Silvio náturu. No, čas chovat se jako dáma v nesnázích. Pomohla aspoň na nohy tomu ležícímu chudákovi, zatímco se zbytek delikventů vypařil. Dva už byla pro ně silná převaha. Silvio toho, který si začal, bez milosti vypakoval. Přišlo jí zvláštní, jak se zkušeně otáčí, zatímco ona čeká. Zatím se vypařil i ten blonďák, nesnažila se ho zadržet, i tak mu muselo být trapně.

"Jsi v pořádku, Marianne?"

Vzpamatovala se, když ji Silvio něžně podepřel. Měla by omdlít? Ptala se sama sebe. No, raději ne, Silvio je ten typ, co by ji mohl hnát na kliniku, nebo k Wrathovi. To by jí ještě tak scházelo.

"Jo. Díky tobě." Usmála se vděčně.

"Co jsi tu probůh hledala? Mohli ti něco udělat." Přejel jí dlaní po vlasech a Marianne se stáhl žaludek, až přílišná blízkost, až příliš intimní gesto. Kruci, tohle nechtěla. Pokusila se mu vykroutit, ale držel ji pevně, musela by mu ublížit.

"Chtělo se mi na dámy a tady bylo křoví. Zaslechla jsem křik, nepřemýšlela jsem, prostě jsem se za ním rozběhla a no, zbytek víš."

"Aspoň, že se ti nic nestalo." Jeho palec jí spočinul na tváři a Marianne polkla. Hleděl jí do očí a zelená barva v nich vypadala skoro černě.

"Ehm, jo jsem v pohodě, díky. Asi bychom měli jít, než se sem ještě někdo přižene." Chtěla otočit hlavu, aby přerušila pouto pohledu. Palec, kterým jí bloudil po čelisti, se přemístil na bradu a zabránil jí v tom.

"Říkala jsi, že není nikdo, komu bys patřila?"

Polkla, když uviděla touhu v jeho očích. Prakticky vzato ještě patří sama sobě, ale to mu asi říkat nemusí.

"Silvio, nemyslím si…" Sakra, zklamání, které se v jeho pohledu mihlo, bylo jako ledová sprcha. Další zadusaná dušička, jako by nestačilo, že se tak dneska cítí ona. Tedy vlastně cítila, od kliniky na Daria ani jednou nepomyslela.

 

Položila Silviovi dlaně na předloktí, zatvářil se překvapeně, ale pochopil. Sehnul se k ní a pomalu překlenul prostor mezi nimi. Jemně jí přitiskl rty na ústa a přitáhl si její tělo blíž. Byl to jemný citlivý polibek, který měl v sobě chuť domova a vánočního svařeného vína. Nedalo se říct, že by se jí to nelíbilo, ale kruci, nebyl to Darius. Chybělo jí tam všechno to vzrušení, napětí, živočišné šílenství a to ani nemluví o lásce. Vždy měla pocit, jako by se její srdce svíralo a bolelo, jako by se tam ani tolik citu nevešlo.

Jejich rty se o sebe jemně otíraly, a i když to mělo k francouzskému polibku daleko, bylo to příjemné… ale když ji líbal Darius, bylo to jako by hořela a… a sakra, musela polibek ukončit, vždyť na co to myslela? Tohle si Silvio nezaslouží.

"Promiň," zamumlala a pohladila ho po pažích, když se odtrhla od jeho zmateného obličeje. Tvářil se opatrně, jako by netušil, co si o tom myslet.

"Provedl jsem něco?"

"Ne. Samozřejmě, že ne, ale je to na mě moc rychlé. Snažím se s něčím vyrovnat a tohle mi moc nepomáhá."

Projel si vlasy a přešlápl. "Promiň, máš pravdu, jsem hlupák. Jde o muže, kterému jsi patřila?"

Marianne se zamračila. "Nikomu jsem nepatřila."

"Omlouvám se." Tváře mu zčervenaly. Zatraceně trapná situace. Bylo jí nepříjemně, tak nějak stísněně.

"Asi bychom měli jít," nadhodil a Marianne kývla. Nejlepší nápad. Měla pocit, jako by se jí vytvořil v krvi pucek a ten doputoval až do srdce, které ho nestrávilo.

 

Neudivilo ji, když krátce na to Silvio nabídl, že ji odveze domů. Rozpačitě mu připomněla, že žije s Bratrstvem, a proto to není tak trochu možné. Kristepane, hůře už večer snad skončit nemohl. Rozloučení bylo o dost méně žhavé, než přivítání.

 

Odhmotnila se pár metrů od zábavy rovnou před sídlo. Bylo půl páté, tak za hodinu bude svítat, Esther bude ještě spát jako dudek, zaradovala se, mohla by si udělat zastávku v kuchyni.

Nápad vzápětí zavrhla, když vešla hlavním vchodem na mramorové dláždění chodby. Celá domácnost byla na nohou a z dvou bratrů, kteří pochodovali sem a tam, vyzařoval nezředěný vztek.

"Co se stalo?" zeptala se Zsadista, opírajícího se o malachitový sloup v přijímacím pokoji, stranou dění, jak pro něj bylo typické, zatímco Phury zmizel v zadních dveřích.

Chvíli bylo mrazivé ticho. Bratr se na ni zadíval, namísto zlatých očí dvě černé škvírky nočního chladu.

Už čekala, že neodpoví a ona si to bude muset zjišťovat z jiných zdrojů, když vztekle zavrčel:

"Darius. Před hodinou. Kulka přímo do prsou."