Kapitola dvacátá šestá

P

omalu se jí začala zmocňovat panika. Moc náhod, moc náhod najednou a někde slyšela, že náhody neexistují. Silvio už stál skoro u ní, když se rozhodla zachovat klid a nedělat rozruch. Jestli je tohle všechno o ctihodném doktoru Delante pravda, tak bude bezpečnější, když na sobě nedá znát pochopení.

Na tváři se jí rozlil úsměv a přivítala se s ním.

"Rád tě vidím, Marianne."

To víš, že jo, lháři. "Taky tě ráda vidím." Silvio měl pod očima tmavé kruhy a vypadal unaveně.

"Těžký den?"

"Dalo by se to tak říct. Do Bezpečného Místa nám převezli mladého upíra, kterého bratři zachránili z rukou Společnosti. Havers mě požádal, jestli bych si s ním mohl promluvit. To jsem vlastně dělal celý den." Dovedl ji k autu a podržel dveře, aby mohla nastoupit. Doufala, že si nevšiml chvilkového zaváhání, které se jí ukázalo v očích, ale vlezla dovnitř a zabouchla za sebou. Ještě než obešel auto na druhou stranu, měla v ruce mobil a psala krátkou textovku Belle, jestli by mohla pohlídat Esther, protože ona se hodlá zdržet.

 

Jen co se propletli řetězcem ulic, otočil k ní tvář. "Na pořádné jídlo už je v restauraci pozdě, ale mohli bychom zajet do KFC."

"Vlastně jsem krátce před tím, než jsi volal, večeřela. Víš, napadlo mě… ráda bych poznala, kdo se skrývá za jménem Silvio, myslíš, že bychom mohli někam do soukromí?" Sladce se usmála a Silvio trochu zrudnul. Těžko si představit, že by byl takový bastard a lhal jí do očí, ale to je prostě pro masové vrahy typické, nic jim není svaté a proč by koneckonců nemlžil, když mu nebylo zatěžko střelit jejího muže do hrudi a ještě se tu s ní přátelsky vybavovat. Nechtělo se jí věřit, že to celou dobu neviděla.

Ocelově šedé nebe, které ztěžka dosedalo na činžovní domy. Jeho zářivě zelené boty na protější střeše a odstřelovací puška. Jeho včasná doba přistěhování. Až nechutně moc to do sebe zapadalo. Svět má někdy hodně zvrácený smysl pro humor a bylo by opravdu hodně zvláštní, kdyby nebylo pravdou, že Silvio je ten atentátník, který už nějaký pátek jde po Dariovi.

"Hmmm, napadlo mě, jestli bys tedy nechtěla ke mně. Mám jen malý byt a marně si snažím vzpomenout, kdy jsem naposledy uklízel, ale budu rád."

"Jistě." Kývla prostě a pohodlně se opřela do sedadla. Nebo se alespoň snažila o to, aby vypadala uvolněně. Když pomine fakt, že ten mizera bude zřejmě, až po zuby ozbrojený a každou chvíli ji může zabít, celá ta historka o jeho rodině bude prachsprostá lež a ona s ním jede ještě do bytu, který nazývá svým domovem, ale ve skutečnosti ji zpacifikuje dřív, než se zavřou dveře, měla dost pádných důvodů cítit se uvolněně.

"Děje se něco?" Marianne zamrkala a uvědomila si, že má zmuchlané triko od prstů, které usilovně žmoulají tkaninu. Přestala a vtiskla si ruce mezi kolena, takhle aspoň nedostane chuť mu jednu vrazit.

"Ne, ne, jen přemýšlím, jak je možné, že má doktor doma nepořádek." Silvio se zasmál a zněl vesele. Buď se musí fakt hodně dobře přetvařovat, nebo je takhle pobavený pokaždé, než někomu provrtá trup.

"Nejsem chirurg, i když znám spoustu kolegů, kteří jsou a mají doma hotovou spoušť, podle dojmu nemůžeš soudit lidi." Marianne se ušklíbla, jo, to už taky zjistila.

 

Chvíli trvalo, než se vymotali z provozu a najeli na hlavní tah. Pozorovala cestu a snažila si zapamatovat, kudy jede, pokud by byla zraněná a nemohla se odhmotnit do sídla. Jen jednou a vzdáleně jí proletěla hlavou myšlenka, že by měla alespoň Dariovi nahlásit svou pozici, kdyby se nevrátila, aby věděl kde ji hledat, ale jen zmínka by mohla spustit řetězovou reakci a zraněný válečník, který byl ještě před pár hodinami na exkurzi ve Stínu, by se taky mohl na tamtom místě usadit natrvalo, protože si nedovede představit vesmír, ve kterém by se Darius během vteřiny nespakoval a nejel pro ni, což by se mu mohlo stát osudným.

"Už budeme na místě." Ozvalo se vedle ní a Marianne se sama sebe ptala, jak asi může vypadat její výraz.

Rozhlédla se kolem sebe. Auto vypadalo normálně, ale stejně tak dobře by mohla právě sedět na nášlapné mině. Vzduch nebyl cítit ani střelným prachem, ani saponáty k očistě prostoru, což bylo velice dobré znamení, v autě se ji zamordovat nechystal. Staré koženkové sedadlo vonělo citrónovým ošetřujícím prostředkem a na zemi se nenacházel žádný štěrk ani jiné předměty.

Představila si na své auto, kde se občas povalují papírky od mentolových bonbonů nejen mezi sedadly, ale občas i mezi pedály. Vzpomněla si na Vishouse a na jeho výstup, když si od něj před časem půjčila auto a on málem vyletěl z kůže, když se mu rukáv přilepil k volantu roztavenou žvýkačkou. Ji a Butche následně hodil do jednoho pytle a nazval je čuňaty.

 

Všimla si, že auto zpomalilo a zajelo úzkou cestou mezi dva baráky a pak ještě kus po špatném dláždění, než zabočilo na menší pozemek mezi shluk garáží. Zastavil před jednou, vystoupil a ručně odemkl zámek, než ručně vysunul kovové dveře.

Marianne se napnula. A je to tady, teď ji vytáhne z auta a zavře ji tam, pak ji posadí na židli a připoutá, než vytáhne fidlátka a začne na ní pracovat. Přemýšlela, jestli má dost duševní způsobilosti, aby vyskočila z auta a práskla do bot, než se za jejími zády zaklapnou zrezivělé panty a tralala šlus.

Nadskočila, když Silvio otevřel dveře od auta a znovu nasedl. Měla srdce až v krku, když pomalu vjížděl do tmavého prostoru, po jehož stranách byly v komínku vyskládané jeté gumy, zemědělské nářadí… no fajn, chystá se ji zakopat, až s ní skončí. Po straně v kovové kostře regálů se povalovaly barvy, rozstřikovací pistole a vedle nich na zemi pár kanystrů benzínu. Zarazila se, když na podlaze uviděla zaprášené činely a z krabice na vrcholu čtyřech beden seskládaných u vnější strany garáže vykukovala ruplá struna a část koncertní kytary. S tou strunou si mučení dovedla představit, ale na co potřebuje ten zbytek?

 

"Marianne? Můžeme jít?" Zaslechla jeho hlas ve stejnou chvíli, co se otevřely dveře na její straně. Málem urvala páčku na sklápění sedadla, jak se lekla. Přemýšlela, co asi vidí, když se na ni dívá? K smrti vyděšenou dívku zahnanou do kouta jako zvíře, které se chytlo do pasti, anebo upejpavou slečnu, které všechno dlouho dochází? Možná prostě jen vidí snadnou oběť a s tím ostatním se dá smířit.

Trochu křečovitě se usmála a přijala pomoc při vystupování. Galantní vrah, proboha, to zní jako reklama na divadelní trhák.

"Bydlíš tady?"

Silvio se rozesmál. "Ne, tady nebydlím, byt mám v baráku." Vrah vtipálek, ještě lepší. Vedl ji po písčité pěšině k zadnímu vchodu menšího paneláku. Vytáhl klíče a odemkl zámek. Dobře Anne, ten modrej je od vchodu, slibnej začátek. Podržel jí dveře, aby mohla vejít první a vedl ji ke schodišti.

Zmateně se zadívala na omšelý výtah vestavěný do zdi s železnými, mřížovými, vysouvacími vraty.

"Nefunguje," odpověděl kvapně a šel první. Milé zjištění, při útěku se patrně přerazí. Tři patra vystoupala, než se zastavil u jedněch dveří s přírodní tapetou, jako napodobeninou smrku. Ještě než stihl vytáhnout chrastivý svazek, uslyšela zvuk a po vyklonění uviděla svítit tlačítko přivolání výtahu.

"Asi ho opravili. Zvláštní, ráno nefungoval." Stáhlo se jí hrdlo a teď už se nesnažila skrýt všudypřítomnou paniku. Zacouvala ze dveří a narazila do štukované zdi.

"Proboha, Marianne, jsi v pořádku, celá jsi zbledla."

Fakt? Neříkej. Silvio ji držel za lokty a tvářil se poplašeně. Že by se strachoval, aby mu oběť nezkolabovala ještě před soukromým večírkem? S hrůzou si uvědomila, že odhmotnit se, ani překonat schody by nezvládla, musí spolupracovat, dokud to půjde.

"Asi bych se potřebovala napít."

"Jo, jistě, hned to bude." Slyšela, jak rychle odemkl, a měla chuť se plesknout do čela, když nepostřehla jakým klíčem. Hodil bundu někam do prostoru a vrátil se k ní.

"Zvládneš jít, anebo tě mám nést?" Marianne se odlepila od omítky a ohlédla se, jestli po ní nezůstal propocený flek.

"To půjde," zamumlala a opatrně vešla do bytu. Byl malý, v tom nelhal, na protější stěně visely obrazy. Vlastně to byly zarámované pohlednice. Vedle stál veliký stojan s pár kabáty, ten by v krajním případě mohla použít jako zbraň. Na podlaze obyčejné linoleum a hádala tři místnosti. Kuchyň vlevo a obývák s ložnicí na pravé straně. Naštěstí se ložnici vyhnul a usadil ji na gauč v pokoji, který pojmenovala obývák. Před pohovkou byl metr velký fíkus, který z poloviny stínil starý televizor. Při pohledu na něj si vzpomněla na Whaltyho, vždy si dělal srandu z podobných věcí a říkal jim obstarožní krámy.

 

"Hele, Anne, dáme ještě jeden?" Marianne se oklepala a zbytky pražené kukuřice skončily na zemi. Ucítila lepkavou mastnotu na dlaních a drobné krystalky soli, které ji škrábaly mezi prsty a tvořily bílý posyp.

"Ne, ne, pádím. Zítra je ten ples a já budu makat od setmění, aby se všechno stihlo." Whalty zakoulel očima a v tu chvíli vypadal jako kreslená postavička Donalda.

"To chce klid. Přijdu dřív a pomůžu ti, slíbil jsem to přece." Marianne se zašklebila a hodila po něm ztvrdlé zrní, které zůstalo v misce, a mikrovlnka ho neupražila.

"Tos slíbil i to, že už mi nepustíš další horor s uřvanýma holkama a masovými vrahy." Ukázala na plazmovou televizi s úhlopříčkou osmdesát dva centimetrů a na ní zmražený okamžik brutálního činu mačetou.

Zakroutil pohoršeně hlavou a přihodil si dvě kostky cukru napuštěné nějakou omamující směsí do sklenky s bourbonem.

"Tohle není béčkový horor, zlato, ale klasika."

"To sedí od někoho, pro koho jsou klasika i Hvězdný války." Sesbírala se z gauče a natáhla se pro sako. "Díky tobě teď budu mít náramně pěkné sny. Ještě by mě tak mohl venku někdo přepadnout."

"Mi pak brnkni, abych ti mohl přispěchat na pomoc."

"Hrdiny nikdo nevolá, ti vždy čekají za rohem, aby mohli zachránit dívky z rukou psychopata."

Zasmála se a vzala Whaltymu skleničku z rukou, aby se napila, když mu povyskočilo jedno obočí, prohlásila: "Na posilněnou. To, abych vůbec vyšla ze dveří."

"Myslím, že ty by ses zrovna ubránila. Tsss, učil tě mistr, tak jestli tě zítra najdou mrtvou, tak mi zvedneš mandle!"

"Díky, každého vždy dojme, když někdo prohlásí, jak by truchlil nad památkou dotyčného." Políbila ho na tvář a vydala se ke dveřím.

"Mám tě tedy odvést?"

"V poho, parkuju u obchoďáku." Přehodila si kabelku přes druhé rameno a položila ruku na kliku, když se zamyšleně otočila. "A stejně, nechápu, co tě na tom tak baví." Všimla si jak Whaltymu zajiskřilo v očích, než se svalil na místo, kde doposud seděla.

"To nepochopíš. Tajemství a otázky důmyslných zločinů, kdy pachatel uniká z rukou spravedlnosti a na konci oběť zjistí, je ten koho se celý děj děsila, jí celou dobu dýchal na krk, a taky je ten kdo ji zabije…"

"Zapomeň, panny vždycky přežijou."

Whalty se rozesmál a položil si nohy na milovaný stolek jeho mahmen, který vypadal pod nánosy kukuřice, tabáku a lepkavých alkoholických tekutin, dost zuboženě.

"Jenže to ty nejsi, tak se drž pod osvětlením."

"Dík za radu, troubo. V ulici je prasklá lampa, někdo do ní hodil šutr." Zašklebil se na ni. "Ještě pořád si můžeš svítit mobilem."

Zakoulela očima a prošla dveřmi do předsíně velké tudorovské rezidence, jaká bylo typické pro rodinu z Whaltyho postavením.

Z chodby zavolala: "Uvidíme se zítra v muzeu."

"Jo, jo, jestli vstanu." Něco bouchlo a prasklo. Marianne si povzdechla, nebo jestli ho mahmen nezabije, až uvidí ten nepořádek.

 

"Tady, napij se." Trhla s sebou, když jí přistála pod nosem sklenice s vodou. Uvědomila si, že se na moc dlouho zamyslela. Pocítila trochu lítosti. To bylo naposledy co Whaltyho viděla. Silvio se posadil naproti ní a až, když dopila, tak si uvědomila, že mohl být ve sklenici jed. Zkameněla a zadívala se na sklo, jako by jí mohlo dát odpověď.

Hloupost, nevlekl jí sem, aby ji v minutě otrávil. Od Whaltyho, jakožto fandy těchto detektivních kravin věděla dost, aby usoudila, že po té době co se znají, by s ní Silvio musel mít vymyšlený nějaký důmyslný plán. Nanejvýš v tom pití mohl být Rohypnol, nebo nějaké jiné umrtvovalo.

"Děkuju, už jsem v pohodě." Všimla si, že si oddychl. Po zádech jí přejel mráz, když ji napadlo, jestli ji tu náhodou nechce uvěznit. Zaváhala, jestli přece jen nemá dát někomu vědět, kde je, nebo alespoň s kým.

Povzdechla si, ne, tohle musí zvládnout sama. Whalty v ni věřil.

"Na co jsi před chvílí myslela? Usmívala ses." Zvedla hlavu a zamrkala, neuvědomila si, že se usmívá.

"Na přítele," řekla po pravdě. "Vzpomněla jsem si na něj, když jsme se před časem u něj dívali na film."

"Aha," vypadlo z něj a zatvářil se zamyšleně. "Mohli bychom příště něco podniknout s pár lidma, jestli chceš." Marianne se od něj odvrátila a sevřela skleničku pevněji. Vadilo jí, že o něm mluví a ještě víc, že o tom sama začala.

"Zemřel. Je to nějaký pátek."

Zazněla omluva a pak se rozhostilo rozpačité ticho. Marianne si sundala svetr a odložila ho na opěradlo gauče. Sama sebe se ptala, co bude dál. Už by, ale něco mohl podniknout, nebo jí z toho čekání zdřevění zadek.

 

"Takže, Silvio, už vím co tě sem přivedlo i jak si tu žiješ, ale jak dlouho jsi tu?" Jednu nohu pokrčila v koleni a položila si ji na klín. Pohodlně se rozvalila v malém prostoru a uvědomovala si, že vypadá jako inspektorka ve výslechové místnosti v nějaké prdlé kriminálce.

Taky se pohodlně usadil do křesla a opřel se lokty o kolena. "Přijel jsem zhruba týden před plesem, Havers mě pozval, abych ho doprovodil jako kolega." Kývla hlavou. Zatím nelhal a dokonale to načasování sedělo.

"A před tím? Jezdil jsi po světě?"

Usmál se. "Ne, po studiu jsem zůstal nějaký čas doma v Itálii. Nemohl jsem se s ní rozloučit." Jo, to ona se svým životem taky ne.

"Jen Itálie? Co třeba Francie, nebo Británie? Nelákaly tě někdy?" Silvio se srdečně rozesmál a natáhl se ke skřínce, která stála v rohu pokoje, a z prvního šuplíku vyndal pár fotek, které jí podal. Prohlížela si je a usoudila, že jsou tak dvacet let staré a Silvio je na nich ještě před proměnou.

"Z Andalusie. Vzal mě tam otec, když mi bylo deset, to je asi jediné odcestování, které jsem zažil, ale rád bych se podíval do Švédska."

"Proč do Švédska?"

Ošil se a zčervenal. "Vždy jsem se zajímal o turistiku a rád překonávám hranice svých možností. Na Švédsku mě láká Skandinávské pohoří, vždy jsem se tam chtěl podívat a prohlédnout si z blízka Baltský štít." Marianne se přistihla, že zírá s otevřenými ústy. Páni, tohle by do Silvia neřekla. Zaklapla pusu a snesla se na zem. Do Silvia by neřekla spoustu věcí.

Přemýšlela, co se může skrývat ještě v tom kouzelném šuplíku. Všimla si, že z něj koukala spousta věcí. Možná doličných předmětů, které by jí mohli dát odpověď. Ničemu z toho, co jí povídá, se nedá stoprocentně věřit. Možná mu baštila to horolezectví a trempování, ale bůh ví jak to je.

"Ehm, omluvíš mě na chvíli? Hned se vrátím." Marianne kývla a dívala se, jak mizí dveřmi ve vedlejší místnosti, zřejmě ve své ložnici.

 

Vystřelila ze sedu a vrhla se ke skřínce, potichu, opatrně odsunula šuplík a chvíli se v něm přehrabovala. Netušila kolik bude mít času, než se Silvio vrátí a doufala, že spoustu, třeba až do zítra. Nic zajímavého, účty, upomínky a reklamace. Nějaké kancelářské potřeby, fakt ošklivý keramický slon s ulomeným chobotem a nějaká cédéčka s hudbou. Beatles, Rolling Stones a další spousta starých kapel.

Už ho chtěla zavřít, když si všimla malé krabičky s vyzdobeným víkem mušlemi, mořskými šneky a hvězdicemi. Byla to jen malá skřínka, ale na omak stará a plná. Ohlédla se ke dveřím, aby zjistila kolik má času. Nic z vedlejší místnosti nezaslechla, tak se mohla jen domnívat, co tam dělá.

Odendala víko z olivového dřeva a ve skřínce našla strašnou spoustu dopisů a pohledů. Uvědomovala si, že to není běžná korespondence. Vyndala jeden vcelku obyčejný a zjistila, že se jedná o pozdrav pár jeho bývalých kolegů, jak podle obsahu textu, tak poštovní známky. Zvou ho do Itálie na slučák. No, jen jestli to není šifra k teroristickému útoku. Založila dopis zpátky a vyndala jiný, ne tolik ozdobný. Byl taky z Itálie, ale určitě psaný rukou muže, který si nedělá starosti s detaily. Začetla se do textu a zalapala po dechu.

Nějaký muž píše Silviovi, jestli už ho našel a jestli je záležitost vyřešená. Aby se o něj postaral, než s ním budou problémy a než se o tom někdo dozví, hlavně, aby vše zůstalo v tajnosti.

Dýchala zrychleně, když četla věty a ruce se jí třásly. Tak je to pravda, Silvio Delante tu má důvod k bytí. Divila se, že ji to tolik překvapilo, přece věděla, kdo je, ale teď to na ni dolehlo plnou vahou. Celé tělo se jí rozklepalo a srdce málem zkolabovalo, když zaslechla, jak dveře vedlejšího pokoje bouchly a na podlahu dopadají těžké kroky.

Zazmatkovala a snažila se dopis nacpat zpátky do obálky, nedařilo se jí to, vše bylo moc těsné pro ruce, které nemají čas. Už si začala zoufat a nervózně kousat ret. Povedlo se jí to, až na poslední pokus, když zaslechla, že ještě zamířil do kuchyně.

"Hned jsem tam." Ozvalo se přes dveře a Marianne málem nadskočila.

"Nemusíš vůbec spěchat," zavolala nazpět, vykašlala se na pečlivý úklid, hodila skřínku dovnitř, na to pohodila dopis a bokem přirazila šuplík do skřínky. Znovu se jí srdce rozeběhlo, když se nedovřel. Sakra, bránil mu ten cár papíru, který se zaseknul do kolejnice po straně. Znovu ho vysunula a snažila se vyrvat papír z dřevěného vězení.

 

Chytila se za hlavu a překryla si oči, když šuplík zaskřípal a dno se kraťounkými hřebíky uvolnilo a dokumentace se vysypala na zem.

To je konec, běželo jí hlavou, když se zoufale sehnula a začala sbírat papír po papíru, zatímco jí znovu vyklouzávaly ze zpocených prstů.

Dveře od pokoje zaskřípaly v pantech a otevřely se, ve chvíli, kdy se Marianne vztyčila s plnou náručí Silviovy administrace.