Kapitola dvacátá sedmá

K

dyby se bývala dala někdy do psaní, tak by poslední dobou měla spoustu materiálů. Protáčela oči, když dupala po schodech do přízemí, taky to mohla lépe zaonačit. Nejen, že se nechá nachytat, ještě ze sebe udělá idiota. No, každopádně je živá zdravá a o svou pocuchanou pověst se bude starat, až si ošetří bolavou dušičku.

Odhmotnila se vedle schránek u vchodu a byla ráda, že před sídlem nikdo nečeká. Celou noční záležitost se pokusí zapomenout ve vaně plné horké vody. Otázkou je, jestli zapomene i Silvio.

 

Nádvoří přeběhla a vyhnula se i spletitým foyer. Nestála o pozornost. Chystala se zmizet ve dveřích, když ji zastavil Wrathův hlas: "Marianne, počkej."

Povzdechla si. "Co zas? Hele, teď fakt nemám náladu -"

"Teď ji nebudeš mít tuplem." Wrathova vysoká postava stínila půlku chodby a strnulá králova tvář v sobě nesla hluboce zakořeněnou autoritu. Zvláštní, napadlo ji, když si všimla, že je oblečený jako bratři, nikdy o tom neuvažovala, ale ptala se sama sebe, jestli se stále obléká do černé kůže a bojového postroje proto, že mu tahle část života chybí. Nikdy se nezmínil o tom, proč tak najednou obrátil a rozhodl se kralovat. Marianne byla jedna z mála, která věděla jaký na to má názor a jak se mu samotný titul hnusí, tohle byla jedna z věcí, kterou měli společnou, a najednou ze dne na den se všem obrátil život naruby, bylo to po čertech podivný i na jeho proměnlivou náladu.

"Volala glymera, zasedání Rady je stanoveno na zítřejší den. Měla by ses dostavit. Připustili podmínku, že zatím bez Esther. Je na tobě jak všechno dopadne, já se do toho nemůžu plést."

Marianne polkla a představila si Estheřinu tvář a hned za ní tvrdou aristokratickou tvář Josephine. Žena se po ní natahovala se zlomyslným šklebem a dítě plakalo strachy. Otřásla se odporem.

Poděkovala a kývla, asi se jí na tváři promítlo celé drama, protože jí Wrath povytáhl prstem koutek úst a pohladil po vlasech. Tohle dělal odjakživa vždy, když byla smutná, nebo se jí něco stalo.

"Klid. Jestli někdo dokáže pohnout světem, tak jsi to ty."

Usmála se. "Nikdy jsi nebyl optimista, děsíš mě." Rozesmál se hlubokým, sytým, vrčivým smíchem.

"Vy ženský z nás chlapů dokážete udělat pitomce." Marianne si představila Beth, která zvládla s jejím bratrem nemožné a pousmála se. Měl pravdu, učiněná kouzelnice, Wrath je v jejích rukách tvárný jako hlína. Dlouho jí pobavení nevydrželo, když jí došlo, že ona jediná zase tvoří výjimku.

Povzdechl si nad změnou emocí a jemně si ji přivinul do náručí, zabořila mu nos do košile a zhluboka dýchala, voněla jako on a navozovala pocit bezpečí. Ve všem tom zmatku si ani neuvědomovala, jak jí tohle chybělo. Wrath umí být pořádný mrzout, ale svého bratra miluje a chybí jí bezstarostnost.

Když byla malá, vzal ji potají na lov, otec ani mahmen o tom nesměli vědět a Marianne trvalo dlouho, než ho přemluvila. Naštěstí si byl ve věcech kolem střelby jistý a svolil, že se o ni postará. Les byl kolem domu tichý a klidný, bratři se starali o to, aby se poblíž sídla nevyskytovali bezduší a i tak by se s ním cítila v bezpečí. Tehdy viděla poprvé někoho zemřít. Byl to jen malý srnec, kterého skolil jedinou ranou z pušky, ale Marianne nikdy nezapomněla jak snadné je někomu vzít život, jedno jestli nevinnému nebo vrahovi. Oči zvířete pomalu tmavly, vyhasínaly a vyprchal z nich život stejně samozřejmě, jako šum z láhve sektu. Nikdo se nedozvěděl, že tam byla, a když Wrath viděl její slzy, cítil se vinný, možná díky tomu věřil, že Marianne by nikdy nedokázala ublížit mouše.

Zamyslela se, stará Marianne ne, ta byla princezna, křehká a bála se víc smrti, nežli života. To až kolstor ji naučil, že života je třeba se opravdu obávat. Každá lapená moucha v síti se začne časem modlit, aby přišel její konec, a každé nadechnutí bere jako trest. Marianne, která je nyní, má v srdci jen dávnou bolest, ztracenou lásku a strach o dítě. Tahle Marianne nemá čas na to, aby se děsila smrti a obávala života.

 

Když po hodné chvíli zavřela dveře, první její pohled směřoval k dětské postýlce. Tiše stála v rohu a citlivý upíří sluch zaznamenal klidné oddechování malého tvorečka. Prošvihla možná poslední noc, kdy ji mohla uložit a proč vlastně?

Došla až k ní a nakoukla dovnitř. Esther spala klidným sněním a oční víčka se jí chvěla. Něco se jí zdá, napadlo ji, doufala, že něco moc hezkého, svět je špatný i tak, ona se nemá proč bát nyní, ani později, Marianne nedovolí, aby i ona poznala strach a bolest, ne když je kolem dalších deset lidí, kteří by ji ochránili.

 

Později k ránu se převalovala v posteli a nemohla usnout. Byla neklidná ze zasedání a opravdu si nebyla jistá výsledkem. Co jestli vše dopadne zle? Kousala se do rtu. Opravdu by byl takový průšvih, kdyby uplatnila rodokmen? Jo, byl, odpověděla si a znovu se přetočila na bok. Jestli to nebude nutné, nebude hrát na předky, i když jsou to jediné pořádné hrací karty, které má v dlaních.

Ještě chvíli to zkoušela, než vztekle odkopla peřinu, která přistála na podlaze. Byla u vytržení, že by se její nervy mohly dát klidně na pochod a vyšlapovat cestičku pořád dokola, dokud se neprošlapou skrz a nepřistanou někomu na hlavu.

Zavrčela a natáhla ruku pod postel. Z úzkého úložného prostoru vysunula rudou dřevěnou kazetu s oprýskaným víkem a papírovou krabici. Nejprve otevřela ji a vyndala odtud malý přístroj. Naklonila se tiše nad postýlku Esther, doufala, že ji nevzbudí a scvakla spoušť. Obratem vyjel malý polaroid. Postupně začal tmavnout a vybarvovat se. Ze stolu vzala propisku a napsala na fotku datum. Spící dítě na ni vypadalo rozkošně. Rozhodně nechtěla přemýšlet nad tím, že je to možná poslední věc, co jí zbude po Esther. Chvíli si ji prohlížela, než se natáhla pro druhou věc.

Navrchu stálo velkým tiskacím písmem MEMORIES. Vzpomínky, tak to prve pojmenovala, nyní, by to nazvala strašáci. Nikdy si nevedla deník a zanechávat tváře a obrazy v paměti, se dá stejně snadno, jako pomocí pera a papíru.

Odklopila víko a vzala první fotku polaroidu do ruky. Malý čtvercový obrázek měl zašlé barvy a Marianne s mužem po jejím boku svítily oči červeně. Bloďák vypadal strašidelně a pitvořil se do objektivu.

Zasmála se a pohodlně si překřížila na posteli nohy, ano, přesně takhle si ho pamatovala. Krátké vkusně sestříhané plavé kadeře, nosil občas upravené vlasovou kosmetikou a obrovské světle modré oči vypadaly kouzelně. Whalty byl jen o hlavu vyšší než ona a ani nebyl nijak rozložitý, spíše štíhle šlachovitý, by ho popsala. Obrázek byl z maškarního plesu glymery, odkud utekli a zastavili se na pořádnou akci o tři bary dál. To byla první fotka vůbec, kterou pořídila.

Překládala jednu přes druhou a pokaždé se na ni díval on, nebo ona. Párkrát tam našla bratra, nebo někoho z domácnosti. Do focení se dala po příjezdu z kolstor. Nikdy neviděla novodobý svět a vše pro ni bylo nové a neobvyklé, trvalo dlouho, než si zvykla na to, co každému přišlo všední a fádní.

Zarazila se na jedné fotografii a oči se jí překvapeně rozšířily. Vůbec si nepamatovala, kdy ani kde to fotila. Dočista zapomněla, že takovou fotku má. Otočila ji na rub, ale nenesla informace.

Na fotce na ni koukala Marianne a seděla na hraně staré kašny. Z části byla zarostlá psím vínem a z malé sochy anděla uprostřed prýštila voda. Whalty ji tenkrát fotil, vzpomínky se jí začaly v mysli osvětlovat. Měla pocit, jako by fotka měla znovu nabírat tvar a před Marianne se teprve tvořily linie.

Byli spolu tenkrát v zámecké zahradě Whaltyho domu na severu. Bylo to tak dávno, sedm let určitě. Ta neudržovaná, zarostlá patřila k té opečovávané vedle domu. Doggeni se starali jen o tu první a tu druhou nechali planě růst. Whalty si z ní tenkrát dělal stradu, že se té části zahrady říká zakletá a kdo tam vstoupí, bude mít smůlu. Prý dřív patřila princezně, která odmítla anděla, urazila jeho krásu a on ji zaklel spolu s celou zahradou.

Schválně ji tam zatáhl a Marianne tenkrát nemohla celou noc spát a pořád na to myslela. Je to už tak dávno, do toho domu už nikdo nejezdí, Whaltyho rodina tam před tím dlouho nebyla a po Whaltyho smrti by se vsadila, že už vůbec.

Spíše než zahrada, nebo její neklidný výraz ji upoutalo, to co Marianne držela. Zapomněla na celý dům a zapomněla i na tenhle zbytek.

 

***

 

Netrpělivě přecházela po pokoji. Korzetové šaty ji škrtily a ve vlasech ji škrábal královský diadém. Připadala si jako kremrole.

"Anne, uklidni se nebo z tebe zešílím," zasténala Marissa, která seděla na posteli a ještě si doupravovala pečlivě smotaný drdol na temeni. Její světle broskvové šaty svítily a kontrastovaly s těma tmavě modrýma, co měla na sobě Marianne.

"Tohle bude průšvih, cítím to!"

"Přestaň si hrát na barometr a pořádně se nadechni. Nebudeš tam proti nim stát sama, budu tam já a bude tam i Darius."

Marianne se na ni skepticky otočila. "Jo, to vím taky a dvakrát mi to nepomáhá."

"Co se vlastně mezi vámi dvěma stalo? Nechtěla jsem se tě ptát a nikdo o tom zrovna moc neví."

"Nic moc," mávla rukou, "to, co je dobré pro mě, a to co je dobré pro něj, konec pohádky, závěrečné titulky. Jak říkám, nic co by stálo za řeč."

Marissa se zamračila, ale nic na to neřekla. Věnovala se svému vzhledu jako typická aristokratka. Kdyby na tom nezáležel osud Esther, tak by si Anne klidně bývala vzala rifle a retro triko. Takhle se tu mačkala v těžké látce pošité rubíny a klopýtala o vysoké podpatky. Byla po čertech nervózní a díky bohu za to, že na zasedání Rady musí i Marissa. Kromě jiného byla nervní i ze setkání s Dariem, od toho dne, co ho Havers nechal odejít ze sídla ho neviděla.

"Fajn, můžeme jít," ozvalo se jí za zády. Právě včas, než stačila propadnout panice. Sešly spolu schodiště a na konci je čekal Butch v obleku s šoférskou čapkou. Marianne se naprosto nekrálovsky rozchechtala.

"Co to probůh, je?"

Butch se zazubil a Mariassa odpověděla: "Trval na tom, že nás tam odveze, nechtěl mě nechat jet samotnou."

Butch si povytáhl kšiltík a poklonil se. "Vypadáte kouzelně, dámy. Můžeme jet?" Marissa se přitočila a vlepila mu pusu.

"Máte jméno?" Butch si vykasal rukávy a ležérně se opřel o sloupek zábradlí, v očích mu pobaveně zajiskřilo. "Říkej mi, jak chceš, puso."

Marianne protočila oči a vmísila se do jejich předehry: "Tak pojď, Rudolfe. Než přijdeme pozdě." Uslyšela řehot z kuchyně a pár keců o sobovi a o tom, že jim má Butch cestou zpátky přivést dárky.

"Vyser si, Vishousi, nejsem Walmart."

 

Cesta na místo byla moc krátká. Marianne si žmoulala cíp šatů a byla vděčná tomu, že seděla na zadním sedadle, protože si jí nikdo nevšímal a nechali ji přemýšlet. Za to se páreček vpředu až nezdravě moc věnoval sám sobě.

"Do háje, Butchi! Koukej čučet na cestu!" Butch se z místa řidiče přidušeně zasmál a Marianne si přála, aby ten idiot najel na hrbolek a Marisse cvakly zuby. Už by v životě nemusela poslouchat ty jeho kecy a byl by pokoj.

"Máš strach?" Otočila se na ni Marissa, hned co si pomocí sklápěcího zrcátka upravila rozmáznutý lesk na rty.

"Jo. Nechápu, kdo mu dal řidičák."

"O tom nemluvím." Marianne uhnula pohledem a zadávala se do postranního okýnka Escalade. Neviděla na ubíhající krajinu, ani na světla města. Před očima měla zrcadlový odraz sebe sama a svůj výraz. Vážně poslední dobou vypadá takhle? Ty oči! Pohled do nich je stejný, jako pohled do skomírajících studnic toho srnce. Kdy se takhle změnila a začala uvnitř pomalu umírat? Nedivila se, že Wrathovi dělá starosti.

"Jsem v pořádku, Marisso." Zalhala.

 

***

 

Už dobrých deset minut těkala pohledem po místnosti. V sálu byla spousta právoplatných členů aristokracie, kteří diskutovali o problému s předáním opatrovnictví po zesnulé princezně Blanche. Ale to co se Marianne tak urputně snažila přehlédnout, mělo dobré dva metry, zlatavou kůži, tmavě modré oči, upraveně sepnuté mahagonové vlasy, dokonale padnoucí oblek od Armaniho a kristepane, dívalo se to na ni.

Znovu uhnula pohledem a divila se, že se jí ještě nesměje. Připadala si jako pubertální hlupačka.

Bylo zvláštní ho tu vidět. Darius měl jediný z Bratrstva výsadní práva jakožto urozený. Hned po králi a Marianne, byl s Beth nad všemi ostatními. Dokud se nepřidal k Černé dýce, tak byl jako každý aristokrat povinen docházet na zasedání, ale po jeho přijetí dostal povinnost být přítomen jen u věcí, kde je potřeba jeho hlas. Jakožto nejstarší pokrevní příbuzný nemůže být hlasem nahrazen tím Elizabethiným. Nikdo není nadšený z bratra v Radě, protože odpradávna je glymera jedna věc a Bratrstvo druhá a není tajemstvím, že si občas jdou přes cestu. Dariův rod patří k jedněm z nejstarších a bez něj by prostě rozhodnutí nebylo platné, a kdyby tuhle výsadu převzala Beth, těžko by se orientovala ve věcech glymery. Být urozený není jen dědičný titul a aristokratem se člověk nestane jen tak přes noc, leckteří upíří se to učí celý život.

 

"S uctivým ohledem na titul princezna sestra, si ale dovoluji nesouhlasit. Princezna Josephine má práva na dítě. Neměla by jí být odpírána." Promluvil postarší muž sedící opodál od leahdyre a věnoval kývnutí hlavou směrem k Josephine.

Zmetek jeden. Pochlebničí princezně ježibabě a ani se nesnaží o to, aby to každý nevěděl. Jestli ho někdy napadne nějaký bezduchý, tak ho Marianne překročí, pitomce, ten aby se nepřidal. Stejně jako jemu bylo jedno, že všichni vidí spojenectví s Josephine, tak stejně tak viditelně se na něj přes stůl Marianne zaškaredila, ještě měla chuť vypláznout jazyk jako vzpurné dítě, ale to by nemuselo dopadnout dobře.

Dosud nedošlo k hlasování a kolektiv se překřikoval jako sedláci na poli. Leahdyre zatím nepožádal o klid a o něčem se tiše dohadoval s ježibabou. Určitě ho podplácela, nebo ukecávala.

"Tak přejděme k věci," zahromoval konečně a místnost jako na povel ztichla. "Všichni víme, proč tu jsme a jak mi právě princezna Josephine připomněla, útoky Vyhlazovací společnosti mají být naší hlavní prioritou. Bratrstvo černé dýky nedokáže uhlídat civilní občany před zmarem z rukou bezduchých a do toho má přijít malé dítě. Naší prvořadou záležitostí by mělo být zrovna to, aby se nestávalo tolik útoků a nebyli raněni nevinní."

"Pozor leahdyre, můj bratr toho pro civilisty dělá dost a kdybyste poslouchali jeho rady ohledně vycházení osamoceně v noci do ne zrovna bezpečných čtvrtí, útoků by znatelně ubylo."

Sálem to znepokojeně zašumělo a Marianne bylo jasné, že si tím naházela klacky pod nohy, ale nikdo nemá právo očerňovat Wratha. Sama ví, jakou oběť dělá už jen tím, že se snaží kralovat nekoordinovanému stádu.

"Princezno Marianne, nechceme se dotknout krále ani vás, ale za těchto podmínek jsem přesvědčen, že činím správně, když se přikláním na stranu princezny Josephine, mahmen Blanche."