Kapitola dvacátá první

M

ariannin hrudník se těžce zvedal v těsných šatech a dech se jí krátil. Vnímala, jak od ní chtějí vyjádření. Její status princezna sestra jí dával nevyšší práva hned po králi, ale vtip v tom všem spočíval ve vyjednávání.

Glymera a První rodina jsou nejvyššími společnostmi v celém širém upířím světě. Přestože se glymera ráda považuje za důležitou a nepostradatelnou a to víceméně je. Nemůže se však ani zdaleka rovnat Bratrstvu, v jehož čele stojí Wrath a po jeho pravici právě Marianne, jako jediní čistokrevní upíři na planetě, potomci starého světa, ze kterého už moc nezbylo, mají nejvyšší práva a společnými silami se snaží dávné zákony a tradice obnovit. Ale proč je to tak důležité… Jakožto princezna sestra, by se s nikým z Rady, kteří jsou hluboko pod ní, nemusela bavit, ale jako sestra krále by ignorací mohla způsobit nepokoje a nedůvěru, a to poslední co by Wrath potřeboval, by byla občanská válka.

Věděla, že potřebuje čas.

"Budu k vám upřímná, madam. Blanche nikdy nemluvila o své rodině a nikdy o vás nepadlo ani slovo, je pro mě překvapením, že vás zde potkávám a dokáži pochopit váš zájem dostat její dceru do péče, ale Blanche měla přání, abych se o malou Esther postarala v každém případě." Marianne autoritativně pozvedla hlavu a všem se důrazně zadívala do očí. "Nezpochybňuji, že na ni máte své příbuzenské právo, ale já vznáším tentýž požadavek, aby dítě princezny Blanche bylo svěřeno do péče královské rodiny." Slyšela, jak se v místnosti několik lidí syčivě nadechlo a pak nastal šum. Hlasy se prolínaly, některé zněly nezúčastněně, některé pobouřeně. Princezna Josephine ve tváři zbrunátněla a postavila se Marianne čelem, jako pravá aristokratka. Marianne bylo jasné, co má na jazyku a normálně by právo stálo na její straně, ale titul princezny sestry jí v tom bránil. Mariannin požadavek byl věcný a Rada ho musela vzít v úvahu.

"Princezno, má dcera o mně mluvit nemusela, ale dítě náleží do mé rodiny. Bratrstvo se do těchto věcí nemá právo plést."

Marianne blýsklo v očích a zasyčela. "Pletete se, Bratrstvo má právo plést se do všeho co shledává důležitým. Ale já nejsem zástupcem Černé dýky, jsem tu jako sestra krále, chcete to zpochybňovat?"

Na to Josephine neměla co říct a podívala se pro podporu na leahdyre, ten se tvářil přesně, jako někdo, kdo balancuje na tenkém ledě a právě uslyšel, jak zmrzlá voda pod jeho nohama zapraskala.

"Vzhledem k vašemu rodokmenu máte právo žádat o výjimku, ale tato záležitost se tedy musí projednat s členy Rady." Marianne si všimla, jak se mužovo čelo zpotilo a došlo jí, že má z Wratha strach. Dalo se to očekávat a v podobných chvílích byla vděčná za jeho děsivou osobnost.

Pokračoval: "Zatím dítě zůstane pod ochranou Bratrstva černé dýky a na příští týden bude svoláno zasedání všech členů."

Marianne přikývla a pak pohledem vyhledala Josephine, ve kterém stálo, že se Esther nevzdá, tak aby se připravila na boj. Žena jí pohled trochu méně nadšeně oplácela a v šedozelených očích byla výzva jasně přijata, ona se taky nehodlala vzdát, i kdyby měla jít proti koruně.

 

Když se zhmotnila v sídle, všude bylo ticho a klid. Podívala se na hodinky, jasně, bratři jsou doma a pravděpodobně si užívají společného tepla se svými ženami, tedy krom pár jedinců, kteří nasávají a čudí jako tepelné elektrárny.

Dobelhala se do svého pokoje a odkopla leštěné lodičky do rohu. Došla až k dřevěné, dětské postýlce postavené vedle smetanových, hedvábných nebes, obrovské postele jakobínského stylu. Nakoukla do ní a usmála se. Holčička poklidně spala a dlouhé tmavé řasy se jí chvěly v drobné buclaté tvářičce. Absolutně oproštěná od toho, co se kolem ní děje.

Kdybys jen věděla, pomyslela si a položila lístek s drobným květnatým písmem, který ji informoval, že malá je nakrmená, přebalená a utahaná. Rovněž tam stálo, že ji uložili před půl hodinkou.

Povzdechla si unavená jako pes a přetáhla si šaty přes hlavu. To, že s sebou vzala i svůj pečlivý účes jí bylo jedno. Toužila už jen po měkké posteli, až ji obejme a zašeptá dobrou noc, beruško a klidně si pospi. Chtěla se do ní svalit, bohužel make-up na obličeji byl nepříjemný společník. Odploužila se do koupelny a dala si dlouhou horkou sprchu.

 

Když vylezla, zkontrolovala mobil, pro jistotu zajela i do přijatých zpráv, ale všechno hlásilo velké nic. Nikdo se po ní neshání, nikomu nechybí. Do teď se její hlava bránila přijímání informací zvláště těch přeslazených, protože po nich by jí pak celý den bolely zuby. Všemu na Dé se vyhýbala a prázdnou bolest v hrudi připisovala průduškovému nachlazení. Určitě od toho jak se vyvalovala v noci u bazénu.

Vzpomínky na ni zaútočily jako roj včel:

"Nemyslím si, že byste je potřebovala, princezno," zavrněl jí hluboký hlas do ucha a příjemně jí rozechvěl útroby. Nadledvinky se činily, když ještě přidal ruce a bloudil s nimi nenápadně po zádech až k lopatkám.

Zasmála se. "Ale princezna si to myslí, a jestli mě tak nepřestaneš oslovovat, nechám ti setnout hlavu jako kuřeti."

"To je mi vděk a já se tady snažím odlehčit vám břímě, princezno." Marianne mu prudce strčila do hrudi. Dariovo tělo se zapotácelo a žuchlo do bazénu, až voda ohodila zdi a okna. Veliká obří skla pokrývala celý prostor několika metrů a stříbrný rám ladil se vkusným, krytým plaveckým bazénem.

"To, že mi stáhneš plavky, mi uleví?" Povytáhla koketně obočí a obcházela po okraji, kde se táhla dlážděná pěšinka vsazená do umělého trávníku. Darius ji pozoroval, tmavé oči zúžené a na rtech hravý úsměv. Pokaždé, když smočila kotník, si všimla, jak nedočkavě zaskřípal zuby. Vypadal jako dravá šelma vyčkávající na útok a ona věděla, že je na seznamu jeho pošetilá kořist.

"Hmmm, takhle zespoda je na tebe božský pohled," zavrněl a položil se na hladinu. Snědá pokožka bez chloupků mu kontrastovala s bílým dnem a přes mohutné tělesné svalstvo ho hladily prstíky vody. Sklouzla očima po jeho těle.

To na tebe odtud ze shora také, pomyslela si a kopla do vody, která ho vlnou přelila. Ani se nehnul a jeho úsměv se rozšířil.

"Provokuješ?"

Marianne se zablýsklo v očích. "Copak, na vy - princezny už si nehrajeme? Víš, že bych se právě teď mohla urazit? A víš, co se stane těm, kteří urazí princez - ?" Zapištěla, když vyrazil z vody a skočil po ní. Rozběhla se od něj a balancovala po okraji. Darius měl ve tváři dychtivý výraz a naháněl ji. Došlo jí, že si s ní pohrává a nechává jí volný prostor jen čistě z dobroty vůle, kdyby chtěl už ji má.

"Kuš, nehraješ fér."

Darius blýskl špičáky. "Říkám, kdyby sis odložila, běželo by se ti jedna báseň, myslím to v dobrém." Možná by jeho nevinnému tónu zpola uvěřila, kdyby mu v očích nehořely plamínky.

To určitě. Zasmála se, když skočila do vody a doplavala k záchrannému ostrůvku uprostřed. Uvnitř byl pravý kaktus zapuštěný do keramzitu. O vteřinu později ho viděla, jak bezchybnou šipkou pročísl hladinu a vnořil se do hloubky. Na jeden nádech doplaval těsně až k ní a vynořil se podpíraje se o její roztažená kolena. Mokré, zvlněné vlasy, které teď vypadaly černě, měl hlazené z čela a modré oči mu líně žhnuly.

"Vzdej to, krásko, mně neutečeš, dřív nebo později ti ty rozkošné červené nic budou připadat jako přítěž." Přejel jí prstem po šňůrce levého trojúhelníku a obkreslil šev až ke kousku látky, která oba geometrické tvary spojovala.

"A kdyby to tak pěkně prosím mělo být?" špitla a naklonila se k němu. Vzepřel se na pažích, hladina zašplouchala a všechno to vodou lesklé svalstvo se rozvlnilo. Nádhernou souhru barev vytvořilo umělé světlo zabudované do stropu. Plošky na břiše tvrdé jako kámen tak vynikaly stejně jako mohutné prsní svaly. Dva sloupy jeho obrovských paží, na kterých se tyčil, aby jí byl v úrovni tváře, měla podél boků, mezi kterými byl vklíněný. Nemusela se dívat níže, aby poznala, kdy je jeho válečnické tělo vzrušené, na jeho očích, zhrublém hlasu, i obnažených špičácích to bylo znatelné, ale přesto si neodpustila pohled na jeho chloubu. Dokonale krásná, mohutná erekce, která tepala žádostivostí.

Když se mu zadívala do tváře, trochu samolibě jí opětoval pohled. Než stačila něco říct, bezpochyby nevhodného, co by celou situaci zabilo, vztyčil se a přitiskl na ni ústa, tiše zavrčela, když jí přejel jazykem po rtech. Instinktivně je otevřela, což nebylo potřeba, Darius neměl trpělivost a než stačila odpovědět, už byl uvnitř a hluboce ji líbal.

Dlaněmi si podržela jeho tvář a rozkošnicky nehty zbrázdila kratičké strniště. Mručení z jeho hrudi se odráželo od stěn a vypadal a jednal jako někdo, kdo si vychutnává dobré víno, nebo belgickou čokoládu. Jejich rty se v souhře pohybovaly a kradly si doteky navzájem. Odtáhl se od ní jen o pár stop a jeho ústa zůstávala těsně naproti těm jejím. Zapřel se o levou paži a pravou si prohrábl vlhké vlasy, než mu oči znovu zabloudily k jejímu obličeji a olízl si špičáky, snad zvědavý jestli mu na nich ulpěla její chuť. Pozorovala je jako uhranutá, sametové a rudě naběhlé rty předešlým polibkem. Leskly se mu, když znovu promluvil: "Myslím, že ty plavky nebudou potřeba."

"Je pěkné, že se konečně v něčem shodneme," vzdychla a znovu smazala prostor mezi nimi i jeho úsměv, který mu spokojeně pozvedl koutek.

 

Přetočila se na druhý bok a peřinu si přetáhla přes hlavu. Nenáviděla, když podléhala slabosti, ale slzy, které se vsakovaly do saténu přikrývky, ji pálily. Bolest v srdci teď byla tak silná a stravovala ji tak intenzivně, že se zalykala a nedokázala se plynně nadechnout. Všechno, co se mezi nimi stalo v bazénu, bylo jen den před tím, než to podělala. Nejhorší na tom bylo, že by neměnila, když ví, že to byla jediná možnost jak zachránit Esther od jisté smrti.

Stáhla si vlasy do gumičky a vyhrabala se z postele, když se pokojem rozezněl dětský pláč. Nadávala si, když brala malou do náručí. Zkazí, na co sáhne a teď ještě probudila holku. Kolébala ji, ale k ničemu to nebylo, jako by malá cítila Annin neklid a vezla se s ním. Neměla hlad, to by Marianne cítila, ale plínka zmokla.

"No jo, jsme to ale katastrofy," zamumlala a položila ji na přebalovací pult. Když ji zasypala pudrem, nakrčila nos. Tento pach nesnáší a přemýšlela, jestli jí někdo nevrazí do pokoje v plné polní. Nejspíš ne, každý má někoho, komu se věnuje, ať už ženu nebo skleničku, nějaký pudr je všem ukradený. Uvědomila si, že slovo pudr používá místo sebe. To Marianne je všem ukradená. Povzdechla si a zalepila plínku. Tohle bylo přesně to, co potřebovala, zaměstnat se, aby nemusela myslet na svůj srdcebol.

Z ničeho nic zatoužila nebýt sama, odhodila peřinu na stranu, položila dítě doprostřed a ulehla k němu. Malé teplé tělíčko se k jejímu boku stulilo a zklidnilo se. Marianne pochopila, že není sama, kdo vyhledává kontakt teplé náruče. Poprvé za svůj dlouhý život pocítila zvláštní dojemné chvění u srdce. Něco mezi klidem a nadšením. Byl to úplně nový pocit, iracionální pud ochránit dítě, dost podobný mužské vazbě na partnerky. Uvědomila si, že jestli o Esther přijde, bude se s prázdnou bolestí potýkat stejně zoufale, jako kterákoliv jiná matka, jež vyrvou dceru z náruče. Opravdu ji chtěla, uvědomila si, opravdu toužila mít Esther ve svém životě a vídat ji růst. Blanche zřejmě věřila, že to zvládne a Marianne si v tomto pomíjivém silném momentu přála věřit také.

 

Třikrát za den ji probudil pláč, což nebylo překvapením. Dítě bylo zvyklé žít přes den jako člověk, kterým zatím bylo. Doggenové byli v pohotovosti a nosili jí teplé láhve mléka. Po čtvrté hodině se oficiálně vyhrabala z postele a zamířila do kuchyně. Dům už byl na nohou a v kuchyni našla Vishouse skloněného nad toasty. Nemusela chtít znát, co si myslí, protože skelný zarudlý pohled mluvil za vše.

"Jdi spát, vypadáš hrozně," podotkla mimochodem a zamířila k ledničce. Vyndala včerejšího krocana a začala porcovat maso do rozříznuté housky namazané majonézou. Vishous se s heknutím opřel do židle.

"Butch s Marissou si v domku dělají dostaveníčko, šel jsem jim z cesty, nemusím být u všeho." Marianne zakroutila hlavou a stlačila poloviny housky. "To si dokážu představit."

"Jo. Hele, napíchnul jsem ještě včera tvojí ložnici."

Prudce se na něj otočila. "Cože?"

"Jen malá štěnice po straně té kolíbky nebo co to je, mohla sis toho všimnout, dal jsem to mezi šprcle. Nemusíš tak mimino hlídat, jde to přímo k doggenům, takže se o to postarají." Marianne se zamračila a hodila talířek s houskou na stůl.

"Prostá chůvička by stačila."

"To sotva, má děsný echo a ruší mi příjem. Krom toho, nedosáhne tak daleko a je sotva spolehlivá." Mluvil mechanicky a Marianne začínala mít pocit, že jí na stole usne.

"Pohlídala bych to. Kam až to jde?"

"Ke mně a k služebnictvu. Hele, Anne, nic proti, ale co se mi řekne, to udělám. Na mě se nenasírej."

"Wrath?"

"Jo. Včera večer, kurva ten měl zase náladu."

"Co se stalo?" Zakousla se do jídla a nezúčastněně žvýkala, zatímco si Vishous namazal další půlku toastu javorovým sirupem. Chleba byl na straně nalomený a tekutá hmota z něho prosakovala na bílý porcelán. Vé vypadal vážně nevyspale.

"Včera jsme ho táhli ze Řvouna. Taky bys mohla nechat starouše vydechnout, protože to pak vodsereme my ostatní."

Nechápavě zkrabatila čelo a složila si nohy na vedlejší židli. "Já?"

"No, připsal jsem zásluhu tobě, když se přiřítil do pajzlu, odkopnul stůl a vrhnul se na Daria. Ten mimochodem nevypadal o nic líp, nasával tam jak nějaká zasraná vosa a tvářil se jako bys mu přišila ptáka k nohavici. Hej, měla by ses o něj lépe starat, protože Wrath z něj málem nadělal biftek."

Sousto, které zůstalo nehybně v jejích ústech během toho, co mluvil, se jí zpříčilo v hrdle. Doprdele, to snad není pravda. Takže její ex milenec chlastal celou noc v hospodě a její milovaný bratr ho tam došel zmlátit.

"Jsou v pohodě?"

Vishous ji přišpendlil diamantovým pohledem a tlustý úšklebek jeho rtů odhalil špičáky.

"Wrath určitě, Darius se od něj nechal v podstatě zmlátit dobrovolně. Kus hovězího a zubař to zpraví."

"Kristepane."

"Hele, nechci ti do toho kecat a vlastně je mi to fuk, ale Wrath je můj král a Darius bratr a jestli mají trable, týká se to nás všech, takže jestli jste si, co jste si, nějak to vyřešte, protože mazat paměť každému kdo bude svědkem běsnění krále je doprdele nepříjemný. A Dariův pohled piclý laňky je na hlavu. Prostě se seber a jdi mu ulevit, protože ten to kurva potřebuje. A já se jdu napít, bůh ví, že si to zasloužím." Vstal, hodil talíř do dřezu a odbelhal se kolem Marianne.

"Vé? Neříkej to Rhageovi."

Otočil se, zapřel o staré kukačkové hodiny visící na stěně a věnoval jí skeptický pohled. "Byl se mnou Butch, vzpomínáš?"

"Aha." Takže drbna už to ví. Super. Zůstala sedět na židli ještě deset minut, než vyhodila snídani do koše a krabici rajčatového džusu původně připraveného na lince strčila zpátky do lednice. Dočista ji přešla chuť.

 

***

 

O půl deváté již byla převlečená do tmavých riflí a přiléhavé světle růžové tuniky. Byla překvapená, když jí časně z večera Silvio zavolal a požádal ji o setkání. Netušila, co si od toho slibovat, ale jestli na ni zkusí psycho čáry máry na žádost Rady, tak se balí a jde domů. Zkontrolovala si čas a vzala si z garáže bílé Audi Locus.

Navigace ji zavedla do malé postraní restaurace na předměstí Caldwellu. Zaparkovala opodál na Barnstable Street a pro jistotu si s palubní přihrádky vyndala skládací nůž a zasunula si ho do zadní kapsy kalhot. Nebyla to kdoví jaká zbraň, ale cítila se bezpečněji, kdyby se něco semlelo. Nedalo se říct, že by tahle restaurace byla rušná a případníbezduší by si nedělali nervy do ní vtrhnout, kdyby mezi hosty rozeznali dva upíry.

Silvia poznala snadno, vysoký zrzek se šlahounovitou postavou složenou pod malý oválný stolek v rohu podniku. Vzhlédl, až když mu vstoupila do výhledu. Okamžitě se postavil a podal jí ruku, na jejíž hřbet jí vtiskl polibek.

"Děkuji, že jste přišla. Nečekal jsem, že byste souhlasila po tom, co se stalo na klinice." Marianne se posadila, zatímco jí podržel židli a kabelku si položila na stranu. Až teď jí došla trapnost celé situace a vzpomněla si na svou šílenou scénu v pokoji a na chodbě, kde zranila sestru a vylekala personál.

"Za to se moc omlouvám, jednoduše toho na mě bylo moc."

"To chápu," zamumlal a Marianne při pohledu na něj nabyla dojmu, že to opravdu chápe. Sám nevypadal nikterak svěže.

"Snad nevadí vašemu hellrenovi, že jsem vám zavolal…"

Marianne přeběhl přes tvář stín. Jistě, Silvio musí cítit vázací pach. No, k úlevě všech, za pár let možná vyprchá a smázne tak špatně natisknuté razítko na jejím čele, které tam omylem někdo vyrazil.

"Žádný není," řekla. Nedala mu ani možnost nadechnout a nesmlouvavě změnila téma. "A jak, no, hmmm, to dopadlo, když jsem zmizela?" Silvio se pousmál a tím drobným gestem na chvíli vypadal jako malý kluk.

"Byla tam trochu mela, ale na to, abychom vás pronásledovali, jsme neměli čas ani postavení. Navíc Havers vypadal otřeseně."

Jo, to si dovedla představit, slušňák doktůrek toho od Bratrstva dost zkusí, ale nedalo by se říct, že vůči němu Marianne cítí lítost. Po tom extempore, kdy se pokusil o vraždu jejího bratra, přehodnotila názor o jeho neškodnosti. No, možná díky tomu zážitku se z něj stal salát, který ani nedutá, ale Marissino spáření s poldou vztahům moc neprospělo, takže se Haversovic chytrá hlavinka stále nachází na listině ohrožených druhů.

"Nechce se mi už mluvit o tom, co se stalo, upřímně se se smrtí Blanche stále vyrovnávám a není to pro mě snadné."

"Slyšel jsem, že chcete získat její dceru do péče?"

"Ano," odpověděla prostě a objednala si od číšníka dvě deci červeného. Malý drobný lidský mužík se strhanou tváří a potem na čele vypadal taky jako někdo, kdo by si zasloužil dlouhý spánek.

"Princezno, já -"

"Už zase začínáte?" Zrovna tohle oslovení bylo na jejím seznamu citlivých témat. Vzpomínání na Daria mělo přesně takový účinek, jaký čekala. Bolest.

"Omlouvám se, snažím se být uctivý k vašemu postavení a zároveň zůstat normálním," nervózně se usmál, "ale stále si zvykám."

"Tak co kdybychom vynechali formality? Říkej mi prostě Marianne a vykašli se na můj rodokmen, dneska nemám náladu řešit svou krevní skupinu." Silvio se rozesmál a v jeho pohledu byla jasně vidět úleva.

"Jsem rád. Takže, Marianne, rád tě poznávám. Napadlo mě, když jsi odmítla kávu z kliniky, že bych tě chtěl pozvat na večeři a poznat tě. Jestli v tom není problém?" Nechal otázku viset ve vzduchu.

Marianne se dvakrát napila, než mu odpověděla: "Není. Není v tom problém, nejsem zadaná."