Kapitola dvacátá pátá

Vše se dělo strašně rychle. Marianne měla pocit, jako by ani nebyla ve středu dění, ale jen náhodně přihlížela mimo své tělo. Matně si uvědomovala, že jí někdo vytrhl plačící dítě z náručí, aby uvolnil místo vedle lůžka, kde se okamžitě zjevil Havers a začal s resuscitací. Ve chvíli, kdy Dariovým tělem projel elektrický výboj a jeho srdce stále fibrilovalo, přestože Havers znovu nabíjel elektrody, zavřela oči.

 

***

 

"Nemůžeš mě vyhodit!"

"Šach mat, zlato. Můžu." Temně modré oči pobaveně zářily, zatímco ty zelené rozzlobené se mračily na černobílou desku.

"Někde se stala chyba."

Postel se roztřásla, a když Marianne vzhlédla, uviděla mohutné tělo, jak se drží za hrudník, z očí mu tečou slzy a snaží se přestat smát.

"Nech toho, zpřetrháš si stehy."

"Auvajs."

"Říkala jsem ti to."

Natáhla se k postranní páčce a nastavila na vyšší zdvižení přední část lůžka "Marianne, předpokládáš, že pokaždé, když prohraješ, tak se někde stala chyba?"

"Bůh ví, kde ses to v tom svém pravěku učil."

"No jo. U nás v jeskyni jsme si krátili čas v přetlačování šutry a šiškami." Marianne se zašklebila a cvrnkla bílou slonovinovou figurku koně do nosu.

"A nebyla vám zima?" zeptala se nevinně. Povytáhl obočí. "No, sezení na kamenu a vy odění jen v kožešině…" Ach, dokázala si Daria představit spoře oděného jen v kůži přes citlivé partie boků. Možná je zvrhlá, ale sakra, tohle by si dala líbit.

"Myslíš před tím, než nás prohnal dinosaurus po pastvině, anebo po?" Darius se natáhl, aby si založil ruce za hlavu, heknul, viděla, jak zkřivil obličej bolestí a raději je složil vedle těla. Byl polonahý a trup měl stále pečlivě zafáčovaný, takže pod obvazy nebyl vidět ani centimetr holé kůže. Ne, že by Marianne dokázala maskovat snahu dívat se všude jen ne na něj.

"Ne, teď vážně."

Dariovi se rozšířil úsměv a líně ji přejel pohledem. "Já mluvím vždycky vážně."

"Tím si právě nejsem jistá." Zastavil její marný pokus posunout figurku pěšce na příhodnější místo a galantně dělal, že si ničeho nevšiml. Oči měl ještě stále unavené a modré půlnoční světlo v nich, se skrz černé hříšně dlouhé řasy jen zvolna prodíralo. I přes to, že mu ve tváři chyběla barva, se poměrně rychle zotavil, málo kdo by hádal, že ještě před čtyřiadvaceti hodinami prodělal zástavu srdce.

"Měl jsem civilního přítele Fabia, se kterým jsem prožil první měsíce v novém životě. Společenské hry se na dvoře trpěly a byl by neskutečný trapas, kdybych se neuměl ohánět šachovou partií, skoro stejný, jako kdybych nakráčel do plesového sálu nahý."

"Hmmm, takže jsi skrz pár figurek dobýval ženská srdce?" Znovu zaúpěl, když se pokoušel nesmát.

"Nech toho. To bolí."

"No, co? Jsem zvědavá."

"Marianne, věz, že používám jiné metody." Jo, to ona ví. Uhnula pohledem a všimla si, že veselí z jeho tváře vyprchalo, když si uvědomil dvojsmysl. Sakra, tomuhle tématu se oba vyhýbali.

"Chci ti říct, že to pro mě hodně znamená, nečekal bych to, po tom, co jsem ti řekl." Vzal ji za ruku a spočinul pohledem na jejich propojených dlaních. "Nezapomenu ti to."

"V pořádku, vím, že bys udělal to samé."

"Jo, udělal." Setkali se očima. Poprvé dlouhý pohled od toho, co se vzpamatoval. Netušila jestli to zabere, když obrátila celou FIZIOTERAPII vzhůru nohama. Vlastně nad tím ani nepřemýšlela, zbyl čas pouze jednat. Havers se tvářil bezmocně a bratři, kteří se jako přílivová vlna shlukli kolem lůžka, se odvraceli a bolest v očích jen zrcadlila pocity, jež visely ve vzduchu jako armáda zlověstných smrtek.

 

Všichni vykulili oči, když Marianne odstrčila doktora stranou a nakousla si zápěstí tak silně, že v podstatě málem vykrvácela přímo do Dariových úst. Čistá upíří krev kolující v jejích královských žilách, měla funkci jako celý náklaďák elektřiny. Šok, který se dostavil pro jeho tělo, mu znovu nahodil srdce a svým způsobem to byla jeho jediná šance, jak Havers později prohlásil. Marissa musela bratra hodně bránit, aby ho Wrath neroztrhal, když se nabízelo, že tuto maličkost doktor zatajil úmyslně. Jeho nechuť k válečníkům byla očividná, ale strach z nich nakonec celou situaci uklidnil. Havers je srab a rozhodně není sebevrah.

Šílenství, které se v Dariových očích zrcadlilo během toho, co hltavě pil se mísilo se zranitelností jeho těla. Jak málo scházelo, aby ho nadobro ztratila a všichni si to uvědomovali. Nechala ho, aby si vzal tolik, co potřebuje a držela dál každého, kdo by tomu chtěl bránit. Po pár minutách už začali být všichni neklidní, když hrozilo, že ji Darius vypije dosucha a Marianne by raději zemřela, než nechat někoho, aby ho odtrhl. Sténal, když polykal, oči přivřené a zakalené - když skončil, musel ji Vishous podepřít, protože se neudržela na nohou. Ale byl zpět a barva se mu začala pozvolna vracet, o necelé dvě hodiny později už dokázal komunikovat a vnímat okolí.

 

"Víš, jak jsem to myslel." Pohladil jí poraněné zápěstí a upoutal její pozornost, která se vrátila ze vzpomínek.

"Jo vím, a nech to být." Nesnesla by další rozhovor na téma: miluju tě, ale nechci s tebou být. Zřejmě byl podobného názoru, protože nakonec převzalo jeho pozornost unavené tělo, a když po chvíli vzhlédla, měl zavřené oči a klidně oddechoval. Vypadal jako anděl, když ho pozorovala. Propletla s ním prsty, které se jí stále držely.

Může si říkat, co chce, ale jeho podvědomí ji potřebuje. Nic nebránilo tomu, aby se na chvíli oddala jeho přítomnosti, zatímco bude spát a nevědět o ní. Položila si hlavu na tenkou přikrývku, kterou měl přehozenou přes nohy, a taky spustila víčka.

 

Vzbudilo ji, až když se jí pod hlavou začala půda vlnit. Nejdřív přemýšlela, co se to děje, než ji napadlo, že usnula. Zvedla hlavu a přistihla Daria, jak se pokouší dosáhnout na hrnek s kafem, položeným na nočním stolku a urputně se snaží ji nevzbudit i přes bolest, která mu vystřeluje do žeber, zatímco se nepřirozeně kroutí vsedě. Narovnala se a sáhla pro hrnek, než si stačí ještě jinak ublížit.

"Nechtěl jsem tě vzbudit." Promluvil, když se napil a položil prázdný puntíkatý hrnek vedle peřiny na matraci.

"V pohodě, nechtěla jsem usnout." Usmála se, prohrábla si vlasy a vysoukala konce z pletené vlny, zatímco si přitahovala Wrathův svetr blíž ke krku.

"Je tu dost chladno, myslím, že už bych se mohl přestěhovat k sobě. Komplikace už mi nehrozí a poměrně rychle se uzdravuju."

"Počkej aspoň, než tě Havers prohlédne a dá ti zelenou."

"To může i u mě v ložnici." Marianne se kousla do jazyku. Až moc dobře si uvědomovala, že tou ložnicí nemyslí tady v sídle, ale u něj ve vile a tam by za ním bez pádného důvodu nemohla a pravdou je, že důvod žádný není.

"Mám ho sem zavolat?" Hlas jí zakolísal, musela si odkašlat a zopakovat otázku a i tak nezněla nadšeně.

Všiml si toho a zvědavě nachýlil hlavu k rameni.

"Dobře."

"Fajn." Zvedla se a natáhla pro prázdný hrnek, který nechal povalovat v peřinách. Ani si neuvědomila, jak blízko se ocitla, dokud nezvedla hlavu a nezjistila, že se nachází jen pár stop od jeho tváře. Ztuhla a přestala dýchat, její tělo samo reagovalo na podnět a takhle těsně u něj skoro ztrácela možnost svobodné volby. Síla kovadliny k sobě přitahovala bezmocný magnet rychlostí světla a pravdou je, že se vůbec nebránil.

Vydechla takřka s úlevou, až když mu položila dlaň na zátylek a potkala jeho rty. Také vypustil vzduch z plic a jeho dech ji zašimral na tváři. Nechala se unášet proudem a vpíjela se do jeho rtů znovu a znovu, až se její mysl zatemnila a oddělila od těla. Její vůle byla v troskách a dokázala vnímat jen hebký souboj jejich úst, když se hladově hledaly a nacházely.

Líbal ji něžně, ale bez zaváhání. Nedokázala určit, kde končí ona a kde začíná on, ani jestli by ji políbil, kdyby ho sama neuchvátila. Možná, možná by se ovládl, ale na tom za mák nezáleželo. Až teď, když ho držela, tak si plně uvědomovala, že je naživu a s ní a všechno čeho se bála, se rozplynulo v páře.

Držel její tvář v dlaních a mezi pauzami, kdy se jejich rty oddělily, aby se k sobě mohly znovu přitisknout, jí jezdil palci po vysunutých špičácích a jemně je hladil po celé délce. Tiše vzdychla a ucítila špičku jeho jazyka, která se přidala k prstům a laskala ostré hroty.

"Nebýt jich, tak tu nejsem," zašeptal a se zasténáním ji znovu políbil.

 

Když už si začala myslet, že se samou radostí rozskočí, tak se s povzdechem odvrátil a opřel se o polštář v čele postele.

Položila si hlavu na jeho rameno a snažila se popadnout dech a taky zbytky rozkutáleného rozumu. Věděla, že nadešla chvíle, kdy se budou chovat, jako cizí a snažit se od sebe držet dál a bože pomoz, studilo ji z toho na prsou. Začala zběsile mrkat. Proč jen se musí rozbrečet pokaždé, když ji osud uhodí do tváře? Zrovna momentálně se jí to nejméně hodilo, ne teď, tady před Dariem. Nemusí se cítit, ještě hůř.

Odkašlala si. "Asi dojdu pro toho Haverse."

Neodpověděl, což nebyl nesouhlas. Zvedla se a kvapně opustila místnost, aniž by se ohlédla, zjistil by, že jedna zrádkyně se jí nedovoleně koulela po tváři.

 

Ještě ten večer se s překvapením dozvěděla, že se Darius nechal odvést k sobě domů. Zamrzelo ji, že se s ní nerozloučil a nic na tom neměnilo ani to, že nechal poslat po Wrathovi poděkování.

Jak milé, říkala si, zatímco se vztekala, mohl si dát alespoň tu práci a poslat jí dopis, nebo třeba děkovnou kartičku, nebo třeba balonek s nápisem: don´t worry, be happy.

Znovu si do pusy vrazila vrchovatou lžíci kaše a ignorovala hloupé narážky Rhage, který seděl naproti ní během prvního jídla.

"No tak, Anne, jestli se chceš do někoho zakousnout, tak se slituj nad těma chudákama bramborama."

"Rhage, už jsi někdy slyšel o bobříku mlčení?"

"Vlastně ne, ale pochybuju, že by mi předsevzetí pomohlo," odpověděl bezstarostně a aniž by viděla jeho výraz, bylo jí jasné, že se kření jako idiot.

Šlehla po něm vzteklým pohledem. "No, stejný účinek má i jehla a nit." Chlapi se kolem stolu rozesmáli a poplácali Rhage po ramenou. Marianne potlačila zoufalé zaúpění, tyhle chlapácké projevy nesnáší. Je a vařený hrách, obojí se stejnou měrou.

 

Musela ale uznat, když se kolem rozhlédla, že se atmosféra jako zázrakem uvolnila a ze všech čišela maximální úleva. Po levici seděl rozvalený Phury a spokojeně drbal Bethina kocoura za ušima. Boo předl jako o život a dodával tak okamžiku na klidu. Vedle něj sedělo jeho dvojče a i z jeho těla se dočista vytratila pravidelná strnulost. Zsadist bezmyšlenkovitě hladil svou shellan po zádech a zbožně na ní visel pohledem. Bella mu mlčky odpovídala a bylo jasné, že jsou oba naladěni na stejnou zamilovanou stanici, kterou sice Phury těžko snášel, ale i na něm byla patrná spokojenost. Ať byla tahle situace sebedivnější Phury je jeden z mála lidí, kteří mají tak nesobeckou povahu, že to svému dvojčeti přeje i za cenu utrpení a ještě zůstává Belle za její přízeň vděčný.

Butch s Vishousem se o něčem dohadovali s Marissou, která měla na tváři shovívavý úsměv, patřící hlavně jejímu druhovi a jeho potrhlým nápadům. Marianne hádala, že se vše točí kolem nového plánu jak obohatit výcvik mladých rekrutů ve výcvikovém středisku. Wrath by jim paintball zřejmě schválil, kdyby mu nebyla jasná hlavní myšlenka těch dvou, a to jest bezbolestné rozstřílení všeho a všech v okruhu sta mil s co nejvíce barevnými zásobníky. Jediné, co ti dva neměli vymyšlené, bylo, kdo to po nich bude uklízet.

Rhage konečně přestal rýt a to, když se mu začala věnovat Mary a vyslala k Marianne spiklenecké mrknutí, na které jí Anne vděčně kývla. Všichni se kolem stolu bavili a užívali si, že se zrovna Společnost rozhodla nedělat invaze.

 

"Jestli chceš, tak ho sem dotáhnu," ozvalo se vedle ní a kupodivu to nebylo z úst jejího bratra, ale od Beth. Nahýbala se k ní a chlupatý bílý rolák zářil v kontrastu s jejími černými vlasy. Wrath se odvracel a o něčem se živě bavil s doggenem.

"To je v pohodě, kdyby chtěl, tak ví, kudy sem vede cesta." Musela se zasmát. Snaha všech se po určité době začala stávat takřka hmotnou. Marianne hádala, že i Darius se už musí cítit trapně, jak se ostatní snaží přecházet jejich úzkost a pár šlechetných duší jako Beth se je snaží podpořit.

"Nejsem si tím jistá, táta už jednou dokázal, že mu nefunguje navigace, když se ztratil ve světě."

Marianne se na Beth zadívala. Jeho dcera očividně neví, že Darius měl větší problémy než hodinky. Každopádně ona není ta, která by jí to měla vysvětlovat.

"Máš pravdu, ale taky má momentálně po ruce Fritze, aby ho v krajním případě praštil budíkem."

Beth se usmála a otočila se k Wrathovi, který se zase mračil. Už dávno se neptala, co ho nakrklo, Wrath je jako papírová hranice za parného léta, každou chvíli bezdůvodně vzplane.

 

Omluvila se od stolu, když jí přišla textová zpráva, že se jí Silvio několikrát marně pokoušel dovolat. Možná v ní byl malinkatý hlásek, který křičel, že se mu do rozhovoru s ním nechce, ale měl smůlu, Marianne není zrovna člověk, který by se schovával. Vzpomněla si na večer a na zábavu a taky v neposlední řadě na konec večera, který se taktně řečeno zrovna nepovedl, řečeno naplno, dopadl katastrofálně.

Vytočila jeho číslo a chvíli ho nechala vyzvánět. Chtěla to už vzdát, když se ve sluchátku nakonec ozval Silviův udýchaný hlas. Trochu se kroutila, když ji požádal o setkání, ale nebylo by k němu fér, kdyby po tom všem odmítla.

Domluvili se, že se sejdou zhruba za dvě hodiny v centru města, kde ji vyzvedne a pak se uvidí.

 

Ležela zrovna na posteli, v dlani převracela dvě perly, které jí stále vrtaly hlavou, a fascinovaně sledovala, jak se Esther kroutí jako červík, když ji přejíždí po chodidle. Pískala a fňukala a očividně ji to lechtalo, ale zároveň se viditelně dožadovala pozornosti, když Marianne přestala, začala vřískat.

"Hele, prtě, budou tě bolet hlasivky." Zafoukala jí zespoda mezi prstíky na nožičce a sledovala jak se malá rozkopala.

"Z tebe je učiněná operní pěvkyně." Uznala, když malá vydala zvuk podobající se slušnému vibrátu. Holčička byla oblečená do růžovobílých dupaček, které si přivezla od Daria, a v dětské tvářičce bylo jasně znát, že je jí to naprosto jedno, hlavně, když se jí někdo aktivně věnuje.

Marianne napadlo, kolikrát asi Esther viděla svou babičku. Čas se jí krátí a Dariovým zraněním zazdila pár dní, které mohly být k užitku. Měla necelý pracovní týden na to, aby zjistila jak přesvědčit Radu, že Estheřino místo je zrovna u Marianne. Josephine nevypadá zrovna jako žena, která se jen tak vzdá opatrovnictví a dobrovolně ho Anne přenechá, ještě s dárkovým košem.

 

Povzdechla si a zvedla se. Perly vhodila do šuplíku a rozhodla se o nich nikomu neříkat, dokázala si představit ten povyk, kdyby se provalilo, že Marianne někdo posílá vzkazy. Počítala s tím, že tu záležitost se Silviem vyřeší co nejrychleji a nejpozději do hodiny už bude zpět, aby mohla malou uložit. Převlékla se do obyčejného oblečení a rozhodla se, že větší fintění nemá cenu, pokud člověk nepočítá s tím, že jde na rande a to ona nejde.

O chvíli po tom se odhmotnila do centra. Silvio na místě ještě nebyl, takže si domyslela, že jede z kliniky autem. Zajímalo ji, jestli má někdy nějaké osobní volno, nebo kristepane, dovolenou.

Byla už skoro půlnoc, když kolem ní konečně projel Silviův stařičký Ford a zaparkoval na malém parkovišti kousek od ní. Vystoupil a usmíval se na ni s upřímným potěšením, že ji vidí. Marianne se taky usmála a výraz jí vydržel do té doby, než si ho přejela pohledem a něco se v ní hnulo. Zvláštní nepříjemný pocit déjavu. Přemýšlela, odkud přichází a nemohla na nic přijít. Tady na tom místě ještě nebyla a už vůbec s ním.

Po pravici měla zrezlou telefonní budku s nakřivo visícím nápisem telefonní společnosti, těsně za ní budovu městské banky, která už dávno nesvítí a bliká jen modrý neonový nápis nočního baru na rohu třetí. Pár tichých domů a pavoučí síť několika ulic vedoucích do dalších částí města. Tichý hluk z baru jí také nebyl povědomý.

Silvio už byl skoro u ní, když Marianne strnula a po zádech jí přejel mráz. Jeho boty. Silvio měl na nohou křiklavě zelené Levisky a Marianne moc dobře věděla, kde a kdy je naposledy viděla.