Kapitola dvacátá osmá

"T

o je směšné," vyhrkla, než se stačila zarazit. "Esther potřebuje mahmen a ne listiny rodokmenu."

"Pokud je mi známo, princezno, dosud nejste sezdána," utrousil znovu ten muž, který před chvílí pomrkával na Josephine. Měla nejasný pocit, že je to zrovna ten, který byl odhlasován jako pokračující leahdyre, až mu stávající předá funkci.

Několik členů zalapalo po dechu z očividné narážky.

"Jak se opovažujete?" zasyčela, ale tahle věta měla efekt jako pěst do žaludku. Nešlo o to, že si vůbec dovolil něco takového pronést, ale o to, že měl pravdu. Je bez muže a v sídle Bratrstva, které není uzpůsobené k výchově dítěte. V zádech ji pálil jeden pohled, který měl sílu celého zasedání. Snažně doufala, že se k tomuhle nebude chtít Darius vyjadřovat a vlastně proč by taky měl? Nikdy jí nic neslíbil. Není jeho shellan.

Polkla knedlík, který jí vyrašil v ústech.

"Přece nemůžete svěřit dítě do rukou, ženy, která se dosud o jeho existenci nezajímala." Josephine se postavila a v chladných šedozelených očích jí zaplál hněv.

"Princezno, ve vší úctě, svou dceru jsem znala dobře a Esther mi příbuzensky náleží."

"Kristepane, ona není žádná věc, se kterou by se tady mělo obchodovat, je to malé dítě a Blanche mi věřila natolik, že mi svěřila její život. Tohle přece nemůžete jen tak opomenout, její matka se sama přiklonila ke mně."

"Ale u toho jste byla jen vy, že?" Marianne zasyčela a zabodla pohled do Josephine, která se neznatelně zachvěla.

"Dovolujete si snad tvrdit, že tu celou Radu klamu?"

"To jistě ne, ale pravda je taková, že nikdo jiný kromě vás neví nic o tom, že byste měla být poručníkem Esther zrovna vy, když má příbuzné." Doteď si nevšimla, že znatelná část sálu přikyvuje. Marianne si uvědomovala, že jí Josephine bere vítr z plachet.

Do toho všeho se ozval leahdyre: "Máte ještě něco, čím byste zvrátila výsledek na vaši stranu?"

Marianne se chvíli dívala před sebe a nedokázala přemýšlet, vážně prohrála a odepsala Esther? Vážně o ni přijde? V místnosti bylo hrobové ticho a všichni čekali na vyjádření z jejích úst. Na okamžik zavřela oči, než se obrátila na plavovlasého muže v čele.

"Ne, nemám."

"Budiž."

"Ale já bych se k tomu rád vyjádřil." Zaznělo z konce místnosti a všechny hlavy se k tomu hlasu zděšeně otočily. Až dosud ho neslyšela mluvit, ale ten hlas by poznala všude. Měl v sobě sílu tisíce kostelních zvonů, které dokáží rozezvučit celý svět.

Setkala se s jeho pohledem, byl klidný. Musel vidět, jak moc zoufalá je a že mu doslova visí na rtech, ať už má na mysli cokoli. Všimla si, že se na ni drobně pousmál, než se otočil k ostatním a hlavně k čelu stolu. Dmula se pýchou, když se na něj dívala, vypadal tak mocný jak byl.

"Pořád se tu bavíme o tom, kdo má, nebo nemá práva na osiřelé dítě, ale možná by princezna Josephine měla osvětlit tu záležitost s rodinným právem. Princezno?" Všichni se na ni zmateně otočili a žena uhnula pohledem. Marianne nebyla jediná, která byla touhle situací zmatená.

"Nic?"

Už se chtěla tiše zeptat, když zavrtěl hlavou v němém, ať ještě počká. Chvilku to vypadalo, že se tou situací docela baví. Připadala mu stejně absurdní, jako jí?

"Na co narážíte, Darie synu Marklonův?"

"Možná by vám, princezna ráda objasnila tohle." Plynule vstal a přešel ke stejně nechápajícímu muži a Marianne si připomínala, že se má nadechnout, když jí při cestě sotva zavadil prsty o rameno.

Na stůl před leahdyre položil list stočeného pergamenu. Ten chvíli váhal, jako by ho měl pokousat, když ho rozbalí.

"To s tím nemá nic společného," odsekla Josephine a bylo očividné, že ví, co je tam sepsané. Dariovi zaplálo v očích a Marianne si pomyslela, že to vypadalo zatraceně sexy.

"Jste si tím jistá? Mě to připadá důležité dost."

"Ale -"

Leahdyre zvedl prst, aby ji umlčel a pak polkl, než odpověděl všem ostatním, kteří absolutně netušili, co tam stojí.

"To - to je rodokmen princezny." No, tos nám toho řekl, pomyslela si. Měla chuť ho pobídnout, ať pokračuje.

"Stojí tu, že Princezna Blanche byla vyloučena z rodiny. V rodokmenu je její jméno přeškrtnuté a pod nimi jsou náležitě všechny potřebné podpisy." Marianne vykulila oči, stejně jako všichni v sále.

"Blanche byla vyděděna?" vypadlo z ní, ale nikdo jí neodpověděl. Sdělení bylo jasné. Ale jak to, že o tom nic neví?

"Jak je možné, že se tato zpráva nedostala ke každé z šesti zakládajících rodin?" Promluvil za ni zrovínka ten ježibabomil, který se před chvílí navážel do Anne.

Darius se ušklíbl, ale zachoval dekorum. "Předpokládám, že se o vyškrtnutí z rodiny postarala princezna Josephine ještě před smrtí Blanche, ale bohužel ne tak dlouho, aby stihlo její jméno zmizet z prestižní listiny příslušníkůglymery, natož z aristokratického úředního genealogického svazku. Těžko jsme se mohli dočkat formálních dopisů o vyhoštění Blanche, protože již byla po smrti a Josephine se hodilo, aby o této maličkosti pomlčela."

 

A právě v tuto chvíli všechno prasklo. Leahdyre zděšený stejně jako celý sál se dožadoval vyjádření od Josephine a Havers byl poblíž zarudlé ženy, která vypadala, že každou chvíli utrpí infarkt.

Na konec toho všeho požádal leahdyre znovu o klid: "K nastalé situaci by bylo vhodné odložit zasedání Rady na příští týden, až se ověří pravost dokumentu." Darius se zamračil. Nesnáší, když ho někdo nazývá lhářem.

"Nemyslím si, že by to bylo nutné. Jsme tu v plném počtu hlasujících a dovolím si mluvit za většinu, abychom tuto záležitost ukončili dnes. Není důvod hlasování odkládat. Josephine, jak vidno nemá o nic větší práva, nežli princezna Marianne, tak proč celou záležitost zdržovat." Teď mu pobaveně zajiskřilo v očích a mrknul na Anne. "Sami jste řekli, že je třeba projednávat komplikace, které nám vytváří Vyhlazovací společnost. Malé dítě nás nijak neohrožuje, je zbytečné otálet s rozhodnutím." Marianne si uvědomila, že celou dobu přikyvuje hlavou jako oslíček, no a stejně jako celý sál. Sakra, Daria si jednou najme jako právníka, až ji někdo obžaluje.

 

***

 

Stála v kuchyni v sídle Bratrstva, v rukou držela šálek kávy a bolely jí tváře jak se sluníčkovsky usmívala. V domě byl klid a všichni se rozprchli, jen co jí pogratulovali k výsledku.

"Pořád tomu nemohu uvěřit."

"Věř tomu," odpověděl jí Darius, který jako jediný zůstal a popíjel kafe z poloviny posazený na jídelním stole.

"Jak jsi to věděl?"

Samolibě se usmál. "Anne, no tak. Blanche neměla nikoho, kdo by se o ni zajímal a jediná její rodina byl její hellrena dítě. Glymera se zajímá o svoje ovečky, stejně jako příbuzní. Napadlo mě, že jediná možnost, proč se do toho nezapletli, bude vězet ve vztazích. Stačilo si zjistit, kdo byl její partner a že neměl nic společného s aristokracií a jak známe Josephine, tak by neskousla, že si její dcera našla někoho podřadného."

"A tak ji ježibaba poslala k šípku, a když Blanche zemřela, tak by se jí jako náhrada nezvedené dcerky hodila Esther, kterou by mohla vychovat k obrazu svému." Darius pokrčil rameny a dopil hrnek.

"Ale pořád nechápu jednu věc." Zadívala se na něj a přimhouřila oči. "Jak jsi sehnal ten pergamen?"

Rozesmál se a odložil hrnek na stůl. Smál se celou dobu, co si uvolňoval diamantové manžetové knoflíčky a povoloval vázanku.

"To je, moje milá, tajemství." Podíval se na ni. "Nebylo to snadné, ale není nic, co bych pro tebe neudělal." Marianne zatajila dech a upřímnost v jeho očích ji zaskočila. Nečekala ji, zvlášť ne po tom, co odtud tak rychle zmizel, jen co semafor ukázal zelenou.

"Poděkovala jsem ti?"

"Myslím, že ne," dodal a přistoupil k ní. Prohlížela si jeho ušlechtilé rysy a nemohla se vynadívat. Díval se na ni jako na obraz, který zahlédl prvně v životě a zalíbil se mu obsah. Vlasy už měl volně rozpuštěné a zašimraly ji, když sklonil hlavu a přitiskl jí rty na čelo.

 

"Proč jsi mi nařekl, že máš důkaz o tom, že Josephine lhala?"

"Nepřišla na to řeč. Vlastně o tom ze všech věděl jen Zsadist, byl se mnou, když jsem ho obstarával."

"Něco mi říkal, ale když jsem ti volala… to je jedno." Kousla se do rtu a jeho obočí se stáhlo. Sakra, neměla s tím začínat.

"Nevzpomínám si, kdys mi naposledy volala. Měl jsem za to, že se mému číslu vyhýbáš?" Zamračila se.

"Nevyhýbám. Volala jsem ti, když mi to Zsadist naznačil, ale neměl jsi čas!"

"Kdybys mi volala, udělal bych si ho. Sakra, můžeš mi říct, o čem to mluvíš? Jsi na mě naštvaná a já netuším proč."

Zaskřípala zuby. "Fajn. Volala jsem ti, když sis zrovna užíval s nějakou šlapkou. O takovej rozhovor jsem zrovna nestála. Den na to, ses mě ptal, jestli jsem tě sháněla. Už máš jasno? Nebo si na to taky nevzpomínáš?

Chvíli bylo ticho, až znervózněla a zatoužila vzít všechno zpět. Neměla právo mu něco vyčítat, nejsou spolu a on se jí nemusí zpovídat.

"Zapomeň na to." Chtěla se mu vykroutit, ale přidržel ji, dokud se mu nepodívala do očí a ihned zalitovala.

"Byl jsem v ZeroSum. Seděl jsem na baru, když mi zazvonil telefon a můžu tě ujistit, Marianne, že si děláš ukvapené, klamné závěry, protože to poslední. To poslední! Na co bych měl momentálně chuť, je záchodovej sex s nějakou profesionální štětkou." Jeho tvář byla vážná a Marianne v jeho hlase postřehla zklamaný tón.

Zrudla. "Ale já slyšela… Myslela jsem…" Nestačila ani doříct, Dariovo tělo se pohnulo tak rychle a s obrovskou silou ji přirazil ke stěně, až kuchyňská stěna zapraskala. Nemohla dýchat, tiskl se na ni tak zoufale, jako by chtěl, aby se jejich těla prolnula.

"Vedle mě sedělo dalších padesát lidí… Kristepane, jak bych mohl, umírám, bolí mě srdce, bože, bolí mě celé tělo, když nejsem s tebou. I když s tebou jsem a ty jsi daleko, je to ještě horší." Tak horký, rozjitřený dech. Rty měl přitisknuté k jejímu uchu a dlaněmi jí svíral zápěstí vysoko zdvižená nad hlavou. Ucítila jeho koleno, které jí vtiskl mezi nohy a zatlačil, takže ztratila stabilitu a byla odkázána pouze na něho.

"Jen na chvíli, Marianne. Jen chvilinku být v tobě." Pustil jí jednu ruku a následně obě vzal do jediné, aby druhou zabloudil na její stehno a ještě více ho oddělil.

Teď už ho cítila celého, tvrdou hlavici jeho erekce, tiskla se jí do klína a tlačila v pravidelných pohybech přímo na střed. Vydala zvuk něco mezi zamručením a zasténáním. Měla pocit, že hoří, necítila nic, žádné šimrání v žaludku, které se jisto jistě objeví pokaždé, když ho vidí, žádné další příznaky jejího šílenství po něm. Zbylo jen vše pohlcující horko. Tohle přesně bylo nezředěné šílenství. Pokusila se vyslovit jeho jméno, ale z jejích úst vyšel jen chrčivý šepot. Darius povolil sevření jejích rukou a jeho dlaň ji pevně uchopila za pas a vtiskla ji nekompromisně do zdi. Okamžitě se mu zapřela o ramena pevná jako kámen a přitáhla si ho blíže. Zajela mu rukou do vlasů, v dlani stiskla trs a zatáhla.

Zavrčel a v tu chvíli měla jeho rty všude. Líbal ji umanutě, jako žíznivý, kterému se dostalo vody. Cítila, jak se jeho tělo třese. Pokožka mu doslova žhnula a napínala se. V jednu chvíli, kdy myslela, že se zkroutí v bolestné agonii, se podvolil a nepoznala to jen na jeho držení, které okamžitě zvláčnělo a uzurpovalo si tělo své družky, ale taky podle poutacího pachu, který ve vteřině zaplnil kuchyňský kout. Jako silný poryv větru se z jeho těla uvolnila ta přenádherná, kořenitá vůně a byla úplně všude. Zamumlal nezřetelnou omluvu a pak se jí jeho rty znovu zmocnily. Tak jemné, říkala si, ve srovnání s hrubou zarostlou tváří, bože, opravdu šílela. Měli by se stydět, dělají to v kuchyni, v sídle a kdokoliv může přijít. Droggeni, nebo i její bratr, ale kruci, nemohla si pomoct.

Zajela rukou mezi jejich těla a našla knoflík kalhot, rozepnula ho stejně rychle jako zip a dlaň ji naplnil hebký a dokonale tvrdý kus masa. Darius zasténal a jeho tělo se zazmítalo. Připadal jí jako odjištěný granát, který co nevidět vybuchne. Nestihla postřehnout kdy, ale měla vyhrnutou sukni nad boky a kalhotky stáhnuté ke straně a v té samé vteřině, do ní prudce vrazil. Zakousla se do rtu, aby nevykřikla, vnořil se do ní úplně celý, jedním mocným nárazem a začal se prudce pohybovat. Když ji znovu políbil a vsunul jí jazyk do úst, ucítila chuť jeho krve. Kriste, byl z toho na hranici zoufalství stejně jako ona. Vzpínala se proti jeho tělu a boky mu pomáhala přirážet. Ještě chvíli a víc nevydrží, zatnula mu nehty do lopatek a přisála se mu na krk.

"Jo. Kousni. Proboha, zakousni se do mě," zasténal a jeho pánev do ní prudce narazila. Vykřikla, nemohla se tomu ubránit. Rukou mu vjela u ucha do vlasů, stáhla je na stranu a vnořila mu zuby do masa. Hrubě uchvátila krční tepnu a z plna hrdla pila. Dariova hruď se otřásla hrdelním zvukem, který rozechvěl skleněné tabule v kuchyni. Vnímala, jak se v ní horkost hromadí a rozlévá se do konečků prstů, až nakonec vybuchla v oslepujícím záblesku, přes který nic neviděla.

Mlhavě rozpoznávala jeho linie a snažila se zaostřit. Držel jí bradu otočenou k němu, tváře měl horečnatě zrůžovělé. Dokázala vnímat jen svůj orgasmus a jeho pohybující penis uvnitř sebe. V půlce všeho se i on zasekl a horké pulsování ji naplnilo, tiskl se k ní a nedýchal. Napadlo ji, že moc neschází, aby se probořili do základů, nebo rovnou skrz stěnu. Začal znovu dýchat, až hodnou chvíli poté a marně lapal po dechu. Oba byli zpocení a obalení přepychovou vůní vázacího pachu.

Ticho, které následovalo, se začalo vléct, až z něj nakonec vypadlo: "Děkuju."

Marianne se zarazila, co mu na to má říct? Rádo se stalo? Po chvíli se se zavrčením, které se ani zpola nepodobalo tomu, které slýchala před chvílí, odlepil ode zdi a stále ji podpíral, aby neupadla. Upravil si kalhoty a pak se zničeným pohledem se k ní znovu přiblížil a opřel si čelo o její.

"Odcházíš?"

"Ano." Knedlík, který jí vyvstal v krku, nebyl nic s tím, jak se cítila.

"Musíš?"

"Ano."

"Vrátíš se?" Kruci, chtělo se jí řvát. Na tohle nemá nervy, už tak je v situaci, kdyby nejradši někoho zmlátila.

"Ano."

"Darie, no tak mluv se mnou," zasténala a uchopila jeho tvář do dlaní. Pevně stiskl víčka, vzal její ruce a políbil je, než na ni upřel zdrcující pohled.

"Kruci, tohle se stát nemělo. To, co jsme tu udělali… Sakra!" Marianne prudce zamrkala, aby zahnala slzení.

"Jsi nepředstavitelný lhář," vypadlo z ní tvrdě, až překvapeně zamrkal. Stále se mračila. "Žárlíš na mě. Miluješ se semnou. Mám tvůj vázací pach všude po těle a stejně mi tu prachsprostě lžeš. Tak co kdybys to na mě vyvalil?" Už otevíral pusu, s pitomě zmateným výrazem, když mu do toho skočila. "Kdo jsem Darie? Hmmm?"

"Marianne?" Povytáhl obočí a zakroutil hlavou.

"Jo, to taky, ale kdo jsem opravdu? Sakra, jen ty víš, jaká jsem, co umím, a fakt si myslíš, že mi nedochází, o co tady jde? Ty útoky, když jsi byl ve světě. Ten odstřelovač, když jsme byli pro Esther. Tvoje postřelení. Darie, já nejsem hloupá, opakuje se to, mám pravdu?" Zaklel a prohrábnul si navlhlé vlasy.

"Trefila jsem se, že?"

"Marianne, nechci, aby ses do toho zapletla. Obzvlášť ty ne! Je to můj zasraný problém, a dokud se to děje, nikdo se mnou není v bezpečí, pochop to, chci tě chránit." Marianne si odfrkla.

"Tvůj problém. Tvůj problém, všechno jen na tobě. Koukej si uvědomit, že je tu fůra dalších lidí, kterým na tobě záleží. Myslíš, že by tě Bratrstvo nechalo ve štychu?" Darius se opřel paží o zeď a podíval se jí zpříma do očí.

"Aha, oni nemají šajn o tom, co se dělo před tím. No tak teď musí vejrat. Darie, měl bys jim to říct, s touhle pitomou nevědomostí, jim akorát ubližuješ, protože to můžou snadno schytat a ani nebudou vědět proč. Hele - "

Uchopila ho za tvář.

" - neříkám, že jsem všemocná, ale nepotřebuju chránit, dokážu se o sebe postarat sama, to bys měl vědět."

Jeho oči ji propíchly. "Právě, že zrovna ty ochránit potřebuješ!"

"Co to zase má být?" Zamračila se.

"Kristepane, Marianne, znám tě a vím, jak šíleně se dokážeš chovat. Mám totiž pořád v hlavě, jak ses vrhla přímo do doupěte k bezduchým, víš? Nezapomněl jsem, a jestli někdo neví jak se o sebe správně postarat, tak jsi to ty. A můžu ti říct, že schází takhle málo, abych Wrathovi nevysypal o tvých nočních dobrodružstvích i na úkor toho, že mě budeš nenávidět. Protože si dokážu zatraceně dobře představit, že by tě někam zavřel. Byla bys naštvaná, zklamaná, ale k čertu, byla bys naživu!"

Zaplál v ní hněv. "Tak o tohle jde. Žádné kecy o tom, jak se nedokážeš otevřít a o tom, že potřebuješ někoho, na koho se můžeš spolehnout. Celou dobu, že jo? Celou dobu jsi věděl, že po tobě někdo jde a tak ses mě při prvních potížích zbavil. Bravo, tím jsi mě ochránil jedna báseň, ale aby bylo jasno, já se zpátky držet nebudu a jestli to řekneš Wrathovi, prostě to popřu. Myslím, že zrovna bude věřit mě, než tobě, vzhledem k tomu fešnýmu monclíku co ti nedávno způsobil." Zvláštní, jak rychle se erotická atmosféra změnila do bojové. Darius se napnul a hlas mu zhrubl.

"Zapomínáš, že mám tvoje zbraně. Mám víc než pádné důkazy."

"Máš houby. Jen hafo šrotu a já jsem princezna. Myslíš, že ti někdo uvěří, že se peru jako voják? Ale prosím tě. O své nemotornosti jsem za těch deset let, co tu žiju, přesvědčila každého. Měl by ses smířit s tím, že v tom nejedeš sám. Jsem tu pro tebe a můžeš se na mě spolehnout. Jestli nechceš, abych ti pomohla vypátrat toho, kdo to dělá, dobře, budu to respektovat, ale přestaň mě od sebe odhánět, je to padlý na hlavu. Sakra, pořád tě cítím, myslíš, že nevím, že umíráš stejnou touhou jako já? Darie, koukej se vzpamatovat, protože já tě v tom nenechám, i kdybych nebyla celá pokrytá vazbou k tobě. Smiř se s tím, nebo taky ne, je mi to fuk." Zamračil se a chvíli pochodoval po kuchyni. Vypadal jako lev v kleci, ušklíbla se.

"A mimochodem, já na tebe taky můžu prásknout to, že po tobě někdo jde a tys to bráchovi nenahlásil. Takže fifty fifty, měl bys mlčet jako ryba. Zavřená nebo ne, nakonec bys zůstal pod zámkem i ty. Wrath by tě nikdy nenechal riskovat."

Zavrčel a Marianne bylo jasné, že k ní zrovna teď nechová příchylné pocity. Ale co, je jí to jedno. Zastavil se u hrany stolu a mávnul rukou.

"Musím myslet."

Povytáhla obočí.

"A to s tebou nejde," dodal. "Budu doma a promyslím si to, ale aby bylo jasno, pustíš se do něčeho na vlastní pěst, může ti být jasné, že to zjistím, hlídám tě jako oko v hlavě a Wrathovi bude jasné, kdo jsi."

Kysele se na ni zašklebil. "Zapomněla jsi na otcovy dýky a dámské bojové prádélko, do kterého bych se nevešel. Marianne, kdybych to vytáhl, tak by mi věřily i myši ze sklepa." Mrknul na ni a odešel z kuchyně.

Mračila se ještě deset minut, než ji napadlo stáhnout si stále vykasanou sukni. Dobře, jak chce, ale její prádélko, ušklíbla se, může taky zmizet, že? A kde nejsou důkazy…