Kapitola dvacátá čtvrtá

"C

o jsi to řekl?" Zsadist zaskřípal zuby. Srala mu na to, že se nechce bavit.

"Nějakej šmejd ho střelil, když jsme byli na stráži v centru. Utekl dřív, než jsme ho chytili. Museli jsme se hlavně postarat o bratra."

Ježíši, Zsadist vypadal vážně. Bála se zeptat na zbytek. Uvědomila si, že se celé její tělo roztřáslo.

Zpozoroval to. "Žije, ale má na mále, je u něj zavřenej Havers už třicet minut. Na převoz na kliniku neměl čas." Věty odsekával jako kusy ledu. "Wrath doktora doslova přivlekl, Beth se zhroutila, je nahoře…" Zbytek už neslyšela, přes dunění bubínků v uších nemohla popadnout dech. Hnala se do patra a pak černým tunelem výcvikového centra. Ať je naživu, jen ať je naživu, víc nechce. Ze rtů se jí řinuly modlitby ve staré řeči a prosila jimi Stvořitelku o zázrak.

Málem se přerazila na mělkých schodech a chvíli se prala se dveřním závorovým mechanizmem. Smetla s sebou regál kancelářského vybavení, které se vysypalo po zemi Tohrovy pracovny, ze které vyběhla a ani se neohlédla. Překlenula bílou chodbu a vplula do dvojitých, prosklených dveří tělocvičny. Všechny hlavy se k ní otočily. Vyjma Phuryho a Zsadista, kteří něco řešili nahoře a Vishouse s Wrathem a Beth, která bude v pokoji, tam byli všichni. Ani se na ně nepodívala a namířila si to přes modré žíněnky k ocelovým dveřím s nápisem NÁŘAĎOVNA/OŠETŘOVNA.

"Ehm, Marianne, myslím, že bys tam neměla chodit…" Přistoupil k ní Butch, vrazila mu do hrudi, aby nepřekážel a ještě zaslechla, jak se polda s žuchnutím rozplácnul na zemi. Vešla do dveří a matně vnímala, jak zařinčely o polici s nunčaky a dalším pracovním materiálem. Narazila právě na Vishouse, který vycházel z FYZIOTERAPIE.

"Stůj, Marianne, tohle není nic pro tebe."

"Jdi mi z cesty," zavrčela a všimla si, že její hlas zní dost šíleně. Nedivila se. Jestli okamžitě neuvidí, že dýchá, tak se zblázní.

Tvář mu zhrubla. "Pro ženy tohle není nejlepší místo."

"Vishousi, padej do hajzlu. Jsem princezna, sestra tvého krále, okamžitě mi ustup z cesty." Slyšela, jak zaskřípal zuby, zamumlal něco, co znělo jako kurva, ale mávnutím rukou uhnul. Dobře pro něj, říkala si, protože by ho to zatraceně mrzelo.

 

Vpadla do dveří a viděla Haverse s krvavou gázou v ruce, jak dokončuje šití. Všude byly trubičky, zkrvavené svorky a další děsivé nástroje. Darius ležel bezvládně na operačním lůžku, pleť bílou, skoro papírově a z úst mu vedla dýchací hadička. V paži infuzní jehlu a na hrudi silnou vrstvu obvazů, které mu tam Havers zrovna balil. Shluk červeně se soustředil u odtoku. Přišel o hodně krve, snad o většinu.

"Ježiši kriste." Přitiskla si dlaň na pusu, aby zdusila výkřik.

"Do hajzlu, kdo ji sem pustil?!" Uslyšela Wrathovo zavrčení a klapnutí dveří. Nemluvil na ni, Vé za jejími zády mu něco zamumlal, po čemž Wrath zaklel.

"Marianne, jdi odtud."

"Sklapni a řekni mi jak je na tom." Bylo ticho. Otočila se na bratra a věnovala mu jediný pohled. No, asi stál za to, protože jeho tvrdost ve tváři povolila.

"Kriticky. Havers tvrdí, že musíme alespoň půl dne počkat, aby nám řekl, jestli to zvládne."

"Je nějaká možnost, že…" Stáhlo se jí hrdlo, když se v doktorově pohledu mihla lítost. Otevíral ústa, že jí odpoví.

"Ne, on to zvládne," prohlásila. "Darius to zvládne. Prostě to tak bude!" Uvědomila si, že mluví sama k sobě a naštěstí jí to nikdo nevyvracel.

Přistoupila k lůžku a chvíli otálela. Možná čekala, že se ošklivá vidina rozplyne a místo ní, se tam zhmotní Darius v plné síle. Sehnula se nad jeho tělo a pohladila ho po vlasech, až skončila na měkce zarostlé tváři. Kdo mu to udělal? Ptala se sama sebe, vypadal tak bezbranně a bože, byl tak chladný.

"Můžete přidat topení? Je mu zima."

"Nemůžeme. Tahle teplota je pro jeho tělo optimální," zabručel Vé. Kousla se do rtu, když si ho cele prohlédla, vypadal tak mrtvě. Setřela mu zpocené čelo, které se znovu zalesklo, když ho na něj políbila a zamokřila slzami.

Musí přežít, nemůže ji tu nechat. Vzpomněla si, co jí řekl, když se s ní rozcházel. Nechce už o nikoho přijít, jestli má někdo odejít, tak chce, aby to tentokrát byl on. Sobec jeden zpropadenej a na ni nepomyslel. Zvládne všechno, nebýt s ním, dokonce se dívat, jak je s jinou, ale nezvládne, aby on nebyl.

 

Hodiny se střídaly jedna za druhou a jeho stav se nezměnil. Bratři se u něj měnili a tiše ho chodili kontrolovat. Co se týče Marianne, tak nemuseli, ona se od něj nehnula ani na okamžik. Mlčky ho prosila a při sebemenší zvýšení tepové frekvence, která se ukázala na monitoru, měla srdce, až v krku.

Krátce po jejím příchodu se za Dariem zastavila i Beth, oči měla zarudlé a tvář sinalou. Bylo znát, že ho v tomhle stavu vidí podruhé a poprvé to na ni silně zapůsobilo. Kriste, chápala ji, nedovedla si představit, co by dělala vidět ho zakrváceného, jak ho bratři vynášejí z escalade a domýšlet si, jak je na tom.

Uběhlo půl dne a doktor všechny informoval jen o tom, že se zatím drží. Doufala, že z jeho hlasu zazní něco povzbudivého, ale chladná profesionalita překryla jakékoliv domněnky. Snažila se být trpělivá, ale pohled na něj ji ničil. Dala by všechno za to být na jeho místě, nebo mu alespoň propůjčit svou sílu.

"Nepomohlo by krmení?" promluvila poprvé na Haverse, který se potuloval po místnosti. Překvapeně zamrkal. Měla dojem, že ho sem bratr zavřel s tím, že odtud odejdou po svých oba, anebo nikdo.

"Zatím ne, princezno. Ale jestli -" nadskočil, když Marianne zavrčela. "Až… až se probere, bude potřebovat nakrmit."

"Proč ho vůbec bratři vozili sem? Neměli ho dovést rovnou na kliniku?"

"Myslím, že blíže bylo sídlo." Marianne se zapřemýšlela. Jo a taky ho tu můžou spíše chránit, ať už před Haversem, tak před možnými útočníky. Tahle myšlenka zůstala viset ve vzduchu. Napadlo ji, jestli by bylo možné…

 

***

 

"Zkoušeli jsme všechno, paní."

"Kdo je teď s ní?"

"Paní Mary." Marianne si unaveně protřela oči, než poslala doggena zpátky do kuchyně. Krk měla ztuhlý od sezení na strohé železné židli a kolem ramen, jak si právě všimla, měla přehozený Wrathův svetr. V dlani jí spočívala Dariova nehybná dlaň a připomínala jí tak včerejší den. Všechno se od základů změnilo. Včera před ním utíkala a dnes se mu snaží být co nejblíže, kdyby mu tak mohla proniknout do snů a našeptávat mu ať se už probudí.

Havers jí řekl, že je jeho tělo moc slabé a probere se, až na to bude připravené, ale kdy to bude?

Nechtělo se jí vzdálit se od něj, měla pocit, jako by ho zrazovala, a když bude takhle daleko, co když si začne myslet, že je úplně sám? Pralo se v ní několik emocí, než se donutila zvednout. Není jen Darius, kdo ji potřebuje. Někde o pár pater výš právě teď pláče její dcera a dožaduje se něčeho, co podle doggenů má být právě její přítomnost.

Sklonila se k němu a pohladila ho po tváři, až ke krku. Vždy, když se ho takto dotýkala, cítila pod prsty jeho tep. Vždy divoce bušil a zpíval po dalších něžnostech, které mu může nabídnout. Dnes byl tichý a klidný, jako by to gesto ani neudělala, jako by její přítomnost ani nevnímal.

"Brzy se vrátím," zašeptala. Možná čekala, že jí odpoví, nebo se alespoň pohne, zamrká, nebo jí stiskne dlaň. Povzdechla si ztrápeně a pomalu se vzdálila, u dveří narazila na přicházejícího Vishouse. Předpokládala, že byl u Daria častěji než ostatní bratři, i přesto že jeho osobu zaznamenala až nyní.

"Musím za Esther, prosím nenechávej ho samotného." Ostrý výraz se z jeho tváře nevytratil, ale přikývl. Naposledy se ještě podívala na nehybné tělo muže, kterého miluje a ptala se sama sebe, jak snadné je v jediném okamžiku ztratit vše.

 

Prošla tunelem a vyběhla schody do patra, našla Mary v kuchyni, odkud se ozýval dětský nářek. Vždy se jí při pohledu na Esther podivně sevřou útroby. Stále si nepřipadala jako rodič a představa, že ten malý uzlíček v Maryině náručí je její, se jí zdála nepředstavitelná. I v Maryině náručí vypadala Esther, tak nějak správně, jako by k ní pasovala. Marianne netušila, jak musí vypadat ona - s malým dítětem v objetí si připadala jako Alenka v říši divů. Uvědomila si, že se podvědomě Esther vyhýbá, jako by se bála, že když si přizná své stanovisko, vše se stane syrově skutečné.

"Ach, konečně. Už jsme nevěděli, co s ní máme dělat." Marianne, stále s pohledem přilepeným na Esther, poděkovala Mary za pomoc a vzala si ji od ní. Připadalo jí divné, že by ona mohla být zrovna klíčem k rozluštění Esteřiny nespokojenosti, ale proč vše nevyzkoušet, že?

Opatrně malou kolébala a zoufale si přála vědět, co dělat. Proč zrovna jí chybí ženské mateřské geny? V nejbližší době neuvažovala o tom, že by se stala matkou, i když prakticky vzato, jednu nevlastní dceru získala vztahem s Dariem, ale ta se o sebe díky bohu, dokáže postarat sama.

Tušila, že ona nebude zrovna výhra, když ani po deseti minutách malá nepřestala plakat. Rozhlédla se kolem - na dřevěném jídelním stole ležela přenosná postýlka, Marianne prohledala přikrývku, když nenašla, co hledala, rozhodla se, že to docela jistě stojí za zkoušku a vložila Esther do tašky. Mary, nebo někdo z doggenů zřejmě zapomněl na dudlík, který se válel na nočním stolku, když byla Anne naposledy v pokoji.

Ještě pár metrů od kuchyně slyšela Esther brečet a znatelně zrychlila krok. Jestli tohle nezabere, tak si neví rady. V pokoji byla tma a nepořádek, jak to nechala, když se odtud kvapně vypravovala za Silviem. Úplně na něj a na celý trapný okamžik zapomněla, vše co s ním prožila, bylo nepodstatné, ve srovnání se zraněným Dariem dole na ošetřovně.

 

Popadla dudlík a zabouchla za sebou dveře. Doběhla do kuchyně v rekordním čase a zarazila se, nad postýlkou našla Rhage.

Vykulila oči a zalapala po dechu. Když to Rhage uviděl, tak se spokojeně zazubil. "To koukáš, mamino, jak se klidní dítka."

Marianne se kysela ušklíbla. "Rhage, věřím, že je vrhací hvězda bomba, ale obyčejné chrastítko by stačilo."

"Fakt? Tak se podívej."

Marianne se nedůvěřivě nahnula a až teď jí došlo, že ustavičný pláč se změnil v mírumilovné ticho a pisklavé žvatlání. Rhage se nahýbal nad postýlkou, v ruce zbraň z pětačtyřiceti gramů nerezové oceli a na tváři vítězoslavný výraz.

"Ale… vždyť…"

"Když jsem byl malý, přitahovaly mě lesklé předměty. Líbí se jí prasátko, které se odráží na peřině. Prostě se jen nudila, to je vše." Chvíli se dívala, jako by potřebovala na vlastní oči potvrdit jeho slova a pokusila se skrýt silný osten žárlivosti, který se jí zabodl do žaludku, až se zastyděla. I Rhage to s malou dokáže skoulet lépe než ona.

"Drž to, víš, ať se nezraní," utrousila a obešla ho. Opřená o linku pozorovala dětské pěstičky, jak se vztahují k třpytivému předmětu a pomněnková očka vzrušeně rozšířená, mluvila za vše. Podívala se na dudlík, který svírala v dlani a položila ho na odkapávač.

Náhle ji přepadl lítostivý pocit: je žena k ničemu i matka k ničemu, není divu, že od ní Darius utekl a dítě jí chce vzít upíří ježibaba.

Došlo jí, že ji Rhage celou pozoruje, až když promluvil. Ten jejich ztracený radar na emoce.

"Jestli tě to upokojí, tak jsem před tím vyzkoušel ještě tucet dalších věcí, než ji upoutala hvězda."

Marianne se nevesele zasmála. "Ale přišel jsi na to."

"Byla to náhoda, vyndal jsem ji z kapsy, když jsem hledal zapalovač a ona ztichla, tak mi to došlo."

Přešla otázku, co proboha chtěl podnikat se zapalovačem a povzdechla si asi moc hlasitě, protože se Rhage nahnul, popadl ji za pas, přitáhnul ji k postýlce. Do ruky jí vložil šestilistou hvězdu s roztečí devět a půl milimetru. Opřela se mu unaveně hlavou o rameno, pro všechny to byl dlouhý den.

"Jsem tak neschopná?"

"To víš, že ne. Jen nejsi zvyklá na malé dítě." Rhage ji jednou paží kolem ramen objal a políbil na čelo.

"Ale tobě to jde."

Hruď mu rozvibroval smích. "Aby taky ne, většina mě přirovnává k malému dítěti. Možná proto si s ní rozumím. Viď prcku?" Esther jako by mu rozuměla, nahlas zapištěla a odkopala přikrývku.

Netušila jestli Rhageův zájem spočívá v dítěti jako takovém, nebo je jí jako většina fascinován. Prostě ryzí zvědavost, být na světě několik staletí dokáže znudit i silnou osobnost. U Rhage nikdo neví a do hlavy mu vidí pouze jeho žena. Netušila jestli se trápí tím, že nemohou mít vlastní dítě, ale pokud ano, obdivuje jeho bezprostřednost.

"Uzdraví se, že jo?" Ucítila, jak jeho tělo ztuhlo a pevněji ji sevřel. "Marianne, nejsem věštec, ale znám Daria a jedno vím určitě, dokud jsi tu ty a Beth, tak se jen tak nevzdá. Dej mu čas, aby se probral."

"To říkal i Havers, neposlouchal jsi tak trochu přes dveře? Nebo ses takhle rozumný narodil?"

Rhage se rozesmál. "Cítím se dotčeně, princezno."

"Sorry, nechtěla jsem tě obviňovat ze špionáže." Rhage jí pocuchal vlasy a dal se na ústup, když se chodbou rozezněly tiché kroky.

"Cožpak špionáž, ale prosím, ať se nikdo nedozví, že jsi mě právě nazvala rozumným, zkazilo by mi to pověst." Marianne zakoulela očima a mávla rukou.

Po chvíli za rohem uslyšela mlasknout polibek a rozhovor. No jo, Rhage zbystřil Mary, občas přemýšlela, jestli je na ni takhle nalepený ze svobodné vůle, anebo mu drak nedává na vybranou. Dospěla k názoru, že asi obojí, to jen ona je věčný outsider.

 

Nakonec se rozhodla vzít malou s sebou. Nemohla snést být daleko od výcvikového centra, měla pocit, že se Dariův stav horší, když není u něj, aby ho chránila. Nechtěla pustit Esther z rukou, ani ho nechat samotného, tak sbalila přenosnou postýlku a nasměrovala své kroky k tělocvičně.

Když otevřela dveře od FIZIOTERAPIE setkala se pohledem s Beth. Byla jí vděčná, že ho nenechala samotného.

"Pořád stejné?" Přikývla a zvedla se, aby uvolnila židli pro Marianne. Rozpačitě přešlápla, načež jí Beht věnovala úsměv.

"Marianne, tátovi je jedno, která z nás tu s ním bude, protože nás miluje stejně, takže se v klidu posaď, Havers tvrdí, že se jeho stav nezměnil, což není zlé." Ale neřekla ani vyloženě dobré. "Chtěla bych se zastavit za Wrathem."

"Díky."

Beth se dotkla její paže, když ji míjela k východu a s tichým cvaknutím za sebou zavřela dveře. Marianne se posadila na nepohodlnou židli a dala si Esther na klín.

"Jak se ti vede?" Vzala Dariovu ruku do své a pohladila ho po hřbetu. "Věřil bys tomu, že u sebe zrovna Rhage našel mateřské sklony? Páni, já také ne. Vypadá jako ten chlápek v reklamě na dětské pleny Huggies. Možná, až se vzbudíš, bys mi mohl věnovat jednu ze svých vrhacích hvězdic, abych je mohla navěšet nad postýlku jako zvonkohru. Koneckonců upíří mimčo má jiné nároky, než to lidské."

Tiše se zasmála. "Máš pravdu, moje hloupé nápady. Ale jednou jsi mi řekl, že moje nápady miluješ. Neřekla jsem ti to, ale já zase miluju, když se mě snažíš poučovat, vážně, a ani trochu mi nevadí, když se na mě zlobíš, protože vím, že mě miluješ." Zamlžil se jí pohled a krk se stáhnul jako svěrák, zavzpomínala na dobu zhruba před dvě stě sedmdesáti lety.

 

Klečela na chladné udusané zemi, která jí lepila bavlněnou látku sukně k holením a držela za ruce Sabine.

"Prosím tě, Sabine, zapřísahám tě, jen mi řekni co je s ním." Sabine uhnula pohledem a Marianne ucítila, jak jí po krku stekla kapička chladného potu. Sabine byla jedna z chovanek kolstor. Byla ještě před proměnou, o pár let mladší než Anne. Dlouhé plavé vlasy se jí na koncích kroutily do prstýnků a vždy je nosila svázané rudou stuhou a překryté tradičním krajkovým závojem, aby byla vyjádřena nevyšší pokora a překryly se tak stopy ženskosti a rozdílů mezi dívkami. Postavu měla nevysokou a křehkou stejně jako obličej. Oči tmavé teple hnědé, kdyby to bylo možné, Marianne by ji považovala za nejbližší přítelkyni. Byla jediná, které Marianne věřila, možná proto, že vyrostla po jejím boku. Sabine věděla o jejím vztahu s vojákem koruny, byla přímo u toho, když se seznámili.

"Sabine, musíš mi to říct."

"Anne, je mi to líto. Sestra mě přinutila všechno jí povědět. Víš, že jsem nemohla lhát, měla podezření. Ten muž, se kterým ses stýkala, porušil zákony a vstoupil na posvěcenou půdu, bylo v pravomoci kolstor, aby zaplatil za svou neuváženost."

"Proboha, to ne." Sabine chápavě stiskla Marianne ruce a lítostivě se na ni zadívala, všimla si, že i v jejích očích jsou slzy.

"Odpusť mi to, ale musela jsem jim to říct."

"Kde… kam…"

"Slyšela jsem, že jeho popel pohřbili dle tradic i přes to, čím se provinil. Jeho duše dlí ve Stínu, ale hmotně odpočívá u domu své matky." Marianne cítila, jak se její tělo zbortilo. Sabine ji konejšila, dokud se její vzlyky neutišily a tělo neochablo. V tu chvíli se část z ní odlomila a zemřela. Dokud to neslyšela z úst Sabine, měla stále jiskřičku naděje, která v okamžiku, kdy vešla do dveří, uhasla a zanikla. Nikdy se už té bolesti nezbavila, žila s ní a připomínala jí ho. Marianne přemýšlela, jestli by to bylo stejné, kdyby přišla o Daria. Oba muži, tolik rozdílní a přesto je spojovala právě láska, kterou k nim Marianne chovala. Nedokázala říct, kterého z nich miluje víc. Rodsteho vzpomínka nikdy nevybledla a Marianne pro ni vždy bude mít zvláštní místo v srdci, cítí, že ho nikdy nepřestane svým způsobem smutně milovat, ale už se dokáže smířit se smrtí a necítit se provinile, že nechává vzpomínky odplout jako vyplakané slzy. Darius jí do života vpadnul neplánovaně a zběsile a rozsvítil ho svými vlastními světly. Když jí poprvé řekl, že ji miluje, bylo to u něj v náručí, bylo to zmučené a upřímné. Ve světle jeho modrých očí se ztrácela a nemusel by jí být nablízku, aby měla přesto pocit, že ji objímá.

Už jednou ztratila milovaný pohled, když otevřela oči při její přeměně. Rodste se na ni díval s tak obrovskou úlevou a láskou, že necítila bolest a pak byl najednou pryč a nezbylo jí po něm vůbec nic, jen vzpomínky na prožitou minulost. Rodste je pryč a teď jí hrozí, že přijde i o Daria. Kolikrát se může ženské srdce rozpadnout, aby stále tlouklo?

 

První pohled směřoval na jeho ruku v té její. Zatajila dech, nebyla jediná, kdo se ho držel. Malinká růžová pěstička dítěte byla obemknuta kolem Dariova palce, který byl třikrát tak velký.

Okouzleně si ji prohlížela. Esther se ho držela a modrá kukadla fascinovaně pozorovala obrovskou snědou dlaň, vedle své drobné tváře.

Prudce s sebou trhla, když v místnosti začal přístroj EKG šílet. Na malém televizním monitoru se ukázalo pár impulzů a pak rovná bílá čára, která z Marianne vysála veškerou naději, jež byla doposud schopna.