Kapitola druhá

"Ahoj, já jsem Sandra." představila se upírka a zářivě se na Alexe usmála.

"Ahoj, já jsem Alex." oplatil jí usměv. Ten její se ještě víc roztáhl. 'Ještě kousek a vypadala by, jako kdyby jí někdo pusu rozřízl. Nebo si ji roztrhne sama.'

"To je tvůj pes?" zeptala se ho. 'No neříkala jsem to? Ale, děvče, metoda 'Tvůj domácí mazlíček je nádherný' je krapet zastaralá.'

"Ano, to je Kety." pohladil svého psa po hlavě. 'Carol, ale to neřeš, pár písmenek… všechna písmenka.'

"Já mám moc ráda zvířata…" další její zářivý úsměv. 'Jasně že máš ráda zvířata, ale na jídelním lístku! Teď už stačí, abys mu navrhla, že mě můžete venčit společně…'

"Takový velký pes asi potřebuje hodně pohybu, viď?" 'Pohyb, blázníš? Kdo by se, prosím tě, obtěžoval? Není totiž nic lepšího, než se celý den jen tak vyvalovat na kanapi a koukat do prázdna!'

"Víš, zrovna jsme se přistěhovali. Máme velký dům a velkou zahradu, určitě by se jí tam líbilo." 'Cože? Vždyť ho zná jen pár minut a už si ho pozívá domů?!'

"Přijdu rád. Máš pravdu, Kety se tam určitě bude líbit." souhlasil Alex. 'To nemyslíš vážně! Pitomé hormony, úplně zastínily pud sebezáchovy, který radil vzít nohy na ramena od té… té… té… upírky!'

"Dobře, budu se těšit!" svůdně na něj mrkla. 'No ne, ona ho balí! Tak to mi scházelo! Na světě je pět miliard lidí a ona si musí za svou příští oběť vybrat zrovna budoucího krále s jedním vlkodlakem jako bonus… To má někdo štěstí!'

Zbytek hodiny už oba mlčeli. Alexovi sice uteklo několik kradmých pohledů k jeho nové sousedce, ale nic jiného se nedělo. Přesto však Kety Sandru bez přestání sledovala a kontrolovala každý její pohyb.

 

Konečně zazvonilo a oba si začali balit své věci. Kety mezitím netrpělivě přecházela kolem lavice. Na její vkus se Alex balil příliš dlouho a zdálo se jí, že i upírka svou činnost úmyslně protahuje.

"Tak ahoj, zase někdy." znovu se na něj usmála a svůdně na něj mrkla. Postavila se, hodila si batoh na záda a ladným krokem odkráčela k východu ze třídy. Alex se za ní ještě pár sekund okouzleně díval.

"Je milá, nemyslíš?" zeptal se svého psa, jako kdyby mu mohl odpovědět. V tu chvíli mohl být rád, že mu nemohla nic říct. Dozvěděl by se totiž něco hodně peprného.

"Tak pojď." pobídl ji a trhl při tom vodítkem. Potom se zadíval na hodiny a překvapeně se nadechnul. Strávil ve třídě víc času, než si myslel a nestíhal se přesunout do další učebny. Sotva vyšel před třídu, rozezněl se zvonek oznamující další hodinu a Alex se plnou rychlostí rozběhl o dvě patra výš.

 

Do třídy vešel těsně před učitelkou, která si ale jeho pozdního příchodu všimla. Obdařila ho zamračeným pohledem, ale jinak to nijak nekomentovala a začala hodinu. Carol v duchu děkovala bohu, že tuto hodinu nemá Alex s žádným z upírů. Stejně jako i u těch dalších, které sice upírka také navštěvovala, ale už neseděla vedle něj. Jediné, co Carol vadilo, bylo to, jak s ním beze studu flirtovala.

 

Zazvonilo na konec páté hodiny a polovina školy se s velkým rámusem, dupáním a překřikováním přesouvala do školní jídelny. Do toho se občas ozval křik někoho z učitelů, kteří se snažili, neúspěšně, tuto hladovou smečku uklidnit a alespoň trochu ukáznit.

Alex nad tím jen nevěřícně zakroutil hlavou. Sám si z batohu vytáhl misku se svým obědem, který v tu ránu, co odklopil víko, provoněl celou třídu. Pohodlně se opřel o opěradlo své staré, dřevěné, dosluhující židle a pustil se do jídla. Carol se rozhodla, že začne čerpat jednu ze svých výhod, které jí plynuly ze psí podoby. Došla před Alexe, našpicovala uši, trochu vyplázla jazyk, hlavu naklonila na stranu, tiše zakňučela a upírala při tom na něj své oříškové oči. Žádný účinek, Alex byl plně zabrán do opakování látky na příští hodinu, vůbec si svého psa nevšímal.

Carol v duchu protočila očima, postavila se a čumákem několikrát šťouchla Alexe do kolene. Když si byla jistá, že ji vnímá, opět se usadila do pozice 'jedna'.

"Copak, máš hlad?" zeptal se jí se smíchem a podrbal ji přitom za ušima. Postavila se, začala zuřivě vrtět ocasem a s jazykem skoro až na zem hypnotizovala Alexovu misku s obědem. Nezaměnitelné gesto souhlasu, které samozřejmě pochopil.

Znovu se zasmál a hodil jí kousek masa. Ještě ve vzduchu ho chytila a začala zuřivě kousat. Kuřecí, mňam. Její nejoblíbenější.

Dožvýkala a znovu upřela svůj pohled na misku. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a po chvilce se zmocnila dalšího sousta. Alex to pobaveně pozoroval a úplně zapomněl, že by se měl učit nebo dokonce jíst.

"Tak a co mám teď sníst já?!" vyhuboval jí, když zjistil, že jí dal většinu svého poledního jídla. Ovšem výraz jeho tváře nebyl vůbec naštvaný, bylo patrné, že se zlobí jen na oko. Celé to ještě potvrdil tím, že ji opět pohladil po hlavě. Přesto se Carol s tichým kňučením přiblížila ke svému pánovi, stáhla ocas a sklopila uši.

"Vždyť já se na tebe nezlobím." začal hned smířlivým hlasem a poklekl, aby ji mohl obejmout okolo krku. Když ji pustil, řekl: "Takže na to zapomeneme, jo?" natáhl před sebe dlaň, do které mu plácla svou tlapou a jako ujištění mu ještě oblízla obličej.

 

Po poslední hodině spolu bok po boku sešli dolů do skříněk pro boty a mikinu, cestou se ještě Alex zastavil v bufetu, kde si koupil alespoň rohlík. Překvapilo ji a zároveň rozzuřilo, když zacítila, že na něj někdo čeká. Někdo, kdo měl do člověka opravdu daleko.

"Alexi!" rozezněl se chodbou její zvonivý hlas. Několik okolo stojících kluků se po jeho majiteli okouzleně otočilo, Carol se však z něj dělalo nevolno.

"Sandro." odpověděl jí Alex na pozdrav, když po dost dlouhé době opět našel hlas. "Rád tě opět vidím."

"Já tebe taky!" začala se k němu lísat jako mazlivý kocour. "Víš, chtěla bych se tě na něco zeptat. Potřebovala bych s něčím pomoct…" Po tomto prohlášení Carol našpicovala uši a pozorně poslouchala. Co může upírka chtít po obyčejném člověku?

"Samozřejmě. O co jde?" Ke Carolinu zhnusení se Alex začal až příliš zajímat o upírku před sebou.

"Víš, já jsem tu nová a nějak jsem nepochopila učivo, které tady zrovna probíráte. Nemohl bys někdy přijít ke mně a vysvětlit mi to?" zamrkala na něj svůdně svými dlouhými řasami. Alex na ni jen okouzleně zíral. Bylo jasně vidět, jak mu její zájem o něj lichotí.

"No tak dobře. Kdy mám přijít?" reagoval trochu rychleji, než bylo potřebné. Sandra po něm hodila další ze svých dech beroucích úsměvů.

"Hodí se ti to zítra?"

"Budu tam." souhlasil Alex okamžitě.