2. kapitola

NĚCO TU BYLO ŠPATNĚ.

  Cameron byla uvězněna ve svém hotelovém pokoji skoro dvě hodiny, když chicagská policie začala s vyšetřováním. Věděla toho o hodně o standardním výslechu, ale tohle nebylo normální vyšetřování. Pro začátek, nikdo jí nic neříkal. Policie přišla krátce poté, co ji doprovodila hotelová manažerka do jejího pokoje. Mírně plešatý a výstřední muž ve středním věku se Cameron představil jako detektiv Slonsky, který se posadil do křesla v rohu hotelového pokoje a sepisoval výpověď o tom, co Cameron tu noc slyšela. Sice měla dvě sekundy soukromí na to, aby na sebe hodila kalhoty z jógy a podprsenku, ale i tak jí přišlo velmi trapné být vyslýchána policií na rychle ustlané posteli.
První věc, kterou si všiml detektiv Slonsky, byla poloprázdná sklenice vína, kterou si objednala od hotelové služby na pokoj a která už stála na stole několik hodin. Samozřejmě, to následovalo k několika předběžným otázkám ohledně její konzumace alkoholu v průběhu večera. Poté, co se jí zdánlivě podařilo přesvědčit Slonského, že NE, ona není pod vlivem alkoholu a ANO, její výpověď je alespoň trochu spolehlivá, musela Cameron okomentovat, že Slonsky se představil jako "detektiv" místo "úředníka". Zeptala se ho, jestli patří do oddělení vražd. Když už nic jiného, chtěla alespoň vědět, co se stalo s tou dívkou v pokoji 1308.
Slonsky ji obdařil jen upřeným a odměřeným pohledem. „Já jsem ten, kdo klade otázky, slečna Lyndeová."
Cameron právě dokončovala její výpověď, když další, prostě oblečený detektiv, strčil hlavu do pokoje. „Slonsky, potřebujeme vás tady,“ kývl k vedlejšímu pokoji. Slonsky vstal a znovu jí obdařil dávkou strohého pohledu. Zajímalo jí, jestli si tenhle výraz nacvičoval doma před zrcadlem.
„Ocenil bych, kdybyste zůstala v tomto pokoji, než se vrátím,“ řekl jí.
Cameron mu věnovala úsměv. „Samozřejmě, Detektive.“ Přemýšlela, jak by se o tom něco více dozvěděla, ale stále nebyla v pozici, kdy by mohla klást otázky. Zatím. Pracovala kolem policistů celý její život a měla vůči nim velký respekt za to, co dělali. Úsměv znamenal, že k ní se nedostanou. „Rada pomohu, jak jen to bude možné.“
Slonsky si ji podezřívavě prohlédl, pravděpodobně se pokoušel najít náznak sarkasmu v jejím hlase. Už toho pohledu začínala mít plné zuby. „Jen zůstaňte ve svém pokoji," řekl, když odcházel z pokoje.
Podruhé viděla detektiva Slonského o půl hodiny později, když vstoupil do jejího pokoje, aby jí oznámil, že vzhledem k určitému "neočekávanému vývoji", musí zůstat ve svém pokoji déle, než se předpokládalo a přede dveřmi bude stát ochranka. Detektiv dodal, že "je to nutné" a že nemá používat svůj mobilní telefon ani hotelovou linku, dokud "oni" neskončí s jejím výslechem.
Poprvé za tu dobu, co tu byla, si uvědomila, že má asi potíže. „Jsem v tomto případě považována za podezřelou?“ zeptala se Slonského.
„To jsem neřekl.“ Všimla si, že to není oficiálně NE.
Jak se Slonsky obrátil k odchodu, vytasila na něj s další otázkou. „Kdo jsou oni?"
Podíval se přes rameno: „Promiňte?“
„Řekli jste, že nemám nikam volat, dokud oni neskončí s mým výslechem,“ Cameron odpověděla. „Koho jste měl na mysli?"
Detektivův výraz říkal jasně, že neměl žádný zájem odpovědět jí na tuto otázku. „Vážíme si vaši následující spolupráce, slečno Lyndeová. To je zatím vše, co vám teď můžu říct.“
Po několika minutách, co Slonsky odešel, se Cameron podívala ven přes kukátko a opravdu - spatřila jen zadní část hlavy nějakého muže, pravděpodobně strážníka, který byl umístěn před jejími dveřmi. Odešla ode dveří a šla si zpátky sednout na postel. Cameron mihla očima hodinky a viděla, že už je skoro 7:00 hodin ráno. Zapnula televizi, vždyť Slonsky neřekl nic o tom, že se nemůže dívat na televizi a navíc doufala, že možná spatří něco ve zprávách o tom, co se tu děje.
Stále mačkajíc tlačítka na dálkovém ovladači, se snažila vyřešit, jak se dostat přes tu proklatou uvítací stránku hotelu "vítejte", co se objevilo na obrazovce, když se dveře do jejího pokoje otevřely ještě jednou.
Slonsky strčil dovnitř hlavu. „Omlouvám se, ani žádná televize. "
A zavřel za sebou dveře.
„Pitomé tenké zdi," zamumlala polohlasně Cameron. Ne, že by někdo poslouchal. Tak ještě jednou…
„Mohu si alespoň číst knihu, detektive Slonsky?" zeptala se prázdného pokoje.
Chvíle ticha…
Pak se ozval hlas zpoza dveří z chodby. „Jistě."
Zdi byly skutečné tak tenké. Cameron mohla momentálně slyšet slabý náznak úsměvu  v jeho odpovědi.

„Už to začíná být směšné. Mám svá práva, víte?“ Cameron stála naproti policistům střežících dveře svého hotelového pokoje, a tak se rozhodla získat pár odpovědí.
Mladý policejní úředník soucitně přikývl. „Já vás chápu, madam a omlouvám se, ale plním jen rozkazy.“ Možná to bylo díky její frustraci nad tím, že je jako v kleci svého hotelového pokoje, kde je uzavřená už pět- ano, pět - hodin. Ale Cameron měla chuť uškrtit toho chlapa, jestli jí ještě jednou řekne madam. Bylo jí třicet dva – ne šedesát. I když, už se vzdala práva, aby na ní někdo volal ,slečno‘ někdy v tu dobu, kdy uvažovala o dvaceti dvouletým policistovi jako o dítěti.
Rozhodnutí zaškrtit policistu pravděpodobně není nejlepší způsob, jak odejít, protože zřejmě desítky dalších stáli přímo před jejími dveřmi. (Nemohla to říci s jistotou, neměla ani dovoleno se podívat ven na chodbu, natož udělat krok ven) Cameron se rozhodla pro jinou taktiku.
Muž - tedy chlapec zřejmě udělal vše, co po něm chtěla autorita. „Podívejte, pravděpodobně jsem to měla zmínit dřív, ale jsem asistentkou právníka. Pracuji v kanceláři v Chicagu a …“
„Pokud žijete v Chicagu, proč trávíte noc v hotelu?“ přerušil jí chlapec.
„Vlastně jsem si nechala předělávat podlahy ve svém domě. Chtěla jsem říct, že –“
„Opravdu?" zdálo se, že ho to zaujalo, „protože já jsem se snažil najít někoho na předělání mé koupelny. Ti lidé, kteří vlastnili ten dům přede mnou, tam dali bílý a černý mramor a zlaté doplňky. To místo vypadá jak stránka z Playboye. Mohu se zeptat, jak jste našla firmu, která by to zvládla?“
Cameron naklonila hlavu. „Snažíte se odběhnout od tématu, nebo se vážně tak zajímáte o rekonstrukci Vaší koupelny?"
„Možná ta první možnost. Měl jsem dojem, že jste se právě chystala mluvit o něčem vážném."
Cameron musela skrýt svůj úsměv. Chlapec - policista nemusel být až takový zelenáč, jak si myslela.
„Jde o to,“ řekla mu, „nemůžete mě tu držet proti mé vůli, zejména když už jsem dala svou výpověď detektivu Slonskému. Vy to moc dobře víte, a co je důležitější, vím to i já. Je jasné, že se tu děje něco zvláštního. Já jsem ochotná spolupracovat a vy mi můžete dát trochu volnosti a nějaké odpovědi, pokud očekáváte, že já tu budu čekat. A pokud nejste člověk, který mi může dát nějaké odpovědi, v pořádku, ale pak bych byla ráda, pokud byste mohli najít Slonského nebo někoho, kdo by byl ochotný se mnou mluvit.“
Policista nebyl zas až tak nesympatický. „Podívejte, vím, že jste tu uvízla v tomto pokoji, ale lidi z FBI řekli, že budou s vámi mluvit hned, jakmile dokončí práci vedle."
„Takže to tu vyšetřují lidi z FBI, že?"
„Pravděpodobně jsem Vám to neměl říkat.“
„Proč oni mají tu pravomoc rozhodovat?“ naléhala Cameron, „je to případ vraždy, ne?“
Policista už podruhé nenaletěl. „Je mi líto, paní Lyndeová, ale mám svázané ruce. Agent má na starosti vyšetřování a konkrétně řekl, že o tom s vámi nesmím mluvit.“
„Pak si myslím, že bych měla mluvit s agentem, co vede vyšetřování. Kdo to je?“
Jako zástupce pro severní obvod v Illinois, pracovala s mnoha agenty FBI v Chicagu.
„Nějaký speciální agent - nezachytil jsem jeho jméno," odpověděl důstojník. „I když si myslím, že by vás mohl znát. Když mi nakázal, abych hlídal tento pokoj, řekl, že se cítil špatně, že tu budu s vámi tak dlouho."
Cameron se pokoušela nijak nereagovat, ale moc se jí to nevedlo. Pravda, nepřátelila se s velkým množstvím agentů FBI s nimiž pracovala - hodně z nich ji stále obviňovali z toho incidentu před třemi let - ale s výjimkou jednoho konkrétního agenta, který byl naštěstí míle vzdálený v Nevadě do Nebrasce, nevěděla o nikom jiném, kdo by jí neměl rád za její prostořekost.
Policista vypadal omluvně. „Jestli Vás to zajímá, nemyslím si, že jste tak špatná."
„Díky. A tento neznámý speciální agent, který si údajně myslí, že mě zná, Vám neřekl nic jiného?"
„Jen to, že bych měl jít za ním, pokud začnete chovat podrážděně,“ pohlédl na ní.  „Jste teď podrážděná, že?"
Cameron si založila ruce na prsou. „Ano, to jsem.“ A ani to nehrála. „Běžte najít toho agenta, ať je to kdokoliv, a řekněte mu, že tato nervózní žena v pokoji 1307, je hotová z toho kolem sebe. A řekněte mu, že bych to velmi ocenila, zda by mohl zabalit svůj malý výlet vedle a snížit se k tomu, aby se mnou mluvil osobně. Protože já bych moc ráda věděla, jak dlouho očekáváte, že tu budu nečinně sedět a čekat.“
„Tak dlouho, dokud budu chtít, paní Lyndeová,“ ozval se ode dveří.
Cameron musela jít zpět ke dveřím, ale ten hlas by poznala kdekoli – tichý a hladký jako samet.
To není možné.
Otočila se a spatřila muže stojícího na druhé straně místnosti od ní. Vypadal přesně tak, jako když ho viděla naposledy před třemi lety: vysoký, tmavý a zamračený.
Ani se nesnažila zakrýt nepřátelství v jejím hlase. „Oh, Agent Pallas. Netušila jsem, že jste zpět ve městě… jak bylo v Nevadě?“
„V Nebrasce,“ z jeho ledového pohledu Cameron poznala, že den, který už teď byl šílený, bude nejmíň padesátkrát horší.