Kapitola Druhá

Mohutné vojenské boty nesly Zsadista uličkou za Tržní ulicí, těžké podrážky rozdupávaly zamrzlé kaluže ledové břečky a drtily zledovatělé rýhy ve stopách pneumatik. Byla neproniknutelná tma, protože v cihlových budovách po obou stranách nebyla okna a měsíc zakryla mračna. A přesto, jak tam o samotě kráčel, bylo jeho noční vidění dokonalé, pronikalo vším. Přesně jako jeho vztek.

Černá krev. Potřebuje víc černé krve. Potřebuje si v ní smočit ruce a zacákat si s ní obličej a potřísnit oblečení. Potřebuje, aby se oceány černé krve rozlily po zemi a vsákly do hlíny. Na počest Belliny památky prolije krev bezduchých, všechny ty mrtvé obětuje jí.

Věděl, že Bella už nežije, v hloubi srdce věděl, že určitě zahynula nějakým hrůzným způsobem. Proč se tedy pokaždé znovu vyptává těch darebáků, kam se poděla? Sakra, neví to. Je to prostě to první, co mu přijde na jazyk, aťsi sám sobě sebevíckrát opakoval, že už je po ní.

A bude se těch zbabělců vyptávat dál. Chce vědět, kde a jak a čím ji odpravili. Ty informace ho budou jen užírat, ale potřebuje to vědět. Musí to vědět. A jeden z nich nakonec promluví.

Zet se zastavil. Zavětřil. Modlil se, aby mu do chřípí vnikla vůně dětského pudru. Krucinál, už to nevydrží... pořád nevědět.

Pak se ale ošklivě zasmál. Jo, houby to nevydrží. Díky stovce let pečlivého výcviku u Paní neexistuje nic, co by nepřežil. Fyzická bolest, duševní utrpení, drtivé hlubiny ponižování a degradace, beznaděj, bezmoc. To znám, to už tady bylo.

Takže přežije i tohle.

Vzhlédl k obloze, a jak zaklonil hlavu, zakymácel se. Hbitě se opřel o kontejner na odpadky, pak se zhluboka nadechl a čekal, jestli ten pocit opilosti přejde. Smůla.

Čas krmení. Už zase.

Zaklel a doufal, že vydrží ještě pár nocí. Jasně, vláčel už dva týdny své tělo po světě jen silou vůle, ale to nebylo nic neobvyklého. A dnes v noci prostě nechtěl řešit krvežíznivost.

No tak, no tak... Soustřeď se, ty bastarde.

Přiměl se jít dál, kráčel uličkami centra města, proplétal se nebezpečným městským bludištěm Caldwellu, oblastí newyorských klubů a drogových doupat.

Ve tři ráno už tolik žíznil po krvi, až si připadal, jako by byl namol, a to byl jediný důvod, proč to vzdal. Nedokázal snášet tu odloučenost, otupělost těla. Příliš mu připomínala opiové omámení, ke kterému byl nucen násilím jako otrok krve.

Co nejrychleji zamířil do ZeroSum, současného pajzlu Bratrstva v centru. Vyhazovači ho nechali předběhnout čekající frontu - snadný vstup byl jednou z výhod těch, kteří utráceli tolik peněz jako bratři. Sakra, už jen Phuryho návyk na červený kouř stál pár táců měsíčně a Vé a Butch si potrpěli jen na ten hukot, který navozoval nejkvalitnější alkohol. A pak tu byly pravidelné nákupy samotného Zet.

Uvnitř klubu bylo horko a tma, jakási vlhká, tropická jeskyně, jejíž vzduch rozechvívalo techno. Lidé se tlačili na tanečním parketu, cumlali kruhová lízátka, lokali vodu, potili se při pohybu mezi pulzujícími pastelovými lasery. Všude kolem se ke stěnám tiskla těla, ve dvojicích nebo trojicích, svíjela se, dotýkala.

Zet zamířil do VIP salonku a lidská horda se před ním rozestupovala, rozdělovala se jako roztržený samet. Ačkoliv byla ta přehřátá těla napuštěná extází a koksem, zbylo v nich ještě dost pudu sebezáchovy, aby v něm rozpoznala připravenou, čekající rakev.

Vzadu ho vyhazovač bzučákem vpustil do nejlepších prostor klubu. Zde, v relativním klidu, bylo rozmístěno ve velkých rozestupech dvacet stolů s měkce čalouněnými lavičkami, jen na jejich černé mramorové desky dopadala bodová světla od stropu. Box Bratrstva byl hned u nouzového východu a Zsadista nijak nepřekvapilo, když tam uviděl sedět Vishouse a Butche; oba před sebou měli panáky. Phuryho sklenka martini stála úplně opuštěně.

Nezdálo se, že by ti dva spolubydlící měli radost, že ho vidí. Ne... Vypadalo to, že jsou smířeni s jeho příchodem, jako by doufali, že se zbavili břemene, a on jim to teď celé pokazil.

"Kde je?" zeptal se Zet a ukázal na martini svého dvojčete.

"Kupuje vzadu červený kouř," řekl Butch. "Došly mu O-Z."

Zet si sedl na levou stranu lavice a opřel se, aby se vyhnul světlu, dopadajícímu na lesklý stůl. Když se rozhlédl, rozeznával tváře bezvýznamných cizinců. Sekce VIP měla tvrdé jádro štamgastů, ale žádný z těch, co tady utráceli velké peníze se valně nebavil s osobami mimo svou uzavřenou společnost. Po pravdě řečeno, v celém klubu panovala atmosféra "neptej se, nevykládej", což byl jeden z důvodů, proč sem bratři chodili. I když byl vlastníkem ZeroSum upír, nesměli se honosit tím, co jsou zač.

Zhruba během posledního století si Bratrstvo černé dýky zvyklo tajit v rámci upíří rasy svou totožnost. Ledacos se povídalo, samozřejmě, a civilisté znali pár jejich jmen, ale všechno se drželo v tajnosti. S utajením se začalo, když se rasa asi před sto lety rozpadla a vznikla tragická nedůvěra v rámci jednotlivých druhů. Teď tu však byl ještě další důvod. Bezduší mučením vymáhali z civilistů informace o Bratrstvu, takže bylo nezbytně nutné držet se při zemi.

V důsledku toho si těch několik upírů, kteří v tomhle klubu pracovali, nebylo jisto, zda ti velcí upíři v kůži, kteří vzadu nasávají a rozhazují bankovky, jsou členy Bratrstva. A naštěstí jim společenské zvyklosti, když už ne to, jak bratři vypadali, bránily klást otázky.

Zsadist netrpělivě poposedl v boxu. Nenáviděl ten klub; opravdu nenáviděl. Vadilo mu být v tak těsné blízkosti tolika těl. Nenáviděl ten hluk. Pachy.

Ve štěbetavém propletenci přistoupila ke stolu bratrů trojice lidských žen. Ty tři byly dnes v noci v práci, ačkoliv to, co servírovaly, se do sklenice nevešlo. Byly to typické nóbl prostitutky: prodloužené vlasy, falešná ňadra, obličeje vymodelované plastickým chirurgem, oblečení, jako by na ně někdo nastříkal sprejem. V klubu bylo takových plno, obzvlášť ve VIP sekci. Reverend, který ZeroSum vlastnil a řídil, věřil v obměňování produktů jakožto obchodní strategii - kromě alkoholu a drog nabízel také ženská těla. Upír rovněž půjčoval peníze a měl tým bookmakerů a bůhví, jaké služby ještě nabízel své převážně lidské klientele v zadní kanceláři.

Jak se ty tři prostitutky usmívaly a rozprávěly, nabízely se ke koupi. Žádná z nich však nebyla tím, co Zet hledal, a Vé ani Butch o ně také nestáli. Dvě minuty nato ženy zamířily k dalšímu boxu.

Zet byl zatraceně hladový, ale pokud šlo o krmení, nebyla s ním řeč.

"Ahoj, fešáci," řekla jiná žena. "Nehledá někdo z vás společnost?"

Vzhlédl. Tahle lidská žena měla tvrdou tvář a také tvrdé tělo. Oblečená byla v černé kůži. Oči měla skelné. Vlasy krátké.

Dokonalá.

Zet vsunul ruku do kaluže světla na stole, zvedl dva prsty, pak dvakrát klepl kotníky o mramor. Jak začali Butch a Vé poposedávat, jejich napětí ho dopalovalo.

Upírka se usmála. "No dobrá."

Zsadist se předklonil a ukázal v plné parádě, bodové světlo padlo na jeho tvář. Obličej kurvy ztuhl, o krok ucouvla.

V tom okamžiku vyšel z dveří nalevo Phury, v malebné hřívě jeho vlasů se odrážela proměnlivá světla. Hned za ním kráčel drsňácký upír s čírem: Reverend.

Když ti dva přistoupili ke stolu, majitel klubu se upjatě usmál. Očím barvy ametystů neuniklo nic z prostitutčina zaváhání. "Brej večer, pánové. Jdeš někam, Liso?"

Lise se vrátilo frajerské furiantství. "Kam bude chtít, šéfe."

"Správná odpověď."

Dost těch keců, pomyslel si Zet. "Ven. Hned."

Otevřel nouzový východ a následoval ji do uličky za klubem. Prosincový vítr profoukl volnou bundu, kterou si oblékl, aby zakryl své zbraně, ale chlad mu nevadil a Lise také ne. I když jí ledové poryvy cuchaly krátce ostříhané vlasy a byla skoro nahá, čelila mu bez zachvění, s bradou zdviženou.

Když už se zavázala, byla na něj připravená. Skutečná profesionálka.

"Uděláme to tady," řekl a vstoupil do stínu. Vyndal z kapsy dvě stodolarové bankovky a podal jí je. Zmačkala je v prstech, než nechala peníze zmizet v kožené sukni.

, Jak to chceš?" zeptala se, přisunula se k němu a vztáhla ruce k jeho ramenům.

Otočil ji tváří k cihlové zdi. "Dotýkání obstarám já. Ne ty."

Tělo se jí napjalo a její strach ho zašimral v nose, sírově čpavý. Hlas ale měla silný. "Dávej bacha. Vrátím se s modřinami a uštve tě jako zvíře."

"Neboj. Vyjdeš z toho bez následků."

Stejně ale byla vyděšená. A on byl vůči jejím emocím požehnaně otupělý.

Strach u ženy bylo obvykle to jediné, co ho dokázalo rozparádit, jediná možnost, aby mu to v kalhotách ztvrdlo. Poslední dobou však ten spouštěč nefungoval, což mu nevadilo. Nesnášel reakci té věci za zipem, a protože většina žen z něj byla podělaná strachy, procitalo to daleko častěji, než chtěl. Vůbec to nebylo lepší. Do háje, byl patrně jediný upír na planetě, který toužil být impotentní.

"Nakloň hlavu ke straně," řekl. "Ucho k rameni."

Zvolna poslechla, nastavila mu krk. Právě proto si ji vybral. Krátké vlasy znamenaly, že se nebude muset ničeho dotýkat, aby si proklestil cestu k cíli. Hrozně nerad se jich kdekoli dotýkal rukama.

Když zíral na její hrdlo, žízeň sílila a tesáky se mu prodlužovaly. Bože, byl tak vysušený, že by ji dokázal docela vypít.

"Co chceš dělat?" vyštěkla. "Kousneš mě?"

"Jo."

Vyrazil rychle a přidržel ji, když se zmítala. Aby jí to usnadnil, upokojoval ji myšlenkou, uvolňoval ji, přiváděl ji do jakéhosi opojení, které nepochybně velmi dobře znala. Zatímco se zklidňovala, polykal, kolik mohl, aniž by zakašlal, a cítil z její krve chuť koksu a alkoholu a také antibiotik, která brala.

Když skončil, olízl stopy vpichů, aby se urychlil hojivý proces a aby nevykrvácela. Pak jí zvedl límec, aby zakryl kousnutí, vymazal se z její paměti a poslal ji zpátky do klubu.

Když znovu osaměl, sesul se na cihlovou zeď. Lidská krev byla velmi slabá, stěží mu dávala to, co potřeboval, ale nehodlal pít od upírek vlastního druhu. Už ne. Nikdy.

Vzhlédl k obloze. Mraky, z nichž se prve spustila chumelenice, zmizely, a mezi budovami bylo vidět pruh jasného jehelníčku hvězd. Souhvězdí mu sdělovala, že už může být venku jen dvě hodiny.

Když nabyl sil, zavřel oči a přenesl se na jediné místo, kde toužil být.

Díkybohu, ještě zbývalo dost času, aby tam dorazil. Aby tam byl.