Kapitola devatenáctá

dy?" vydechla a divila se, že ze sebe dokázala vypravit slovo. Hlas měla tenký jako vlásek a zněl přiškrceně.

"Před hodinou," promluvil za ní Silviův unavený hlas, "napadla sestru a vzala jí injekci. Vpustila do ní vzduch a - "

"Dost, proboha!"

Povolila sevření rukou, když si uvědomila, že pořád drží dítě v náruči. To se domáhalo pozornosti a mlelo se na všechny strany. Cítilo, že něco není v pořádku a určitě už mělo také hlad. Co si jen počne? V hlavě měla naprosto prázdno a nedokázala se soustředit na dvě věci zároveň. Vždyť udělala v jeden den z děvčátka sirotka. To je tak… nedokázala najít slova. Zhoupl se jí žaludek a nevolnost se začala probojovávat. Polykala a cítila, jak se tělo brání emoci, která se drala na povrch. Slyšela, že na ni Silvio mluví a o kratičký moment později přiběhl i Havers.

Vždyť se jí úplně točí hlava, zavrávorala a někdo ji podchytil za loket, než stačila spadnout. Za celý den u ní proběhla spousta změn, emoce u ní lítaly jako na houpačce a měnily se z čiré hrůzy, až do nefalšovaného štěstí a zase nazpět. Tělo jí začínalo vypovídat službu, v jednu chvíli si dokonce nebyla jistá, jestli jí paže fungují správně. Neměla by držet dítě, když je v tomhle stavu. Havers přemýšlel stejně a pokusil se jí malou odebrat. Jen co ucítila, že se teplé tělíčko vzdaluje od její bolavé duše, vše se v ní zlomilo.

"Ne! Nesahejte na ni! Nikdo se jí nedotkne, jděte pryč," zaječela a uskočila stranou i s plačícím tvorečkem, kterého vylekala stejně jako všechny kolem. Viděla, jak k ní přistupují se zdviženýma rukama v obraném gestu a tenhle jejich zasraný přístup ji akorát popouzel. Vycenila zuby a zavrčela: "Nepřibližujte se, rozumíte?" Nevěděla, co cítí a nemohla si roztřídit myšlenky, avšak jediné, co vnímala, byla potřeba ochránit to dítě. Slíbila to Blanche a ona je teď mrtvá. Mrtvá její vinou. Ale dítě žije a nikdo mu neublíží, i kdyby měla půlku nemocnice povraždit holýma rukama.

 

Slyšela, jak se za ní někdo plíží a nemocniční plášť se mu vlní podél těla, při každém kroku. Filtrovala hlasy, které ji nabádaly, aby předala dítě do rukou vyškolených doktorů a soustředila se jen na klapání podrážek bot tichošlápka. Váha nebyla mužská, slyšela klapot menších podpatků polobotek. Když se osoba dala za jejími zády do pohybu, uhnula stranou a podkopla jí nohy. Plavovlasá sestra spadla přes nemocniční stolek na Haverse a injekční stříkačka se rozkutálela po linoleu na podlaze. Marianne zavrčela, to poslední co by si přála, by bylo, aby do ní pumpovali nějaké uklidňující koktejly.

"Tohle už nezkoušejte. Odcházíme a nepokoušejte se mě zadržet!" vyštěkla a začala couvat z pokoje do nemocniční chodby. Nedokázala myslet, aby racionálně zhodnotila situaci, jednala zcela pudově a zrovínka ten se v ní momentálně bouřil a řval, že sebe i dítě musí dostat do bezpečí. Sotva udělala dva kroky, těla v bílém se pohnula jejím směrem.

"Říkala jsem vám, abyste se nehýbali!"

"Marianne uvažujte, tohle není řešení." Promluvil Silviův hlas a Marianne po něm šlehla zrazeným pohledem, nečekala, že zrovna on bude stát proti ní. Někde hluboko uvnitř tušila, že tu něco nehraje a ti lidé to nemyslí zle, ale mlhavá clona před očima byla příliš silná, aby přes ni prohlédla. Všimla si, že jí tečou slzy.

"Předejte dítě tady Haversovi, aby ho prohlédl, jestli je v pořádku, přece nechcete, aby se mu něco stalo, sama jste se o něj bála a chtěla jste mu pomoct."

Chodbu naplnil její hysterický smích. Jo, to chtěla a udělala to mistrně, připravila ho o oba rodiče. Letmo pohlédla na uplakané děvčátko, které vnímalo situaci jako něco špatného, ale vypadalo v pořádku, nemělo nikde ani oděrku. Bylo jasné, že má hlad, ale nebylo to nic, co by Havers musel řešit ambulantně.

Zapíchla pohled do jeho brýlí z želvoviny. "Ještě krok a bude vás to mrzet, doktore!" Havers se zastavil a neklidně se podíval na Silvia, byla v tom zoufalá prosba.

Proboha, oni si snad myslí, že Marianne přeskočilo a Silvio má vyjednávat. Jo, to přesně si mysleli. Zvlášť, když si Silvio prohrábnul vlasy na čele a smetl si z očí nazrzlý pramen, ten se mu zaleskl potem. Nasadil klidný, profesionální výraz jakým jedná s narušenými psychopaty. Nikdy si o něm nemyslela, že je idiot, ale momentálně měla chuť mu jednu vrazit. Cožpak to nechápe? Ona jen chce, aby bylo dítě v pořádku, to chtějí taky, nebo ne? Tak proč jí nedají pokoj? Ty zelené oči ji vybízely, aby se podvolila jemnému nátlaku a dala dítě z ruky, jenže ty oči byly stejné jako kterékoliv jiné a chtěly, aby odložila něco, co přísahala, že ochrání, ale jak by to mohla splnit, když jí to chtějí vzít?

 

Ještě než otevřel ústa, aby začal s akademickou přednáškou psychologie, odskočila z prahu a jedním kopnutím jim přirazila dveře před nosem. Ozvala se rána jako z děla a Marianne se dala na útěk. Proběhla chodbou a minula ochranku, která se řítila proti ní. Křikla na ně, že se tam něco stalo, tak aby si pospíšili a propletla se hradbou těl. Seběhla schody a dávala si pozor, aby přidržovala malou, růžovou hlavičku, která jí nakukovala přes rameno. Cítila, že dítě pustilo do plínek, sakra, vylekala ho, to neměla v plánu. Nic z toho co se dělo neměla v úmyslu.

Proběhla dveřmi, když v patře zaslechla hlučné dohady několika lidí. V první moment ji osvětlená obloha oslepila. Měla pocit, jako by vrazila obličejem do rozžehlého krbu, světlo ji spálilo tvář a musela přivřít oči, aby viděla směr kudy jít. Zapomněla, jak málo zbývá do svítání.

Vyrazila k BMW zaparkovanému na soukromém místě nemocničního parkoviště. Naskládala se do auta a šlápla na plyn. Děkovala bohu za kouřová skla a 420 koní pod kapotou. Když projela bránou ohraničující pozemek, měla pocit, jako by unikla ze spárů samotné smrti.

 

***

 

"Ježíši, tady jste. Volal Havers a pověděl mi, co se stalo na klinice. Marianne co - " Marianne ho minula a mířila do malého salonku. Smetla háčkované prostírání z lakované desky stolku Ludvíka XIV a položila na něj malou. Ta brečela a třela o sebe nožičky.

"Plíny tu asi mít nebudeš, co? Fritzi?" zavolala do domu a stařík se po chvíli vynořil a v rukou nesl gázy, desinfekci, šití a kovové předměty. Až teď si uvědomila, že je Darius pouze v boxerkách, z nohy mu teče krev a podpírá se o opěradlo křesla. No skvělé, a má na tváři přimontovaný podobný výraz jako personál kliniky. Ten, který přemítá, jestli se nezbláznila. Zamračila se na něj.

"Jestli mi chceš něco říct, tak do toho, ale ať je to něco důležitého, jinak si to nech pro sebe, musím ji přebalit."

"Fritzi, prosím tě, mohl bys skočit do krámu, až otevřou a koupit pár balení plen? A taky nejspíš, nějaký pudr… a ubrousky… a jak se to jmenuje, to, dudlík, no a nějaké ty věci pro mimina?" Fritz se podíval na dítě a pochopil, chtěl se sebrat a odejít, když ho Darius za paži zadržel.

"Přeskočilo ti?" zeptal se jí zcela vážně a Marianne se na něj stejně tak vážně podívala. Mlčky si ji měřil a pak s peprnou nadávkou sáhnul do kabátu přehozeného přes gauč a vytáhnul telefon. Nevšímala si ho a věnovala se svlékání mokrých dupaček. Fritz zatím zmizel, zapomněla mu říct, aby koupil něco pro malou na sebe. No, snad dočasně postačí, když ji obleče do nějakého svého trička. Tomu dítěti nemohly být víc než čtyři měsíce a určitě se nehodlá přemisťovat. Přemýšlela, co má udělat nejdřív.

"Darie?" Otočila se na něj, mluvil s někým ze sídla a několikrát při tom zmínil její jméno, protočila oči, její duševní stav mohl počkat. Přidržela si malou za hrudníček a natáhla se k němu, vzala mu mobil z ruky, zamumlala do něj; později a odhodila ho na křeslo. Darius na ni zíral jako na blázna.

"Potřebuju tě tady. Co mám dělat nejdřív?"

Párkrát zamrkal a prohrábnul si vlasy, aby je dostal z čela, docílil akorát toho, že mu jich do očí spadlo víc.

"Jak to mám asi vědět?"

"Nedělej si srandu, máš Beth a no, měl jsi… syny." Skousla si ret, tohle bylo citlivé téma, moc citlivé.

"Hele, Marianne, já nejsem žádná porodní bába, a ty taky ne. Proč jsi ho pro lásku Stvořitelky nenechala na klinice?" Marianne tuhle otázku ignorovala.

"Žádnou nepotřebuje, je už nějaký ten pátek na světě. Jen chci vědět, co mám dělat!"

Darius si povzdechl a rezignovaně zavrtěl hlavou. Taky vypadal, že toho má plný zuby, nakonec z něj vypadlo, že lavory Fritz ukládá do skříně v postraní chodbě, ale dětský koupelový olej, že fakt hledat nemusí, možná ještě tak průmyslové mýdlo.

 

Do hodiny se vrátil Fritz a z kufru auta nanosil tři plné tašky dětského vybavení. Marianne se dívala na spoustu různobarevných věcí z umělé hmoty i měkkého molitanu prvotřídní kvality a přemýšlela co si s tím vším počít. Vysypala první tašku a prolezla obsah. Díky bohu, Fritz myslí na všechno, pomyslela si, když nalezla i nějaké to dětské oblečení a přenosnou postýlku. S přebalováním jí pomohl a Marianne uvažovala, kde se to všechno naučil.

Darius se zdekoval hned, co malou začala mýt a vypadalo to, že se tohohle všeho odmítá účastnit. Jen ať si myslí, že jí hráblo, ale ona je jediná kdo slíbil Blanche, že se o dítě postará. Netušila jestli se přísaha vztahuje i na tohle, ale nechat ji tam na klinice se jí zdálo hnusné, jako by si po tom všem hodlala oprášit ruce a hrdinně odejít.

Když procházela kolem leštěného zrcadla zasazeného ve zlatém rámu, které viselo na chodbě, podívala se na svůj odraz. Žena v něm vypadala zbědovaně, rudě nateklé oči zářily napůl šíleně a napůl vysíleně. Tvář špinavou od černé krve bezduchého, vlasy měla rozcuchané a triko na rameni roztržené od řezné rány. Šrám byl krvavý a pomalu tmavnul do strupu. Vypadala bez těch všech nechutných zkrášlovadel stejně jako ráno, tak proč se tak necítí? Proč má pocit, jako by byla někdo jiný? Jako by se nad svým tělem vznášela, dívala se na všechnu tu bolest shora a bála se, že až si ji připustí, tak ji spolkne.

 

Zaklepala na Dariovy dveře a čekala na odpověď. Přišla s povzdechem, a když otevřela, našla ho ležícího na posteli. Ve stehnu na noze měl tři stehy a předloktím si stínil horní část tváře, nevzhlédl, ani když vešla. Přisedla si na roh futonu a chvíli bylo ticho. Zapraskalo mu v rameni, když se vytáhl na polštáři, aby se posadil.

Unaveně ji zkoumal pohledem a nejen její psychickou stránku, ale také jestli je po tom všem v pořádku, na to zatím neměli moc času. Vzpomněla si na okamžik, kdy ho byla nucena střelit, bože, připadalo jí, jako by se to odehrálo v jiném životě.

"Havers mi pověděl, co se stalo, nic z toho nebyla tvoje chyba, nerozhodla jsi za ni a neneseš za to žádnou zodpovědnost." Přitáhl si ji na hruď a její hlavu si položil na prsa. Hřál a něžně ji hladil po vlasech.

"Tys udělala, co jsi mohla a ještě mnohem víc. Splnila jsi slib, který jsi jí dala a dceru jsi jí donesla. Mluvil jsem i s tím Delantem, povídal, že na tom byla velice špatně a už jednou se o něco takového pokusila. Nedomáhala se tím pozornosti, věděla, co dělá. Co jsi možná nevěděla ty - ještě před proměnou studovala na zdravotní sestru, když si do krve vpravila vzduch, věděla, že umře a rozhodla se pro to sama."

Její tělo se otřáslo vzlykem. "Ale kdybych za ní přišla, když mě žádala, hned jak mi Silvio volal -"

"Nic by se na tom nezměnilo. V té chvíli jsi ještě žádné zprávy neměla, dopadlo by to stejně."

"To nemůžeš vědět. Stačilo, abych ji povzbudila, aby věděla, že není sama, bože můj, zatímco ona… My jsme…Panebože!" Brečela a marně lapala po dechu. Cítila, že se hráz, která ji celou noc a den držela, protrhla a její mozek právě přijal všechny vjemy. Brečela a třásla se. Připadala si jako zrůda, byla ještě mnohem horší. Sobecká a bezohledná. Měla tam být, když ji potřebovala a neměla poslouchat ostatní. Užívala si s Dariem, zatímco ona tak nelidsky trpěla.

Štkala tak úporně, aby ze sebe všechnu bolest vyhnala, že jí slzy vyschly na tvářích a křik zadrhával v hrdle.

 

Tiše ji držel a nechával, aby se vzpamatovala. Uklidňoval ji ve starém jazyce. Muselo už být poledne a z kuchyně k ní doputovala vůně horkého mléka. Za okny nastal nový den a ona věděla, že tak to bude vždy. Jeden skončí a začne jiný, kvůli nikomu čas nezamrzne a slunce nezastaví. Musela jít dál.

Když si ho po dlouhé době pokusila přitáhnout k sobě, aby zapomněla na všechno, co se kolem ní děje, jeho dlaně se jí obemkly kolem zápěstí a zabránily jí v tom. Zmateně mu pohlédla do tváře, ale v jeho očích nic nevyčetla.

"Co se děje? Proč mě odmítáš?"

"Marianne, teď na to není vhodná doba, jsi rozrušená a potřebuješ se vyspat." Zírala se na něj a pomalu začínala kroutit hlavou.

"Ne, to není ten důvod. Řekni mi, co se děje?" Bylo ticho, věděla, že se té otázce chce vyhnout, nebylo časté, aby měnil téma, většinou se problému stavěl čelem. Když ho tak pozorovala, začala mít podezření.

"Chci to vědět."

"Necháme to na zítra, dnes už toho bylo dost." Hlas mu zněl tvrdě, stejně jako vypadal jeho výraz.

"Pověz mi to hned!"

Díval se na ni a bylo vidět, že zvažuje, jestli a jak to na ni vybalit. Nechtěla na něj tlačit a tak mlčela, měla pocit, že kdyby ho do něčeho nutila, nabyl by dojmu, že není připravená a nic by z něj nevypadlo. Nakonec se v jeho pohledu ustálilo rozhodnutí.

"Marianne, já už takhle dál nemůžu. Myslel jsem si, že to zvládnu, ale nezvládnu, nejsem tak silný. Nemůžu dělat, že se nic neděje…"

"O čem to mluvíš?"

"O tobě. O nás. Kriste, o tom všem tady. Já… Měla jsi pravdu. Ztratil jsem už spoustu lidí, na kterých mě záleželo a cítím se osamělý - "

"Máš mě."

"Ne, nemám. Nikdy jsem tě doopravdy neměl," podržel si její tvář v dlaních, "ztratil jsem spoustu těch, které jsem miloval a už prostě nechci být ten, který pohřbívá. Jestli mají truchlit a pronášet posvátné motlitby cti a krví vzdávat holt bratrům a milovaným, chci, aby to tentokrát bylo pro mě. Už bych nesnesl ztratit někoho dalšího, na kom mi záleží."

"Co mi to tu říkáš?" vydralo se jí tiše z úst a neblahé tušení a čirá panika se jí začala usazovat v kostech.

"Říkám to, co cítím. Marianne, prožil jsem už polovinu tisíciletí, umíš si to vůbec představit? Byl jsem velice mladý a ještě před mou přeměnou jsem žil jako bohatý aristokrat. Jmění mi spadlo takřka do klína a neměl jsem nouzi o vznešená pozvání dvora. Všechno tohle mě lákalo, barevnost a pozlátka, ženy, které se mi nabízely. Nechci ti lhát, v jeden životní okamžik jsem toho využíval. Nikdy jsem nebral nic, co by mi sami nenabízely a díky možnostem jsem se snadno stal uznávaným šlechticem. Prozřel jsem rychle, když mi došlo, že uznávaným pro rodokmen a ctěným pro zásluhy, je rozdíl. To bylo zhruba v době, kdy jsem se poprvé zamiloval. Byla to jemná a pošetilá láska, s hlubšími city to nemělo co dělat, ale já byl snílek a chtěl všechno znát.

Složitá architektura, která se obdobími měnila, vynálezy kterým jsem mohl přihlížet, umění, ach Marianne kdybys jen byla při tom, tolik malicherností a povrchnosti. Přeměna mě dostihla poměrně brzy, dříve než ostatní a zapletl jsem se s tou ženou." Podepřel se paží a opřel se o ni. Nepřítomně Marianne hladil po tváři a díval se někam před sebe, díval se do minulosti.

"Byla to dvacátá léta patnáctého století, jih Francie, Montpellier a jmenovala se Juliette."

Její jméno vyslovil se smyslným francouzským přízvukem. Nebyla si jistá, jestli se jí zrovna zamlouvá poslouchat řeči o jeho bývalých milenkách, ale k němu to patřilo a všechno co říkal, bylo na hony vzdálené vychloubání. Prostě jen chtěl, aby ho pochopila a ona trpělivě naslouchala.

"Vzal sis ji?"

"Ne, nevzal. Víš, že má záda nezdobí žádné jméno," sotva znatelný smutek z jeho hlasu odkapával, "otěhotněla krátce po tom, co jsem se stal upírem a po pár měsících ještě před porodem zemřela, to že čekala syny, jsem se dozvěděl poté." Marianne na něj šokovaně zírala.

"Já myslela, že jsi tu ženu uznal za svou a synové ti vyrůstali před očima?" Darius se hořce usmál.

"K ničemu takovému nedošlo. Divila by ses, jak je v ušlechtilých skutcích a nesmrtelných legendách lží. Pomysli na svého bratra a jeho výčitky svědomí, není jediný, který si s sebou nese bolest. Po smrti mě blízkých jsem přijal nabídku krále, tvého otce a byl jsem přijat do Bratrstva, to mi dalo jistou útěchu a možnosti pokání."

"Za co by ses cítil vinný?" přerušila ho a vylekal ji jeho pohled, který se zachmuřil vzpomínkami.

"Jsou věci, které jsem mohl udělat jinak, rozhodnutí vždy nebyla správná. Vzpomeň na sebe. Jsi jedna z rozhodnutí, které bych býval změnil, kdybych věděl, co se ti přihodí."

"Nesmíš se soudit tak přísně, každý máme své omyly."

"Ale ne za každé omyly umírají lidé." Dlouze se na ni zahleděl. "Vím, jakou mám pověst, a dvakrát mě netěší vědomí, že jsem považován za příklad ušlechtilého bytí. Jsem od přírody zvědavý a dokáži ocenit krásy světa," úkosem na ni pohlédl, "víš, jednou z mých slabostí byla i matka Elizabeth. Chtěl jsem ji a neměl jsem na to právo. Moc jsem ji miloval a sobecky jsem prahnul ušetřit ji hrozivých podrobností našeho druhu a docílil jsem tak akorát nevíry, nedůvěry a osamění. Netušil jsem, že je těhotná, když mě opouštěla, až když přišla a děsila se, co z toho spojení vzejde. Nenáviděl jsem se za radost, která mi vyklíčila v srdci, když mi došlo, že budu otcem, zvlášť když jsem ji nedokázal zachránit a dalšího milovaného jsem ztratil. Děkuji šťastné souhře náhod, že se Wrath zamiloval do Beth a nedovolil jí odejít. Jsem si celkem jistý, že by mě to už zabilo, proto dokážu pochopit Tohrmenta víc než kdokoli jiný. Myslel jsem, že od všech citů a bolestí mám pokoj a v klidu si dožiju čas, který mi zbývá, a pak jsi přišla ty. Když jsem tě viděl v tom sále zpívat…"

"Chtěl jsi mě," odpověděla za něj a neznělo to namyšleně ani sebejistě. Viděla mu to na očích a tehdy ještě nerozuměla žáru, který jeho tělo vyzařuje pokaždé, když zatouží být v její přítomnosti.

"Ano i ne. Věděl jsem co je správné, pro tebe i pro mne samého. Snažil jsem se držet dál, pohlížet na tebe jako na sestru mého bratra a přítele. Ale tys byla tak jiná, než ženy, které jsem znal. Tak silná a hrdá, bylo těžké namlouvat si, že přízeň, kterou k tobě chovám, je jen důsledkem toho, že jsme se kdy znali. Jenže všechna ta léta… tolik ztrát a bolesti, nemohu si dovolit milovat někoho, na koho se nemohu spolehnout. Zamiloval jsem se do tebe bezhlavě a naprosto nepromyšleně. Nechtěl jsem, aby se to stalo, ale stalo se."

"Nazval jsi mě prokletím," zašeptala.

"Ano," řekl skoro něžně, "rád bych to popřel, ale je to jako bys alkoholikovi nalila víno, jako bys člověka, co se bojí výšek, vynesla na nejvyšší budovu světa. Přišlas ty a moje obavy a strachy se zhmotnily. Nemůžu tě podporovat v tom, co děláš, měl bych strach, i kdybys seděla doma, protože bůh ví, že i tak se dá ztratit mnoho. Před deseti lety jsem málem přišel i o Beth, která mi jako jediná zbyla. Já - "

"Žádáš mě, abych odešla?" Znovu nastalo ticho, nemusel odpovídat, Marianne mu to trýznivé přání viděla v očích a z části ho chápala. Někde uvnitř v srdci ji to vlastně ani nepřekvapilo, neboť byla po dnešku tak moc otřesená, že už ji nemohlo překvapit nic.

Miluju tě, naznačily její rty, i když z nich nevyšla ani hláska. Opřel si čelo o její a něco mokrého ji zastudilo na tváři. Ne, nechtěla, aby se ponižoval, chtěla vstát a odejít, ale přidržel si ji za ramena a vtiskl ji zpátky do přikrývky.

"Nemůžu jinak, Já… prostě nemůžu."

Marianne se dotkla koutku jeho stažených úst a zavřela oči.

"Ale, jsi vázaný muž, jak bys mohl…"

Smutně se na ni usmál. "Marianne, už jednou jsem byl zlomený a umím přijímat bolest, poperu se s tím. Byla to chyba, neměl jsem tě k sobě poutat, já… myslel jsem si, že by to mohlo fungovat, bylo to neodpustitelné a impulzivní. Choval jsem se unáhleně a nedivil bych se, kdybys mě za to nenáviděla. Tohle všechno, jsem idiot, bylo to krásné a já po tom všem zatoužil, nemyslel jsem, s tebou je tak těžké myslet."

"Všechno co říkáš, zní jako bys litoval toho, že mě znáš."

"Mrzí mě to."

Chvíli mu mapovala tvář a pak vyhrkla: "Až padne večer, odvezu si věci do sídla."

"Nemusíš odcházet hned."

Našla jeho rty a vtiskla mu na ně polibek, který jí zdráhavě oplatil.

"Ale ano, musím." Věděla, že se bojí, aby se to tím vším ještě nezhoršilo, ona se bála taky. Každou další něžností, to bylo těžší. Věděla to od začátku - ona nedokáže žít podle pravidel starého světa a on se nedokáže úplně otevřít někomu, koho může ztratit. Nezazlívá mu to - dnes se málem ztratili navzájem. Nemohou být spolu, dokud si v sobě nevyřeší své vlastní stíny a bůh ví, jestli to dokáže. Nebyla překvapená. Náhle si uvědomila, že věděla, co říct už od první chvíle, protože o tom několikrát přemýšlela, jen se tomu tématu oba bránili a hráli si na to, že je všechno v pořádku.

"To jsme dopadli," pronesla hořce a otřela sobě i jemu slzy, aby nenabyl dojmu, že si myslí, že je slabý.

"Nechci tě odtud vyhazovat." A ona to věděla. Pohladila ho po tváři a přinutila se k nejupřímnějšímu úsměvu, jaký zvládla.

"Bude to snazší."

Na to nic říct nemohl. Viděla jeho půlnočně modré oči, byly smutné i naplněné hlubokou láskou a už teď se jí lámalo srdce na kousky, když si uvědomila, že ho bude muset vídat v sídle. A možná to bylo taky to jediné, co jí ještě zbývalo, aby mu nepadla kolem krku a neprosila ho.

Netušila jak zvládla vstát a odejít z jeho pokoje, měla pocit, že už víc nevydrží. V jeden den na ni padla všechna tíha světa a i přesto musí jít dál. V tenhle moment netušila, jak to dokáže a možná ani on to nevěděl, ale zvládnou to.