Kapitola Devátá
29.02.2012 16:48
Když John vystoupil z podzemního tunelu, na okamžik ho oslepil jas. A pak se jeho zrak přizpůsobil. Ach, můj ty bože. To je krása.
Obrovská hala zářila duhovými barvami, tak pestrými, že je jeho sítnice nedokázala všechny zachytit. Od zelených a červených mramorových sloupů přes mnohobarevnou mozaikovou podlahu přes zlacení až po...
Svatý Michelangelo, vidíš ten strop?
Ve výši tří pater byla rozloha, která se zdála být velká jako fotbalové hřiště, pokryta obrazy andělů a oblaků a válečníků na obrovských koních. A to nebylo všechno... Všude kolem byly na úrovni druhého podlaží zlacené balkony, vykládané panely s podobnými vyobrazeními. Pak se tu nacházelo velkolepé schodiště s ozdobnou balustrádou.
Proporce prostoru byly ideální. Barvy bujné. Malířské dílo úchvatné. A nebyl to pronajatý královský přepych Donalda Trumpa. Dokonce i John, který o stylu nic nevěděl, měl takový zvláštní pocit, že to, na co se dívá, je skutečné. Ten, kdo postavil tohle sídlo a zařídil ho, se vyznal ve své práci a měl dost peněz, aby nakupoval jen to nejlepší: opravdový aristokrat.
"Pěkné, že? Můj bratr Dé postavil tenhle dům v roce 1914." Tohr si založil ruce v bok a rozhlédl se, pak si rázně odkašlal. "Jo, měl pohádkový vkus. Potrpěl si jen na to nejlepší z nejlepšího."
John pečlivě zkoumal pohledem Tohrovu tvář. Takovým tónem ho ještě nikdy mluvit neslyšel. Takový smutek...
Tohr se usmál, položil Johnovi ruku na rameno a pobídl ho kupředu. "Nedívej se na mě takhle. Připadám si při tom jako oloupaný buřt."
Zamířili do druhého podlaží, stoupali po temně rudém koberci, tak tlustém, že to bylo jako šlapat na matraci. Když se John ocitl nahoře, podíval se přes okraj balkónu na podlahu v hale. Mozaika splynula v malebné vyobrazení ovocného stromu v plném květu.
"Jablka hrají roli v našich rituálech," řekl Tohr. "Nebo aspoň když je pozorujeme. Poslední dobou se tady toho moc neděje, ale Wrath pořádá první obřad zimního slunovratu tak asi po sto letech."
To je to, na čem pracuje Wellsie, že ano? znakoval John.
"Jo. Zařizuje spoustu věcí. Rasa dychtí vrátit se k rituálům, a už je na čase."
Když John neodvracel pohled od té nádhery, řekl Tohr: "Synku? Wrath na nás čeká."
John kývl a následoval ho přes odpočívadlo k dvojitým dveřím, označeným jakousi pečetí. Tohr právě zvedal ruku, aby zaklepal, když se mosazné kliky pohnuly a odhalil se vnitřek místnosti. Jenže na druhé straně nikdo nebyl. Jak se to tedy otevřelo?
John vzhlédl. Místnost byla chrpově modrá a připomínala mu obrázky z nějaké historické knihy. Francouzská móda, ne? Se všemi těmi kudrlinkami a krásným nábytkem...
John náhle nemohl polykat.
"Můj pane," řekl Tohr, uklonil se a pak postoupil kupředu.
John jen stál ve dveřích. Za malebným francouzským psacím stolem, který byl pro něj příliš roztomilý a jaksi příliš malý, seděl mohutný muž s rameny dokonce ještě širšími než Tohr. Dlouhé černé vlasy mu splývaly v rovných pramenech a vybíhaly do špičky nad tváří, která byla... Její tvrdost jednoznačně upozorňovala: Mě neobalamutíš. Bože, a v těch panoramatických slunečních brýlích vypadal doslova krutě.
"Johne?" řekl Tohr.
John přistoupil k Tohrovi a trošku se za něj schoval. Ano, byla to zbabělost, ale ještě nikdy v životě si nepřipadal tak malý ani tak bezvýznamný. Sakra, vedle energie toho chlapa, kterého měl před sebou, byl takřka přesvědčen, že vlastně neexistuje.
Král poposedl, naklonil se nad stůl.
"Pojď před krále, synku." Hlas byl tlumený a měl cizí přízvuk, eR se dost protahovalo.
"Dělej." Tohr do něj dloubl, když se nepohnul. "To nic."
John zakopl o vlastní nohu a překonal místnost absolutně bez elegance. Zastavil se před stolem, jako by byl kámen, který se dokutálel.
Král vstal a pořád vstával, až mu připadal vysoký jako kancelářská budova. Wrath určitě měřil něco kolem dvou metrů a černý oděv, který měl na sobě, zvlášť jeho kožené části, ho činil ještě větším.
"Pojď sem za stůl."
John se ohlédl, aby se přesvědčil, že Tohr je dosud v místnosti.
"To nic, synku," řekl král. "Neublížím ti."
John obešel stůl a srdce mu bušilo jako ustrašené myšce. Když zaklonil hlavu a vzhlédl, král natáhl paži. Její vnitřní strana, od zápěstí po loket, byla pokryta černým tetováním. A znaky byly podobné těm, které John vídal ve svých snech, těm, které si vyobrazil na náramek, co nosil...
"Já jsem Wrath," promluvil muž. Nastala odmlka. "Chceš mi potřást rukou, synku?"
No jasně. John vztáhl ruku, napůl očekával, že mu rozdrtí kosti. Místo toho ucítil při doteku jen klidné teplo.
"To jméno na tvém náramku," řekl Wrath. "Zní Tehrror. Chceš ho přijmout, nebo zůstat Johnem?"
John zpanikařil a ohlédl se na Tohra, protože nevěděl, co chce, a nevěděl, jak to sdělit králi.
"Jen klid, synku." Wrath se tiše zasmál. "Můžeš se rozhodnout později."
Králova tvář se náhle prudce odvrátila, jako by se zaměřil na cosi venku na chodbě. Stejně náhle se úsměv na jeho tvrdých rtech rozšířil ve výraz naprostého zbožnění.
"Leelan," vydechl Wrath.
"Promiňte, že jdu pozdě." Ženský hlas byl tlumený a lahodný. "Děláme si s Mary velké starosti o Bellu. Snažíme se vymyslet, jak by se jí dalo pomoci."
"Vy dvě na něco přijdete. Pojď, seznam se s Johnem."
John se obrátil ke dveřím a pohlédl na ženu...
Jeho zorné pole náhle vystřídalo bílé světlo, prostě vymazalo všechno, co viděl. Bylo to, jako by ho zasáhl halogenový reflektor. Mžikal, mžikal, mžikal... A pak zčistajasna tu ženu opět uviděl. Byla tmavovlasá a její oči mu připomínaly někoho, koho miloval... Ne, nepřipomínaly.. . Byly to oči jeho... Čeho? Jeho čeho?
John zavrávoral. Z dálky k němu doléhaly hlasy.
Ve svém nitru, v hrudi, hluboko v komorách svého bušícího srdce, cítil praskání, jako by se lámalo na půl. Ztrácí ji... Ztrácí tu tmavovlasou ženu... On ji...
Cítil, jak se mu ústa rozevírají dokořán, pohybují se, jako by se pokoušel promluvit, ale pak se ho zmocnily křeče, škubavě mu projely tělem, hodily jím a svalily ho na zem.
Zsadist věděl, že je na čase vyndat Bellu z vany, protože v ní byla skoro hodinu a pokožka už se jí začala svrašťovat. Jenomže pak pohlédl skrz vodu na ručník, který jí pořád urovnával na těle, aby zůstal na svém místě.
Do háje... Vyndat ji ven i s tou věcí, to bude složité.
Velmi zdráhavě po ručníku sáhl a odtáhl ho.
Rychle odvrátil pohled, hodil mokrý ručník na podlahu a vzal suchý, který položil hned vedle vany. Zaťal zuby, předklonil se, strčil paže do vody a sáhl po jejím těle. Oči měl nakonec přímo v úrovni jejích ňader.
Ach, bože... Ta byla dokonalá. Smetanově bílá s malými, růžovými hroty. A voda si pohrávala s jejími bradavkami, škádlila je vlnivými polibky, až se třpytily.
Pevně stiskl víčka k sobě, vytáhl paže z vany a sedl si na paty. Když byl připraven k dalšímu pokusu, soustředil se na zeď před sebou a prohnul se... jen aby pocítil letmý poryv bolesti v bocích. Zmateně sklopil oči.
Na kalhotách měl zduřelou bouli. Bylo to velmi tvrdé, stan, který mu trčel vpředu z tepláků. Ta věc se zřejmě přimáčkla ze strany k vaně, když se shýbnul, a to bylo to bodnutí.
Zaklel, odstrčil to hřbetem ruky a nenáviděl pocit té těžké váhy, to, jak se mu ta dlouhá tvrdá věc zapletla do tepláků, skutečnost, že se tím vůbec musí zabývat. Jenomže ať se snažil, jak se snažil, nedokázal tu věc jaksepatří uspořádat, aspoň ne aniž by strčil ruku pod kalhoty a někam to posunul, což se mu vůbec nechtělo. Nakonec to vzdal a nechal erekci uvízlou našikmo, pokroucenou a bolavou.
To mu patří, prevítovi.
Zsadist se zhluboka nadechl, vsunul paže do vody a ovinul je zespoda kolem Bellina těla. Vyzvedl ji ven, znovu zděšen tím, jak je lehká; pak ji podepřel o mramorovou stěnu, použil přitom vnější stranu své kyčle a ruku na její klíční kosti. Zvedl ručník, který prve nechal na okraji vířivky, ale než ji do něj zabalil, zalétl pohledem k písmenům na pokožce jejího břicha.
Něco podivného mu poskočilo v hrudi, závaží... Ne, byl to pocit sestupu, jako by padal dolů, ačkoliv stál na rovině. Užasl. Už to bylo dávno, co něco naposled prolomilo hněv nebo otupělost. Měl pocit, že je... smutný?
To je jedno. Měla husí kůži, měla ji všude. Takže teď není čas zabývat se sám sebou.
Zabalil ji a odnesl do postele. Odhrnul prošívanou pokrývku, položil ji naznak, sundal z ní mokrý ručník. Když ji přikrýval prostěradly a přikrývkami, znovu zahlédl její bříško.
Ten podivný pocit se vrátil, jako by mu srdce výtahem sjíždělo do útrob. Nebo možná do stehen.
Přikryl ji a pak přistoupil k termostatu. Stál proti displeji, hleděl na číslice a písmena, kterým nerozuměl, a neměl zdání, kam jím otočit. Přesunul šipku, která byla úplně vlevo, někam napravo od středu, ale nebyl si přesně jist, co vlastně udělal.
Pohlédl k sekretáři. Dvě stříkačky a skleněná lahvička morfinu ležely tam, kde je Havers zanechal. Zet k nim přistoupil, zvedl jehlu, lék a návod k dávkování, pak se zastavil, než opustil místnost. Bella byla v té posteli tak nehybná, tak malá mezi všemi těmi polštáři.
Představil si ji v té rouře v zemi. Vyděšenou. V bolestech. Prochladlou. Pak si představil, jak bezduchý dělá to, co jí udělal, jak ji drží, zatímco ona zápolí a křičí.
Tentokrát se Zet ve svých pocitech vyznal.
Pomsta. Ledově chladná pomsta. Bylo té zloby tolik, že ubíhala rovnou do nekonečna.