Kapitola desátá
03.03.2012 13:23
Třísk, bum, prásk, "Au!"
Carol líně zvedla hlavu a v duchu se pro sebe usmála. Včera se toho tolik změnilo, ovšem toto zůstalo stejné - ranní probouzení Sářinou cestou do koupelny, doprovázenou několika nakopnutími palce a kraválu jako na rockovém koncertě.
Usínat nemělo smysl, za chvíli už bude vstávat i Alex a potom bude následovat cesta do školy. Potom si však Carol uvědomila něco jiného - Sára říkala, že Alex se už do školy nikdy nevrátí…
Protáhla se a široce zívla. Byla unavená, celou noc se totiž učila opět ovládat prsty na rukou. A hrdě se mohla pochlubit, že se jí to opět dostalo 'pod palec'.
Místností se rozvrčelo vibrování Alexova budíku. Neochotně nahmatal ve své kapse třesoucí se věc a jedním pohybem ji vypnul. Otočil se na druhý bok a spal dál.
S úsměvem ho pohladila po hlavě, tak, aby ho nevzbudila, a potom šla za Sárou do kuchyně.
"Dobré ráno." pozdravila Sáru, která se rozespale opírala o kuchyňskou linku a čekala, až jí zavaří voda na kafe.
"Dobré." odpověděla jí zpátky. "Alex ještě spí?"
"Jo." přikývla Carol.
"Já mu říkala, aby nechodil spát tak pozdě, že se mu ráno nebude chtít z postele, ale on že ne!" zamručela Sára a Carol se uchechtla.
"Však ho nech. Stejně se tak brzy budil jen proto, aby mě mohl jít vyvenčit. Což by teď bylo trochu… divné."
"Hmm, to jo." souhlasila Sára. "No nic, já si musím pospíšit, odhlašuju Alexe ze školy. Přehlašuju ho do Karviné, není to zas tak daleko. Jen doufám, že mu tam dovolí mít psa."
"Nevím. Jak to brali v Havířově?"
"Jistě že se cukali, mít na škole hluchého kluka a psa." pokrčila Sára rameny a zalila si kávu.
"Proč si ho nedala na speciální školu?" nechápala Carol. "Měl by to všechno mnohem jednodušší."
"Proč? Alex je chytrý kluk, vždy jsem věděla, že na to má." Sára se zamračila na Carol, jako kdyby řekla něco hodně neslušného.
Do místnosti vešel Alex skoro poslepu. Ztrhaně se svalil na židli, jako kdyby celou noc fáral s horníky.
"Dobré ráno." ozvaly se obě ženy zároveň. Jen jim kývnul na pozdrav a pak si opřel hlavu o ruku.
"Bože můj, já dneska nechci do školy!" zasténal.
"Však taky nejdeš." řekla Sára a položila před něj namazané chleby. Překvapeně zvednul hlavu.
"Jak to?" nechápavě zamrkal.
"Měníš školu. Nebudeš se zdržovat na jednom místě s těmi krev sajícími příšerami!" oznámila mu prostě.
"Ale…"
"Žádné ale! Něco jsem řekla a nemíním o tom diskutovat!" okřikla ho ostře, tónem, před kterým se mírně přikrčila i Carol. " Až dojíš, přines mi všechny svoje učebnice, jdu tě odhlásit a vrátím ti je při jednom."
"Ale říkala jsi, že nemusím měnit školu!" ozval se Alex.
"No tak teď už budeš muset. Dělej, co ti říkám, a pospěš si." řekla a zmizela v obýváku.
"Co jí je?" Alex se nechápavě otočil na Carol. "Tys jí řekla o…"
"Jo i ne. Přišla na to sama, já jí to jen potvrdila." odpověděla mu Carol a sama si namazala krajíc chleba.
"Aha." Alex se vrátil zpátky k jídlu a víc se už k tomu nevracel.
Alex seděl na posteli v tureckém sedu a očima těkal po pokoji. Sára byla ve škole a on s Carol měli za úkol naskládat Alexovy věci do krabic.
"Nic se mi nechce." zkonstatoval a plácl sebou do peřin.
"Chceš pomoct?" nabídla se mu Carol se shovívavým úsměvem.
"Mohla bys?" Alex ihned ožil. "Prosííím…" natáhl a sepjal ruce. Společně se psím kukučem mu prostě nešlo jinak než vyhovět.
"Na psí pohledy tu snad jsem já, ne?" usmála se na něj a začala skládat knížky z knihovny do úhledných sloupců. Po celou dobu na sobě cítila Alexův pohled. Zprvu tomu nevěnovala pozornost, ovšem postupem času se stávala čím dál nervóznější.
"Děje se něco?" otočila se na něj asi po pěti minutách.
"Ne, nic." odpověděl Alex okamžitě. "Já jen, že… máma tě chtěla dát vykastrovat…"
Carol na něj hleděla jako na zjevení a potom vyprskla smíchy.
"No tak to nevím, jestli by se jí povedlo…"
"Jak to?"
"Vlkodlačí regenerace." pokrčila Carol rameny.
"Rege… co?"
"Regenerace." zopakovala. "Ihned se uzdravujeme. Tedy, pokud nás nezraní něco stříbrného."
"Takže to je pravda? Že vám stříbro ublíží?"
"Ano. Abych řekla pravdu, skoro všechny věci, které se o vlkodlacích říkají, jsou pravdivé. Až na pár detailů."
"Například?" Alex hltal každé její slovo.
"Můžeme se přeměnit kdykoliv, ne jen při úplňku. Jako vlkodlaci vypadáme stejně jako obyčejní vlci, jsme jen větší a máme delší zuby a drápy. Nezabíjíme lidi. Jo, to budou ty základní rozdíly."
"Nevypadala jsi nijak velká…" Alex zvědavě naklonil hlavu.
"Máme tři podoby, lidskou, vlkodlačí a obyčejnou vlčí. Kdybych se ti ukázala v té, kterou jsi ještě neviděl, nikdy bych nemohla být tvým asistenčním psem…"
"Aha." zareagoval inteligentně Alex. Potom se zamyslel. "Vadí ti, že se tak vyptávám?"
"Ne, ptej se. Odpovím na všechno, pokud to budu vědět." ujišťovala ho.
"Dobře. Tak třeba… jaké to je být vlkodlak?"
"Jaký?" Carol nechala své činnosti a posadila se naproti Alexovi.
"Počkej, jak jaký?" nechápavě zamrkal.
"Ano, jaký. Je rozdíl mezi tím, jak budeš žít ty a jaký mám život já. A třeba si ani nedokážu představit, že bych dělala věci jako Elektra."
"Elektra? Kdo to je?"
"No, teď je to moje nejlepší kamarádka, ale dalo by se říct, že je něco jako moje dcera, vychovala jsem ji. Ovšem pro tvého otce je to nejlepší vlkodlačí lovec současnosti, jestli ne v celé historii."
"Seznámíš nás někdy?" zeptal se dychtivě Alex a oči se mu leskly vzrušením.
"Pokud ještě žije, určitě ji poznáš. Doufám, že žije." povzdechla si smutně. "Jak říkám, každá žijeme jinak. Kdybych byla na jejím místě, zemřu při prvním úkolu."
"A co já, taky budu mít úkoly?"
"Ne. Dokud jsi dědic, nemusíš se zajímat vůbec o nic. A později budou tvým úkolem diplomatická jednání, nic, co by tě přímo ohrožovalo na životě. Na to máš lidi, tedy vlky."
"Aha…" povzdech si zklamaně. "A to jsem si myslel, že konečně zažiju něco pořádného, něco vzrušujícího. A namísto toho to vypadá na další nudný život, jen se čtyřma nohama."
"Nudný život?" překvapeně zamrkala. "Věř mi, život vlka je všechno, jen ne nudný! Vezmi si třeba jen obyčejný běh. Uprostřed lesa, všude klid, pocit naprosté svobody…" zasněně se zadívala do protější zdi.
"Takže říkáš, že je to fajn?" ubezpečoval se.
"Bude se ti to líbit, na to dám krk. Už jenom v sídle tvého otce se dá dělat tolik věcí…"
"Jako třeba…?"
"Jako třeba že uvidíš." natáhla se a poplácala po rameni. "A teď mi pojď pomoct, Sára tu bude každou chvíli."