Kapitola Desátá

John se probral na podlaze, Tohr byl u něj a Wrath na

něj upřeně hleděl shora.

Kde je ta tmavovlasá žena? Prudce se pokusil posadit, ale těžké ruce ho přidržely tam, kde byl.

"Jen buď ještě chvilku v klidu, chlape," řekl Tohr.

John natáhl krk a byla tam, úzkostlivě přihlížela všemu dění od dveří. V okamžiku, kdy ji uviděl, zahořely mu v mozku všechny neurony a bílé světlo se vrátilo. Roztřásl se, jeho tělo se sesulo na podlahu.

"Do háje, už zase," zamumlal Tohr a napjal síly, aby křeče ovládl.

Jak John cítil, že ho něco vtahuje, mrštil rukou k té tmavovlasé ženě, snažil se k ní dostat, napínal veškeré síly.

"Co potřebuješ, synku?" Tohrův hlas nad jeho hlavou slábl a sílil, jako když se ladí rádio. "My ti to přineseme..."

Tu ženu...

"Jdi k němu, leelan," řekl Wrath. "Vezmi ho za ruku."

Tmavovlasá žena k němu přistoupila a v okamžiku, kdy se jejich dlaně dotkly, všechno zčernalo.

Když znovu přišel k sobě, mluvil Tohr. "...stejně vzít k Haversovi. Ahoj, synku. Už jsi zpátky."

John se posadil, hlava se mu točila. Přiložil si dlaně k obličeji, jako by mu to mohlo pomoci zůstat při vědomí, a pohlédl ke dveřím. Kde je? Musí... Nevěděl, co musí. Ale něco to bylo. Něco, co se jí týkalo...

Zběsile znakoval.

"Je pryč, synku," řekl Wrath. "Musíme vás dva držet odděleně, dokud nebudeme mít alespoň nějakou představu o tom, co se děje."

John pohlédl na Tohra a zvolna znakoval. Tohr překládal: "Prý se o ni musí postarat."

Wrath se tiše zasmál. "Myslím, že na to stačím já, synku. To je má družka, má shellan, tvoje královna."

Kdovíproč se John při té zprávě uklidnil a postupně se vracel do normálního stavu. Čtvrt hodiny nato už stál na nohou.

Wrath probodl Tohra upřeným pohledem. "Chci s tebou mluvit o strategii, takže tě potřebuju tady. Ale Phury jede večer na kliniku. Co kdyby vzal toho kluka s sebou?"

Tohr zaváhal a pohlédl na Johna. "Nevadí ti to, synku? Můj bratr je dobrý chlap. Po všech stránkách."

John kývl. Způsobil už dost problémů tím, že se válel po podlaze, jako by měl hysterický záchvat. Po tomhle divadýlku se moc snažil nedělat potíže.

Panebože, co to bylo s tou ženou? Když teď byla pryč, nedokázal se rozpomenout, o co šlo. Nedokázal si ani vybavit její tvář. Bylo to, jako by utrpěl bleskovou amnézii.

"Pojď, odvedu tě do bratrova pokoje."

John položil ruku na Tohrovo rameno. Když doznakoval, pohlédl na Wratha.

Tohr se usmál. "John říkal, že to byla čest, poznat se s tebou."

"Taky mě těšilo, synku." Král se vrátil k psacímu stolu a usedl. "A Tohre? Až se vrátíš, přiveď s sebou Vishouse."

"Beze všeho."

Pan O kopl do boku taurusu tak prudce, až po jeho botě zůstal v plechu důlek.

Ta zatracená plechovka byla zaparkovaná u silnice v roští. U náhodně vybraného, nijak zvláštního úseku silnice číslo 14, čtyřicet kilometrů od centra.

Dobrou hodinu seděl u počítače pana U, než to auto našel, protože signál Lo Jacku byl zablokovaný - jen bůhví, z jaké příčiny. Když na obrazovce konečně naskočila ta zatracená značka, taurus byl v rychlém pohybu. Kdyby měl pan O zálohy, byl by někoho nechal nalepeného u počítače, zatímco sám skočil do náklaďáku a vydal se za sedanem. Jenže pan U lovil v centru a stáhnout jeho nebo někoho jiného z hlídky by vzbudilo spoustu pozornosti.

A pan O už měl problém... Problém, který se už zase vynořil, protože mu snad po osmisté začal zvonit mobil. Ta věc spustila asi před dvaceti minutami a od té doby přicházely hovory bez ustání. Vyndal nokii z kapsy kožené bundy. Číslo volajícího se nedalo vysledovat. Patrně pan U, nebo ještě hůř, pan X.

Už se asi rozkřiklo, že centrum bylo zpopelněno.

Když mobil utichl, vytočil pan O číslo pana U. Jakmile byl hovor přijat, O řekl: "Sháníte mě?"

"Kristepane, co se stalo? Pan X říkal, že centrum zmizelo!"

"Nevím, co se stalo."

"Ale byl jste tam, ne? Říkal jste, že tam jedete."

"Pověděl jste to panu X?"

"Jo. A poslouchejte, dávejte si bacha. Sensej zuří a hledá vás."

Pan O se opřel o chladný trup taurusu. Do horoucích pekel. Na tohle nemá čas. Jeho žena je někde pryč, ať už dýchá, nebo ji pohřbívají, a bez ohledu na to, v jakém je stavu, on ji potřebuje dostat zpátky. Pak musí vyrazit za tím zjizveným bratrem, co ji ukradl, a toho šeredného hajzla sejmout. Pořádně.

"Pane O? Jste tam?"

Zatracená práce... Možná to měl zařídit tak, aby to vypadalo, že při výbuchu zahynul. Mohl nechat u spáleniště náklaďák a odejít přes les. Ale co pak? Neměl by peníze, dopravní prostředek ani posily proti Bratrstvu, až půjde po tom s jizvou. Byl by jen bezduchý dezertér. Což znamená, že kdyby někdo odhalil jeho předstírané zmizení, celá Společnost by ho štvala jako psa.

"Pane O?"

"Na mou duši nevím, co se stalo. Když jsem tam přišel, byl tam jen prach."

"Pan X si myslí, že jste to zapálil vy."

"Samozřejmě si to myslí. Takový dohad mu vyhovuje, i když jsem neměl motiv. Zavolám vám později."

Zacvakl telefon a strčil ho do bundy. Pak ho zase vyndal a vypnul.

Když si přetřel dlaní obličej, necítil vůbec nic, a nebylo to zimou.

Páni, je po krk v průšvihu. Pan X bude muset tu hromadu popele na někoho shodit, a bude to pan O. Jestli ho neusmrtí na místě, čeká ho přísný trest. Bůhví, že když byl potrestán naposled, málem u Omegy zemřel. Krucinál... Jaké má možnosti?

Když ho napadlo řešení, celý se otřásl. Ale taktik v jeho nitru se radoval.

Prvním krokem bude dostat se ke svitkům Společnosti dřív, než ho najde pan X. To znamená, že potřebuje internet. Což znamená, že se vrátí k panu U...

John vyšel z Wrathovy pracovny a kráčel chodbou doleva; držel se těsně u Tohra. Asi tak každých deset metrů byly naproti balkonu dveře, jako by byli v hotelu. Kolik lidí tu bydlí?

Tohr se zastavil a na jedny dveře zaklepal. Když nikdo neodpověděl, zaklepal znovu a řekl: "Phury, chlape, máš chvilku?"

"Hledáš mě?" ozval se hluboký hlas za jejich zády.

Chodbou přicházel muž se záplavou hustých vlasů.

To, co mu rostlo na hlavě, mělo všechny možné různé barvy a splývalo mu to ve vlnách po zádech. Usmál se na Johna, pak pohlédl na Tohra.

"Hej, bratře," řekl Tohr. Zatímco chlapík otevíral dveře, přešli oba do staré řeči.

John nahlédl do ložnice. Byla tam obrovská, starožitná postel s nebesy a polštáři, seřazenými podél vyřezávaného čela. Spousta krásných okrasných předmětů. Vonělo to tam jako v kavárně Starbucks.

Muž s hřívou vlasů přešel zpátky do angličtiny a s úsměvem shlédl na Johna. "Já jsem Phury. Nejspíš jdeme dneska v noci oba k doktorovi."

Tohr položil ruku Johnovi na rameno. "Takže se uvidíme později, platí? Máš moje číslo na mobil. Jen mi pošli textovku, kdybys něco potřeboval."

John kývl a díval se, jak Tohr odchází. Při pohledu na to, jak se ta široká ramena vzdalují, si připadal velmi osamělý.

Aspoň dokud Phury tiše neřekl: "Neboj se. Nikdy není daleko a já se o tebe dobře postarám."

John vzhlédl do přívětivých žlutých očí. Páni... Měly přímo kanárkovou barvu. Shledal, že se uklidňuje, a současně si dal jeho jméno do spojitostí. Phury... Tohle je ten chlapík, který bude něco vyučovat.

To je dobře, pomyslel si John.

"Pojď dál. Zrovna jsem se vrátil z malé pochůzky."

Když John vstoupil do dveří, kouřová a kávová vůně zesílila.

"Byls už někdy u Haverse?"

John zavrtěl hlavou a zahlédl u okna křeslo. Přistoupil k němu a sedl si do něj.

"No, neboj se. Postaráme se, aby tě léčil správně. Takže se nejspíš snaží najít nějaké vodítko ve tvém rodokmenu?"

John kývl. Tohr prve řekl, že mu odeberou krev a provedou vyšetření. Obojí byl patrně dobrý nápad, vzhledem k těm mdlobám a třasu, které právě absolvoval ve Wrathově kanceláři.

Vyndal blok a napsal: Proč jdeš k doktorovi?

Phury přistoupil a pohlédl na jeho čmáranici. Ležérním pohybem mohutného těla si opřel jednu obrovskou botu o okraj křesla. John uhnul pohledem, když si muž trochu povytáhl nohavici kožených kalhot.

Ach, můj ty bože... Dolní část jeho nohy byla zhotovena ze soustavy tyčí a šroubů.

John vztáhl ruku, aby se dotkl lesklého kovu, pak v zhlédl. Neuvědomoval si, že se dotýká vlastního hrdla, dokud se Phury neusmál.

"Jo, já vím, jaké to je, když tě kousek chybí."

John se vrátil pohledem k umělé končetině a naklonil hlavu ke straně.

"Jak se to stalo?" Když John kývl, Phury zaváhal a pak řekl: "Ustřelil jsem si ji."

Dveře se rozlétly a místnost prořízl tvrdý mužský hlas. "Potřebuju vědět..."

John se ohlédl a slova umlkla. Pak se skrčil v křesle.

Muž ve dveřích byl zjizvený, tvář měl znetvořenou, proťatou přímo uprostřed. Kvůli tomu se ale John neschovával. Černé oči v tom poničeném obličeji byly jako stíny opuštěného domu, plné věcí, které by patrně jednomu ublížily.

A navrch k tomu všemu měl ten chlap na nohavici kalhot a na levé botě čerstvou krev.

Zlobné oči se přimhouřily a zasáhly Johnovu tvář jako poryv studeného vzduchu. "Na co koukáš?"

Phury spustil nohu. "Zet..."

"Na něco jsem se tě ptal, kluku."

John zápolil s blokem. Rychle psal a ukázal stránku druhému, ale tím situaci jaksi ještě zhoršil.

Ten znetvořený stáhl horní ret a odhalil obrovské špičáky. "Jo, jak je libo, kluku."

"Vycouvej, Zet," přerušil ho Phury. "Nemá hlas. Nemůže mluvit." Phury naklonil blok k sobě. "Omlouvá se."

John odolal nutkání schovat se za křeslo, zatímco byl zkoumán pohledem. Pak ale agresivita, která z toho chlapa vyzařovala, ochabla.

"Ty vůbec nemůžeš mluvit?"

John zavrtěl hlavou.

"No, já neumím číst. Takže máme fakt smůlu, ty a já."

John rychle pracoval propiskou. Když ukázal blok Phurymu, upír s temným pohledem se zamračil. "Co ten kluk napsal?"

"Prý je to v pořádku. Je dobrý posluchač. Mluvit můžeš ty."

Bezduché oči se odvrátily. "Nemám co říct. Na co mám, sakra, nastavit termostat?"

"Aha, na jedenadvacet stupňů." Phury přešel místnost. "Číselník by měl být tady. Vidíš?"

"Nezapnul jsem to dost."

"A musíš se přesvědčit, že spínač na spodní straně je úplně vpravo. Jinak topení nenaskočí, ať je číselník, kde chce."

"Jo... dobrý. A můžeš mi říct, co tady píšou?"

Phury shlédl na čtvercový kus papíru. "To jsou dávkovací informace k injekci."

"Nedělej si legraci. Tak co mám dělat?"

"Není jí dobře?"

"Teď zrovna ne, ale chci, abys mi to naplnil a řekl mi, co mám dělat. Potřebuju mít jednu dávku připravenou pro případ, že by se sem Havers nedostal dost rychle."

Phury vzal lahvičku a rozbalil jehlu. "Fajn."

"Udělej to pořádně." Když byl Phury se stříkačkou hotov, nasadil na ni znovu krytku a oba chvíli mluvili starou řečí. Pak se zjizvený zeptal: "Jak dlouho budeš pryč?"

"Asi hodinu." "Tak mi nejdřív prokaž službu. Zlikviduj ten sedan, ve kterém jsem ji přivezl."

"Už jsem to udělal."

Zjizvený kývl a odešel, dveře se s klapnutím zavřely.

Phury si založil ruce v bok a zadíval se do země. Pak přistoupil k mahagonové skříňce na sekretáři a vyndal cosi, co vypadalo jako marihuanová cigareta. Podržel to ručně ubalené cigáro mezi palcem a ukazováčkem, zapálil ho a z hluboka vdechl, zadržel nádech v sobě, zavřel oči. Když vydechl, kouř voněl jako kombinace pražených kávových bobů a horké čokolády. Lahodně,

Jak se Johnovi uvolňovaly svaly, uvažoval, co to je. Marihuana určitě ne. Ale obyčejná cigareta to taky není.

Kdo to je? napsal John a ukázal na blok.

"Zsadist. Mé dvojče." Phury se trochu zasmál, když Johnovi spadla brada. "Jo, já vím, nejsme si moc podobní. Aspoň teď už ne. Poslouchej, je trošku přecitlivělý, takže mu asi musíš poskytnout trochu prostoru."

To snad ne, pomyslel si John.

Phury si navlékl podpažní pouzdro a zastrčil do něj na jednu stranu pistoli a na druhou stranu dýku s Černou Čepelí. Šel do šatny a vrátil se v černém koženém tříčtvrťáku.

Odložil jointa, nebo co to bylo, do stříbrného popelníku u postele. "Tak dobrá, jdeme."