Kapitola čtyřicátá sedmá

Cítila, jak Atishovy rty drtí ty její. Jak se ji jazykem snaží přesvědčit, aby jej pustila dál. Nebyl tvrdý a Carol k němu ani necítila odpor. Její šokem ztuhlé tělo nedokázalo racionálně přemýšlet, natož se bránit.

'Alex!' Myšlenka na jejího milovaného se jí hlavou prohnala jako stádo slonů. V mžiku zase byla schopná se ovládnout. Skousla zdroj tlaku na svých ústech a poté od sebe Atishe vší silou odstrčila.

"Co to, ksakru, děláš!" vyjel na ni naštvaně a zároveň si rukávem utíral krvácející ret.

V Caroliných ústech ulpěla chuť jeho krve. Její vlk se začal hlásit ke slovu. Agresivnější já se začalo drát na povrch.

"Já?" zavrčela temně. Konečky prstů jí jemně vibrovaly pod náporem vlčí síly a podle citelně zhoršeného zraku poznala, že její oči už dávno nemají tu sladce čokoládovou barvu. "Co dělám já? Snad ty, ne? Zbláznil ses?!"

Překvapeně zamrkal a na pár okamžiků vypadal, jako by ji viděl poprvé v životě. Pak se jeho výraz uvolnil.

"Tak už na něj konečně zapomeň! Je konec, s tím už nic neuděláš!" káral ji tónem, jako kdyby mluvil s pětiletým dítětem.

Tentokrát byla Carol tou 'paní Nechápavou'.

"O čem to mluvíš?"

"Musíš dát věcem volný průběh. Život jde dál, nesmíš se pořád jen upínat na minulost!!!" při posledních slovech už na ni bezmála křičel. Copak je opravdu tak natvrdlá, anebo to jen skvěle hraje?

"Takže zaprvé," usadila jej Carol ledovým hlasem, "nikdo, a už vůbec ne ty, mi nebude diktovat, co smím či nesmím, nebo co dokonce musím, ROZUMÍŠ?" Ve vzduchu zapraskala elektřina. Carolina silová bublina sice nebyla tak působivá jako ta od Alexe, nicméně stačila na to, aby se Atish mírně přikrčil. "A zadruhé, co to, do háje, meleš? Jaká minulost? Jaké jití dál? Okamžitě mi to vysvětli!"

Ačkoliv byla od Alexe na hony daleko, její postavení v hierarchii se ani za mák nezměnilo. Byla čtvrtou nejváženější osobou vlčí společnosti a toho také hodlala využívat.

"Ale, Carol…"

"Mluv!" její hlas se jí v ozvěně vrátil ještě několikrát. Pod kůží jí vřelo. Adrenalin působil a vlčice se hlásila o svá práva.

"Ří - říkala, že už vás nemiluje, že to nedokážete pochopit, že se ho nedokážete vzdát, a…"

Atish se třásl strachy jako ratlík. Věděl, že překročil všechny meze a také že si za to ponese důsledky. Teď se však snažil co nejvíce zmírnit hněv strážkyně, a proto se z něj slova sypala jako lavina. "Chtěla, abych se o vás zajímal, abyste se zamilovala do mě a nechala prince být… Říkala, že jste volná! Přikázala mi to!"

Carol se na něj dívala jako na cizího. V paměti matně pátrala po někom, kdo by mohl něco takového udělat. Někdo ji sice napadl, ale snad by…

"Kdo to byl," zasyčela. Atish se znovu otřásl a zaskučel, ale nikoho konkrétního nejmenoval. "Tak kdo?!"

"Pa - paní. Má paní," zašeptal Atish a dál očima propaloval podlahu. Slyšel, jak jej Carol několikrát obešla, ovšem neměl odvahu zvednout pohled a zjistit, co dělá. Nezbývalo mu nic jiného než čekat. Čekat a doufat, že odtud vyvázne se zdravou kůží…

 

To snad ne! To přeci nemohla udělat?! Carol za sebou zabouchla dveře tak prudce, až dřevo na protest skučivě zapraskalo. Hodila sebou na postel a snažila se znovu najít svůj pravidelný dech. Potřebovala se uklidnit, a to okamžitě.

Stále tomu nemohla uvěřit. Jen jediná žena v tomto království byla nazývána 'paní', ale… Proč by ji měla Britney takhle podrazit? Je sice pravda, že spolu nikdy nebyly nejlepší kamarádky, ale i tak…

Vtom se jí znovu vybavil ten nejhorší den jejího života, přesněji okamžiky před tím, než celý ten masakr začal. Britney v králově pracovně, prohledávané papíry a narychlo sebraný flash disk. Mělo to spolu snad něco společného? Proč má královna takový zájem odstranit ji z Alexova dosahu?!

Musí to zjistit, a to nejpozději okamžitě!

Stejně prudkým krokem, jakým vtrhla do pokoje, vyletěla i ven. Najít Kennethovu pracovnu jí naštěstí nedělalo problém.

Zastavila se těsně před dveřmi jeho pokoje a několikrát se zhluboka nadechla. I přes jejich rozdílná postavení v mocenské pyramidě právě teď byl jejím šéfem. A co víc, jako vůdce smečky mu taktéž náležela určitá míra respektu. Nemohla se k němu přeci vřítit jako divoká voda.

Jemně zaklepat jí v tu chvíli připadalo těžší než uběhnout maraton pod jednu hodinu. Vůbec si nebyla jistá sama sebou. Kennethovo tiché 'Dále!' pro ni bylo požehnání i prokletí zároveň. Co se to s ní dělo?! Tohle k její sangvinické povaze přeci vůbec nesedělo!

Silou vůle posbírala zbytky svého sebeovládání a vkročila do místnosti. Ze zvyku se rozhlédla kolem sebe a musela uznat, že vůdcův pokoj se od ostatních vůbec nelišil. Hrubý koberec, po stáří se raději nepídit, v neutrální tmavě hnědé barvě, stěny v podobném odstínu. Jedna miniaturní komoda, nízká postel, obyčejný stůl a dvě židle, to vše ozařováno ostrým jasem zářivky, jediného zdroje světla vůbec. Carol v duchu napadlo, že nepříjemnější místo ještě v životě neviděla. A to jich už navštívila pěknou řádku.

"Copak bys chtěla, Carol?" zeptal se jí Kenneth od štosů papíru rozložených snad po celé místnosti.

Copak by chtěla… V tu chvíli si uvědomila, jak absurdní její žádost je. Co vlastně chtěla? Vrátit se domů? V duchu se musela sama sobě zasmát - a kdo by nechtěl?

"No?"

Carol byla do svého vnitřního monologu zabraná natolik, že když Kenneth promluvil, překvapeně sebou trhla. Všechna bojovnost z ní vyprchala jako pára nad hrncem, jen stála a nepřítomně zírala před sebe.

"No… já…" Marně hledala slova, která by vysvětlila její rozpoložení. Nakonec z ní vypadlo zbrklé: "Jak dlouho ještě?"

Kenneth na ni upřel nic neříkající pohled. Sama sobě si začala vyčítat ukvapenost své otázky. Bože, co od toho vlastně očekávala?!

"Nevím," odpověděl Kenneth a znovu se zahleděl do papírů, čímž jí vlastně řekl, že jejich rozhovor je u konce. I Carol samotnou překvapilo, jak snadno ji dokázal odignorovat. Ovšem, mohla se mu divit?

Znovu se přistihla, že jen tupě zírá 'do blba'. Náhle ji přepadla touha odtud co nejrychleji zmizet a pokud možno nechodit Kennethovi na oči. To si říkala strážkyně? Reprezentace hned po králi nejsilnějšího a nejschopnějšího vlkodlaka? Vždyť ani nedokáže být jeden jediný měsíc v terénu! Byla k pláči…

"Tak já… omlouvám se, už nebudu rušit," zamumlala potichu a se sklopeným zrakem co nejrychleji se snažila vycouvat z místnosti.

Jen díky svým vlčím smyslům se jí na poslední chvíli podařilo vyhnout střetu se dveřmi, které se v tu chvíli rozletěly dokořán. V nich stála Diana, středně vysoká blondýnka, taktéž členka smečky Diaz.

"Pa-pane, potřebujeme vás!" vyhrkla a o vteřinu později už bylo slyšet jen její rychle se vzdalující kroky. Carol jen zaraženě sledovala místo, kde ještě před maličkým okamžikem vlála Dianina bohatá hříva.

"Myslím, že tohle je odpověď na tvoji otázku," poznamenal Kenneth, zatímco se mrštně protáhl kolem ní.

Carol se také rozběhla do hlavního sálu.

"Možná už brzy…"