Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Půjde za ní! Hned teď a nic ho nezastaví! Nově nabytou vlkodlačí rychlostí se na posteli vymrštil do sedu a nehledě na to, že hodinové ručičky ukazovaly něco málo po druhé ranní, se vydal spletitými chodbami tam, kam jej to táhlo nejvíce - za Carol.

Nezabloudil ani jednou, jeho vnitřní GPS byla přesná. Jedna z mála výhod jeho vlčí poloviny. Ačkoliv mu Carol nikdy neřekla, který pokoj je její, Alexovi stačilo jen pár minut a stanul před dveřmi, za kterými cítil Carolinu vůni nejsilněji. Známý tichý tlukot jejího srdce měl až zázračně uklidňující účinky. Cítil, jak se mu do žil vlévá adrenalin. Nemohl se dočkat, až ji znovu sevře ve své náruči.

Byl tak blízko! Přesto nemohl donutit ruku zaklepat, zmáčknout kliku… Celé tělo jako by zkamenělo.

Vzpomněl si na svůj včerejší sen. Před očima se mu znovu vybavil obrázek Carol ve společnosti toho týpka, který je vezl z letiště. To, jak se jí dotýkal, jak ji objímal. Nevypadalo to, že by jim spolu něco chybělo. Projel jím tvrdý osten žárlivosti,ruce nevědomky sepjal v pěsti. Jak si ten frajer může dělat nároky na jeho Carol?! Byl to sice jen sen, ale… Kolikrát viděl ty dva pospolu a ten způsob, jak se k sobě vždy chovali - moc by za to nedal, že měl ty pochyby oprávněně!!!

Před očima se mu objevila rudá clona. Věděl přesně, co udělá, až se mu ta sketa dostane pod ruku! Nejdříve si ho podá sám ručně a poté…

Chodbou se rozlehla hlasitá rána. Ze stěny, tam, kde dopadla jeho pěst, se pramínkem odsypávala omítka.

Zpoza dveří se ozvalo šoupání nohou po koberci. Dříve než se stačil rozmyslet, jestli zůstat, anebo odejít a dělat, že tady vlastně nikdy nebyl, dveře se otevřely a mezi nimi se objevil Carolin bledý rozespalý obličej. Když zjistila, kdo ji budí, párkrát zaskočeně zamrkala, jako by nevěřila svým očím.

"Můj pane?" zašeptala překvapeně. Poté sklopila zrak a odstoupila, aby Alexovi uvolnila cestu dovnitř. Ten beze slova přijal její pozvání.

V Carolině pokoji se Alex ocitnul poprvé. Dost ho překvapilo jeho skromné vybavení - nábytku, co by spočítal na prstech jedné ruky, jedno malé okno zatažené hrubým závěsem, díky němuž nebylo v místnosti vidět dál než půlmetr před sebe.

"Potřeboval jste něco, pane?"

Uvědomil si, že během údivu nad zařízením úplně zapomněl na to, že Carol je tu pořád s ním. Chvíli musel mžourat kolem sebe, aby skrz tmu vůbec zjistil, ve které části místnosti se přesně nachází.

"Já… Já chtěl…" Všechna odvaha z něj vyprchala, jen co překročil práh tohoto pokoje. Nevěděl, co říct. "Chci se ti omluvit," vysoukal ze sebe nakonec.

"Omluvit?" I když v té tmě viděl pouze její siluetu, přesně věděl, jak se jí z přemýšlení na čele objevila roztomilá hluboká vráska. "Vy mně? Za co?"

"Opravdu nevíš?" Natáhl ruku a udělal krok dopředu, aby se jí mohl dotknout. Zarazil se, když ucítil a zároveň i uslyšel sklo křupající mu pod nohama. "Co to…"

Jeden rychlý pohyb, který by jako člověk neměl šanci postřehnout, cvaknutí vypínače a pokoj se následně ponořil do jasného světla. Když si na něj zvyknul, očima vyhledal osobu jemu nejmilejší. Zděšeně vytřeštil oči.

Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a pevně ji chytil za ramena. "Co se ti, proboha, stalo?!" Očima sjel z jejích zplihlých vlasů přes propadlé tváře až k vytahanému oblečení a zase zpátky. Uhýbala před ním pohledem. "No tak, odpověz!"

Carol neřekla ani slovo. Každá další vteřina jej ubíjela víc a víc, obzvlášť když si uvědomil, že na tomto jejím stavu má lví podíl.

Ticho bylo mučivé, Alex už to nemohl vydržet. Nakonec jemně ovinul paže kolem Carolina pasu a přitáhnul si ji k sobě do pevného objetí. Úplně se v něm ztrácela. Cítil, jak se její prkenný postoj uvolňuje. O chvíli později se její začalo otřásat prvními vzlyky.

"Nechtěla jsem vás… ohrozit… ublížit vám…" dostávala ze sebe Carol těžce mezi trhanými nádechy.

Jen tam zaraženě stál a nechával si máčet tričko jejími horkými slzami. Ani ve snu jej nenapadlo, že by se mohla cítit zrovna takto. Že by mohla brát všechnu vinu jen na sebe.

Marně se snažil ukonejšit ji tichými slovy a uklidňujícími doteky. Zdálo se, že nic z toho vůbec nevnímá. Netušil, jak dlouhou dobu strávili ve vzájemném objetí, ale silně si oddechnul, když ucítil, že Carol konečně klesla únavou. Jak nejjemněji dokázal, ji zvednul a odnesl na postel. Když se položil vedle ní, automaticky se k němu přitiskla, stejně jako vždycky předtím, než se dostali na toto prokleté místo. Vychutnával si její vůni, teplo, pravidelný dech šimrající ho na kůži. Nevěděl, co bude ráno, ale s tím si v tu chvíli nehodlal lámat hlavu. Důležitý teď byl právě tento okamžik a on si jej nehodlal nijak ničit. Prozatím.

 

Když se probudil, ještě ani neotevřel oči a instinktivně se natáhnul na místo vedle sebe. Jeho ruka nahmatala pouze studený polštář.

Posadil se a zaposlouchal do zvuků kolem. V sídle už panoval čilý ruch. Slyšel spoustu rozhovorů v nejrůznějších jazycích, z nichž mu většina vůbec nic neříkala, cinkání nádobí, šoupání nábytku, tekoucí vodu. V nose jej štípalo nespočet různých vůní, ovšem ta, kterou hledal, tam nebyla. Po Carol ani památky, jako by se propadla do země.

Z pokoje vyletěl jako neřízená střela. Nevnímal pozdravy lidí kolem sebe, měl jen jediný cíl. Najít svého otce. Pokud někdo věděl, kam se Carol poděla, bude to právě on.

Aniž by se zdržoval klepáním, vtrhnul jako velká voda do otcovy kanceláře.

"Kde je!" štěknul netrpělivě.

"Taky ti přeji dobré ráno, Alexi," odpověděl mu Tristan nezaujatě, ani nezvedl hlavu od papírů na svém stole.

"Tak kde?"

"Kde je kdo?" Tristanův nechápavý tón jej vytáčel do nepříčetnosti. Jak si může hrát na takového pitomce?!

"Carol. Včera tu ještě byla a dneska ne," odsekával skrz stisknuté čelisti. "Kde je?"

Tristan s hlasitým výdechem odložil štos papírů, kterými právě listoval, a zadíval se Alexovi upřeně do očí.

"A proč tě to vlastně zajímá? Myslel jsem, že už ji nikdy nechceš vidět, sám jsi mi to řekl."

Tentokrát byla řada na Alexovi, aby zmateně nadzvednul obočí. Tohle někdy řekl? Vůbec si nevzpomínal! Otcova slova zchladila jeho hněv jako ledová sprcha. Další slova pronášel už mnohem mírněji.

"Kde je Carol?" Do hlasu se mu vkradla nejistota. Podvědomě tušil, že odpověď se mu nebude líbit. A měl pravdu.

"Jen jsem splnil tvé přání…"