Kapitola Čtvrtá

Uplynulo několik hodin, nebo to aspoň Belle jako hodiny připadalo, když ji probudil zvuk odsouvaného drátěného pletiva.' Shora k ní zavanul nasládlý pach bezduchého, přebil vlhce čpějící hlínu.

"Nazdar, ženo." Postroj kolem jejího trupu se stáhl, jak ji vyzvedával ven.

Jeden pohled do jeho bledě hnědých očí stačil, aby pochopila, že teď není vhodná chvíle k posouvání hranic. Byl nabuzený, jeho úsměv byl až příliš vzrušený. A nevyváženost mu neprospívala.

Jen co se dotkla nohama podlahy, škubl postrojem, až na něj spadla. "Řekl jsem nazdar, ženo."

"Nazdar, Davide."

Zavřel oči. Miloval, když ho oslovovala jménem. "Něco pro tebe mám."

Nechal ji v řemení a vedl ji ke stolu z nerezové oceli uprostřed místnosti. Když ji k němu připoutal želízky, poznala, že venku je asi ještě tma. Nedbalostí při spoutávání se dopouštěl jen během dne, kdy nemohla utéct.

Bezduchý vyšel ze dveří a nechal je otevřené dokořán. Následovaly šouravé a mručivé zvuky a pak se vrátil a přivlekl omámeného civilního upíra. Muži se kymácela hlava na ramenou, jako by byla uvolněná v pantech, nohy za sebou vlekl po špičkách. Měl na sobě kdysi pěkné černé kalhoty a kašmírový svetr, oděv však byl nyní potrhaný a mokrý a potřísněný krví.

Bella zdusila v hrdle sten a couvala, dokud jí řetěz nezabránil ustupovat dál. Nedokázala pozorovat mučení; prostě nedokázala.

Bezduchý shodil muže na stůl a položil ho naznak. Zručně mu připoutal zápěstí a kotníky řetězy a jejich články zajistil železnými svorkami. Jakmile civilistův omámený pohled spočinul na policích s nástroji, začal panikařit. Vzepjal se v ocelových poutech, až zarachotila o plechový stůl.

Bella pohlédla do upírových modrých očí. Byl vyděšený a ona ho chtěla uchlácholit, ale věděla, že to není chytré. Bezduchý pozoroval její reakci, čekal.

A pak vyndal nůž.

Upír na stole vykřikl, když se nad ním bezduchý sklonil. Pan O však jen škubl mužovým svetrem, rozřízl ho a odhalil jeho hruď a hrdlo.

Ačkoliv se tomu Bella snažila bránit, v jejích útrobách procitla krvežíznivost. Už dávno se nenakrmila, snad celé měsíce, a všechen stres, který zažívala, způsoboval, že její tělo těžce postrádalo to, co jí mohlo poskytnout jen napití od opačného pohlaví.

Bezduchý ji vzal za paži a přitáhl k sobě, želízka se sunula spolu s ní po kolejnici podél stolu.

"Napadlo mě, že už máš určitě žízeň." Bezduchý vztáhl ruku a palcem přejel po jejích ústech. "Tak jsem ti ho přinesl, aby ses nakrmila."

Vykulila oči.

"Přesně tak. Je jen pro tebe. Dárek. Je čerstvý, mladý. Lepší než ti dva, co mám teď v dírách. A můžeme si ho nechat, dokud ti bude sloužit." Bezduchý jí odhrnul horní ret od zubů. "Zatraceně... vida, jak se ty tesáky prodlužují. Máš hlad, co, ženo?"

Jeho ruka ji uchopila v týle a políbil ji, lízal ji jazykem. Nějak se jí dařilo potlačit dávivý reflex, dokud nezvedl hlavu.

"Vždycky jsem byl zvědavý, jak to vypadá," přejížděl očima po její tváři. "Rozparádí mě to? Nevím, jestli

to chci nebo ne. Myslím, že se mi líbíš čistá. Ale ty to musíš udělat, že ano? Jinak umřeš."

Stlačil její hlavu k mužovu hrdlu. Když se bránila, bezduchý se tiše zasmál a promluvil jí do ucha.

"Hodná holčička. Kdybys šla k němu dobrovolně, asi bych tě žárlivostí zbil." Pohladil ji volnou rukou po vlasech. "A teď pij."

Bella pohlédla upírovi do očí. Ach, bože...

Upír se přestal bránit a zíral na ni, oči mu div nevypadly z důlků. Jakkoli byla hladová, nedokázala snést představu, že bude pít od něj.

Bezduchý pevně sevřel její krk a z jeho hlasu zazněl ošklivý tón. "Koukej se od něj napít. Měl jsem spoustu problémů, abych ti tohleto opatřil."

Otevřela ústa, jazyk měla žízní jako smirkový papír. "Ne..."

Bezduchý jí nastavil k očím nůž. "Tak nebo tak během příští půldruhé minuty začne krvácet. Jestli na něm zapracuju já, dlouho nevydrží. Takže bys to třeba chtěla zkusit ty, ženoT'

Do očí jí vhrkly slzy nad tím násilím, jehož se dopustí.

"Moc mě to mrzí," pošeptala upírovi v řetězech.

Bezduchý jí škubl hlavou dozadu a zleva dopadla na její tvář jeho dlaň. Políček prudce otočil celou horní polovinou jejího těla a bezduchý ji chytil za vlasy, aby neupadla. Prudce zatáhl, prohnul ji k sobě. Neměla zdání, kam se poděl ten nůž, co prve měl.

"Nebudeš se za to omlouvat." Sevřel v dlani její bradu, špičky prstů zaryl do prohlubní pod lícními kostmi. "Tvou jedinou starostí jsem já. Je to jasné? Řekl jsem, je to jasné?"

"Ano," zajíkla se.

"Ano kdo?"

"Ano, Davide."

Uchopil její volnou paži a zkroutil ji za zády. Bolest jí vystřelila do ramene. "Řekni mi, že mě miluješ."

Zčistajasna jí hněv rozpoutal v hrudi ohnivou smršť. Nikdy mu to slovo neřekne. Nikdy.

"Řekni, že mě miluješ," zařval, vmetl jí ten požadavek do obličeje.

Oči jí zaplály a vycenila tesáky. V okamžiku, kdy to udělala, přestal ovládat sve vzrušeni, telo se mu začalo třást, rychle oddechoval. Okamžitě byl připraven s ní bojovat, vzrušen k boji, připraven, jako by měl erekci před sexem. Tohle patřilo ke vztahu, pro který žil. Miloval boj s ní. Už jí řekl, že jeho dřívější žena nebyla tak silná jako ona, nedokázala vydržet tak dlouho, než zemřela.

"Řekni mi, že mě miluješ."

, Já. Tě. Nenávidím."

Když zvedl ruku a zaťal ji v pěst, mračila se na něj, klidná, vyrovnaná, připravená přijmout úder. Setrvali tak dlouho, jejich těla uvízla v dvojitém oblouku podobném srdci, svázaná poutem násilí, které je spojovalo. V pozadí na stole kňučel civilní upír.

Náhle se paže bezduchého mihla vzduchem, prudce ji objal a zabořil tvář do její šíje. "Miluju tě," řekl. "Tolik tě miluju... nemůžu bez tebe žít..."

"A do háje," řekl někdo.

Bezduchý i Bella se ohlédli za hlasem. Dveře přesvědčovacího centra zely dokořán a mezi jejich zárubněmi stál jako zkamenělý bělovlasý bezduchý.

Chlapík se dal do smíchu a pak pronesl tři slova, která odstartovala vše, co následovalo: "To se řekne."

Pan O vyrazil za druhým bezduchým bleskovou rychlostí; hnal ho ven.

Bella nezaváhala, když uslyšela první rány boje. Dala se do práce na řetězech, jimiž bylo připoutáno civilistovo pravé zápěstí, uvolnila svorky, rozmotala články. Žádný z nich neřekl ani slovo, když mu uvolnila ruku a pustila se do práce na pravém kotníku. Hned jak mohl, pracoval muž stejně rychle jako ona, horečně si uvolňoval levou stranu těla. V okamžiku, kdy byl volný, seskočil ze stolu a pohlédl na ocelová želízka, jimiž byla spoutána ona.

"Nemůžeš mě zachránit," řekla. "Klíče má jen on."

"Nemůžu uvěřit, že jsi ještě naživu. Slyšel jsem o tobě..."

"Jdi, dělej..."

"Zabije tě."

"Ne, nezabije." Jen způsobí, že si bude přát, aby byla mrtvá. "Jdi! Ta rvačka nepotrvá věčně."

"Vrátím se pro tebe."

"Jen jdi domů." Když otevřel ústa, řekla: "Buď zticha a soustřeď se. Jestli to půjde, řekni mé rodině, že nejsem mrtvá. Jdi!"

Upír měl v očích slzy, když je zavíral. Dvakrát se dlouze nadechl... a odhmotnil se.

Bella se roztřásla tak silně, až padla na podlahu, paže natažené nad hlavu, kde byly připoutány želízky ke stolu.

Zvuky boje zvenčí znenadání ustaly. Nastalo ticho a pak Bella vnímala už jen záblesk světla a lupnutí. Nepochybovala o tom, že její bezduchý zvítězil.

Ach, bože... Tohle bude zlé. Tohle bude moc, moc ošklivý den.

Zsadist stál na Bellině zasněženém trávníku až do posledního okamžiku a pak se odhmotnil do chmurné, gotické nestvůrnosti, ve které žili všichni členové Bratrstva. Sídlo vypadalo jako vystřižené z hororu, samý chrlič a stíny a okna z olovnatého skla. Před horou kamene bylo nádvoří plné aut, a také vrátnice, která byla doupětem Butche a Vé. Tábor byl obehnán šestimetrovou zdí a vstup chránila dvojitá brána a také množství nepěkných překvapení, nastavených tak, aby odradila nevítané návštěvníky.

Zet přistoupil k oplechovaným dveřím hlavní budovy a otevřel jedno jejich křídlo. Vstoupil do vestibulu, vyťukal na klávesnici kód a okamžitě byl vpuštěn dovnitř. Udělal obličej, když se ocitl v hale. Vznosné prostory s barvami v odstínech drahokamů, zlacením a divoce pestrou mozaikovou podlahou působily stejně jako ten přelidněný bar: příliš mnoho stimulů.

Zprava uslyšel zvuky naplněné jídelny: tiché cinkání stříbra o porcelán, nezřetelná slova Beth, Wrathův smích... Pak se ozval Rhageův bas. Nastala odmlka, patrně proto, že Hollywood dělal nějakou grimasu, a pak se všichni sborem rozesmáli, smích se kutálel po čisté podlaze jako zářivé kuličky.

Neměl zájem vybavovat se s bratry, natožpak s nimi jíst. Všichni už budou vědět, že ho vykopli z Bellina domu jako zločince za to, že tam příliš často pobýval. V Bratrstvu se utajilo máloco.

Zet vyrazil po hlavním schodišti, bral schody po dvou. Čím rychleji běžel, tím byly zvuky zdola tlumenější a ticho mu vyhovovalo. Na vrcholu schodiště zamířil doleva a pak se vydal dlouhou chodbou, lemovanou antickými sochami. Mramoroví atleti a válečníci byli osvětleni světly zapuštěnými do zdi, jejich bílé mramorové paže a nohy a hrudníky vytvářely na krvavě rudé stěně jakýsi vzorec. Když jste šli dost rychle, bylo to jako míjet autem chodce, rytmus těl soch oživoval to, co se ve skutečnosti nepohybovalo.

Místnost, ve které spal, byla na konci chodby, a když otevřel dveře, narazil na stěnu chladu. Nikdy nezapínal topení ani klimatizaci, stejně jako nikdy nespal v posteli, ani nepoužíval telefon, ani si nic nedával do starožitných sekretářů. Šatna byla to jediné, co potřeboval, a šel se tam odzbrojit. Zbraně a munici ukládal do ohnivzdorné skříňky vzadu a jeho čtyři košile a troje kožené oblečení visely těsně u sebe. Protože toho v šatně moc nebylo, často mu to připomínalo kosti, když tam vstupoval - všechna ta prázdná ramínka a mosazné tyče působily tence a křehce.

Svlékl se a osprchoval. Měl chuť na krev, ale rád se v takovém stavu udržoval. Svírání hladu, suché prahnutí žízně... Tohleto odpírání něčeho, co bylo v jeho moci, ho vždycky uklidňovalo. Sakra, kdyby dokázal nespat, odepřel by si to taky. A ta zatracená krvežíznivost...

Chtěl být čistý. Zevnitř.

Když vyšel ze sprchy, přejel si holicím strojkem hlavu, aby měl vlasy jen těsně u lebky, a pak si oholil i obličej. Nahý, prochladlý a nenakrmený přistoupil ke svému loži na podlaze. Když stanul nad dvěma složenými pokrývkami, které představovaly asi stejně měkkou podložku jako dva kousky leukoplasti, vzpomněl si na Bellinu postel. Byla široká a celá bílá. Bílé povlaky na polštářích a prostěradla, velká bílá prošívaná přikrývka, bílý chlupatý přehoz v nohách.

Léhal na jejím lůžku. Často. Rád si představoval, že ji z něj cítí. Někdy se dokonce na té posteli i převaloval, měkkost se prohýbala pod jeho tvrdým tělem. Tehdy to skoro bylo, jako by se ho dotýkala, a to bylo ještě lepší, než kdyby tomu tak doopravdy bylo. Nesnesl, když na něj někdo vložil ruku... ačkoliv litoval, že aspoň jednou nedovolil Belle dotknout se svého těla. Od ní by to možná snesl.

Zalétl pohledem k lebce, která stála na podlaze vedle jeho lůžka. Oční důlky byly jak černé díry a on si v duchu vybavoval kombinaci duhovky a zorničky, která na něj kdysi civěla. Mezi zuby byl proužek černé kůže, asi pět centimetrů široký. Na něm bývala vepsána tradiční slova zaříkání zesnulých, ale řemen, do kterého se zakously tyto čelisti, byl prázdný.

Když ulehl, položil si vedle té věci hlavu a vrátila se mu minulost, rok 1802...

Otrok přišel částečně k sobě. Ležel naznak a všechno ho bolelo, ačkoliv netušil, proč... dokud se nerozpomněl, že noc předtím prošel přeměnou. Celé hodiny ho trýznila bolest rašících svalů, sílících kostí, přeměny těla v cosi obrovského.

Divné... opravdu, krk a zápěstí bolely jinak.

Otevřel oči. Strop byl daleko nad ním a byl protkán tenkými černými mřížemi, zasazenými do kamene. Když otočil hlavu, uviděl dubové dveře, v jejichž tlustých prknech byly vertikálně zasazeny další železné tyče. Také na stěně byly pásy oceli... Vězeňská kobka. Je v kobce, ale proč? Předtím se věnoval svým povinnostem. ..

Pokusil se usednout, ale předloktí a holeně měl připoutané k zemi. Vytřeštěné oči, škubl sebou -

" Chovej se slušně! " To byl kovář. A tetoval právě otrokovi černé pásy na napájecí body.

Ach, drahá Stvořitelko ve Stínu, ne. Tohle ne...

Otrok se zmítal v poutech a druhý upír dopáleně vzhlédl. "Zklidni se! Nedám se zbičovat za chybu, kterou bych nezavinil."

"Prosím tě... " Hlas otroka nezněl, jak měl. Byl příliš hluboký. "Slituj se."

Uslyšel tichý ženský smích. Do cely vstoupila Paní domu, dlouhé roucho z bílého hedvábí se táhlo za ní po kamenné podlaze, plavé vlasy jí splývaly přes ramena.

Otrok sklopil oči, jak se patřilo, a uvědomil si, že je zcela nahý. V rozpacích se zarděl a litoval, že není ničím zakrytý.

" Ty se budíš, " řekla, přistupujíc k němu.

Nedokázal uhádnout, proč se přišla podívat na někoho tak nízce postaveného, jako byl on sám. Byl pouhý kuchtík, podřízený dokonce i služkám, které uklízely její komnaty.

"Podívej se na mě," přikázala Paní.

Poslechl, ačkoliv to odporovalo všemu, co věděl. Nikdy dřív se nesměl setkat s jejím pohledem.

To, co uviděl, ho vyděsilo. Dívala se na něj tak, jak na něj nikdy žádná upírka nehleděla. Jemné rysy její tváře byly poznamenány chamtivostí, v temném pohledu jí žhnul jakýsi úmysl, který nedokázal rozpoznat.

"Žluté oči, " zamumlala. " Jak vzácné. Jak krásné. ".

Její ruka přistála na nahém otrokově stehně. Cukl sebou při tom dotyku, byl nesvůj. Tohle se nesmí, říkal si. Tam by se ho neměla dotýkat.

"Jak velkolepé překvapení představuješ. Buď klidný, dobře jsem nakrmila toho, kdo mě na tebe upozornil."

"Paní... prosil bych, abys mě nechala odejít do práce. "

"Ach, však půjdeš." Její ruka se zatoulala k pánevní sponě, kde se mu stehna napojovala k bokům. Nadskočil a uslyšel kovářovu tlumenou kletbu. "A jaký to pro mě dar. Můj otrok krve dnešního dne padl za oběť nešťastné náhodě. Jakmile se jeho obydlí obnoví, budeš tam přestěhován. "

Otrok ztratil dech. Věděl o upíru, kterého držela pod zámkem, neboť mu nosil do cely potravu. Někdy, když předával podnos strážím, slyšel zpoza těžkých dveří vycházet podivné zvuky...

Paní asi jeho strach zaznamenala, protože se nad ním sklonila, tak blízko, až ucítil vůni její parfémované pokožky. Tiše se zasmála, jako by ochutnala jeho děs a jako by jí ten pokrm vyhovoval.

"Po pravdě řečeno, nemohu se tě dočkat." Když se otočila k odchodu, zaškaredila se na kováře. "Dbej na to, co jsem řekla, nebo tě nechám poslat do Stínu. Ať ti jehla ani jednou neujede. Jeho pokožka je příliš dokonalá, než abys ji zhyzdil."

Tetování bylo brzy poté dokončeno a kovář si s sebou odnesl jedinou svíčku; otroka nechal připoutaného na stole ve tmě.

Třásl se zoufalstvím a hrůzou, jak mu docházelo jeho nové postavení. Nyní byl nejnižším z nízkých, udržovaný naživu pouze proto, aby krmil jiného... a jen Stvořitelka ví, co ho ještě čeká.

Trvalo dlouho, než se dveře otevřely a světlo svíčky inu ukázalo, že dorazila jeho budoucnost: Paní v černém rouchu s dvěma upíry, známými svou láskou k příslušníkům vlastního pohlaví.

" Očistěte mi ho," nařídila.

Paní se dívala, jak otroka myjí a natírají olejem, a pohybovala se kolem jeho těla spolu se světlem svíčky, stále v pohybu, nikdy klidná. Otrok se třásl, nenáviděl dotek rukou mužů na obličeji, na hrudi, na intimních partiích. Bál se, že se ho jeden nebo oba pokusí zmocnit bezbožným způsobem.

Když skončili, vyšší z nich řekl: "Máme vám ho vyzkoušet, Paní?"

"Dnes v noci si ho nechám pro sebe."

Spustila roucho a plavně vystoupila na stůl, obkročila otroka. Rukama hledala jeho pohlaví, a když ho pohladila, vnímal, jak se ostatní upíři sami uchopili rukama. Když otrok zůstal ochablý, vzala ho do rtů. Zvuky v místnosti byly děsivé, steny mužů a sání a mlaskání úst Paní.

Ponížení bylo dovršeno, když se otrok rozplakal, slzy mu kanuly z koutků očí, stékaly po spáncích, přistávaly v uších. Ještě nikdy se ho nikdo nedotýkal mezi nohama. Jako u každého upíra před proměnou nebylo jeho tělo schopno páření, ačkoliv mu to nebránilo těšit se, až bude jednoho krásného dne s nějakou upírkou. Vždycky si představoval, že to spojení bude zázračné, neboť v příbytku otroků občas vídal akt rozkoše.

Ale teď... když musel intimní spojení prožívat tímto způsobem, styděl se, že se opovažoval něco chtít.

Znenadání ho Paní pustila a vlepila mu políček, otisk dlaně ho pálil na líci, když slezla se stolu.

" Přineste mast," vyštěkla. " Ta jeho věc neví, k čemu je."

Jeden z mužů přistoupil ke stolu s nádobkou. Otrok ucítil, jak na něj někdo klade kluzkou ruku, nevěděl kdo, a pak přišel palčivý pocit. Když se mu ve slabinách usadila podivná tíže, ucítil, jak se mu něco sune po stehně a pak se to zvolna přesouvá po břiše.

"Ach... dobrá Stvořitelko ve Stínu," řekl jeden z mužů.

"Takové rozměry," vydechl druhý. "Přeplní hlubiny studny."

Hlas Paní byl podobně užaslý. " To je obrovské."

Otrok zvedl hlavu. Na břiše mu leželo něco mocně naběhlého, ještě nikdy nic takového neviděl.

Znovu ulehl naznak na stůl a Paní obkročila jeho boky. Tentokrát cítil, jak ho něco obklopuje, něco mokrého. Znovu zvedl hlavu. Seděla na něm obkročmo a on byl... uvnitř jejího těla. Pohybovala se na něm, pumpovala nahoru a dolů, ztěžka oddechovala. Matně si uvědomoval, že ostatní upíři v místnosti opět sténají, hrdelní zvuky sílily a ona se pohybovala čím dál rychleji. A bylo slyšet výkřiky, její, jejich.

Paní se sesula na otrokovu hruď. Ještě ztěžka dýchala, když řekla: "Podržte mu hlavu."

Jeden z mužů položil dlaň na otrokovo čelo a pak mu volnou rukou přejel po vlasech. " Tak krásné. Tak měkké. A podívejte na všechny ty barvy."

Paní zabořila tvář do otrokovy šíje a kousla ho. Vykřikl, když to bodlo a ona začala pít. Vídal už upíry a upírky, jak od sebe pijí navzájem, a vždycky to působilo. .. patřičně. Jenže tohle bolelo a probouzelo to v něm závrať, a čím silněji sála z jeho žíly, tím víc se mu točila hlava.

Asi omdlel, protože když se probudil, zvedala hlavu a olizovala si rty. Slezla z něj, oblékla se a všichni tři odešli a nechali ho samotného ve tmě. Pár minut nato vstoupily stráže, které znal.

Ostatní upíři se na něj nepodívali, ačkoliv dřív se s nimi přátelil, protože jim nosil pivo. Teď však odvraceli oči a nemluvili. Když shlédl na své tělo, zastyděl se, že ta mast, kterou na něj nanesli, ještě funguje, že jeho úd je pořád ještě tuhý a tlustý.

Z jeho lesku se mu zvedal žaludek.

Zoufale toužil sdělit upírům, že to není jeho vina, že se vůlí snaží tu část těla položit, ale byl tak omráčený, že nedokázal promluvit, když mu stráže uvolňovaly paže a kotníky, připoutané ke stolu. Když vstal, podlomily se mu nohy, protože byl celé hodiny natažený na zádech a od jeho proměny uplynul teprve den. Nikdo mu nepomáhal, když se pracně snažil udržet ve vzpřímené poloze, a on pochopil, že je to proto, že se ho nechtějí dotknout, nechtějí se už k němu přiblížit. Chtěl se zakrýt, ale nacvičeným způsobem mu nasadili okovy, takže neměl volnou ruku.

Stud se ještě zhoršil, když musel projít halou. Cítil, jak tíže u jeho boků při každém kroku nadskakuje a oplzle se pohupuje. Slzy vytryskly a kanuly mu po lících, a jeden ze strážných si znechuceně odfrkl.

Otroka odvedli do jiné části hradu, do další místnosti s bytelnými zdmi a zapuštěnými ocelovými mřížemi. V téhle bylo vyvýšené lůžko a pořádný nočník a kobereček a pochodně, zasazené vysoko ve stěnách. Spolu s ním přinesli potravu a vodu, zásoby připravené kuchtíkem, kterého znal odmalička. Tento muž před proměnou se na něj také ani nepodíval.

Otrokovi uvolnili ruce a zamkli ho.

Opuštěný a roztřesený odešel do kouta a sedl si na podlahu. Něžně objal své tělo pažemi, protože nikdo jiný to neudělá, a snažil se být ke své nově proměněné podobě tolerantní... K podobě, která byla využívána tak nepatřičným způsobem.

Houpal se dopředu dozadu a bál se o svou budoucnost. Nikdy neměl žádná práva, žádné vzdělání, žádnou totožnost. Předtím však měl alespoň volnost pohybu. A jeho tělo a krev patřily jen jemu.

Rozpomněl se, jak se mu při doteku těch rukou na pokožce udělalo špatně. Shlédl na své pohlaví a uvědomil si, že ze sebe ještě cítí pach Paní. V duchu se ptal, jak dlouho vydrží to zduření.

A co se stane, až se k němu vrátí.

Zsadist si promnul tvář a převalil se. Vrátila se k němu, samozřejmě. A nikdy nepřicházela sama.

Zavřel oči před vzpomínkami a snažil se vsugerovat si spánek. To poslední, co mu blesklo myslí, byl obrázek Bellina domu na zasněžené louce.

Bože, ten dům byl tak velice prázdný, pustý, přestože byl plný věcí. Bellino zmizení ho připravilo o jeho nejdůležitější funkci: ačkoliv to pořád ještě byla bytelná stavba, schopná zabránit ve vstupu větru a nepohodě a cizincům, nebyl to už domov.

Bez duše.

Svým způsobem byl na tom její dům stejně jako on.