kapitola 9 - DOSTÁVÁM NABÍDKU NA VÝPRAVU

Nemusel jsem se o něj s nikým dělit. Měl jsem spoustu místa na všechny svoje věci: na Mínótaurův roh, jednu sadu náhradního oblečení a na pytlík s toaletními věcmi. U večeře jsem mohl sedět u vlastního stolu, vybírat si všechny aktivity, vyhlašovat si večerku, kdy se mi zachtělo a neposlouchat nikoho jiného.

A bylo mi z toho úplně mizerně.

Zrovna když mi připadalo, že mě přijali, když jsem cítil, že jsem v jedenáctce doma a můžu být normální dítě - nebo aspoň tak normální, jak se dá, když je člověk polokrevný - oddělili mě, jako bych měl nějakou vzácnou chorobu.

O pekelném psovi se nikdo nezmínil, ale měl jsem pocit, že za mými zády si o tom všichni povídají. Ten útok každého vyděsil. Přinesl dvě poselství: zaprvé, že jsem syn boha moře, a zadruhé, že nestvůry nic nezastaví a že mě chtějí zabít. Mohou vtrhnout i do tábora, který byl odjakživa považován za bezpečný.

Ostatní táborníci se ode mě drželi tak daleko, jak to jenom šlo. Jedenáctka měla strach absolvovat se mnou lekce šermování po tom, co jsem provedl arésovcům v lese, takže moje hodiny s Lukem se staly záležitostí boje muže proti muži. Tlačil na mě víc než dřív a nebál se mě poranit.

"Budeš potřebovat veškerý možný trénink," sliboval mi, když jsme cvičili s meči a planoucími pochodněmi. "Teď vyzkoušíme znovu ten útok setnutí zmije. Ještě padesátkrát."

Annabeth mě po dopoledních pořád učila řečtinu, ale vypadala roztržitě. Pokaždé, když jsem něco řekl, se na mě zamračila, jako bych ji zrovna dloubl mezi oči.

Po lekci odcházela a mumlala si pro sebe: "Výprava… Poseidón?… Všechno špatně… Je třeba udělat plán…"

Dokonce i Clarisse se držela dál, i když její jedovatý pohled prozrazoval, že by mě nejradši zamordovala za to, že jsem jí zlomil kouzelné kopí. Přál jsem si, aby na mě prostě vyjela nebo mě praštila nebo tak něco. Radši bych se každý den rval, než aby mě ignorovali.

Věděl jsem, že mě někdo v táboře nesnáší, protože jednou večer jsem přišel do srubu a našel na prahu položené noviny smrtelníků, výtisk New York Daily News, otevřený na stránce zpráv z města. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem ten článek přečetl, protože čím větší jsem měl vztek, tím víc mi slova plavala po stránce.

Telefonní číslo bylo zakroužkováno černým fixem.

Zmačkal jsem noviny a zahodil je a pak skočil na postel uprostřed svého prázdného srubu.

"Večerka," řekl jsem sám sobě nešťastně. Tu noc jsem měl svůj zatím nejhorší sen.

Běžel jsem za bouřky po pláži. Tentokrát jsem měl za sebou nějaké město. New York to nebyl. Město vypadalo jinak: budovy stály dál od sebe a v dálce se rýsovaly palmy a nízké kopce.

O necelých sto metrů dál po pláži spolu bojovali dva muži. Připomínali zápasníky z televize, byli svalnatí, vousatí a dlouhovlasí. Oba měli na sobě volné řecké tuniky, jeden lemovanou modře, druhý zeleně. Zápasili spolu, rvali se, kopali se, naráželi do sebe hlavami a pokaždé, když se dotkli, se zablesklo, obloha potemněla a zvedl se vítr.

Musel jsem je zastavit. Nevěděl jsem jak. Ale čím víc jsem běžel, tím víc mi vítr bránil, až jsem běžel na místě a patami marně ryl v písku.

Přes řev bouře jsem slyšel toho v modrém, jak křičí na zeleného: Vrať to! Vrať to! Jako dvě děti ze školky, které se perou o hračku.

Vlny rostly, narážely na pobřeží a kropily mě slanou vodou.

Zařval jsem: Nechte toho! Přestaňte se bít!

Země se otřásla. Odněkud z hloubky se ozval chechtot a hlas tak hluboký a odporný, až mi v žilách ztuhla krev.

Pojď dolů, malý hrdino, zašeptal ten hlas. Pojď dolů!

Písek pode mnou se rozdělil a otevřela se prasklina vedoucí přímo do středu Země. Nohy mi klouzaly a pak mě spolkla temnota.

Probudil jsem se, přesvědčený, že padám.

Pořád jsem byl na posteli ve srubu číslo tři. Tělo mi napovídalo, že je ráno, ale venku byla tma a po kopcích se válely mraky. Schylovalo se k bouřce. Tohle se mi nezdálo.

Uslyšel jsem klapot u dveří a kopyto ťukající na práh.

"Dále?"

Dovnitř vklusal Grover a vypadal ustaraně. "Chce s tebou mluvit pan D."

"Proč?"

"Chce skončit… no, radši ho nechám, aby ti to řekl sám."

Celý nervózní jsem se oblékl a šel za ním, přesvědčený, že mám velký malér.

Celé dny jsem napůl čekal předvolání do hlavní budovy. Když mě teď prohlásili za syna Poseidóna, jednoho z bohů Velké trojky, která neměla mít děti, myslel jsem, že je zločin být naživu. Ostatní bohové nejspíš probrali nejlepší způsob, jak mě potrestat za mou existenci, a pan D. se chystal oznámit mi jejich verdikt.

Obloha nad průlivem Long Island vypadala jako inkoustová polévka, která přichází do varu. Blížila se k nám mlžná opona deště. Zeptal jsem se Grovera, jestli nepotřebujeme deštník.

"Ne," řekl. "Tady nikdy neprší, pokud nechceme."

Ukázal jsem na bouřku. "A co je sakra tohle?"

Stísněně se podíval na oblohu. "Mine nás to. Špatné počasí nás vždycky mine."

Uvědomil jsem si, že má pravdu. Za ten týden, co jsem tu byl, se nikdy ani nezatáhlo. A těch pár dešťových mraků, které jsem viděl, nás obeplulo přesně kolem okrajů údolí.

Ale tahle bouřka… tahle byla mohutná.

Na volejbalovém hřišti hrály děti z Apollónova srubu ranní zápas proti satyrům. Dionýsova dvojčata kráčela po plantáži a nutila jahody růst. Všichni dělali to, co obyčejně, ale vypadali nervózně. Upírali oči na tu bouřku.

Vyšli jsme s Groverem na přední verandu hlavní budovy. Dionýsos seděl u stolku na pinochle v havajské košili s tygřími pruhy a se svou dietní colou, přesně jako první den. Naproti němu trůnil Cheirón ve falešném kolečkovém křesle. Hráli proti neviditelným soupeřům - ve vzduchu se vznášely dvě sady karet.

"Ale, ale," řekl pan D. a ani nevzhlédl. "Naše malá hvězda."

Čekal jsem.

"Pojď blíž," vyzval mě pan D. "A nečekej, že ti budu nějak lichotit, smrtelníku, jenom proto, že ten starý bradatý mořský korýš je tvůj táta."

V mracích zaplála síť klikatých blesků. Okna domu roztřásl hrom.

"Blablabla," zamručel Dionýsos.

Cheirón předstíral zájem o své pinochlové karty. Grover se přikrčil u zábradlí a kopyty klapal sem a tam.

"Kdyby bylo po mém," ozval se Dionýsos, "přiměl bych tvé molekuly, aby vzplanuly. Smeteme popel a je po starostech. Ale Cheirónovi připadá, že by to neodpovídalo mému poslání v tomhle příšerném táboře: chránit vás malé spratky, aby se vám nic nestalo."

"Samovznícení je forma újmy, pane D.," vložil se do toho Cheirón.

"Nesmysl," nesouhlasil Dionýsos. "Ten kluk by neucítil ani ň. Přesto jsem svolil, že se budu krotit. Uvažuju, že tě místo toho proměním v delfína a pošlu tě zpátky za tatíkem."

"Pane D. -" varoval ho Cheirón.

"No jo, dobře," povolil Dionýsos. "Existuje ještě jedno řešení. Ale je to strašlivá pitomost." Dionýsos se zvedl a karty neviditelných protivníků se sesypaly na stůl. "Vyrážím na Olymp na naléhavou schůzku. Jestli tu ten kluk ještě bude, až se vrátím, proměním ho v delfína. Rozumíš? A Persee Jacksone, jestli máš kousek rozumu v hlavě, tak poznáš, že je to mnohem chytřejší řešení než to, co prý máš udělat podle Cheiróna."

Dionýsos zvedl jednu kartu, obrátil ji a ona se proměnila v plastový obdélník. Kreditní karta? Ne. Bezpečnostní propustka.

Luskl prsty.

Vzduch kolem něj jako by se složil a prohnul. Pan D. se proměnil v hologram, pak ve vítr a nakonec byl pryč a ve vzduchu po něm zůstala jen vůně čerstvě vymačkaných grapefruitů.

Cheirón se na mě usmál, ale vypadal unaveně a nervózně. "Posaď se, prosím, Percy. A ty taky, Grovere."

Udělali jsme to.

Cheirón položil na stůl své karty, vítězný list, který nestačil použít.

"Pověz mi, Percy," řekl. "Co si myslíš o tom pekelném psovi?"

Otřásl jsem se, jenom jsem slyšel ten název.

Cheirón po mně nejspíš chtěl, abych řekl: Sakra, to byla brnkačka. Pekelné psy si dávám k snídani. Ale na lhaní jsem se necítil.

"Vyděsil mě," přiznal jsem. "Kdybyste ho nezasáhl, byl bych mrtvý."

"Setkáš se s horšími věcmi, Percy. S mnohem horšími, než budeš u konce."

"U konce… čeho?"

"Své výpravy, pochopitelně. Přijímáš ji?"

Podíval jsem se na Grovera, který si držel palce.

"Hm, pane," poznamenal jsem, "ještě jste mi neřekl, o co jde."

Cheirón se zašklebil. "No, podrobnosti jsou na tom to nejhorší."

Přes údolí zaduněl hrom. Bouřkové mraky teď dosáhly okraje pobřeží. Všude, kam jsem dohlédl, se obloha a moře vařily dohromady.

"Poseidón a Zeus," promluvil jsem. "Bojují spolu o něco cenného… o něco, co bylo ukradené, ne?"

Cheirón a Grover si vyměnili pohledy.

Cheirón se v křesle napřímil. "Jak to víš?"

Cítil jsem, jak hořím. Litoval jsem, že jsem vůbec otevřel tu svou nevymáchanou pusu. "Počasí od Vánoc je divné, jako by se moře a obloha spolu rvaly. Pak jsem mluvil s Annabeth a ta prý zaslechla něco o krádeži. A… taky jsem měl sny."

"Já to věděl," povzdychl si Grover.

"Mlč, satyre," nařídil mu Cheirón.

"Ale ta jeho výprava!" Groverovi zářily oči vzrušením. "Musí být!"

"To může určit jenom Orákulum." Cheirón si prohrábl ježatou bradku. "Nicméně máš pravdu, Percy. Tvůj otec a Zeus mají nejhorší spor za celé stovky let. Hádají se o něco cenného, co bylo ukradené. Abych byl konkrétní: o blesk."

Nervózně jsem se zasmál. "O co?"

"Neber to na lehkou váhu," varoval mě Cheirón. "Nemluvím o nějaké klikatici, obalené staniolem, z podřadné divadelní hry. Mluvím o půlmetrovém válci z prvotřídního nebeského bronzu, opatřeném na obou koncích výbušninami božské intenzity."

"Ach tak."

"Diův mistrovský blesk," pokračoval Cheirón, který se teď dostal do ráže. "Symbol jeho síly, od nějž se odvozují všechny ostatní blesky. První zbraň vyrobená Kyklopy pro válku proti Titánům, blesk, který odřízl vrcholek hory Etna a srazil Krona z trůnu. Mistrovský blesk, jenž má v sobě tolik síly, že vodíkové bomby smrtelníků vypadají vedle něj jako petardy."

"A ten chybí?"

"Byl ukraden," vysvětlil mi Cheirón.

"Od koho?"

"Kým," opravil mě Cheirón. Jednou učitel, vždycky učitel. "Tebou."

Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.

"Přinejmenším," Cheirón zvedl ruku, "si to myslí Zeus. Během zimního slunovratu se na poslední poradě bohů Zeus a Poseidón pohádali. Obvyklé nesmysly: 'Matka Rhea měla vždycky radši tebe', 'Katastrofy ve vzduchu jsou efektnější než katastrofy na moři' a tak dále. Pak si Zeus uvědomil, že schází jeho mistrovský blesk. Někdo mu ho sebral z trůnního sálu přímo před nosem. Okamžitě obvinil Poseidóna. Jenže, víš, bůh se nemůže přímo zmocnit symbolu moci jiného boha - to je zakázáno nejstarším z božských zákonů. Ale Zeus je přesvědčen, že tvůj otec přiměl lidského hrdinu, aby ho vzal."

"Ale já jsem ne -"

"Měj trpělivost a poslouchej, dítě," mluvil dál Cheirón. "Zeus má dobrý důvod k podezíravosti. Kovárny Kyklopů jsou pod mořem, což dává Poseidónovi jistý vliv na výrobce bratrových blesků. Zeus je přesvědčen, že Poseidón vzal ten mistrovský blesk a teď tajně přiměl Kyklopy, aby vyrobili celou řadu nezákonných kopií, které by se daly použít na svržení Dia z trůnu. Jediné, co Zeus neví jistě, je to, kterého hrdinu Poseidón ke krádeži zneužil. Teď tě Poseidón otevřeně prohlásil za svého syna. O zimních prázdninách jsi byl v New Yorku. Mohl jsi lehce proniknout na Olymp. Zeus je přesvědčený, že objevil zloděje."

"Ale já na Olympu nikdy nebyl! Zeus je blázen!"

Cheirón a Grover se nervózně podívali na oblohu. Nezdálo se, že by se mraky nad námi rozdělovaly, jak Grover sliboval. Valily se přímo přes údolí a uzavíraly nás v něm jako víko rakve.

"Ty, Percy…?" oslovil mě Grover. "My nepoužíváme to slovo na b, když mluvíme o pánu oblohy."

"Spíš snad paranoidní," navrhl Cheirón. "Na druhou stranu, Poseidón se už pokoušel Dia sesadit. Jsem si jistý, že to byla otázka číslo třicet osm ve tvé závěrečné zkoušce…" Podíval se na mě, jako by vážně čekal, že si vzpomenu na otázku osmatřicet.

Jak by mě někdo mohl obvinit z krádeže božské zbraně? Nedokážu ukrást ani plátek pizzy na Gabeově pokerovém dýchánku, aby mě nepřistihli. Cheirón čekal na odpověď.

"Něco se zlatou sítí?" hádal jsem. "Poseidón a Héra a pár dalších bohů… oni, no, chytili Dia a nepustili ho, dokud jim neslíbil, že bude lepším vládcem, je to tak?"

"Správně," souhlasil Cheirón. "A Zeus už od té doby Poseidónovi nevěří. Poseidón samozřejmě krádež blesku popírá a obvinění ho velice urazilo. Ti dva se v jednom kuse dohadují už celé měsíce a vyhrožují válkou. A teď jsi do toho přišel ty - ta příslovečná poslední kapka."

"Ale já jsem jenom dítě!"

"Percy," vpadl do toho Grover, "kdybys byl Zeus a už sis myslel, že bratr plánuje, jak tě svrhnout, a pak by ten bratr najednou přiznal, že porušil posvátnou přísahu uzavřenou po druhé světové válce a zplodil nového smrtelného hrdinu, který by se dal nasadit jako zbraň proti tobě… Neprovětralo by ti to tógu?"

"Ale já jsem nic neudělal. Poseidón - můj otec - ve skutečnosti nenechal ten mistrovský blesk ukrást, že ne?"

Cheirón si povzdechl. "Většina uvážlivých pozorovatelů by se shodla, že krádež není Poseidónův styl. Ale bůh moře je moc hrdý, aby se o tom pokoušel Dia přesvědčit. Zeus žádá, aby Poseidón vrátil ten blesk do letního slunovratu. To je jedenadvacátého června, ode dneška za deset dní. Poseidón chce do toho data omluvu za to, že byl označen za zloděje. Doufal jsem, že převáží diplomacie, že Héra, Démétér nebo Hestiá přimějí bratry k rozumu. Ale tvůj příchod Dia rozzuřil. Teď už ani jeden z bohů neustoupí. Pokud někdo nezasáhne, jestli se nenajde mistrovský blesk a nevrátí se do slunovratu Diovi, bude válka. A víš, jak by vypadala taková pořádná válka, Percy?"

"Strašně?" tipnul jsem si.

"Představ si svět v chaosu. Příroda v boji se sebou samou. Olympští bohové přinucení volit mezi Diem a Poseidónem. Ničení. Masakr. Miliony mrtvých lidí.

Západní civilizace proměněná v bojiště tak obrovské, že by trojská válka vedle toho připomínala neškodnou bitku."

"Strašné," opakoval jsem.

"A ty, Percy Jacksone, bys pocítil Diův hněv jako první."

Začalo pršet. Hráči volejbalu přestali hrát a za ohromeného ticha zírali na oblohu.

To já jsem zavinil bouřku na Vrchu polokrevných. Zeus kvůli mně trestá celý tábor. Naštval jsem se.

"Takže já mám najít ten pitomý blesk," řekl jsem. "A vrátit ho Diovi."

"Copak by to nebyl nejlepší dar na usmířenou," pokračoval Cheirón, "přimět Poseidónova syna vrátit Diův majetek?"

"Pokud Poseidón tu věc nemá, tak kde je?"

"Myslím, že to vím." Cheirón se tvářil smutně. "Část věštby, kterou jsem dostal před lety… no, některé výroky mi teď dávají smysl. Ale než ti budu moct říct víc, musíš oficiálně přijmout výpravu. Musíš vyhledat radu Orákula."

"Proč mi předtím nemůžete říct, kde je ten blesk?"

"Protože kdybych to udělal, možná by ses bál výzvu přijmout."

Polkl jsem. "To je dobrý důvod."

"Takže souhlasíš?"

Podíval jsem se na Grovera, který na mě povzbudivě kývl.

To se mu to kýve. Jeho Zeus zabít nechce.

"Dobře," souhlasil jsem. "Je to lepší než se nechat proměnit v delfína."

"Pak je načase, aby ses poradil s Orákulem," oznámil mi Cheirón. "Běž nahoru, Percy Jacksone, do podkroví. Až se vrátíš, promluvíme si dál, pokud budeš ještě při zdravém rozumu."

Čtyři patra nahoru a schody končily pod zelenými padacími dveřmi.

Zatáhl jsem za provaz. Dveře se zhouply dolů a spustil se dřevěný žebřík.

Horký vzduch seshora páchl plesnivinou a shnilým dřevem a ještě něčím dalším… pachem, který si pamatuju z hodin biologie. Hadi. Smrad hadů.

Zadržel jsem dech a vylezl nahoru.

Podkroví bylo nacpané krámy řeckých hrdinů: stála tam brnění obalená pavučinami, kdysi lesklé štíty poďobané rzí, staré kožené lodní kufry polepené samolepkami s nápisy ITHAKA, OSTROV KOUZELNICE KIRKÉ a ZEMĚ AMAZONEK. Jeden dlouhý stůl byl přecpaný sklenicemi plnými naložených věcí - byly v nich odlomené chlupaté drápy, obrovské žluté oči a různé další části nestvůr. Zaprášená trofej na stěně vypadala jako hlava nějakého gigantického hada, ale měla rohy a kompletní žraloci chrup. Na tabulce stálo: HLAVA HYDRY, #1, WOODSTOCK, N. Y, 1969.

U okna spočíval na dřevěné trojnožce nejpříšernější exponát ze všech: mumie. Ne taková zabalená v látce, ale ženské tělo scvrklé jako lusk. Žena měla na sobě batikované šaty bez rukávů, spousty korálových náhrdelníků a čelenku v dlouhých černých vlasech. Kůži na tváři měla tenkou a nataženou přes kosti a místo očí zíraly skelné bílé štěrbiny, jako by pravé oči nahradil mramor. Byla mrtvá už hodně, hodně dlouho.

Když jsem se na ni díval, běhal mi mráz po zádech. A pak se mumie ještě ke všemu na stoličce napřímila a otevřela pusu. Z úst se jí vyvalila zelená pára a svíjela se nad zemí v hustých proudech, syčela jako dvacet tisíc hadů. Zakopl jsem o vlastní nohu, jak jsem se snažil dostat zpátky k padacím dveřím, ale ty se zabouchly. V hlavě jsem uslyšel hlas, vplazil se mi do jednoho ucha a ovíjel se mi kolem mozku: Já jsem duch Delf, mluvčí proroctví Foiba Apollóna, který zabil mocného draka Pythona. Přistup, tazateli, a ptej se.

Chtělo se mi říct: Ne, díky, spletl jsem si dveře, hledal jsem záchod. Ale přinutil jsem se zhluboka se nadechnout.

Ta mumie nebyla živá. Byla to nějaká příšerná nádoba na něco jiného, na sílu, která teď kolem mě kroužila v zelené mlze. Ale její přítomnost nepůsobila zle jako moje hrozná matikářka paní Doddsová nebo Mínótaurus. Připadala mi spíš jako tři sudičky, které jsem viděl plést před ovocným stánkem u silnice: staré, mocné a rozhodně ne lidské. Ale ani nijak zvlášť dychtivé mě zabít.

Sebral jsem odvahu a zeptal se: "Jaký je můj osud?"

Mlha zavířila ještě hustěji, shlukla se přímo přede mnou a kolem stolu s nakládanými částmi těl nestvůr. Najednou kolem toho stolu seděli čtyři muži a hráli karty. Zformovaly se jim tváře. Byl to Smraďoch Gabe a jeho kamarádi.

Pěsti se mi samy od sebe zaťaly, i když jsem věděl, že tahle pokerová společnost nemůže být skutečná. Byla to iluze vytvořená z mlhy.

Gabe se ke mně obrátil a promluvil chraplavým hlasem Orákula: Vydáš se na západ, bohu se postavíš, který se obrátil.

Jeho kumpán po pravé ruce vzhlédl a řekl stejnými hlasem: Najdeš, co zmizelo, dohlédneš, že se to v pořádku navrátí.

Chlapík nalevo přihodil dva pokerové žetony a pak prohlásil: Kdo tě zve přítelem, ten tě pak podrazí.

Nakonec Eddie, správce našeho domu, vyslovil nejhorší větu ze všech: Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.

Postavy se začaly rozplývat. Nejprve jsem byl tak otřesený, že jsem se nezmohl na slovo, ale jak mlha ustupovala, svinula se do velikého zeleného hada a plazila se zpátky do pusy mumie, vykřikl jsem: "Počkat! Co tím myslíte? Jaký přítel? Co se mi nepodaří spasit?"

Ocas mlžného hada zmizel v puse mumie. Postava se znovu opřela o zeď. Ústa se jí pevně zavřela, jako by se neotevřela stovky let. Podkroví bylo znovu tiché a opuštěné, nic než prostor nacpaný samými starožitnostmi.

Měl jsem pocit, že bych tu klidně mohl stát, dokud se taky nepokryju pavučinami, a nedozvěděl bych se už nic víc.

Mé slyšení u Orákula bylo u konce.

"No?" zeptal se mě Cheirón.

Zhroutil jsem se do křesla u pinochlového stolku. "Říkalo, že najdu, co bylo ukradeno."

Grover se naklonil dopředu a vzrušeně přežvykoval zbytky plechovky od dietní coly. "To je bezva!"

"Co řeklo Orákulum přesně?" naléhal Cheirón. "Je to důležité."

Uši mě pořád brněly od toho hadího hlasu. "Říkalo… říkalo, že půjdu na západ a postavím se bohu, který se obrátil. Najdu, co zmizelo a postarám se, aby se to v pořádku vrátilo."

"Já to věděl," radoval se Grover.

Cheirón nevypadal, že by mu to stačilo. "Ještě něco?"

Nechtělo se mi říkat mu to.

Jaký přítel mě zradí? Neměl jsem jich tak moc.

A co ta poslední věta - nepodaří se mi spasit to, na čem mi záleží nejvíc. Co je to za Orákulum, že mě posílá na výpravu a přitom mi říká: Jo, a mimochodem, neuspěješ.

Jak bych to mohl přiznat?

"Ne," zalhal jsem. "To je všechno."

Studoval moji tvář. "Výborně, Percy. Ale uvědom si tohle: slova Orákula mívají často dvojí význam. Moc se jimi nezabývej. Pravda nebývá vždycky jasná, dokud se události neodehrají."

Měl jsem pocit, že ví, že tajím něco špatného, a snaží se mě podpořit.

"Dobře," promluvil jsem, abych změnil téma. "Takže kam to jdu? Kdo je ten bůh na západě?"

"No tak, mysli, Percy," naléhal Cheirón. "Pokud se Zeus a Poseidón navzájem oslabí ve válce, kdo tím získá?"

"Někdo jiný, kdo chce převzít vládu?" hádal jsem.

"Ano, přesně tak. Někdo, kdo je plný zášti, kdo byl nespokojený se svým dílem, když byl svět před věky rozdělený. Někdo, jehož říši posílí smrt milionů lidí. Někdo, kdo nenávidí své bratry, že ho přinutili přísahat, že nebude mít další děti, a nyní tu přísahu oba porušili."

Vzpomněl jsem si na své sny, na ten ďábelský hlas, který vycházel z hloubi Země. "Hádés."

Cheirón přikývl. "Vládce mrtvých je jediná správná odpověď."

Groverovi upadl od pusy kousek hliníku. "Prr, počkat. C-cože?"

"Po Percym šla Lítice," připomněl mu Cheirón. "Sledovala ho, dokud si nebyla jistá jeho identitou, a pak se ho pokusila zabít. Lítice poslouchají jenom jednoho pána: Háda."

"Ano, ale-ale Hádés nenávidí všechny hrdiny," protestoval Grover. "Zvlášť pokud zjistil, že Percy je syn Poseidóna…"

"Pekelný pes se dostal do lesa," pokračoval Cheirón. "Psi se dají povolat jenom z Trestných polí a musí je pozvat někdo zevnitř tábora. Hádés tady má nějakého zvěda. Musí mít podezření, že se Poseidón pokusí využít Percyho, aby očistil své jméno. Hádés by moc rád tohoto mladého polokrevného zabil ještě dřív, než se stačí vydat na výpravu."

"Výborně," zamumlal jsem. "To už máme dva hlavní bohy, kteří mě chtějí zabít."

"Ale výprava k…" Grover polkl. "Chci říct, nemůže být ten mistrovský blesk na nějakém takovém místě, jako je třeba Maine? V Maine je v téhle roční době moc pěkně."

"Hádés poslal nějakého svého patolízala, aby ukradl mistrovský blesk," tvrdil Cheirón. "Schoval ho v podsvětí a moc dobře věděl, že Zeus obviní Poseidóna. Nepředstírám, že dokonale rozumím důvodům vládce mrtvých, netuším, proč si k zahájení války vybral zrovna tuhle dobu, ale jedna věc je jistá. Percy musí jít do podsvětí, najít mistrovský blesk a odhalit pravdu."

V břiše se mi rozhořel podivný oheň. Nejzvláštnější na tom bylo, že nešlo o strach. Bylo to očekávání. Touha po pomstě. Hádés se mě zatím pokusil třikrát zabít, pomocí Mínótaura, Lítice a pekelného psa. Může za to on, že máma zmizela v záblesku světla. A teď se pokouší mě a mého otce nespravedlivě obvinit z krádeže, kterou jsme nespáchali.

Byl jsem připravený rozdat si to s ním.

Kromě toho, pokud je v podsvětí moje máma…

Tak bacha, chlapče, ozval se ten kousek mého mozku, který ještě uvažoval rozumně. Jsi děcko. Hádés je bůh.

Grover se třásl. Pustil se do pinochlových karet, jako by to byly bramborové lupínky.

Ten ubohý kluk musí podniknout tu výpravu se mnou, aby mohl dostat licenci pátrače, ať je to co chce. Ale jak bych to po něm mohl chtít, zvlášť když Orákulum řeklo, že je mi souzeno neuspět? To je sebevražda.

"Koukejte, pokud víme, že to byl Hádés," pověděl jsem Cheirónovi, "proč to prostě neřekneme ostatním bohům? Ať si do podsvětí zajde Zeus nebo Poseidón a srazí si tam pár hlav."

"Podezření a jistota jsou dvě různé věci," vysvětloval Cheirón. "Kromě toho, i kdyby ostatní bohové Háda podezírali - a dokážu si představit, že Poseidón něco tuší - nemohli by ten blesk získat zpátky sami. Bohové nemohou vstoupit na území kolegy, pokud tam nejsou pozváni. To je další prastarý zákon. Hrdinové mají jistá privilegia. Mohou jít kamkoli a vyzvat k boji kohokoli, pokud jsou dost smělí a silní. A žádný bůh nemůže být hnán k odpovědnosti za činy hrdinů. Proč myslíš, že bohové vždycky jednají prostřednictvím lidí?"

"Chcete říct, že mě využijí."

"Říkám, že není náhoda, že se k tobě Poseidón teď přihlásil. Je to moc riskantní hra, ale on je v zoufalé situaci. Potřebuje tě."

Můj táta mě potřebuje.

Pocity se ve mně převalovaly jako sklíčka v kaleidoskopu. Nevěděl jsem, jestli se mám cítit naštvaný, vděčný, šťastný nebo vzteklý. Poseidón si na mě dvanáct let ani nevzpomněl. A teď mě najednou potřebuje.

Podíval jsem se na Cheiróna. "Vy jste od začátku věděl, že jsem Poseidónův syn, že?"

"Měl jsem podezření. Jak jsem řekl… I já mluvil s Orákulem."

Připadalo mi, že je toho spousta, co mi o svém proroctví neprozradil, ale usoudil jsem, že se tím teď nemůžu zabývat. Koneckonců i já jsem si něco nechal pro sebe.

"Takže pokud to dobře chápu," podotkl jsem. "Mám jít do podsvětí a střetnout se s vládcem mrtvých."

"Správně," přikývl Cheirón.

"Najít nejmocnější zbraň ve vesmíru."

"Správně."

"A dodat ji zpátky na Olymp do letního slunovratu, do deseti dnů."

"Tak nějak."

Podíval jsem se na Grovera, který právě spolkl srdcové eso.

"Už jsem říkal, že v Maine je v tuhle roční dobu moc pěkně?" zeptal se slabě.

"Nemusíš jít se mnou," řekl jsem mu. "To od tebe nemůžu chtít."

"No…" Hrábl kopyty. "Ne… jde jenom o to, že satyrové a podzemní místa… no…"

Zhluboka se nadechl, pak vstal a setřásl si kousky karet a hliníku z trička. "Tys mi zachránil život, Percy. Pokud… pokud to myslíš vážně, že mě chceš s sebou, tak tě neopustím."

Ulevilo se mi tak moc, až se mi chtělo brečet, i když by to asi nebylo moc hrdinské. Grover byl jediný kamarád, který mi vydržel déle než pár měsíců. Netušil jsem, co satyr zmůže proti silám mrtvých, ale cítil jsem se líp, když jsem věděl, že bude se mnou.

"Až do samého konce, vojáku." Obrátil jsem se na Cheiróna. "Takže kam to jdeme? Orákulum řeklo jenom, že mám jít na západ."

"Vstup do podsvětí je vždycky na západě. Čas od času se stěhuje, stejně jako Olymp. Zrovna teď je samozřejmě v Americe."

"Kde?"

Cheirón se zatvářil překvapeně. "Myslel jsem, že já to úplně jasné. Vstup do podsvětí je v Los Angeles."

"Aha," hlesl jsem. "Jasně. Takže jenom skočíme do letadla -"

"Ne!" zavřískal Grover. "Percy, co si myslíš? Letěl jsi někdy v životě letadlem?"

Zavrtěl jsem hlavou a byla mi trochu hanba. Máma mě nikdy nikam letadlem nevzala. Vždycky říkala, že na to nemáme peníze. Kromě toho, její rodiče zemřeli při leteckém neštěstí.

"Percy, uvažuj," ozval se Cheirón. "Jsi syn boha moře. Nejsilnějším soupeřem tvého otce je Zeus, vládce oblohy. Tvoje matka dobře věděla, že tě nemůže posadit do letadla. Byl bys v Diově panství. Nevrátil by ses dolů živý."

Nad hlavami nám udeřil blesk. Zaburácel hrom.

"Fajn," řekl jsem a umíněně k té bouřce nevzhlédl. "Takže budu cestovat po zemi."

"Správně," přikývl Cheirón. "Můžou tě doprovázet dva společníci. Jeden je Grover. Ten druhý se už sám přihlásil, pokud přijmeš jeho pomoc."

"Páni," hvízdl jsem a předstíral překvapení. "Kdo ještě by mohl být tak hloupý, aby se dobrovolně vydal na takovou výpravu?"

Vzduch za Cheirónem se rozechvěl.

Objevila se Annabeth a do zadní kapsy si cpala svou čepici Yankeeů.

"Čekám na výpravu už dost dlouho, ty chaluhový mozečku," promluvila. "Athéna Poseidónovi moc nefandí, ale pokud máš zachránit svět, jsem ten nejlepší člověk na hlídání, abys to nezpackal."

"Když myslíš," pokrčil jsem rameny. "Asi máš nějaký plán, chytrolínko?"

Tváře jí zčervenaly. "Chceš, abych ti pomohla, nebo ne?"

Pravda byla taková, že jsem chtěl. Potřeboval jsem veškerou pomoc, jakou jsem mohl sehnat.

"Trojice," zamyslel jsem se nahlas. "To půjde."

"Výborně," uzavřel spokojeně Cheirón. "Dnes odpoledne vás můžeme odvézt až na autobusové nádraží na Manhattanu. Pak už si budete muset poradit sami."

Zablesklo se. Déšť se valil na louky, které nebyly uzpůsobené na tak divoké počasí.

"Není času nazbyt," ukončil rozhovor Cheirón. "Myslím, že byste si měli všichni zabalit."