kapitola 8 - UKOŘISTÍME VLAJKU

Příštích několik dní jsem si zvykl na dennodenní koloběh, který by mi připadal skoro normální, kdyby mě nevyučovali satyrové, nymfy a kentaur.

Každé ráno jsem měl lekci starořečtiny od Annabeth, povídali jsme si o bozích a bohyních v přítomném čase, což bylo docela zvláštní. Zjistil jsem, že Annabeth se s mou dyslexií nemýlila: starořečtina pro mě na čtení nebyla tak těžká. Aspoň ne těžší než angličtina. Po několika dopolednech jsem dokázal překoktat pár veršů z Homéra a ani mě to nijak zvlášť nebolelo.

Zbytek dne jsem střídal venkovní aktivity a hledal něco, v čem bych vynikl. Cheirón se mě snažil učit střílet z luku, ale rychle jsme zjistili, že s lukem a šípy mi to moc nejde. Nestěžoval si, ani když si musel vyplétat zatoulaný šíp z ocasu.

Co běh? Ani ten mi moc nešel. Instruktorky - lesní nymfy - mě nechaly daleko za sebou. Radily mi, ať si z toho nic nedělám. Trénovaly to stovky let, když utíkaly před roztouženými bohy. Ale přesto jsem se trochu styděl, že jsem pomalejší než strom.

A zápasy? Nic moc. Pokaždé, když jsem nastoupil na žíněnku, mi to Clarisse s přehledem nandala.

"Ještě toho máš u mě schovanýho spoustu, ty ucho," mumlala tiše.

Jediná věc, ve které jsem vynikal, byla jízda na kánoích. To zrovna nebylo hrdinské umění, jaké by se čekalo od kluka, který porazil Mínótaura.

Věděl jsem, že mě starší obyvatelé tábora a instruktoři sledují, snaží se poznat, kdo je můj otec, ale neměli to lehké. Nebyl jsem silný jako Arésovy děti ani tak dobrý v lukostřelbě jako potomci Apollóna. Neměl jsem Héfaistovo nadání pro práci s kovem ani - bohové prominou - Dionýsovu slabost pro vinnou révu. Luke mi řekl, že by mým otcem mohl být Hermés, jakýsi dělník všech řemesel, ale mistr v žádném. Ale připadalo mi, že se mi jenom snaží dodat sílu. Ve skutečnosti ani on nevěděl, co se mnou.

Přes to všechno jsem si tábor zamiloval. Zvykl jsem si na ranní mlhy nad pobřežím, na vůni rozpálených jahodových plantáží za odpolední, dokonce i na zvláštní noční zvuky nestvůr v lesích. Večeříval jsem se srubem číslo jedenáct, házel část jídla do ohně a pokoušel se ucítit nějaké spojení se svým pravým otcem. Nestalo se nic. Vnímal jsem jenom ten vřelý pocit, jaký jsem měl odjakživa, něco jako vzpomínku na jeho úsměv. Pokoušel jsem se nemyslet moc na mámu, ale pořád jsem uvažoval: pokud jsou bohové a nestvůry skuteční, pokud jsou možná všechna tahle kouzla, pak musí existovat nějaká cesta, jak ji zachránit, přivést ji zpátky…

Začínal jsem rozumět Lukově hořkosti a tomu, jak zřejmě nesnáší svého otce Herma. No jasně, bohové možná mají na práci důležité věci, ale nemohli by aspoň jednou za čas zavolat nebo zahřmět nebo tak něco? Dionýsos dokázal jen tak ze vzduchu udělat dietní colu. Proč by nemohl můj otec, ať je to kdokoli, vyčarovat telefon?

Ve čtvrtek odpoledne, tři dny potom, co jsem dorazil do Tábora polokrevných, jsem měl první lekci boje s mečem. Všichni z jedenáctky se shromáždili ve velké kruhové aréně, kde nám měl Luke dělat instruktora.

Začali jsme základním bodáním a sekáním do slámou vycpaných panáků v řeckém brnění. Řekl bych, že jsem si vedl dobře. Přinejmenším jsem chápal, co mám dělat a postřeh jsem neměl špatný.

Problém byl, že jsem nemohl najít meč, který by mi dobře seděl v ruce. Buď byl moc těžký, nebo moc lehký, nebo moc dlouhý. Luke dělal, co se dalo, aby mi nějaký sehnal, ale souhlasil se mnou, že mi žádná tréninková zbraň zřejmě nesedí.

Přešli jsme k soubojům ve dvojicích. Luke oznámil, že budu bojovat s ním, protože je to moje první lekce.

"Tak hodně štěstí," řekl mi někdo z tábora, "Luke je nejlepší šermíř za posledních tři sta let."

"Snad mě bude šetřit," utrousil jsem.

Táborník si odfrkl.

Luke mi předvedl útok a odvrácení útoku a blokády štítem. Byla to tvrdá škola. S každou ránou jsem byl dobitější a poškrábanější. "Buď pořád ve střehu, Percy," nabádal mě Luke a pak mě plochou stranou meče šťouchl do žeber. "Ne, ne tak vysoko!" Šup! "Výpad!" Šup! "A teď ústup!" Šup!

Když vyhlásil přestávku, byl jsem už zpocený jako myš. Všichni se hrnuli k chladicímu boxu s pitím. Luke si nalil na hlavu ledovou vodu, což mi přišlo jako dobrý nápad, a tak jsem to udělal taky.

Okamžitě mi bylo líp. Do paží se vrátila síla, meč už mi nepřipadal tak neovladatelný.

"Fajn, všichni do kruhu!" nařídil Luke. "Pokud to Percymu nebude vadit, chci vám předvést malou ukázku."

Výborně, pomyslel jsem si. Jen ať se všichni podívají, jak Percy dostane nakládačku.

Hermovi potomci se shromáždili kolem. Dusili se smíchem. Předpokládal jsem, že kdysi taky byli na mém místě a teď se nemůžou dočkat, až uvidí, jak si ze mě Luke udělá fackovacího panáka. Všem oznámil, že hodlá ukázat metodu odzbrojení: jak stočit soupeřovu čepel plochou svého meče, takže sok nebude mít na výběr, musí zbraň pustit.

"Je to těžké," zdůraznil. "Na mě to zkoušeli taky. Nesmějte se teď Percymu. Většina šermířů musí cvičit celé roky, aby tu techniku zvládla."

Předvedl ten pohyb zpomaleně. Jak se dalo čekat, meč mi vypadl z ruky a zarachotil o zem.

"A teď doopravdy," řekl, když jsem sebral zbraň.

"Budeme se bít, dokud se to jednomu z nás nepodaří. Připraven, Percy?"

Přikývl jsem a Luke se do mě pustil. Nějak se mi povedlo zabránit mu, aby se mi dostal k jílci meče. Smysly se mi zostřily. Cítil jsem, jak nastupuje jeho útok. Odrazil jsem ho. Postoupil jsem kupředu a sám se pokusil o výpad. Luke ho lehce zvládl, ale všiml jsem si, že se tváří jinak. Přimhouřil oči a pustil se do mě s větší silou.

Meč mi těžkl v ruce. Nebyl správně vyvážený. Věděl jsem, že je to jenom záležitost několika vteřin, než mě Luke porazí, a tak jsem si řekl, co můžu ztratit?

Zkusil jsem ten odzbrojovací manévr.

Mé ostří zasáhlo těžiště Lukova meče a já jím otočil a všechnu sílu vložil do pohybu dolů.

Zařinčelo to.

Lukův meč zarachotil o kameny. Špička mé čepele se ocitla jen pár centimetrů od jeho nechráněné hrudi.

Ostatní táborníci ztichli.

Sklonil jsem zbraň. "Hm, omlouvám se."

Luke byl chvíli tak šokovaný, že se nezmohl na slovo.

"Omlouváš se?" Zjizvená tvář se mu roztáhla do úsměvu. "U všech bohů, Percy, za co se omlouváš? Předveď mi to znovu!"

Nechtělo se mi. Ten krátký nápor šílené energie ze mě už úplně vyprchal. Ale Luke si to nedal vymluvit.

Tentokrát jsem neměl šanci. Jakmile se naše meče dotkly, zasáhl Luke můj jílec a vyrazil mi zbraň z ruky, až sklouzla po zemi.

Po dlouhé pauze se někdo z diváků zeptal: "Začátečnické štěstí?"

Luke si otřel pot z čela. Hleděl teď na mě s úplně novým zájmem. "Možná," poznamenal. "Ale zajímalo by mě, co by Percy dokázal s vyváženým mečem…"

V pátek odpoledne jsem seděl s Groverem u jezera a odpočíval po skoro smrtelném zážitku na lezecké zdi. Grover vyběhl nahoru jako horská koza, ale mě láva skoro dostala. V tričku mi doutnaly díry. Chlupy na předloktích jsem měl ožehlé.

Seděli jsme na molu a dívali se, jak Najády pod vodou pletou košíky, až jsem sebral kuráž a zeptal se Grovera, jak dopadl jeho rozhovor s panem D.

Tvář mu zežloutla, jako by byl nemocný.

"Fajn," hlesl. "Prostě fajn."

"Takže s tvou kariérou je to pořád na dobré cestě?"

Nervózně si mě změřil. "Cheirón ti ře-řekl, že chci licenci pátrače?"

"No… ne." Netušil jsem, co je to licence pátrače, ale připadalo mi, že není vhodná doba se ptát. "Pověděl mi jenom, že máš velké plány, víš… a že si musíš věřit, abys zvládl úkol opatrovníka. Takže jsi ji dostal?"

Grover hleděl dolů na Najády. "Pan D. rozhodnutí odložil. Řekl, že s tebou jsem zatím ani moc neuspěl, ani nezklamal, takže naše osudy jsou pořád spojené. Pokud ti schválí výpravu a já tě půjdu chránit a oba se vrátíme živí, pak možná bude souhlasit s tím, že jsem úkol splnil."

Nálada mi stoupla. "No, to není špatné, co?"

"Bla-ha-ha! To už mě klidně mohl přidělit k čištění stájí. Šance, že ti schválí výpravu… a i kdyby, proč bys chtěl s sebou zrovna to?"

"Samozřejmě že bych tě chtěl s sebou!"

Grover mrzutě zíral do vody. "Pletení košíků… Musí být prima umět něco užitečného."

Pokoušel jsem se ho ujistit, že má spoustu schopností, ale tvářil se ještě nešťastněji. Chvíli jsme si povídali o kanoistice a šermování, pak jsme probrali klady a zápory různých bohů. Nakonec jsem se ho zeptal na ty čtyři prázdné sruby.

"Číslo osm, ten stříbrný, patří Artemis," vysvětlil mi. "Přísahala, že zůstane navěky panna. Takže samozřejmě nemá děti. Ten srub je, víš, něco jako pocta. Kdyby ho neměla, naštvala by se."

"Dobře. Ale co ty další tři, ty na konci. To je Velká trojka?"

Grover se narovnal. Přiblížili jsme se citlivému tématu. "Ne. Jeden z nich, dvojka, patří Héře," řekl. "To je další čestná záležitost. Ona je bohyně manželství, takže si samozřejmě nebude nic začínat se smrtelníky. To je práce jejího manžela. Když říkáme Velká trojka, myslíme tři nejmocnější bratry, syny Kronovy."

"To byli Zeus, Poseidón a Hádés."

"Správně. Znáš to. Po velké bitvě s Titány převzali svět po otci a losovali, kdo si co vezme."

"Zeus dostal oblohu," vzpomněl jsem si. "Poseidón moře a Hádés podsvětí."

"Hm-m."

"Ale Hádés tady srub nemá."

"Ne. Nemá ani trůn na Olympu. On si tak nějak dělá svoje tam v podsvětí. Kdyby tady měl srub…" Grover se otřásl. "No, to by nebylo příjemné. Nechme toho."

"Ale Zeus a Poseidón - ti oba měli podle mýtů mraky dětí. Proč jsou jejich sruby prázdné?"

Grover nervózně hrábl kopyty. "Asi před šedesáti lety, po druhé světové válce, se Velká trojka dohodla, že nezplodí žádné další hrdiny. Jejich děti byly prostě moc silné. Moc ovlivnily chod lidských dějin, způsobily veliké krveprolití. Víš, druhá světová byla v zásadě boj mezi syny Dia a Poseidóna na jedné straně a syny Hádovými na druhé. Vítězná strana, Zeus a Poseidón, donutila Háda ke společné přísaze: žádné další románky se smrtelnými ženami. Všichni přísahali na řeku Styx."

Zaduněl hrom.

Pověděl jsem: "To je nejvážnější přísaha, jakou můžeš udělat."

Grover přikývl.

"A bratři dodrželi slovo - žádné děti?"

Groverův obličej se zachmuřil. "Před sedmnácti lety ho Zeus porušil. S jednou hvězdičkou z televize s tím načechraným účesem z osmdesátých let - nemohl si prostě pomoct. Když se jim narodilo dítě, dcera jménem Thalie… no, řeka Styx bere přísahy vážně. Zeus sám z toho vyvázl lehce, protože je nesmrtelný, ale dceři zavinil hrozný osud."

"Ale to není fér! Ta holčička přece za nic nemohla."

Grover zaváhal. "Percy, děti Velké trojky ovládají větší moc než jiní polokrevní. Mají silnější auru, vůni, která přitahuje nestvůry. Když se Hádes o té dívce dozvěděl, nebyl moc rád, že Zeus porušil přísahu. Vypustil z Tartaru nejhorší nestvůry, aby Thalii mučily. Když jí bylo dvanáct, dostala za opatrovníka satyra, ale ten nic nezmohl. Pokusil se ji sem doprovodit s dvěma dalšími polokrevnými, s nimiž se skamarádila. Málem se jim to povedlo. Dostali se až na vršek toho kopce."

Ukázal přes údolí k borovici, kde jsem bojoval s Mínótaurem. "Šly po nich všechny tři Blahovolné a smečka pekelných psů. Už je skoro dohnali, ale Thalie řekla svému satyrovi, aby odvedl ty druhé dva polokrevné do bezpečí, že mezitím sama zdrží ta monstra. Byla zraněná a unavená a nechtěla žít jako štvaná zvěř. Satyr ji nechtěl opustit, ale nedokázal jí to rozmluvit a musel chránit ostatní. A tak jim Thalie nakonec čelila sama, na vršku toho kopce. Když zemřela, Zeus se nad ní slitoval. Proměnil ji v tu borovici. Její duše pořád pomáhá chránit hranice údolí. Proto se ten kopec jmenuje Vrch polokrevných."

Zíral jsem na borovici v dálce.

Kvůli té historce jsem si připadal nějak prázdný a taky provinilý. Dívka mého věku se obětovala, aby zachránila kamarády. Čelila celé armádě nestvůr. Moje vítězství nad Mínótaurem vedle toho moc neznamenalo. Uvažoval jsem, jestli bych zachránil mámu, kdybych jednal jinak.

"Grovere," řekl jsem, "chodí hrdinové vážně na výpravy do podsvětí?"

"Někdy," řekl. "Orfeus. Héraklés. Houdini."

"A přivedli někdy zpátky někoho z mrtvých?"

"Ne. Nikdy. Orfeovi se to málem povedlo… Percy, přece si vážně nemyslíš -"

"Ne," zalhal jsem. "Jenom mě to zajímalo. Takže… vždycky je určený nějaký satyr, aby poloboha chránil?"

Grover si mě opatrně měřil. Nepřesvědčil jsem ho, že jsem se vzdal té myšlenky na podsvětí. "Vždycky ne. Tajně navštěvujeme většinu škol. Snažíme se vyčenichat polokrevné, kteří mají schopnosti velkých hrdinů. Pokud najdeme někoho se silnou aurou, jako má dítě Velké trojky, dáme vědět Cheirónovi. Pokouší se na ně dohlížet, protože můžou nadělat fakt dost velké problémy."

"A tys objevil mě. Cheirón říkal, žes myslel, že bych mohl být nějak zvláštní."

Grover se na mě podíval, jako bych ho právě zavedl do pasti. "Já ne… Páni, poslouchej, takhle neuvažuj. Kdybys byl - víš co - nikdy by ti nepovolili výpravu a já bych nikdy nedostal svou licenci. Jsi nejspíš Hermovo dítě. Nebo možná dokonce někoho z menších bohů, jako třeba Nemesis, bohyně odplaty. Nedělej si s tím starosti, ano?"

Připadalo mi, že ujišťuje spíš sebe než mě.

Ten den po večeři vládlo mnohem větší vzrušení než obyčejně.

Konečně nastal čas na boj o vlajku.

Když byly talíře uklizené, ozval se roh z lastury a všichni jsme se u stolů postavili.

Táborníci křičeli a jásali, když Annabeth a dva její sourozenci vběhli do pavilonu s hedvábným transparentem. Byl dlouhý asi tři metry, stříbrně se leskl a zobrazoval sovu pálenou nad olivovým stromem. Z druhé strany pavilonu vyběhla Clarisse a její kamarádky s dalším transparentem stejné velikosti, ale křiklavě rudým, s namalovaným krvavým kopím a hlavou kance.

Obrátil jsem se k Lukovi a zakřičel přes všudypřítomný hluk: "To jsou vlajky?"

"Jo."

"Týmy vždycky vedou Arés a Athéna?"

"Vždycky ne," řekl. "Ale často."

"Takže když jeden srub uloví vlajku, co děláte - přebarvíte ji?"

Zašklebil se. "Uvidíš. Nejdřív ji musíme získat."

"Na čí straně jsme?"

Věnoval mi tajnůstkářský pohled, jako by věděl něco, co já ne. Kvůli té jizvě na tváři vypadal ve světle pochodní skoro ďábelsky. "Uzavřeli jsme dočasné spojenectví s Athénou. Dneska večer sebereme Arésovi vlajku. A ty nám s tím pomůžeš."

Byly vyhlášeny týmy. Athéna uzavřela spojenectví s Apollónem a Hermem, dvěma největšími sruby. Pro získání podpory se obchodovalo s výsadami - čas na sprchování, rozvrhy prací, nejlepší termíny pro venkovní aktivity.

Arésovci se spojili se všemi ostatními: Dionýsem, Démétér, Afroditou a Héfaistem. Podle toho, co jsem viděl, byly Dionýsovy děti vážně dobří sportovci, jenže jenom dva. Děti Démétér si uměly poradit v přírodě a při venkovních aktivitách, ale nebyly moc agresivní. Synů a dcer Afrodity jsem se moc nebál. Všechny akce hlavně proseděli, prohlíželi se v hladině jezera, upravovali si vlasy a pomlouvali ostatní. Héfaistovy děti nebyly moc pohledné a byly jen čtyři, zato velké a statné od celodenní práce v kovárně. S těmi to mohlo být těžké. A to samozřejmě nemluvím o Arésově srubu: tuctu největších, nejodpornějších a nejpříšernějších dětí na Long Islandu a na celém světě.

Cheirón udeřil kopytem do mramoru.

"Hrdinové!" zvolal. "Pravidla znáte. Hraniční čárou je potok. Hřištěm je celý les. Jsou povoleny veškeré kouzelné předměty. Vlajka musí být vystavena nápadně a ne s více než dvěma strážci. Zajatce můžete odzbrojit, ale ne spoutat ani jim dávat roubík. Není povoleno zabíjení ani mrzačení. Budu dělat rozhodčího a polního lékaře. Ozbrojte se!"

Roztáhl ruce a stoly se najednou pokryly výzbrojí: přilbami, bronzovými meči, kopími a štíty z hověziny, pobitými kovem.

"Páni," podivil jsem se. "To máme vážně použít?"

Luke se na mě podíval, jako bych byl cvok. "Ano, pokud se nechceš nechat propíchnout svými kamarády z pětky. Tumáš - Cheirón si myslel, že ti tohle padne. Budeš mít hlídku na hranici."

Můj štít měl rozměry desky za basketbalovým košem, s velkým Aeskulapovým žezlem uprostřed. Vážil asi tak milion kilo. Dobře by se na něm jezdilo na sněhu, ale doufal jsem, že po mně nikdo nebude chtít, abych s ním rychle běhal. Moje přilba měla stejně jako helmice ostatních v Athénině týmu na vršku velký modrý chochol z žíní. Arésovci a jejich spojenci měli chocholy rudé.

Annabeth vykřikla: "Modrý týme, vpřed!"

Zajásali jsme a zahrozili meči a pustili se za ní po stezce do jižního lesa. Rudý tým mířil na sever a při tom po nás pokřikoval nadávky.

Podařilo se mi dohnat Annabeth a nezakopnout o svou výzbroj. "Poslyš."

Pochodovala pořád dál.

"Takže jaký je plán?" zeptal jsem se. "Nemáš něco kouzelného, co bys mi půjčila?"

Ruka jí zajela ke kapse, jako by se bála, že jsem jí něco ukradl.

"Jenom si dávej pozor na Clarissino kopí," doporučila mi. "Nepřej si, aby se tě ta věc dotkla. Jinak se neboj. My tu vlajku arésovcům sebereme. Přidělil ti Luke úkol?"

"Hlídka na hranici, ať je to co chce."

"Je to hračka. Stát u potoka a odrážet rudé. Zbytek nech na mně. Athéna má vždycky nějaký plán."

Hnala se dál a nechala mě za sebou.

"Fajn," zamumlal jsem pro sebe. "Jsem rád, žes mě chtěla mít v týmu."

Byla nepříjemně teplá noc. Lesy byly temné, zjevovaly se světlušky. Annabeth mě postavila k potůčku, který zurčel po kamenech, a pak se rozběhla se zbytkem týmu po lese.

Stál jsem tam sám se svou velikou přilbou s modrým chocholem a obřím štítem a cítil jsem se jako idiot. Bronzový meč mi připadal stejně špatně vyvážený jako všechny ostatní, které jsem zatím vyzkoušel. Držadlo potažené kůží mi táhlo ruku dolů jako kuželková koule.

Nikdo na mě přece vážně nezaútočí, nebo ano? Olymp snad musí mít nějakou odpovědnost, ne?

Z dálky se ozval lasturový roh. Slyšel jsem v lese výskání a výkřiky, řinčení kovu, bojující děti. Jako jelen se kolem mě prohnal jakýsi spojenec Apollóna s modrým chocholem, přeskočil potok a ztratil se na nepřátelském území.

Bezva, pomyslel jsem si. Přijdu o všechnu legraci, jako obyčejně.

Pak jsem uslyšel zvuk, při kterém mi po zádech přejel mráz. Odněkud zblízka se ozvalo hluboké psí vrčení.

Instinktivně jsem zvedl štít. Měl jsem pocit, že mě něco sleduje.

Pak to vrčení přestalo. Cítil jsem, jak se to vzdaluje.

Na druhé straně potoka najednou explodoval podrost. Ze tmy se s křikem a ječením vyvalilo pět Arésových válečníků.

"Nandejte to tomu grázlíkovi!" křičela Clarisse.

Ze škvír v přilbě se do mě zabodávala její škaredá prasečí očka. Máchala kopím dlouhým metr a půl, ostrá kovová špička rudě poblikávala. Její sourozenci měli jen obyčejné bronzové meče - ne že by mi to nějak zvedlo náladu.

Vyrazili přes potok. V dohledu nebyla žádná pomoc. Mohl jsem utéct. Nebo jsem se mohl bránit, sám proti půlce Arésova srubu.

Podařilo se mi vyhnout se první ráně, ale tihle soupeři nebyli tak pitomí jako Mínótaurus. Obklopili mě a Clarisse zaútočila kopím. Štít ho odklonil, ale ucítil jsem bolestivé brnění v celém těle. Zježily se mi vlasy. Ruka se štítem mě brněla a vzduch páchl spáleninou.

Elektřina. To její zatracené kopí bylo nabité elektřinou. Couvl jsem.

Další Arésovec mě praštil do prsou rukojetí meče a já se svalil na zem.

Mohli mě rozkopat na kaši, ale museli se řehtat.

"Uřízneme mu vlasy," rozhodla Clarisse. "Chytněte mu je."

Podařilo se mi vyškrábat se na nohy. Zvedl jsem meč, ale Clarisse ho kopím srazila na bok, až se rozlétly jiskry. Teď už mě mravenčily obě ruce.

"No páni," ušklíbla se Clarisse. "Tenhle kluk mě teda děsí. Fakt děsí."

"K vlajce se jde tamtudy," doporučil jsem jí. Chtěl jsem to říct vztekle, ale bohužel to tak asi nevyznělo.

"Jo," vyštěkl jeden její sourozenec. "Ale my na tu vlajku kašlem. Nám jde o kluka, co ztrapnil náš srub."

"To zvládnete sami," řekl jsem jim. Nebylo to ode mě asi nejchytřejší.

Vyrazili po mně dva. Couval jsem k potoku, pokoušel se zvednout štít, ale Clarisse byla moc rychlá. Její kopí mě zasáhlo přímo do žeber. Kdybych na sobě neměl náprsní krunýř, udělala by ze mě ražniči. Takhle mi elektrický hrot jenom rozdrkotal všechny zuby v puse. Jeden Clarissin spolubydlící mě sekl mečem do paže a nechal v ní pořádnou ránu.

Když jsem viděl vlastní krev, zatočila se mi hlava - bylo mi horko a zima zároveň.

"Žádné mrzačení," podařilo se mi říct.

"Ajaj," zaškaredil se ten kluk. "Asi mi zakážou moučník."

Natlačil mě do potoka, přistál jsem v něm, až to cáklo. Všichni se rozchechtali. Počítal jsem, že až se dost pobaví, je se mnou konec. Ale pak se něco stalo. Připadalo mi, že mi voda probouzí všechny smysly, jako bych právě snědl pytel máminých tvrdých bonbonů s kávovou náplní.

Clarisse a její spolubydlící vlezli do potoka, aby mě chytili, ale já se jim postavil. Věděl jsem, co mám dělat. Máchl jsem mečem naplocho po hlavě tomu prvnímu a čistě mu srazil přilbu. Zasáhl jsem ho tak tvrdě, že jsem viděl, jak se mu rozjíždějí oči, když se hroutil do vody.

Vyrazil po mně hnusák číslo dvě a hnusák číslo tři. Jednoho jsem práskl do obličeje štítem a druhému jsem mečem usekl žíněný chochol. Oba rychle zacouvali. Hnusákovi číslo čtyři se do útoku moc nechtělo, ale blížila se Clarisse a špička jejího kopí praskala energií. Jakmile zaútočila, chytil jsem rukojeť mezi okraj svého štítu a meč a zlomil ji jako větev.

"Jé!" vyjekla. "Ty idiote! Ty smradlavý červe!"

Nejspíš by řekla ještě něco horšího, ale praštil jsem ji mezi oči rukojetí meče, až vyvrávorala pozadu z potoka.

Pak jsem uslyšel jekot, radostné výkřiky a uviděl jsem Luka, jak se žene směrem k hraniční čáře s vysoko zdviženou vlajkou rudého týmu. Měl kolem sebe pár kluků od Herma, kteří kryli jeho ústup, a vzadu pár Apollónových dětí, odrážejících héfaistovce. Arésovci se zvedli a Clarisse celá omámená zaklela.

"Trik!" vykřikla. "Byl to nějaký trik."

Potáceli se za Lukem, ale bylo pozdě. Všichni se setkali u potoka, když Luke přeběhl do domácího území. Naše strana začala jásat. Rudá vlajka se zaleskla a změnila se na stříbrnou. Kance a kopí nahradilo veliké Aeskulapovo žezlo, symbol srubu číslo jedenáct. Celý modrý tým zvedl Luka a nosil ho kolem na ramenou. Z lesa vyběhl Cheirón a zatroubil na lasturový roh.

Hra skončila. Zvítězili jsme.

Chystal jsem se přidat k oslavě, když se vedle mě z potoka ozval Annabetin hlas: "To nebylo špatné, hrdino."

Ohlédl jsem se, ale nebyla tam.

"Kde ses sakra naučil tak bojovat?" zeptala se. Vzduch se zatřpytil a ona se zhmotnila. V ruce držela baseballovou čepici newyorského týmu Yankeeů, jako by si ji právě sundala z hlavy.

Cítil jsem, jak dostávám vztek. Ani jsem se nedivil, že ještě před chvílí byla neviditelná. "Tys mě sem nastražila," osočil jsem ji. "Postavilas mě sem, protože jsi věděla, že po mně Clarisse půjde, a Luka jsi poslala po křídle. Všechno jsi to naplánovala."

Annabeth pokrčila rameny. "Říkala jsem ti to. Athéna má vždycky, vždycky nějaký plán."

"Plán, jak mě nechat rozdrtit."

"Přišla jsem, jak nejrychleji to šlo. Chystala jsem se zasáhnout, ale…" Pokrčila rameny. "Tys pomoc nepotřeboval."

Pak si všimla mé zraněné ruky. "Jaks to udělal?"

"Rána mečem," podotkl jsem. "Cos myslela?"

"Ne. Byla to rána mečem. Podívej se na to."

Krev zmizela. Tam, kde byla předtím velká rána, se táhl dlouhý bílý šrám a i ten se ztrácel. Pod mým pohledem se proměnil v malou jizvu a pak zmizel.

"Já - já to nechápu," řekl jsem.

Annabeth usilovně uvažovala. Málem jsem viděl, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka. Shlédla na mé nohy, pak na Clarissin zlomený oštěp a nakázala: "Vylez z té vody, Percy."

"Co -"

"Dělej."

Vystoupil jsem z potoka a okamžitě jsem se cítil k smrti unavený. V rukách mi zase začínalo brnět.

Nával energie mě opustil. Málem jsem se svalil, ale Annabeth mě podepřela.

"Ach, u Styxu," zanadávala. "Tohle není dobré. Nechtěla jsem… Myslela jsem, že to bude Zeus…"

Než jsem se stačil zeptat, co tím myslela, uslyšel jsem znovu to psí vrčení, ale mnohem blíž než předtím. Lesy prořízlo zavytí.

Jásání táborníků okamžitě utichlo. Cheirón vykřikli něco ve starořečtině a mně až později došlo, že jsem tomu dokonale rozuměl: "Do střehu! Můj luk!"

Annabeth tasila meč.

Na skalách hned nad námi stál černý pes velikosti nosorožce s očima rudýma jako žhavá láva a s tesáky jako dýky.

Díval se přímo na mě.

Nikdo se ani nepohnul kromě Annabeth, která vyjekla: "Percy, utíkej!"

Pokusila se stoupnout si přede mě, ale pes byl moc rychlý. Přeskočil ji - obrovský zubatý stín - a zrovna když do mě narazil, když jsem zavrávoral dozadu a cítil, jak mi jeho drápy, ostré jako břitvy, rvou brnění, ozvala se kaskáda zvuků, jako by se postupně trhalo čtyřicet listů papíru. Psovi rašil z krku trs šípů. Nestvůra mi padla mrtvá k nohám.

Nějakým zázrakem jsem zůstal naživu. Nechtělo se mi ani dívat pod zbytky rozervaného brnění. Cítil jsem na hrudi horko a vlhko a věděl jsem, že jsem zle poškrábaný. Stačila vteřinka a to monstrum by mě proměnilo v půl metráku lahůdkového masa.

Cheirón k nám přiklusal s lukem v ruce a se zachmuřenou tváří.

"Di immortales!" zlobila se Annabeth. "To je pekelný pes z Trestných polí. Oni… oni by neměli…"

"Někdo ho povolal," hlesl Cheirón. "Někdo z tábora."

Přišel k nám Luke se zapomenutou vlajkou v ruce. Jeho chvíle slávy byla pryč.

Clarisse vykřikla: "To je všechno Percyho vina! Percy ho povolal!"

"Mlč, dítě," řekl jí Cheirón.

Díval se, jak se tělo pekelného psa rozplývá do stínů a vsakuje se do země, až zmizelo úplně.

"Jsi zraněný," řekla mi Annabeth. "Rychle, Percy, běž do vody."

"Jsem v pohodě."

"Ne, nejsi," nesouhlasila. "Cheiróne, podívejte se na tohle."

Byl jsem moc unavený na to, abych se s ní dohadoval. Ustoupil jsem zpátky do potoka a celý tábor se shlukl kolem mě.

Okamžitě mi bylo líp. Cítil jsem, jak se mi rány na prsou uzavírají. Někteří táborníci zalapali po dechu.

"Koukejte, já-já nevím, proč to je," koktal jsem a pokoušel jsem se ospravedlnit. "Je mi líto…"

Ale oni se nedívali, jak se mi hojí zranění. Zírali na něco nad mojí hlavou.

"Percy," promluvila Annabeth a ukázala tam. "Hm…"

Když jsem vzhlédl, znamení se už rozplývalo, ale pořád jsem ještě rozeznal hologram vířícího a zářícího zeleného světla. Bylo to kopí se třemi hroty: trojzubec.

"Tvůj otec," zamumlala Annabeth. "Tohle vážně není dobré."

"Je určeno," oznámil Cheirón.

Všude kolem mě táborníci klesali na kolena, dokonce i Arésův srub, i když nevypadalo, že jsou tím moc nadšeni.

"Můj otec?" zeptal jsem se úplně popleteně.

"Poseidón," ohlásil Cheirón. "Zemětřas, Nositel bouře, Otec koní. Sláva ti, Persee Jacksone, synu boha moře."