kapitola 7 - VYKOUŘÍ SE MI VEČEŘE

Zvěsti o záchodovém incidentu se okamžitě rozšířily. Kamkoli jsem šel, táborníci si na mě ukazovali a mumlali něco o toaletní vodě. Nebo možná jenom zírali na Annabeth, ze které pořád ještě kapalo.

Ukázala mi pár dalších míst: kovářskou dílnu (kde si děti kovaly vlastní meče), dílnu umění a řemesel (tam satyrové leštili pískem obrovskou mramorovou sochu kozlího muže) a lezeckou zeď; tu tvořily dvě stěny proti sobě, které se divoce otřásaly, házely kameny, vypouštěly lávu a svíraly se, pokud člověk nevyšplhal nahoru dost rychle.

Konečně jsme se vrátili k jezeru s kánoemi, odkud vedla stezka zpátky ke srubům.

"Musím jít trénovat," oznámila Annabeth rozhodně. "Večeře je v půl osmé. Prostě pak jdi se svým srubem do jídelny."

"Annabeth, s těmi záchody je mi to líto."

"Nekecej."

"Já za to nemohl."

Pochybovačně si mě změřila a já si uvědomil, že to byla moje vina. To já jsem přiměl vodu vytrysknout z toho zařízení v umývárně. Nechápal jsem, jak jsem to udělal. Ale záchody mě nějak poslouchaly. Spolčil jsem se s potrubím.

"Musíš si promluvit s Orákulem," rozhodla Annabeth.

"S kým?"

"Ne s kým. S čím. S Orákulem. Požádám o to Cheiróna."

Zíral jsem do jezera a přál si, aby mi aspoň jednou někdo dal přímou odpověď.

Nečekal jsem, že na mě bude ze dna někdo hledět, a tak mi vynechalo srdce, když jsem si všiml dvou pubertálních holek, sedících se zkříženýma nohama u paty mola asi tak šest metrů pod hladinou. Měly na sobě džíny a třpytivá zelená trika, hnědé vlasy jim volně povlávaly kolem ramen a rybky jimi proplouvaly sem a tam. Usmívaly se na mě a mávaly, jako bych byl nějaký dávno ztracený přítel.

Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem na ně taky zamával.

"Nepovzbuzuj je," varovala mě Annabeth. "Najády jsou hrozné kokety."

"Najády," opakoval jsem a připadal jsem si už úplně ztracený. "Konec. Chci se hned vrátit domů."

Annabeth se zamračila. "Copak to nechápeš, Percy? Ty jsi doma. Pro děti jako my je tohle jediné bezpečné místo na světě."

"Myslíš tím pro mentálně narušené děti?"

"Myslím ne lidské. Nebo vlastně ne úplně lidské. Napůl lidské."

"Napůl lidské a napůl co?"

"Myslím, že to víš."

Nechtěl jsem to přiznat, ale bál jsem se, že vím. Cítil jsem, jak mi mravenčí v nohách a rukách, což jsem občas zažil, když mi máma vyprávěla o tátovi.

"Bohové," promluvil jsem. "Napůl bohové."

Annabeth přikývla. "Tvůj otec není mrtvý, Percy. Je to jeden z olympských bohů."

"To je… šílené."

"Vážně? Co bylo to nejběžnější, co bohové prováděli ve starých příbězích? V jednom kuse se zamilovávali do lidí a plodili s nimi děti. Myslíš, že za pár posledních tisíciletí změnili zvyky?"

"Ale to jsou jenom -" Málem jsem zase řekl mýty. Pak jsem si vzpomněl, jak mě Cheirón varoval, že za dva tisíce let mohou považovat za mýtus mě. "Ale pokud jsou všechny děti poloviční bohové -"

"Polobohové," opravila mě Annabeth. "To je oficiální termín. Nebo polokrevní."

"Kdo je potom tvůj táta?"

Ruce se jí sevřely na zábradlí mola. Měl jsem pocit, že jsem právě zasáhl její citlivé místo.

"Můj táta je profesor na akademii ve West Pointu," řekla. "Neviděla jsem ho od té doby, co jsem byla hodně malá. Vyučuje americkou historii."

"Je člověk."

"Co? Myslíš si, že to musí být vždycky mužský bůh, koho přitahují lidé? Není to diskriminace žen?"

"Kdo je potom tvoje máma?"

"Srub šest."

"To znamená?"

Annabeth se napřímila. "Athéna. Bohyně moudrosti a války."

Fajn, pomyslel jsem si. Proč ne?

"A můj táta?"

"Neurčený," řekla Annabeth, "jak už jsem ti říkala. Nikdo to neví."

"Kromě mojí mámy. Ona to věděla."

"Možná, že ne, Percy. Bohové vždycky neodhalí, kdo jsou."

"Můj táta to jistě udělal. Miloval ji."

Annabeth se na mě opatrně podívala. Nechtěla mi zničit mé představy. "Možná máš pravdu. Možná sešle nějaké znamení. To je jediný způsob, jak se to dozvědět jistě: tvůj otec ti musí seslat nějaké znamení, kterým tě prohlásí za svého syna. Někdy se to stává."

"Chceš říct, že někdy ne?"

Annabeth přejela dlaní po zábradlí. "Bohové mají spoustu práce. Mají hodně dětí a ne vždycky… No, někdy o nás nestojí, Percy. Nevšímají si nás."

Vzpomněl jsem si na některé děti, které jsem viděl v Hermově srubu, na ty puberťáky, kteří vypadali mrzutě a sklesle, jako by čekali na telefonát, který se nikdy neuskuteční. Takové děti jsem znal i z akademie Yancy. Bohatí rodiče je odložili na internátní školu, neměli čas se s nimi otravovat. Ale bohové by se měli chovat líp.

"Takže tady zkejsnu," hlesl jsem. "Je to tak? Na zbytek života?"

"Těžko říct," řekla Annabeth. "Někteří táborníci tu jsou jenom na léto. Pokud jsi dítě Afrodity nebo Démétér, nejspíš nebudeš mít žádnou velkou moc. Nestvůry si tě pravděpodobně nebudou všímat, takže ti stačí pár měsíců letního trénování a zbytek roku můžeš žít ve světě smrtelníků. Ale pro některé z nás je moc nebezpečné odjet. Jsme tu celoročně. Ve světě smrtelníků přitahujeme nestvůry. Vycítí nás. Přicházejí se s námi utkat. Obyčejně si nás nevšímají, dokud nejsme dost staří na nějaký malér - asi deset nebo jedenáct let, ale pak se většina polobohů dostane sem, nebo přijde o život. Jen pár z nás dokáže žít ve světě venku, ti se pak proslaví. Věř mi, kdybych ti řekla jména, znal bys je. Někteří ani netuší, že jsou polobohové. Ale takových je strašně, strašně málo."

"Takže sem se nestvůry dostat nemůžou?"

Annabeth zavrtěla hlavou. "Pokud nejsou úmyslně nasazené do lesa nebo je nepřivolá někdo zevnitř."

"Proč by sem někdo povolával nestvůru?"

"Pro trénink. Nebo jako kanadský žertík."

"Kanadský žertík?"

"Jde o to, že hranice jsou uzavřené, aby držely smrtelníky a nestvůry venku. Smrtelníci se zvenku podívají do údolí a nevidí tam nic nezvyklého, jen jahodovou farmu."

"Takže… ty jsi tu celý rok?"

Annabeth přikývla. Zpod kraje trička si vytáhla koženou šňůrku s pěti hliněnými kuličkami různých barev. Vypadaly přesně jako Lukovy, až na to, že Annabeth mezi nimi měla i velký zlatý prsten, jaké se nosí coby odznak vysokých škol.

"Jsem tady od svých sedmi let," vysvětlila mi. "Každý srpen, poslední den letní sezony dostaneš korálek za to, žes přežil další rok. Jsem tady déle než většina instruktorů, a ti už jsou všichni na vysoké."

"Jak to, žes sem přišla tak malá?"

Zakroutila si prstenem na šňůrce. "Po tom ti nic není."

"Aha." Chvíli jsem tam stál a trapně mlčel. "Takže… kdybych chtěl, můžu odtud prostě hned odejít?"

"Byla by to sebevražda, ale šlo by to, s dovoleními pana D. nebo Cheiróna. Ale ti nevydávají povolení před koncem letní sezony, pokud…"

"Pokud?"

"Pokud nemáš povolenou výpravu. Ale to se stává málokdy. Naposled…"

Větu nedopověděla. Z jejího tónu jsem odhadoval, že to naposled nedopadlo moc dobře.

"Tam na té ošetřovně," začal jsem odjinud, "když jsi mě krmila tou věcí -"

"Ambrózií."

"Jo. Ptala ses mě na něco kolem letního slunovratu."

Annabeth se napnula v ramenou. "Takže ty vážně něco víš?"

"No… nevím. Ještě ve škole jsem slyšel, jak o tom mluví Grover s Cheirónem. Grover se zmínil o letním slunovratu. Říkal něco, jako že nemáme moc času kvůli termínu. Co to mělo znamenat?"

Zaťala pěsti. "To bych taky ráda věděla. Cheirón a satyrové, ti to vědí, ale mně to neřeknou. Na Olympu se něco děje, něco dost vážného. Když jsem tam byla posledně, všechno vypadalo úplně normálně."

"Tys byla na Olympu?"

"Někteří z nás celoročních - Luke, Clarisse, já a pár dalších - jsme tam za zimního slunovratu jeli na exkurzi. V té době mívají bohové pravidelně velkou poradu."

"Ale… jak jste se tam dostali?"

"Longislandskou železnicí, samozřejmě. Vystoupíš na stanici Penn. Empire State Building, zvláštní výtah do šestistého patra." Podívala se na mě, jako by byla přesvědčená, že to už musím vědět. "Jsi přece z New Yorku, ne?"

"Jo, jasně." Pokud jsem věděl, Empire State Building měl jenom sto dvě patra, ale rozhodl jsem se o tom nemluvit.

"Hned po té naší návštěvě," pokračovala Annabeth, "se počasí zbláznilo, jako by mezi sebou bohové začali bojovat. Od té doby jsem několikrát zaslechla satyry. Pochopila jsem jenom to, že někdo něco důležitého ukradl. A pokud se to nevrátí do letního slunovratu, bude pěkný průšvih. Doufala jsem, že když jsi přišel… Chci říct - Athéna vyjde skoro s každým, kromě Arése. A samozřejmě soupeří s Poseidónem. Ale myslela jsem si, že můžeme spolupracovat. Myslela jsem, že budeš třeba něco vědět."

Zavrtěl jsem hlavou. Moc rád bych jí pomohl, ale připadal jsem si příliš hladový, unavený a přesycený informacemi, abych se vyptával dál.

"Musím získat povolení k výpravě," zamumlala Annabeth pro sebe. "Nejsem na to moc malá. Kdyby mi jenom řekli, v čem je problém…"

Cítil jsem kouř opékaného masa, který přicházel odněkud zblízka. Annabeth musela zaslechnout, jak mi kručí v žaludku. Řekla mi, abych šel, že mě pak dohoní. Nechal jsem ji na molu. Kreslila si prstem po zábradlí, jako by rýsovala bitevní plán.

Ve srubu číslo jedenáct všichni žvanili, blbli a čekali na večeři. Poprvé jsem si všiml, že spousta táborníků má podobné rysy: výrazné nosy, klenuté obočí a uličnicky úsměv. Takový typ mají učitelé zafixovaný jako výtržníky. Díkybohu si mě nikdo moc nevšímal, když jsem došel ke svému místu na podlaze a usadil se tam se svým Mínótaurovým rohem.

Přišel ke mně instruktor Luke. I on měl podobu Hermovy rodiny. Kazila to jizva na pravé tváři, ale úsměvu neublížila.

"Našel jsem pro tebe spacák," oslovil mě. "A tumáš, ukradl jsem ti pár nezbytných toaletních potřeb z táborových zásob."

Netušil jsem, jestli si s tou krádeží nedělá legraci.

Řekl jsem: "Díky."

"V poho." Luke se posadil vedle mě a opřel se zády o zeď. "Těžký první den?"

"Já sem nepatřím," vyhrkl jsem. "Ani nevěřím na bohy."

"Jo," broukl. "Takhle jsme začínali všichni. A co až na ně začneš věřit? Nebude to o nic lehčí."

Překvapilo mě, jak hořce Luke mluví, protože mi připadalo, že je docela v klidu. Vypadal, jako by zvládl úplně všechno.

"Takže tvůj otec je Hermés?" zeptal jsem se.

Vytáhl ze zadní kapsy vystřelovací nůž. Chvíli jsem myslel, že mě vykuchá, ale jen si seškrábal bláto z podrážky sandálu. "Jo. Hermés."

"Ten posel s okřídlenýma nohama."

"Přesně tak. Poslové. Cestovatelé, obchodníci, zloději. Všichni, kdo užívají cesty. To proto jsi tady a užíváš si pohostinnosti srubu číslo jedenáct. Hermés si moc nevybírá, koho podporuje."

Nemyslel jsem, že mě Luke doopravdy považuje za nějakou nulu. Myslel zkrátka na spoustu věcí najednou.

"Setkal ses někdy se svým tátou?" zeptal jsem se.

"Jednou."

Čekal jsem a myslel jsem si, že pokud mi to chce říct, tak mi to řekne. Očividně nechtěl. Zajímalo by mě, jestli ten příběh má něco společného s tím, jak přišel ke své jizvě.

Luke vzhlédl a přinutil se usmát. "Nedělej si s tím hlavu, Percy. Lidi tady v táboře jsou většinou hodní. Nakonec, jsme přece jedna velká rodina, ne? Staráme se o sebe navzájem."

Vypadalo to, že chápe, jak se cítím ztracený, a já mu za to byl vděčný. Čekal bych, že starší kluk jako on - i když byl instruktor - se bude vyhýbat ušlápnutému školákovi, jako jsem já. Ale Luke mě přivítal do srubu. Dokonce pro mě ukradl toaletní potřeby; byla to nejhezčí věc, kterou pro mě kdo za celý den udělal.

Rozhodl jsem se položit mu poslední velkou otázku, která mě trápila celé odpoledne. "Clarisse, ta od Arése, si dělala legraci, že pocházím od 'Velké trojky'. A taky Annabeth… Řekla, že bych mohl být 'on'. Doporučila mi, že bych si měl promluvit s Orákulem. Co to má všechno znamenat?"

Luke složil nůž. "Nesnáším proroctví."

"Jak to myslíš?"

Tvář kolem jizvy mu zaškubala. "Řekněme, že jsem to všem zpackal. Poslední dva roky, od té doby, co nevyšla má cesta do zahrady Hesperidek, Cheirón nepovolil žádné další výpravy. Annabeth se mohla zbláznit, jak moc se chtěla dostat do světa. Trápila Cheiróna tak, až jí nakonec sdělil, že už zná její osud. Získal proroctví od Orákula. Neprozradil jí všechno, ale řekl, že jí výprava ještě není předurčena. Musí počkat, dokud… do tábora nepřijde někdo zvláštní."

"Někdo zvláštní?"

"Nelam si s tím hlavu," uklidňoval mě Luke. "Annabeth považuje každého nováčka v táboře za znamení, na které čeká. A teď pojď, je čas na večeři."

Jakmile to dořekl, rozeznělo se v dálce troubení. Nějak jsem věděl, že někdo troubí na lasturu, i když jsem ještě v životě žádnou neslyšel.

Luke zavolal: "Jedenáctko, seřadit se!"

Celý srub, bylo nás asi dvacet, napochodoval na společné prostranství. Seřadili jsme se podle délky pobytu v táboře, takže jsem byl pochopitelně úplně poslední. I z ostatních srubů vycházeli táborníci, kromě tří prázdných budov na konci a srubu číslo osm, který vypadal za denního světla normálně, ale jak teď zapadalo slunce, začínal stříbřitě zářit.

Vyšli jsme nahoru do kopce k jídelnímu pavilonu. Z louky se k nám připojili satyrové. Z jezírka na kanoistiku se vynořily Najády. Ze stromů vyšlo pár dalších holek - a když říkám ze stromů, myslím přímo ze stromů. Viděl jsem jednu dívku, tak devítiletou nebo desetiletou, jak se zjevila z boku javoru a hopsala nahoru do kopce.

Celkem tu bylo asi sto táborníků, pár tuctů satyrů a dvanáct různých lesních nymf a Najád.

Kolem mramorových sloupů pavilonu hořely pochodně. V bronzovém koši, velkém jako vana, plápolal hlavní oheň. Každý srub měl vlastní stůl pokrytý bílým ubrusem s purpurovým lemem. Čtyři stoly byly prázdné, ale u jedenáctky bylo přecpáno. Musel jsem se vmáčknout na kraj lavice, a stejně jsem půlkou zadku visel ve vzduchu.

Viděl jsem Grovera, jak sedí u stolu číslo dvanáct s panem D., několika satyry a párem baculatých blonďáků, kteří vypadali přesně jako pan D. Cheirón stál stranou, piknikový stůl byl pro kentaura moc malý.

Annabeth jedla u stolu číslo šest se skupinou vážných a urostlých dětí. Všechny měly její šedé oči a medově světlé vlasy.

Clarisse seděla za mnou u Arésova stolu. Z té příhody ze sprchy už se očividně vzpamatovala, protože se s kamarádkami smála a krkala.

Konečně Cheirón zabušil kopytem o mramorovou podlahu pavilonu a všichni ztichli. Zvedl sklenici. "Na bohy!"

Všichni pozvedli své sklenice. "Na bohy!"

Lesní nymfy nastoupily s mísami jídla: hroznů, jablek, jahod, sýra, čerstvého chleba a ano, pečeného masa! Sklenku jsem měl prázdnou, ale Luke mi poradil: "Oslov ji. Řekni, co chceš - samozřejmě něco nealkoholického."

Řekl jsem: "Cherry colu."

Sklenice se naplnila perlivou karamelovou tekutinou.

Pak mě něco napadlo. "Modrou cherry colu."

Limonáda nabrala křiklavou barvu kobaltu.

Opatrně jsem ji zkusil. Skvělá.

Napil jsem se na počest své mámy.

Ona neumřela, říkal jsem si. Aspoň ne napořád. Je v podsvětí. A pokud je to místo skutečné, pak jednoho dne…

"Tady máš, Percy," řekl Luke a podal mi mísu s uzenými hovězími žebry.

Naložil jsem si talíř a už jsem se chystal zakousnout se do masa, když jsem si všiml, že se všichni zvedají a odnášejí talíře k ohni uprostřed pavilonu. Uvažoval jsem, jestli si tam chodí pro dezert nebo co.

"Pojď," vyzval mě Luke.

Když jsem se dostal blíž, viděl jsem, že všichni berou část svého jídla a házejí ji do ohně, nejzralejší jahodu, nejšťavnatější plátek masa, nejteplejší a nejmáslovější rohlík.

Luke mi zamumlal do ucha: "Ohňová oběť bohům. Mají rádi tu vůni."

"To si děláš legraci."

Varoval mě pohledem, abych to nezlehčoval, ale nemohl jsem si pomoct, bylo mi divné, proč by nějaká nesmrtelná všemocná bytost měla milovat pach připáleného jídla.

Luke se přiblížil k ohni, sklonil hlavu a hodil do něj chumel nalitých rudých hroznů. "Hermés."

Byl jsem na řadě.

Kéž bych tak věděl, čí jméno mám říct.

Nakonec jsem v duchu zaprosil: Ať jsi, kdo jsi, řekni mi to. Prosím.

Seškrábl jsem do plamenů velký plátek žebra.

Zachytil jsem závan kouře a žaludek se mi kupodivu neobrátil.

Vůbec to nesmrdělo jako pálící se jídlo. Vonělo to po horké čokoládě a čerstvě upečených sušenkách, hamburgerech na grilu a lučních květinách a po stovce dalších dobrot, které by neměly jít dohromady, ale šly. Málem bych uvěřil, že se bohové mohou tím kouřem živit.

Když se všichni vrátili na místa a dojedli, Cheirón znovu zaklepal kopytem, aby si získal pozornost.

S hlubokým povzdechem se zvedl pan D. "Jo, asi bych vás měl pozdravit, vy fakani. Tak vás zdravím. Náš ředitel táborových aktivit Cheirón říká, že příští boj o vlajku vypukne v pátek. Vavříny teď drží srub číslo pět."

Od Arésova stolu se rozezněl nepříjemný jásot.

"Pokud jde o mě," pokračoval pan D., "je mi to úplně ukradené, ale gratuluju. A taky bych vám měl říct, že tu dneska máme nového člena tábora. Petera Johnsona."

Cheirón něco zamumlal.

"Jo, Percyho Jacksona," opravil se pan D. "Tak jo. Hurá a tak dále. A teď mažte k tomu pitomému táboráku. Jděte."

Všichni zajásali. Zamířili jsme dolů k amfiteátru. Pod vedením Apollónova srubu jsme zpívali táborové písně o bozích a jedli sušenkové sendviče a vtipkovali. Fajn bylo, že jsem už necítil, že na mě někdo civí. Připadal jsem si jako doma.

Později večer, když se jiskry z táboráku vlnily na hvězdnaté obloze, ozval se znovu ten roh z ulity a my napochodovali zpátky do srubů. Neuvědomil jsem si, jak jsem vyčerpaný, dokud jsem se nezhroutil na vypůjčený spacák.

Sevřel jsem prsty kolem Mínótaurova rohu. Myslel jsem na mámu, ale byly to příjemné myšlenky: vzpomínal jsem na její úsměv, na pohádky, které mi jako malému četla v posteli, na to, jak říkala, ať mě blešky koušou celou noc.

Když jsem zavřel oči, hned jsem usnul jako pařez.

To byl můj první den v Táboře polokrevných.

Kdybych jen tušil, jak krátce si budu užívat svého nového domova.