kapitola 6 - STÁVÁM SE NEJVYŠŠÍM VLÁDCEM KOUPELNY

Jakmile jsem strávil, že můj učitel latiny je kůň, podnikli jsme příjemnou prohlídku tábora, ale dával jsem si pozor, abych nešel za ním. Párkrát jsem měl službu při sbírání výkalů na průvodu při Dni díkůvzdání a Cheirónově zádi jsem bohužel nevěřil tak jako jeho předku.

Minuli jsme volejbalové hřiště. Několik táborníků do sebe strčilo. Jeden ukázal na Mínótaurův roh, který jsem si nesl. Jiný řekl: "To je on."

Většina obyvatel tábora byla starší než já. Jejich kamarádi satyrové byli větší než Grover a všichni pobíhali v oranžových tričkách s nápisem TÁBOR POLOKREVNÝCH a s odhalenými chlupatými zadnicemi. Obyčejně se nestydím, ale to, jak na mě zírali, mi bylo nepříjemné. Připadalo mi, jako by čekali, že udělám salto nebo něco takového.

Ohlédl jsem se k farmě. Budova byla mnohem větší, než jsem myslel - čtyři patra vysoká, nebesky modrá s bílým lemováním, prostě jako nějaké luxusní rekreační středisko u moře. Prohlížel jsem si mosaznou korouhvičku v podobě orla na střeše, když mě ve štítu něco upoutalo, nějaký stín v nejhořejším okně podkroví. Něco se pohnulo za záclonou, trvalo to jen vteřinku, a já měl jasný pocit, že mě někdo sleduje.

"Co je to tam?" zeptal jsem se Cheiróna.

Podíval se, kam ukazuju, a smích ho opustil. "Jenom podkroví."

"Tam někdo žije?"

"Ne," prohlásil rozhodně. "Vůbec nikdo."

Měl jsem pocit, že mluví pravdu. Ale zároveň jsem byl přesvědčený, že se za tou záclonou něco pohnulo.

"Pojď, Percy," pobídl mě Cheirón a jeho lehkomyslný tón teď zněl trochu nuceně. "Je tu toho k vidění spousta."

Kráčeli jsme jahodovými plantážemi. Táborníci tam sbírali veliké koše plodů a satyr jim k tomu hrál na rákosovou píšťalu.

Cheirón mi prozradil, že tábor vypěstuje dost úrody na prodej do newyorských restaurací i pro Olymp. "Pokryje nám to náklady," vysvětloval. "A s jahodami není skoro žádná práce."

Pověděl mi, že pěstování ovoce takhle ovlivňuje pan D.: když je poblíž, plody úplně blázní. Nejlépe to funguje na hroznové víno, ale to má pan D. zakázáno pěstovat, takže se místo toho věnují jahodám.

Pozoroval jsem satyra, jak hraje na píšťalu. Při jeho hudbě se z jahodového pole rozbíhal hmyz na všechny strany, jako když lidé utíkají před ohněm. Napadlo mě, jestli takové hudební kouzlo zvládne i Grover. Uvažoval jsem, zda je ještě v domě a dostává vynadáno od pana D.

"Nebude mít Grover moc velký malér, že ne?" zeptal jsem se Cheiróna. "Chci říct… byl dobrý opatrovník. Fakt."

Cheirón si povzdechl. Svlékl si tvídové sako a přehodil ho přes koňský hřbet jako sedlo. "Grover má velké sny, Percy. Možná větší, než je rozumné. Aby dosáhl svého cíle, musí nejdřív prokázat velikou odvahu jako opatrovník, který objeví nového člena tábora a bezpečně ho přivede na Vrch polokrevných."

"Ale to udělal!"

"Já bych s tebou možná souhlasil," poznamenal Cheirón. "Ale není na mně, abych to posuzoval. Rozhodnout musí Dionýsos a Rada kopytnatých starších. Obávám se, že tento úkol nebudou zrovna považovat za úspěch. Koneckonců, Grover tě v New Yorku ztratil. Pak je tu ten nešťastný… hm… osud tvé matky. A fakt, že Grover byl v bezvědomí, když jsi ho přivlekl na hranice farmy. Rada by mohla zpochybnit, že to svědčí o jeho odvaze."

Chtěl jsem něco namítnout. Nic z toho, co se stalo, nebyla Groverova vina. Já se taky cítil provinile. Kdybych Groverovi na tom autobusovém nádraží neutekl, možná by se maléru vyhnul.

"Dostane ale druhou šanci, ne?"

Cheirón sebou škubl. "Bohužel právě tohle byla Groverova druhá šance, Percy. Po tom, co se stalo poprvé, před pěti lety, neměla Rada chuť dát mu ani tuhle. Olymp ví, že jsem mu radil, aby ještě počkal, než to zkusí znovu. Je na svůj věk pořád tak malý…"

"Kolik mu je?"

"No, osmadvacet."

"Cože? A to je v šesté třídě?"

"Satyrové dospívají poloviční rychlostí ve srovnání s lidmi, Percy. Grover byl minulých šest let na úrovni žáka prvního stupně."

"To je hrůza."

"Přesně tak," souhlasil Cheirón. "Každopádně Grover dospívá pomalu i na satyra a nijak zvlášť nevyniká v lesní magii. Naneštěstí chce dychtivě uskutečnit svůj sen. Snad si teď najde nějakou jinou kariéru…"

"To není fér," rozzlobil jsem se. "Co se stalo tehdy poprvé? Vážně to bylo tak zlé?"

Cheirón rychle uhnul pohledem. "Nechme to být, ano?"

Ale mně se ještě nechtělo to téma opustit. Když Cheirón mluvil o osudu mé matky, připadalo mi, jako by se schválně vyhýbal slovu smrt. V hlavě se mi začal rodit nápad - drobné ohníčky naděje.

"Cheiróne," začal jsem odjinud. "Pokud jsou bohové a Olymp a to všechno skutečnost…"

"Ano, dítě?"

"Znamená to, že existuje i podsvětí?"

Cheirón se zakabonil.

"Ano, dítě." Odmlčel se, jako by pečlivě vážil slova. "Existuje místo, kam putují duše po smrti. Ale zatím… dokud nezjistíme víc… bych ti radil, abys to pustil z hlavy."

"Co myslíte tím 'dokud nezjistíme víc'?"

"Pojďme, Percy. Podíváme se do lesa."

Když jsme se blížili k lesu, uvědomil jsem si, jak je velký. Zabíral skoro čtvrtinu údolí a stromy byly tak vysoké a husté, až by si člověk dokázal představit, že do něj od dob původních obyvatel Ameriky nikdo nevkročil.

Cheirón řekl: "Lesy jsou plné, pokud bys chtěl zkusit štěstí, ale choď ozbrojený."

"Plné čeho?" zeptal jsem se. "A ozbrojený čím?"

"Uvidíš. Boj o vlajku se koná v pátek večer. Máš vlastní meč a štít?"

"Vlastní -?"

"Ne," uvědomil si Cheirón. "Jistěže nemáš. Myslím, že ti bude sedět velikost pět. Pak zajdu do zbrojnice."

Chtěl jsem se zeptat, co je to za letní tábor, když má zbrojnici, ale měl jsem toho na uvažování spoustu a exkurze pokračovala. Viděli jsme střelnici pro lučištníky, jezero, po němž pluly kánoe, stáje (ty se Cheirónovi zřejmě moc nelíbily), hřiště na hod oštěpem, amfiteátr pro zpěváky a arénu, kde se podle Cheiróna konají souboje mečem a kopím.

"Mečem a kopím?" zeptal jsem se.

"Souboje mezi sruby a tak," vysvětlil. "Nic vražedného. Obyčejně ne. A je tu taky jídelna."

Cheirón ukázal na otevřený pavilon, obklopený bílými řeckými sloupy, na vršku nad mořem. Bylo tam dvanáct kamenných piknikových stolů. Žádná střecha. Žádné zdi.

"Co děláte, když prší?" zeptal jsem se.

Cheirón se na mě podíval, jako bych byl nějaký divný. "Jíst musíme tak jako tak, ne?" Rozhodl jsem se to téma nechat být.

Nakonec mi Cheirón ukázal sruby. Bylo jich dvanáct, usazených mezi stromy u jezera. Byly uspořádány do tvaru písmene U, dva na základně a pět v řadě po obou stranách. A rozhodně to byla ta nejdivnější skupina budov, jakou jsem kdy viděl.

Až na to, že všechny sruby měly nade dveřmi stejné velké mosazné číslo (lichá vlevo, sudá vpravo), se sobě vůbec nepodobaly. Číslo devět mělo komíny jako nějaká malá továrna. Čtyřce se plazila po zdech rajčata a střecha byla z opravdové trávy. Sedmička vypadala jako z ryzího zlata, které na slunci tak zářilo, že se na to málem nedalo dívat. Vchody všech srubů směřovaly na společné prostranství velké asi jako fotbalové hřiště, poseté řeckými sochami, fontánami, záhony květin a několika koši na basketbal (ty byly spíš moje gusto).

Střed té plochy zaujímalo velké ohniště lemované kameny. I když bylo teplé odpoledne, doutnal v něm oheň. Starala se o něj asi devítiletá holka, dloubala do uhlíků klackem.

Dvojice srubů v čele prostranství, číslo jedna a dvě, vyhlížela jako mužské a ženské mauzoleum, obří krabice z bílého mramoru s mohutnými sloupy vpředu. Jednička byla ze všech dvanácti srubů největší. Leštěné bronzové dveře zářily jako hologram a při pohledu z určitého úhlu to vypadalo, jako by po nich projížděly blesky. Srub číslo dvě byl elegantnější, štíhlejší a sloupy měl ověnčené granátovými jablky a květinami. Na zdech byly rytiny pávů.

"Zeus a Héra?" hádal jsem.

"Správně," souhlasil Cheirón.

"Jejich sruby vypadají prázdné."

"Několik jich je prázdných. To je pravda. V jedničce a ve dvojce nikdy nikdo nebydlí."

Fajn. Takže každý srub má za maskota jiného boha. Dvanáct srubů pro dvanáct olympských bohů. Ale proč by měly být některé prázdné?

Zastavil jsem se před prvním srubem vlevo, který měl číslo tři.

Nebyl tak vysoký a mohutný jako jednička, ale dlouhý, nízký a pevný. Obvodové zdi byly z hrubého šedého kamene, posetého kousky lastur a korálů, jako by ho vytáhli přímo ze dna moře. Nakoukl jsem dovnitř otevřenými dveřmi a Cheirón mě upozornil: "Tohle bych nedělal!"

Než mě stačil stáhnout zpátky, zachytil jsem zevnitř slanou vůni, podobnou vůni větru na pobřeží v Montauku. Stěny se leskly jako perleť. Bylo tam šest prázdných lůžek s odhrnutými hedvábnými přikrývkami. Ale ani stopa po tom, že by tam někdy někdo spal.

Působilo to tak smutně a osaměle, že jsem byl rád, když mi Cheirón položil ruku na rameno a vyzval mě: "Pojď dál, Percy."

Většina dalších srubů byla nacpaná táborníky.

Číslo pět bylo jasně červené - příšerně natřené, jako by na něj barvu vychrstli kbelíky a naplácali rukama. Střechu lemoval ostnatý drát. Nade dveřmi visela vycpaná hlava divočáka; zdálo se, že zvíře mě pořád sleduje. Uvnitř jsem zahlédl skupinu dost hrozivě vypadajících dětí, holek i kluků. Soutěžili v páce a hádali se za řevu rockové hudby. Nejhlasitější byla jedna třináctiletá nebo čtrnáctiletá holka. Měla na sobě obří táborové tričko a přes něj maskáčovou vestu. Koukla se na mě a zle se zašklebila. Připomněla mi Nancy Bobofitovou, i když byla mnohem větší a drsnější, vlasy měla dlouhé a zašmodrchané a hnědé, ne zrzavé.

Šel jsem dál a pokoušel se držet z dosahu Cheirónových kopyt. "Neviděli jsme žádné jiné kentaury," všiml jsem si.

"Ne," přisvědčil Cheirón smutně. "Moji příbuzní jsou bohužel divocí a primitivní. Můžeš na ně narazit v divočině nebo při velkých sportovních akcích. Ale tady žádné neuvidíš."

"Říkal jste, že se jmenujete Cheirón. Jste doopravdy…"

Usmál se na mě ze své výšky. "Ten Cheirón z příběhů? Vychovatel Hérakla a tak? Ano, Percy, jsem to já."

"Ale neměl byste být mrtvý?"

Cheirón se odmlčel, jako by ho ta otázka zaujala. "Upřímně řečeno, nevím, co by mělo být. Pravda je, že nemůžu být mrtvý. Víš, před celými věky mi bohové splnili přání. Mohu pokračovat v práci, kterou jsem miloval. Mohu být učitelem hrdinů, dokud mě lidstvo bude potřebovat. Díky tomu přání jsem získal mnohé… a mnohého jsem se vzdal. Ale pořád jsem tady, takže můžu jen předpokládat, že je mě stále třeba."

Přemýšlel jsem, jaké to je být tři tisíce let učitelem. Osobně bych si to na seznam deseti největších přání nezapsal.

"Nenudí vás to někdy?"

"Ne, ne," zavrtěl hlavou. "Někdy je to hrozně tíživé, ale nudné nikdy."

"Proč tíživé?"

Zdálo se, že Cheirón už zase špatně slyší.

"Ale, podívej se," řekl. "Čeká tu na nás Annabeth."

Ta blonďatá holka, kterou jsem poznal v hlavní budově, si četla knížku před posledním srubem vlevo, číslo jedenáct.

Když jsme k ní došli, kriticky si mě změřila, jako by pořád myslela na to, jak jsem slintal.

Snažil jsem se zahlédnout, co čte, ale titul jsem nerozluštil. Myslel jsem, že je to kvůli mé dyslexii. Pak mi došlo, že ta kniha není anglická. Písmena mi připadala jako řecká. Myslím doopravdy řecká. Byly tam obrázky chrámů a soch a různých sloupů, které bývají v knihách o architektuře.

"Annabeth," oslovil Cheirón dívku, "v poledne mám hodinu lukostřelby. Převzala by sis Percyho?"

"Ano, pane."

"Srub jedenáct," řekl mi Cheirón a ukázal ke dveřím. "Zařiď se tam jako doma."

Jedenáctka nejvíc ze všech srubů připomínala normální starý letní táborový srub. Starý byl obzvlášť. Práh měl ošlapaný a hnědá barva se odlupovala. Nade dveřmi visel takový ten doktorský symbol, okřídlená hůl ovinutá dvěma hady. Jak se tomu říká…? Aeskulapovo žezlo.

Uvnitř bylo plno lidí, kluků i holek, mnohem víc než postelí. Všude po zemi se válely spacáky. Vypadalo to tam jako v nějaké tělocvičně, kde si Červený kříž zřídil evakuační středisko.

Cheirón nešel dál. Dveře pro něj byly moc nízké. Ale když ho táborníci uviděli, všichni se postavili a uctivě se uklonili.

"Tak tedy," loučil se Cheirón. "Hodně štěstí, Percy. Uvidíme se u večeře."

Odklusal směrem ke střelnici.

Zastavil jsem se ve dveřích a koukal na děti. Už se neukláněly. Zíraly na mě a hodnotily mě. Tohle jsem dobře znal. Prošel jsem si tím na pěkné řádce škol.

"No?" pobídla mě Annabeth. "Běž dál."

Pochopitelně jsem na prahu zakopl a udělal ze sebe dokonalého pitomce. Mezi táborníky se ozvalo hihňání, ale nikdo neřekl ani slovo.

Annabeth oznámila: "Percy Jacksone, seznam se se srubem číslo jedenáct."

"Host, nebo neurčený?" zeptal se někdo.

Nevěděl jsem, co mám říct, ale Annabeth prohlásila: "Neurčený."

Všichni zakvíleli.

Předstoupil kluk, který byl o něco starší než ostatní. "No tak, táborníci. Proto jsme tu všichni. Vítej, Percy. Můžeš si zabrat tamto místo na podlaze, támhle."

Tomu klukovi bylo asi devatenáct a vypadal docela fajn. Byl vysoký a svalnatý, měl krátké vlasy pískové barvy a přátelský úsměv. Na sobě měl oranžovou rovnou vestu, kraťasy, sandály a kolem krku koženou šňůrku s pěti různobarevnými hliněnými korálky. Jediné, co mu kazilo vizáž, byla silná bílá jizva, která se mu táhla zpod pravého oka až k bradě, jako po nějaké staré řezné ráně.

"To je Luke," představila kluka Annabeth a hlas jí zněl nějak jinak. Koukl jsem se na ni a přísahal bych, že se červená. Viděla, jak na ni zírám, a zatvářila se zase přísně. "Bude to prozatím tvůj instruktor."

"Prozatím?" zeptal jsem se.

"Jsi neurčený," vysvětloval Luke trpělivě. "Nevědí, do kterého srubu tě mají dát, takže jsi tady. Do jedenáctky chodí všichni nováčci a všichni hosté. Je to přirozené. Náš patron Hermés je bůh cestovatelů."

Podíval jsem se na ten kousek podlahy, který mi přidělili. Neměl jsem nic, co bych tam dal a označil si tak svoje území, žádná zavazadla, šaty ani spací pytel. Jenom ten Mínótaurův roh. Napadlo mě, že ho tam položím, ale pak jsem si vzpomněl, že Hermés je taky bůh zlodějů.

Rozhlédl jsem se po tvářích dětí z tábora. Některé se tvářily mrzutě a podezíravě, jiné se hloupě šklebily, některé si mě měřily, jako by čekaly, až mi budou moct prohledat kapsy.

"Jak dlouho tady budu?" chtěl jsem vědět.

"Dobrá otázka," řekl Luke. "Dokud nebudeš určený."

"Jak dlouho to bude trvat?"

Všichni táborníci se rozesmáli.

"Pojď," promluvila Annabeth. "Ukážu ti hřiště na volejbal."

"Už jsem ho viděl."

"Jen pojď."

Popadla mě za zápěstí a vyvlekla mě ven. Za zády jsem zaslechl, jak se mi všichni obyvatelé srubu číslo jedenáct smějí.

Když jsme byli o pár metrů dál, řekla Annabeth: "Jacksone, takhle by to nešlo."

"Co?"

Obrátila oči v sloup a zamumlala pro sebe: "A já si myslela, že jsi to ty."

"Co tě žere?" Už mě to docela štvalo. "Já vím jenom to, že jsem zabil nějakého býčího chlapa -"

"Takhle nemluv!" zarazila mě Annabeth. "Víš, kolik dětí z tohohle tábora by chtělo mít tvoji šanci?"

"Nechat se zabít?"

"Bojovat s Mínótaurem! Na co si myslíš, že se pořád cvičíme?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Podívej se, pokud ta věc, se kterou jsem bojoval, byl vážně ten Mínótaurus z mýtů…"

"Ano."

"Potom je jenom jeden."

"Ano."

"A on umřel, tehdy, před tou spoustou let, co? Théseus ho zabil v labyrintu. Takže…"

"Nestvůry neumírají, Percy. Dají se zabít. Ale neumírají."

"Aha, díky. Tím se to vysvětluje."

"Nemají duše jako třeba ty nebo já. Člověk je může na chvíli zahnat, možná dokonce na celý život, když má štěstí. Ale jsou to základní síly. Cheirón jim říká archetypy. Nakonec se stejně obnoví."

Pomyslel jsem na paní Doddsovou. "Myslíš tím, že když jsem náhodou jednu zabil mečem, tak -"

"Tu Lít… chci říct, učitelku matematiky. To je pravda. Pořád někde existuje. Jenom jsi ji strašlivě, opravdu strašlivě naštval."

"Jak ses dozvěděla o paní Doddsové?"

"Mluvil jsi ze spaní."

"Málem jsi jí řekla nějak jinak. Lítice? To jsou Hádovy služebnice, ne?"

Annabeth nervózně sklopila oči k zemi, jako by čekala, že se otevře a spolkne ji. "Neměl bys je jmenovat, ani tady ne. Říkáme jim Blahovolné, pokud už o nich musíme mluvit."

"Podívej, je vůbec něco, co můžeme vyslovit, aby nezahřmělo?" Znělo to nevrle i mně samotnému, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. "A vůbec, proč musím být ve srubu číslo jedenáct? Proč jsou tam všichni tak namačkaní? Je tady přece spousta volných srubů."

Ukázal jsem na prvních pár srubů a Annabeth zbledla. "Ty si srub nevybíráš, Percy. Zaleží na tom, kdo byli tvoji rodiče. Nebo… tvůj rodič."

Dívala se na mě a čekala, až mi to dojde.

"Moje máma je Sally Jacksonová," oznámil jsem jí. "Pracuje v cukrárně na nádraží Grand Central. Aspoň pracovala."

"To s tvou mámou je mi líto, Percy. Ale nemyslím ji. Mluvím o tvém druhém rodiči. O otci."

"Ten je mrtvý. Nikdy jsem ho nepoznal."

Annabeth si povzdechla. Očividně tenhle rozhovor už vedla dřív s jinými dětmi. "Tvůj táta není mrtvý, Percy."

"Jak to můžeš říct? Ty ho znáš?"

"Ne, jistěže ne."

"Tak jak můžeš říct -"

"Protože znám tebe. Nebyl bys tady, kdybys nebyl jeden z nás."

"Nic o mně nevíš."

"Ne?" Povytáhla obočí. "Vsadím se, žes pořád cestoval ze školy na školu. Vsadím se, že tě z nich většinou brzy vyhodili."

"Jak -"

"Diagnóza dyslexie. A možná taky hyperaktivita s poruchou pozornosti."

Pokoušel jsem se nedat najevo své rozpaky. "Co to s tím má co dělat?"

"Dohromady vzato je to skoro jisté znamení. Když čteš, utíkají ti písmenka ze stránky, je to tak? To proto, že máš mozek vyladěný na starořečtinu. A ta hyperaktivita - jsi impulzivní, nevydržíš sedět ve třídě klidně. To jsou tvoje bojové reflexy. V opravdovém boji ti zachrání život. A ty problémy s pozorností, to je proto, že toho vidíš moc, Percy, ne málo. Máš dokonalejší smysly než obyčejní smrtelníci. Učitelé tě samozřejmě chtěli léčit. Většinou to byly nestvůry. Nechtějí, abys viděl, jaké doopravdy jsou."

"Ty mluvíš jako… Tys to zažila taky?"

"Většina dětí tady. Kdybys nebyl jako my, nepřežil bys Mínótaura, natož ambrózii a nektar."

"Ambrózii a nektar?"

"To jídlo a pití, které jsme ti dávali, aby ses uzdravil. Normální dítě by to zabilo. Proměnilo by mu to krev na oheň a kosti na písek a bylo by po něm. Smiř se s tím. Jsi polokrevný."

Polokrevný.

Potácel jsem se mezi takovou spoustou otázek, že jsem nevěděl, kde začít.

Pak na mě zavolal nějaký chraplavý hlas: "Hele! Ty novej!"

Podíval jsem se tam. Loudala se k nám ta velká holka z nehezkého červeného srubu. Za sebou měla tři další, všechny byly velké, škaredé a hrozivé jako ona a všechny na sobě měly maskáčové vesty.

"Clarisse," vzdychla Annabeth. "Co kdyby sis šla leštit kopí nebo tak něco?"

"Jasně, princezničko," ušklíbla se ta holčina. "Abych tě s ním mohla v pátek večer propíchnout."

"Erre es korakas!" vykřikla Annabeth a já rozuměl, že je to řecky 'Běž k vranám!', ale cítil jsem, že je to horší nadávka, než jak zněla. "Nebudeš mít šanci."

"My vás rozdrtíme," prohlásila Clarisse, ale v oku jí škubalo. Obrátila se ke mně. "Co je to za skrčka?"

"Percy Jacksone," řekla Annabeth, "seznam se s Clarisse, dcerou Arésovou."

Zamrkal jsem. "Jako… toho boha války?"

Clarisse se ušklíbla. "Máš něco proti?"

"Ne," zavrtěl jsem hlavou a pomalu se mi vrátila rozvaha. "To vysvětluje, proč tak smrdíš."

Clarisse zavrčela: "Máme tu pro nováčky takový uvítací ceremoniál, Pepsi."

"Percy."

"To je fuk. Pojď, předvedu ti to."

"Clarisse -" zkusila to Annabeth.

"Nepleť se do toho, chytrolínko."

Annabeth vypadala, že jí to není příjemné, ale držela se dál a já od ní ani žádnou pomoc nechtěl. Byl jsem nováček. Musel jsem si získat respekt sám.

Podal jsem Annabeth Mínótaurův roh a připravoval se na rvačku, ale než jsem se vzpamatoval, popadla mě Clarisse za krk a vlekla mě k budově z tvárnic, ve které jsem okamžitě poznal umývárnu.

Kopal jsem a bil pěstmi. Zažil jsem už dost rvaček, ale tahle velká holka Clarisse měla ruce jako ze železa. Odtáhla mě do dívčí umývárny. Na jedné straně stála řada záchodů a na druhé řada sprchových koutů. Smrdělo to tam přesně jako na veřejných záchodcích a já si pomyslel - pokud jsem byl schopen myslet, jak mi Clarisse rvala vlasy - že když už tohle místo patří bohům, mohli by si snad dovolit trochu nóbl záchodky.

Clarissiny kamarádky se řehtaly a já se snažil najít sílu, se kterou jsem bojoval s Mínótaurem, ale prostě to nešlo.

"Prý že pochází od 'Velké trojky'," zakřenila se Clarisse a postrčila mě k jedné toaletě. "Jo, to určitě. Mínótaurus se asi svalil smíchem, když viděl takovýho debila."

Její kamarádky se rozhihňaly.

Annabeth stála v rohu a dívala se na nás skrz prsty.

Clarisse mě srazila na kolena a začala mi cpát hlavu do záchodové mísy. Páchla po rezavých trubkách a po tom, no, co se tam splachuje. Bojoval jsem, abych udržel hlavu nahoře. Díval jsem se do té kalné vody a myslel na to, že se do ní neponořím. Prostě ne.

Pak se něco stalo. Ucítil jsem nějaké škubnutí v břiše. Slyšel jsem, jak to v potrubí zarachotilo, trubky se otřásly. Clarissino sevření na mých vlasech povolilo. Z mísy se vyvalila voda, obloukem se mi přelila nad hlavou a pak už jsem si uvědomoval jenom to, že ležím roztažený na koupelnových dlaždičkách a Clarisse vedle mě ječí.

Obrátil jsem se, zrovna když voda znova vyrazila z mísy a zasáhla Clarisse přímo do obličeje tak tvrdě, že ji srazila na zadek. Voda ji sledovala jako proud z požární hadice a tlačila ji dozadu do sprchového koutu.

Bránila se, lapala po dechu a její kamarádky se k ní vrhly. Pak ale explodovaly i ostatní záchody a šest dalších proudů z toalet je odrazilo zpátky. Přidaly se sprchy a všechno to zařízení dohromady vyneslo ty holky v maskáčích z umývárny ven, převracelo je, jako když se splachují odpadky.

Jakmile byly ze dveří, cítil jsem, jak mi tah v břiše povoluje. Voda se zastavila tak rychle, jak se spustila.

Celá koupelna byla zaplavená. Ani Annabeth to neušetřilo. Odkapávala z ní voda, ale ven ji nevytlačila. Stála pořád na stejném místě a zírala na mě, celá vedle.

Koukl jsem se na sebe a uvědomil si, že sedím na jediném suchém místečku v celé umývárně. Kolem byl kruh suché podlahy. Na šatech jsem neměl ani kapičku vody. Nic.

Vstal jsem a nohy se mi třásly.

Annabeth řekla: "Jak jsi to…"

"Nevím."

Šli jsme ke dveřím. Clarisse a její kamarádky se tam válely v blátě a kolem se shromáždila skupina táborníků a civěla na ně. Clarisse se lepily vlasy na obličej. Vestu od maskáčů měla promočenou a smrděla jako splašky. Střelila po mně dokonale nenávistným pohledem. "Jsi mrtvý, nováčku. Jsi totálně mrtvý."

Možná jsem se na to měl vykašlat, ale promluvil jsem: "Chceš si znova vykloktat vodou ze záchoda, Clarisse? Jestli ne, tak drž hubu."

Její kamarádky ji musely zadržet. Táhly ji ke srubu číslo pět a ostatní táborníci se snažili vyhýbat jejím kopajícím nohám.

Annabeth na mě zírala. Netušil jsem, jestli je jenom naštvaná, nebo vzteklá, že jsem ji promočil.

"Co je?" zeptal jsem se. "O čem uvažuješ?"

"Uvažuju o tom," řekla, "že tě chci mít v družstvu při boji o vlajku."