kapitola 5 - HRAJU PINOCHLE S KONĚM

Měl jsem podivné sny plné domácích zvířat. Většina z nich mě chtěla zabít. Zbytek chtěl nakrmit.

Musel jsem se několikrát probudit, ale z toho, co jsem slyšel a viděl, jsem nebyl moudrý, takže jsem prostě zase ztratil vědomí. Pamatuju si, že jsem ležel na nějaké měkké posteli a krmili mě po lžičkách čímsi, co chutnalo jako máslový popcorn, jenže to byl pudink. Skláněla se nade mnou ta holka s kudrnatými blonďatými vlasy a šklebila se, když mi lžičkou stírala kapky jídla z brady.

Když viděla, že mám otevřené oči, zeptala se: "Co se stane při letním slunovratu?"

Podařilo se mi zaskřehotat: "Co?"

Rozhlédla se kolem sebe, jako by se bála, že nás někdo poslouchá. "Co se děje? Co ukradli? Máme jenom pár týdnů!"

"Je mi líto," zamumlal jsem, "ale já nevím…"

Někdo zaklepal na dveře a dívka mi rychle strčila do pusy pudink.

Když jsem se příště probudil, byla pryč.

V koutě ložnice stál urostlý světlovlasý chlápek a dohlížel na mě. Měl modré oči - bylo jich nejmíň tucet - na tvářích, na čele a na hřbetech rukou.

Když jsem konečně přišel nadobro k sobě, nebylo na okolí nic divného, až na to, že vypadalo příjemněji, než jsem byl zvyklý. Seděl jsem ve skládacím lehátku na veliké verandě a zíral přes louku na zelené kopce v dálce. Vánek voněl po jahodách. Přes nohy jsem měl přehozenou deku a za zády polštář. Všechno bylo bezvadné, ale v puse jsem měl pocit, jako by si tam udělal doupě štír. Jazyk byl suchý a nepříjemně chutnal a všechny zuby mě bolely.

Na stole vedle mě stála vysoká sklenice s pitím. Připomínalo to chlazený jablečný džus se zeleným brčkem a s papírovým slunečníčkem, zabodnutým do koktejlové třešně.

Ruku jsem měl tak slabou, že jsem sklenici málem upustil, když se mi ji povedlo obemknout prsty a trochu nadzvednout.

"Opatrně," řekl nějaký povědomý hlas.

O zábradlí verandy se opíral Grover a vypadal, jako by týden nespal. Pod paží držel krabici od bot. Na sobě měl džíny, vysoké kecky a jasně oranžové tričko s nápisem TÁBOR POLOKREVNÝCH. Prostě starý dobrý Grover. Žádný kozlí kluk.

Takže jsem měl možná zlý sen. Možná je máma v pořádku. Jsme ještě pořád na prázdninách a z nějakého důvodu jsme se zastavili tady v tom velkém domě. A…

"Zachránils mi život," prohlásil Grover. "Já… no, to nejmenší, co jsem mohl udělat… zašel jsem zpátky na ten kopec. Myslel jsem, že bys chtěl tohle."

Uctivě mi položil na klín krabici od bot.

Uvnitř byl černobílý býčí roh, na konci roztřepený, jak byl ulomený, hrot pokrytý zaschlou krví. Nebyla to noční můra.

"Mínótaurus," promluvil jsem.

"Hm, Percy, to není dobrý nápad -"

"Tak mu říkají v řeckých mýtech, že?" nedal jsem se. "Mínótaurus. Napůl člověk, napůl býk."

Grover neklidně přešlápl. "Dva dny jsi byl mimo. Kolik si toho pamatuješ?"

"Moje máma. Je vážně…"

Sklopil hlavu.

Podíval jsem se přes louku. Byly tam skupinky stromů, klikatící se potok, záhony jahod, táhnoucí se pod modrou oblohou. Údolí obklopovaly zvlněné kopce a nejvyšší, přímo před námi, byl ten s velikou borovicí na vršku. I ta vypadala ve slunečním světle krásně.

Moje máma zmizela. Celý svět by měl být černý a studený. Nic by nemělo vypadat krásně.

"Je mi to líto," popotáhl Grover. "Jsem neschopný. Jsem - jsem ten nejhorší satyr na světě."

Zaskučel a dupl nohou tak silně, až mu upadla. Chci říct, upadla vysoká teniska. Vnitřek byl vyplněný polystyrenem, až na díru tvarovanou jako kopyto.

"Ále, u Styxu!" zamumlal.

Z jasné oblohy zaburácel hrom.

Zatímco se Grover snažil nacpat kopyto zpátky do falešné boty, pomyslel jsem si: Takže to by bylo.

Grover je satyr. Klidně bych se vsadil, že kdybych ostříhal ty kudrnaté hnědé vlasy, objevil bych mu na hlavě růžky. Ale bylo mi dost mizerně, abych se staral, jestli existují satyrové nebo mínótaurové. Všechno to znamenalo, že máma vážně zmizela v prázdnu, rozplynula se do žlutého světla.

Byl jsem sám. Sirotek. Budu muset žít s… Se Smraďochem Gabem? Ne. To nikdy. To bych šel radši na ulici. Budu předstírat, že je mi sedmnáct, a dám se k armádě. Něco prostě podniknu.

Grover pořád popotahoval. Ten chudák kluk - chudák kozel nebo satyr nebo co - vypadal, jako by čekal, že ho zbiju.

Řekl jsem: "Ty za to nemůžeš."

"Ale ano, můžu. Já tě měl chránit."

"Moje máma tě žádala, abys mě chránil?"

"Ne. Ale je to moje práce. Jsem opatrovník. Aspoň… jsem byl."

"Ale proč…" Najednou se mi zatočila hlava a pohled se zamlžil.

"Nepřepínej se," domlouval mi Grover. "Tumáš."

Pomohl mi podržet sklenici a strčil mi brčko do pusy.

Lekl jsem se té chuti, protože jsem čekal jablečný džus. Ten to nebyl ani náhodou. Chutnalo to jako sušenka s čokoládovými lupínky. Tekutá sušenka. A ne jenom tak nějaká sušenka - jako domácí modrá sušenka od mámy s čokoládovými lupínky, máslová a horká, až se čokoláda rozpouštěla. Napil jsem se a celé tělo se mi rozehřálo, cítil jsem se fajn, plný energie. Smutek nepominul, ale připadalo mi, jako by mě máma právě pohladila po tváři a dala mi sušenku, jak to dělávala, když jsem byl malý, a řekla mi, že se všechno zase spraví.

Než jsem si to uvědomil, vyprázdnil jsem sklenici. Zíral jsem do ní. Myslel jsem, že jsem zrovna vypil teplý nápoj, ale kostky ledu na dně se ještě ani nerozpustily.

"Bylo to dobré?" zeptal se Grover.

Přikývl jsem.

"Jak to chutnalo?" Ptal se tak toužebně, až jsem se zastyděl.

"Promiň," omluvil jsem se. "Měl jsem ti dát ochutnat."

Vyvalil oči. "Ne! Tak jsem to nemyslel. Jenom… mě to zajímalo."

"Jako sušenky s čokoládovými kousky," řekl jsem. "Od mámy. Domácí."

Povzdechl si. "A jak ti je?"

"Myslím, že bych dokázal popadnout Nancy Bobofitovou a hodit ji sto yardů daleko."

"To je dobře," prohlásil. "To je dobře. Asi bys neměl riskovat a pít toho víc."

"Jak to myslíš?"

Opatrně mi vzal prázdnou sklenici, jako by to byl dynamit, a položil ji zpátky na stůl. "Pojď. Cheirón a pan D. čekají."

Veranda se táhla kolem celé farmy.

Nohy se mi podlamovaly, když se mě snažily donést tak daleko. Grover se nabídl, že mi ponese Mínótaurův roh, ale nedovolil jsem mu to. Tvrdě jsem za ten suvenýr zaplatil. Nechtěl jsem se ho vzdát.

Když jsme se dostali na opačný konec domu, zalapal jsem po dechu.

Museli jsme být na severním pobřeží Long Islandu, protože na této straně domu se údolí táhlo až k vodě, která se leskla asi míli daleko. Všechno, co jsem viděl mezi tím, jsem prostě nedokázal strávit. Po krajině byly rozesety budovy, které působily jako stará řecká architektura - otevřený pavilon, amfiteátr, kruhová aréna -, jenže všechny vypadaly zbrusu nově a jejich bílé mramorové sloupy se třpytily na slunci. Na nedalekém pískovém hřišti hrálo pár holek a kluků ve věku středoškoláků a několik satyrů volejbal. Po jezírku klouzaly kánoe. Děti v jasně oranžových tričkách, jako měl Grover, se honily kolem shluku srubů, usazených mezi stromy. Další střílely z luků do terčů. Jiné jezdily na koních po lesní stezce, a pokud mě neklamal zrak, někteří koně měli křídla.

Na konci verandy seděli u karetního stolku proti sobě dva muži. Kousek od nich se opírala o zábradlí ta světlovlasá holka, která mě krmila pudinkem s příchutí popcornu.

Muž obrácený ke mně byl malý, ale obtloustlý. Měl červený nos, velké vodnaté oči a kudrnaté vlasy. Byly tak černé, že se zdály málem purpurové. Celkově muž připomínal malby dětských andělíčků - jak se jim říká, hububíni? Ne, cherubíni. To je ono. Vypadal jako zestárlý cherubín ve středním věku z kempu pro karavany. Na sobě měl havajskou košili s tygřím vzorem a zapadl by do Gabeovy pokerové skupinky. Měl jsem ale pocit, že tenhle chlap by obehrál i mého nevlastního otce.

"To je pan D.," zamumlal Grover, "ředitel tábora. Chovej se k němu zdvořile. A ta holka, to je Annabeth Chaseová. Je prostě odtud, žije tu asi dýl než všichni ostatní. A Cheiróna už znáš…"

Ukázal na chlapíka, který byl ke mně zády.

Nejdřív jsem si uvědomil, že sedí na invalidním vozíku. Pak jsem poznal tvídové sako, řídnoucí hnědé vlasy a rozčepýřené vousy.

"Pane Brunnere!" vykřikl jsem.

Učitel latiny se obrátil a usmál se na mě. Oči se mu leskly stejně uličnicky jako někdy ve škole, když dal neplánovaný test a všechny správné odpovědi byly za B.

"Á, prima, Percy," oslovil mě. "Teď už jsme na pinochle čtyři."

Nabídl mi židli po pravé ruce pana D., který si mě změřil očima podlitýma krví a zhluboka si vzdychl.

"No jo, asi bych to měl říct. Vítej v Táboře polokrevných. Tak. Ale nečekej, že budu jásat, že tě vidím."

"Hm, děkuju." Trochu jsem si odsedl, protože pokud jsem se v soužití s Gabem něco naučil, tak umění poznat, že dospělý nasává. Jestli se pan D. vyhýbá alkoholu, tak já jsem satyr.

"Annabeth!" zavolal pan Brunner na tu blonďatou holku.

Popošla blíž a pan Brunner nás představil. "Tahle mladá dáma tě vypiplala, aby ses uzdravil, Percy. Annabeth, drahoušku, co kdybys zašla zkontrolovat Percyho postel? Prozatím ho dáme do srubu číslo jedenáct."

Annabeth řekla: "Jistě, Cheiróne."

Byla zhruba mého věku, možná o pár centimetrů vyšší, a zdálo se, že je v mnohem lepší kondici. S tím opálením a kudrnatými blond vlasy vypadala skoro přesně tak, jak bych si představoval typickou holku z Kalifornie. Kazily to jenom oči. Byly děsivě šedé jako bouřkové mraky, hezké, ale zároveň hrozivé, jako by Annabeth právě uvažovala, jak mě nejlíp sejmout.

Podívala se na Mínótaurův roh v mých rukách a pak zpátky na mě. Představoval jsem si, že řekne: Tys zabil Mínótaura!nebo: Páni, ty jsi ale frajer! nebo něco takového.

Místo toho prohlásila: "Když spíš, tak slintáš."

Pak se rozběhla přes trávník, až za ní blond vlasy vlály.

"Takže," řekl jsem, abych změnil téma. "Vy, hm, vy tady pracujete, pane Brunnere?"

"Nejsem pan Brunner," vysvětlil mi bývalý pan Brunner. "Bohužel je to jenom pseudonym. Můžeš mi říkat Cheiróne."

"Dobře." Úplně popletený jsem se obrátil na ředitele. "A pan D. - to něco znamená?"

Pan D. přestal míchat karty. Podíval se na mě, jako bych si právě hlasitě krkl. "Mladý muži, jména jsou mocná věc. Neplýtvej jimi bez důvodu."

"Ano. Dobře. Pardon."

"Musím říct, Percy," vložil se do toho Cheirón-Brunner, "že jsem rád, že tě vidím živého. Už je to dlouho, co jsem naposled udělal takovou službu potenciálnímu obyvateli tábora. Nerad bych, aby to byla ztráta času."

"Službu?"

"Ten rok na akademii v Yancy, abych tě učil. Na většině škol máme samozřejmě satyry jako pozorovatele. Ale Grover mě upozornil, jakmile tě poznal. Vycítil, že jsi něčím zvláštní, a tak jsem se rozhodl tam zajet. Přesvědčil jsem bývalého latináře, aby… no, aby si vzal dovolenou."

Snažil jsem se vzpomenout si na začátek školního roku. Připadalo mi to hrozně dávno, ale opravdu se mi matně vybavilo, že můj první týden na Yancy tam byl nějaký jiný učitel latiny. A pak bez vysvětlení zmizel a jeho hodiny převzal pan Brunner.

"Přišel jste do Yancy jenom proto, abyste mě učil?" zeptal jsem se.

Cheirón přikývl. "Upřímně řečeno, zpočátku jsem si tebou nebyl jistý. Kontaktovali jsme tvou matku a oznámili jí, že na tebe dohlížíme pro případ, že bys byl připraven na Tábor polokrevných. Ale ještě pořád se máš moc co učit. Nicméně sem ses dostal živý, a to je vždycky první zkouška."

"Grovere," promluvil pan D. netrpělivě, "hraješ, nebo ne?"

"Ano, pane!" Grover se třásl, když si sedal na čtvrtou židli. Netušil jsem, proč by se měl bát takového vypaseného skrčka v havajské košili s tygřím vzorem.

"Víš přece, jak se hraje pinochle?" změřil si mě podezíravě pan D.

"Bohužel ne," přiznal jsem.

"Bohužel ne, pane," opravil mě.

"Pane," zopakoval jsem. Ředitel tábora se mi líbil míň a míň.

"Nuže," řekl mi, "spolu s gladiátorskými zápasy a počítačovým pacmanem je to jedna z nejlepších her, jaké kdy lidé vymysleli. Čekal bych, že všichni civilizovaní mladí muži budou znát pravidla."

"Chlapec se to určitě naučí," ozval se Cheirón.

"Prosím," vyhrkl jsem, "co je tohle za místo? Co tady dělám? Pane Brun- Cheiróne, proč byste chodil na akademii Yancy jenom kvůli mému učení?"

Pan D. si odfrkl. "To mě taky zajímalo."

Ředitel tábora rozdával. Grover sebou trhl pokaždé, když karta přistála na jeho hromádce.

Cheirón se na mě povzbudivě usmíval, stejně jak to dělával při hodinách latiny, jako by mi chtěl dát najevo, že právě já jsem jeho vynikající student, ať mám jakýkoli průměr. Očekával, že právě já odpovím správně.

"Percy," oslovil mě. "Tvoje matka ti nic neřekla?"

"Řekla mi…" Vzpomněl jsem si na její smutný pohled, když se dívala na moře. "Řekla mi, že se bála mě sem poslat, i když to po ní můj otec chtěl. Řekla, že až budu jednou tady, nejspíš nebudu moct odejít. Chtěla mě mít u sebe."

"Typické," procedil skrz zuby pan D. "To je taky obyčejně zabije. Mladý muži, hlásíš, nebo ne?"

"Cože?" zeptal jsem se.

Netrpělivě mi vysvětlil, co jsou to hlášky v pinochle, a já to udělal.

"Obávám se, že je toho na vyprávění trochu moc," řekl Cheirón. "Náš obvyklý instruktážní film asi bohužel nebude stačit."

"Instruktážní film?" zeptal jsem se.

"Ne," rozhodl se Cheirón. "Takže, Percy, víš, že tvůj kamarád Grover je satyr. Víš -" ukázal na roh v krabici od bot, "- že jsi zabil Mínótaura. To nebyla žádná maličkost, chlapče. Možná ale nevíš, že ve tvém životě působí ještě něco mocnějšího. Existují bohové - síly, které nazýváš řeckými bohy."

Jen jsem zíral na ostatní u stolu.

Čekal jsem, že někdo z nich vykřikne Ne! Ale dočkal jsem se jen toho, že pan D. vyjekl: "Á, královská hláška! Štych! Štych!" Pochichtával se a připsal si body.

"Pane D.," zeptal se plaše Grover, "mohl bych si vzít vaši plechovku od coly, pokud ji nebudete sám?"

"Co? Ano, samozřejmě."

Grover si ukousl velký kus prázdné hliníkové plechovky a smutně ho žvýkal.

"Počkejte," zarazil jsem Cheiróna. "Vy mi tvrdíte, že existuje taková věc jako bůh."

"Pozor," zvedl ukazováček Cheirón. "Ty myslíš boha s velkým B. To je něco úplně jiného. Nemluvíme o metafyzičnu."

"Metafyzičnu? Ale zrovna jste mluvil o -"

"Ach, o bozích v množném čísle, jakožto o mocných tvorech, kteří ovládají síly přírody a lidské snažení: o nesmrtelných bozích z Olympu. To je skromnější záležitost."

"Skromnější?"

"Ano, správně. Jde o ty bohy, o kterých jsme mluvili při hodinách latiny."

"Zeus," řekl jsem. "Héra. Apollón. Myslíte tyhle."

A ozvalo se to znovu - vzdálené zahřmění za jasného dne.

"Mladý muži," mlaskl pan D., "na tvém místě bych opravdu ta jména netrousil tak neuváženě."

"Ale to jsou historky," nesouhlasil jsem. "Jsou to - mýty, sloužily k vysvětlení blesků a ročních období a tak. Lidé takovým věcem věřili, než nastoupila věda."

"Věda!" posmíval se pan D. "A řekni mi, Persee Jacksone -" škubl jsem sebou, když vyslovil mé pravé jméno, které jsem nikdy nikomu neřekl, "- co si budou lidé myslet o té tvé 'vědě' za dva tisíce let?" Pan D. pokračoval. "Hra? Budou jí říkat primitivní slátanina. Tak to je. Páni, já ty smrtelníky miluju - nemají absolutně žádný smysl pro perspektivu. Myslí si, že došli tááák daleko. A došli, Cheiróne? Podívej se na toho kluka a řekni."

Pan D. mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl, ale bylo dost divné, jak mě nazval smrtelníkem, jako by… sám nebyl. Stačilo to, aby mi v krku narostl knedlík a aby mi to napovědělo, proč si Grover svědomitě hledí karet, žvýká svou plechovku od coly a drží pusu zavřenou.

"Percy," řekl Cheirón, "můžeš tomu věřit, nebo ne, ale fakt je, že nesmrtelní znamená nesmrtelní. Dokážeš si to aspoň na chvilku představit, nikdy neumřít? Nikdy nechřadnout? Existovat tak, jak jsi, na věčné časy?"

Chystal jsem se bez přemýšlení odpovědět, že to zní jako docela fajn osud, ale tón Cheirónova hlasu mě přiměl zaváhat.

"Myslíte, ať ve vás lidé věří, nebo ne," doplnil jsem ho opatrně.

"Přesně tak," souhlasil Cheirón. "Jak by se ti líbilo, kdybys byl bůh a lidé tě pokládali za mýtus, za starou historku k vysvětlení blesku? Co kdybych ti řekl, Persee Jacksone, že jednou budou lidé i tebe pokládat za mýtus k vysvětlení, jak se malí chlapci dokážou vyrovnat se ztrátou matky?"

Srdce se mi rozbušilo. Snažil se mě kdovíproč naštvat, ale já se nechtěl nechat. Prohlásil jsem: "To by se mi nelíbilo. Ale já v bohy nevěřím."

"No, to bys měl," zamumlal pan D. "Než tě jeden z nich spálí na popel."

Grover promluvil: "P-prosím, pane. Právě přišel o matku. Je v šoku."

"To má taky štěstí," zabručel pan D. a vynesl kartu. "Dost na tom, že jsem uvrtaný do téhle příšerné práce, dělat s kluky, kteří ani nevěří!"

Máchl rukou a na stole se objevil pohár, jako by se na chvilku sklonilo sluneční světlo a utkalo sklo ze vzduchu. Pohár se sám od sebe naplnil červeným vínem.

Poklesla mi čelist, ale Cheirón ani nevzhlédl.

"Pane D.," varoval ho, "vaše omezení."

Pan D. se podíval na víno a předstíral, že je překvapený.

"No páni." Vzhlédl k nebi a zvolal: "Staré zvyky! Pardon!"

Ozval se další hrom.

Pan D. znovu mávl rukou a sklenice se proměnila v novou plechovku dietní coly. Nešťastně si povzdechl, odtrhl víčko a vrátil se ke kartám.

Cheirón na mě mrkl. "Pan D. před nějakou dobou rozzlobil svého otce. Padla mu do oka jedna z lesních nymf, které měl zakázané."

"Lesní nymfa," opakoval jsem a pořád zíral na plechovku dietní coly, jako by byla z jiného světa.

"Ano," potvrdil pan D. "Otec mě moc rád trestá. Poprvé ta prohibice. Hrůza! Absolutně příšerných deset let! A podruhé - no, byla fakt moc pěkná a já jí nedokázal odolat - podruhé mě poslal sem. Na Vrch polokrevných. Letní tábor pro spratky, jako jsi ty. 'Buď jim příkladem,' nařídil mi. 'Pracuj s mládeží, místo abys ji ničil.' Cha! Moc nespravedlivé."

Pan D. mluvil jako ublížené šestileté děcko.

"A…" vykoktal jsem, "váš otec je…"

"Di immortales, Cheiróne," zasoptil pan D. "Myslel jsem, žes toho kluka naučil aspoň základy. Můj otec je samozřejmě Zeus."

Prošel jsem si v duchu jména z řecké mytologie na D. Víno. Ten tygří vzor. Satyrové, kteří tu zřejmě pracují. To, jak se Grover bál, jako by pan D. byl jeho pánem.

"Vy jste Dionýsos," vykřikl jsem. "Bůh vína."

Pan D. obrátil oči v sloup. "Jak se to dneska říká, Grovere? Říkají děcka 'Bingo!'?"

"Ano, pane D."

"No tak tedy: Bingo! Percy Jacksone, myslel sis, že jsem třeba Afrodita?"

"Jste bůh."

"Ano, dítě."

"Bůh. Vy."

Obrátil se a podíval se na mě zpříma. Uviděl jsem v jeho očích jakýsi nafialovělý oheň, náznak, že mi ten hádavý obtloustlý mužík odhaluje jen mrňavý kousek své pravé povahy. Viděl jsem úponky vinné révy, škrtící nevěřící až k smrti, opilé bojovníky šílené touhou po boji, ječící námořníky s rukama proměněnýma v ploutve a s obličeji protaženými v delfíní tlamy. Věděl jsem, že kdyby musel, ukázal by mi pan D. ještě horší věci. Mohl by mi vpravit do mozku nemoc, odsoudit mě až do konce života ke svěrací kazajce a k polstrovanému pokoji.

"Chtěl bys mě zkoušet, kluku?" zeptal se tiše.

"Ne. Ne, pane."

Oheň trochu pohasl. Obrátil se zpátky ke kartám. "Myslím, že jsem vyhrál."

"Ne tak docela, pane D.," upozornil ho Cheirón. Odložil postupku, sečetl body a oznámil: "Tahle hra je moje."

Myslel jsem, že pan D. vypaří Cheiróna přímo z kolečkového křesla, ale on si jen odfrkl, jako by byl na porážky od učitele latiny zvyklý. Zvedl se a Grover vstal taky.

"Jsem unavený," prohlásil. "Myslím, že si dám před večerním zpíváním šlofíka. Ale nejdřív, Grovere, si musíme znovu promluvit o tvém ubohém výkonu v tomto úkolu."

Groverovi se na tváři zaperlil pot. "A-ano, pane."

Pan D. se obrátil ke mně. "Srub jedenáct, Percy Jacksone. A chovej se slušně."

Zamířil do budovy a Grover ho nešťastně následoval.

"Nestane se Groverovi nic?" zeptal jsem se Cheiróna.

Cheirón zavrtěl hlavou, i když vypadal trochu ustaraně. "Starý Dionýsos vlastně není zlý. Jenom nesnáší tu práci. Je tady… hm, jak řekl, uvrtaný a nesnáší to stoleté čekání, než se bude moct vrátit na Olymp."

"Na horu Olymp," ujistil jsem se. "Chcete říct, že je tam vážně palác?"

"Víš, hora Olymp je v Řecku. A pak existuje domov bohů, centrální bod jejich síly, který kdysi vážně býval na hoře Olymp. Pořád se to tam tak jmenuje, z úcty ke starým časům, ale palác se přestěhoval, Percy, a bohové s ním."

"Myslíte tím, že řečtí bohové jsou tady? Jako… v Americe?"

"No jistě. Bohové se stěhují spolu s jádrem Západu."

"S čím?"

"No tak, Percy. S tím, co nazýváte 'západní civilizace'. Myslíš si, že je to jenom něco abstraktního? Ne, je to živá síla. Kolektivní vědomí, které jasně plane už tisíce let. Bohové k němu patří. Dalo by se dokonce říct, že jsou jeho zdrojem, nebo přinejmenším jsou s ním tak pevně svázáni, že prostě nemohou zmizet, dokud nebude vyhlazena celá západní civilizace. Oheň vzplál v Řecku. Pak, jak dobře víš - nebo jak doufám víš, protože jsi absolvoval mé hodiny - se jádro ohně přestěhovalo do Říma a s ním i bohové. Jistě, dostali jiná jména - Jupiter místo Dia, Venuše místo Afrodity a tak dál - ale byly to stejné síly, stejní bohové."

"A pak umřeli."

"Umřeli? Ne. Copak Západ umřel? Bohové se prostě stěhovali, do Německa, Francie, Španělska, vždycky na čas. Jsou prostě tam, kde oheň plane nejjasněji. Několik staletí strávili v Anglii. Stačí se podívat na architekturu. Lidé na bohy nezapomínají. Všude, kde za posledních tři sta let vládli, je vidíš na obrazech a jako sochy na nejvýznamnějších budovách. A jistě, Percy, teď jsou samozřejmě u nás ve Spojených státech. Podívej se na náš symbol, Diova orla. Podívej se na sochu Prométhea v Rockefellerově centru, na řecké fasády vládních budov ve Washingtonu. Najdi mi nějaké americké město, kde by řečtí bohové nebyli nápádně vystaveni na mnoha místech. Ať se ti to líbí, nebo ne - a věř mi, spousta lidí nebyla nadšená ani Římem - je teď srdcem toho plamene Amerika. Je to velká síla Západu. Takže Olymp je tady. A jsme tu i my."

Bylo toho na mě trochu moc najednou. Zvlášť to, že Cheirónovo my jako by zahrnovalo i mě, jako bych i já patřil do nějakého klubu.

"Kdo jste, Cheiróne? Kdo… kdo jsem já?"

Cheirón se usmál. Nadzvedl se, jako by chtěl vstát z vozíku, ale já věděl, že to nejde. Od pasu dolů byl ochrnutý.

"Kdo jsi?" zauvažoval. "No, na tu otázku bychom chtěli znát odpověď všichni, že? Ale prozatím ti přidělíme lůžko ve srubu jedenáct. Budeš tam mít nové kamarády. A spoustu času na zítřejší lekce. Kromě toho, dneska večer se budou u táboráku péct sušenkové sendviče a já čokoládu prostě zbožňuju."

A pak se opravdu zvedl z kolečkového křesla. Ale na tom, jak to udělal, bylo něco divného. Deka se mu svezla z nohou, ale ty nohy se nepohnuly. Pas se mu prodlužoval a zvedal se nad opasek. Nejdřív jsem si myslel, že Cheirón má na sobě nějaké dlouhé bílé sametové spodní prádlo, ale jak dál vyrůstal z křesla a byl vyšší než kterýkoli člověk, došlo mi, že ten bílý samet není prádlo. Byl to předek zvířete, svaly a šlachy pod hrubou bílou srstí. A kolečkové křeslo nebylo křeslo. Byla to jakási nádoba, obří krabice na kolečkách, jistě kouzelná, jinak by se do ní nemohl vejít celý. Objevila se noha, dlouhá noha se sukovitým kolenem a s velkým vycíděným kopytem. Pak další přední noha, zadek a schrána byla prázdná, zbyla z ní jen kruhová slupka s párem falešných lidských nohou.

Zíral jsem na koně, který právě vyskočil z kolečkového křesla: na velikého bílého hřebce. Ale tam, kde měl mít krk, byl vršek těla mého učitele latiny, plynule spojený s koňským trupem.

"To je úleva," vydechl kentaur, "byl jsem tam zavřený už dlouho, až mi zdřevěněly kotníky. A teď pojď, Percy Jacksone. Seznámíš se s ostatními obyvateli tábora."