kapitola 4

Toho dne jsem se u Cartwrightových nezastavil. Místo toho jsem prohledával cestu a v hrůze, že Katherine zatáhla nějaká neviditelná ruka do lesa, jsem běžel dvě míle do zpátky ke statku. Možná to byl stejný tvor, který terorizoval okolní plantáže.

Když jsem dorazil domů, našel jsem ji, jak sedí na terase na houpačce, povídá si se služebnou a před sebou má orosenou sklenici s limonádou. Byla bledá a oči měla ospalé, jako kdyby vůbec neběžela. Jak se sem mohla tak rychle dostat? Nejradši bych se k ní vrhl a zeptal se jí, ale vypadal bych jako blázen, kterému se v hlavě honí divné myšlenky.

Vtom Katherine zvedla hlavu a zastínila si oči. „Tak brzy zpátky?“ zavolala, jako kdyby byla překvapená, že mě vidí. Němě jsem přikývl, zatímco ona sklouzla z houpačky a zmizela v domě.

Obraz její rozesmáté tváře se mi vracel celý příští den, kdy jsem se přinutil navštívit Rosalyn. Bylo to ještě horší než první návštěva. Paní Cartwrightová seděla těsně vedle mě na kanapi a pokaždé, když jsem se pohnul, zableskly se jí oči, jaky kdyby čekala, že každou vteřinu vytáhnu prstýnek. Vzmohl jsem se na pár otázek týkajících se Penny a štěňat, která se jí narodila v červnu, a jak daleko je Honoria Fellsová, městská švadlena, s Rosalyninými růžovými šaty. Ale ať jsem se snažil sebevíc, jediné moje přání bylo omluvit se a jít za Katherine.

Nakonec jsem zamumlal něco v tom smylsu, že nechci zůstat venku po setmění. Robert říkal, že někdo zabil další tři zvířata, dokonce i koně Goerge Brokera, který stýl přímo před lékárnou. Skoro jsem se cítil provinile, když mě paní Cartwrightová vyprovázela z domu k mému kočáru. Jako kdybych se chystal do bitvy, a ne na cestu domů dlouhou dvě míle.

Když jsem dorazil ke statku a po Katherine nebylo nikde ani stopy, sevřelo se mi srdce. Právě jsem se chystal, že se vrátím do stáje a vyhřebelcuji Mezzanottu, když jsem z otevřeného okna u kuchyně v hlavní budově zaslechl rozzlobené hlasy.

„Moji synové mě budou ve všem poslouchat! Ty se musíš vrátit a zaujmout svoje místo ve světě.“ Byl to otcův hlas se silným italským přízvukem, který byl znát jen tehdy, když se hodně rozčílil.

 „Moje místo je tady. Armáda není pro mě. Co je špatného na tom, že mám vlastní názor?“ zaječel jiný hlas. Zněj sebejistě, hrdě i rozzlobeně zároveň.

Damon.

Když jsem vstoupil do kuchyně a uviděl svého bratra, srdce se mi divoce rozbušilo. Damon byl můj nejlepší přítel, k němuž jsem vzhlížel nejvíc ze všech lidí na světě – dokonce víc než k otci, i když ksem to nidky nepřiznal nahlas. Neviděl jsem ho od loňského roku, kdy vstoupil do armády generála Grooma. Připadal mi vyšší, jeho vlasy se zdály tmavší a kůže na krku byla opálená a posetá pihami.

Byl jsem rád, že jsem přjel domů právě teď, a honem jsem ho objal. S otcem nikdy nevycházeli dobře a jejich hádky se občas vystupňovaly do výbuchů vzteku.

„Brácho!“ vymanil se mi z objetí a poplácal mě po zádech.

„Ještě jsme spolu neskončili, Damone,“ varoval ho otec, když odcházel do pracovny.

Damon se ke mně otočil. „Vidím, že otec je pořád stejný.“

„Není ta hrozný.“ Cítil jsem se trapně pokaždé, když o něm mluvil špatně. I když mě otec donutil, abych se zasnoubil s Rosalyn. „Právě ses vrátil?“ změnil jsem téma hovoru. Damon se usmál. Okolo očí měl malé vrásky, ale ten kdo ho pořádně neznal, by si jich vůbec nevšímal.

„Před hodinou. Nemohl jsem propást ohlášení zásnub mladšího bratra, ne?“ zeptal se s lehkým náznakem jízlivosti v hlase. „Otec mi o všem řekl. Zdá se, že je na tobě, abys dál nesl jméno Salvatore. Jen si pomysli, na plese Zakladatelů už budeš ženatý!“

Ztuhl jsem. Na ples jsem úplně zapomněl. Byla to událost roku a otec, šerif Forbes a starosta Lockwood ho plánovali celé měsíce. Ples zakladatelů patřil k mým nejoblíbenějším událostem v Mystic Falls. Částečně to byla dobročinná akce ve prospěch války, částečně příležitost pro město užít si poslední záchvěv léta, ale především šance pro představitele města se poplácet po zádech. A teď jsem z něj měl strach.

Damon nejspíš viděl moje rozpaky, protože se začal hrabat v plátěném ruksaku. Byl hrozně špinavý a v rohu měl skvrny, které vypadaly jako od krve. Nakonec vytáhl velký pomačkaný míč, mnohem větší a protáhlejší míš na baseball. „Nechceš si zahrát?“ zeptal se a přehazoval míš z ruky do ruky.

„Na co to je?“ Chtěl jsem vědět

„Na fotbal. Hráli jsme ho s klukama, když jsme zrovna nebojovali a měli trochu času. Udělá ti to dobře. Trochu ti zčervenají tváře. Nechci, abys byl moc změkčilý,“ napodobil otcův hlas tak dokonale, že jsem se rozesmál.

Damon vyšel ze dveří a já za ním. Sundal jsem si sako. Najednou se zdálo, že slunce víc hřeje, trva je měkčí a tak nějak všechno mi připadalo lepší než před pár minutami.

„Chytej,“ vykřikl Damon, když zjistil, že nedávám pozor. Zvedl jsem ruce a zachytil míč na hrudi.

„Můžu si taky zahrát?“ přerušil naši hru na ženský hlas.

Katherine. Měla na sobě úzké letní šaty v jasně fialové barvě a vlasy vzadu na krku stáhla do drdůlku. Všiml jsem si, že její tmavé oči skvěle doplňuje jasně modrý náhrdelník s medailonkem, který ležel v prohlubni na krku. Představil jsem si, jak hladím její jemné ruce a líbám ji na bílou šíji.

Přinutil jsem se odtrhnout z ní zrak. „Katherine, tohle je můj bratr Damon. Damone, seznam se s Katherine. Bydlí u nás,“ řekl jsem škrobeně. Díval jsem se z jednoho na druhého a snažil se odhadnout jak bude Damon reagovat. Katherine protočila oči, jako kdyby ji moje formální chvoání hrozně pobavilo. Damon udělal totéž.

„Damone, myslím, že jsi stejně milý jako tvůj bratr,“ řekla s přehnaným jižanským přízvukem. I když to byla jen fráze, kterou by použilo každé děvče při rozhovoru s mužem, z jejich úst zněla výsměšně.

„Rozmyslíme si to.“ Damon se usmál. „Tak co, brácho, vezmeme Katherine do hry?“

„Já nevím,“ zaváhal jsem najednou. „Jaká jsou pravidla?“

„Kdo potřebuje nějaká pravidla?“ zeptala se Katherine. Ušklíbla se a odhalila perfektní rovné zuby.

Přehodil jsem míč v rukách. „Můj bratr hraje tvrdě,“ varoval jsem ji.

„Myslím, že já jsem tvrdší hráč.“ Ryclím pohybem mi sebrala míč a i přes odpolední žár byly její ruce, stejně jako včera, studené jako led. V momentě, kdy se mě dotkla, jsem ucítil, jak mi v celém těle i v hlavě proudí energie. „Kdo prohraje, vyhřebelcuje moje koně!“ vykřikla a vlasy se za ní ve větru rozevlály.

Damon pozoroval, jak utíká, a pak nadzvedl obočí. „Tohle je děvče, které chce být uloveno.“ S těmi slovy odrazil od země a rozběhl se. Jeho silné tělo se hnalo z kopce směrem k rybníku.

V příští vteřině jsem se rozběhl i já. Kolem uší mi šlehla vítr. „Já vás chytím!“ zavolal jsem. Tohle jsem křičel, když mi bylo osm a hrával jsem si s děvčaty svého věku. Ale teď jsem cítil, že v téhle hře hraju o mnohem víc, než o co jsem kdy hrál.