kapitola 4

Někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno jsem se rozhodla, že nemít žádné sny je horší než mít sny o Noemovi.Během hodin,kdy jsem se převalovala a převracela,jsem oka nezamhouřila.Připisovala jsem to tomu divnému dni,který jsem měla,a vykopala jsem se z postele potřetí do sprchy.Sprchování mi vždy pomáhalo myslet.Horká voda mi poohla se zotavit a rozhodla jsem se,že vyrazím do práce dřív a doženu nějaké papírování.Možná si jeden z těch nahoře všimne,že pořádně makám a budou o mě uvažovat pro příští povýšení.Chabá šance,ale neměla jsem nic lepšího,co bych se sebou dělala.Nicméně jsem narazila na malý problém.Chtěla jsem se obléknout,a když jsem si natahovala podprsenku,všila jsem si něčeho strašného.Znovu jsem přibrala.Prsa se mi přelévala z podprsenky značně rozrušujícím způsobem. Znáte to,když si podprsenku,která je příliš těsná,že skončíte jakoby se čtyři prsy?Koukala jsem na svá čtyři ňadra v zrcadle a přísahala,že budu jíst více salátu.Zkusila jsem si jinou podprsenku.A další.A další.Ale dokonce i moje největší podprsenka se zdála jako kojenecká čepička na dospělé hlavě.Pochopte,čtyřky místo dvojek nejsou neštěstí,ale ta přebujelost byla skličující.Vzala jsem si plandavé kalhoty s elastickým pasem a nacpala se do dříve volně padnoucí košile,přehodila přes ten celek sako a pak se zkontrolovala v zrcadle.Není divu,že přitahuji jen blázny.Stáhla jsem si mokré vlasy do culíku a zamířila na zastávku,odhodlaná vytěsnit neradostné myšlenky.

Autobusy v New City leží daleko a čisté,ne jako v New Yorku.Pak taky New City leží daleko na středozápad,a já myslím,že to s tím má hodně co dělat.V každém případě jsem se dostala do práce brzy a ihned jsem začala procházet stůl,přetékající kvůli mé nečekané absenci.

Moje šéfová přišla vzápětí po sedmé hodině ráno a okamžitě se zastavila u mého stolu.

„Ahoj,“řekla jsem,vzhlédla od složky na stole a vyloudila falešný úsměv na rtech.

Julianna se na mě jednou podívala a povýšeně pokrčila nos. „Obarvila sis vlasy?“

To byl ale podivný úvod konverzace.Zvědavě jsem se vlasů dotkla. „Ehm,ne.Vypadají tmavší?“

Zavrtěla hlavou a usrkla si ze svého latté. „Jsou dokonale křiklavě zrzavé,pokud se mě ptáš.Ale hádám,že ne,že?“Julianna se na mě usmála se sevřenými rty a odvrátila se. „Pamatuj si,že tohle je muzeum a ne bordel.“

Uražená jsem rychle odběhla na záchod,abych se podívala.Jů.Vypadaly trochu zářivěji než obvykle a lesklé,jak jen to šlo.Byla jsem spíš potěšená.Možná,že ten nový šampon, co jsem si koupila, dělal divy s mojí smyslnost postrádající hřívou.

V devět hodin se ranní davy začaly hrnout dovnitř a já se šla postavit ke vchodu vítat školní skupiny. Muzeum bylo největší ve státě a vždy rušné na začátku školního roku. Myslím, že se učitelé snažili zkrotit děti po prázdninách a začínali rok raději exkurzemi. Pak, když byly děti veselé a namlsané, uvrhli na ně všechny ty nudné kecy.

Měli jsme pěkné výstavy. Nasadila jsem ten nejlepší průvodcovský úsměv a srovnala si brýle. Zaplavily se mi oči a u kořene nosu mi propukla vlna bolesti hlavy. Měla jsem nutkání brýle zahodit — mohla bych zvládnout řeč o Prerafaelitech už z paměti a nepotřebovala bych vidět, abych vedla prohlídku.

Vyměkla jsem a brýle si nechala, jen jsem si je postrčila nahoru ke kořeni nosu. Zamířila jsem k prvnímu dospělému, kterého jsem viděla. Měl na tváři strhaný výraz. Muž ve středních letech musel být učitel, soudě podle pletení vesty. "Dobré ráno. Jsem Jackie Brightonová, průvodkyně vaší prohlídky. Jste přip —"

Musela jsem se odmlčet, protože ten muž na mě zíral s tím nejvíc znervózňujícím pohledem ve tváři.

"Ahoj," zašeptal po dosti dlouhé, nepříjemní zámlce.

"Hm, ahoj." Vždycky je tam jeden podivín, pomyslela jsem si podrážděně. „Budu vás provázet cestou po našem muzeu. Myslíte, že byste mohl shromáždit své studenty, abychom mohli začít, pane...?" čekala jsem trpělivě na jméno.

Když jsem mluvila, zasunul si levou ruku do kapsy, a když ji vytáhl, byla bez snubního prstenu, jenom s pěkným neopáleným kroužkem jako kompromitující stopou.

Vážné roztomilé.

„Jsem Jackson. Jack Jackson." Místo toho, aby mi potřásl rukou, mi její hřbet políbil s výzvou v očích. „Vy musíte být krásná — tedy, chci říct, slečna Brightonová."

Vypálila jsem ruku z jeho sevření a ignorovala způsob, jakým to mé hormony rozrušilo. "Jo, to jsem pravě před půl minutou řekla. Mohli bychom začít?"

„Chcete někdy zajít na večeři?"

„Ne tak docela."

„Ne?" Vypadal naprosto zdrceně. Jste si jistá?"

Pozitivní, pomyslela jsem si, ale vynutila ve tváři falešný úsměv. Je od vás sladké, že se ptáte, ale možná byste místo toho měl vzít ven svou manželku." Pomyšleni, že se ten muž do mě zbláznil, bylo zábavné. To se nestávalo často. Tedy spíš vůbec ne.

Přesto teď tenhle učitel zíral na moje prsa — všechna čtyři — se zneklidňujícím okouzlením. Zamávala jsem mu rukou před obličejem. „Pamatujete si mě?"

"Jé, ano." Zněl zděšeně.

Kdo by nebyl polichocen? Ať už to nahánělo hrůzu, nebo ne, rozparádila jsem ho. „Postoupíme už k prohlídce? Prosím?"

"Samozřejmě." Následoval mě uctivě k mému průvodcovskému stanovišti, kde jsem rozdala prospekty.

Muzeum mělo tři křídla a má trasa procházela detailně dvě z nich. Uchvácený kantor byl k mé úlevě po zbytek prohlídky milý a choval se slušně. Popravdě byl nejpozornějším návštěvníkem, jakého jsem kdy měla. Když jsem ukázala na Waterhousovu malbu — mou zvlášť oblíbenou — vydal náležité uctivé zvuky a já byla dojata. Předpokládám, že bych mu mohla odpustit trochu toho zíráni na kozy. Má prsa vypadala dost zvláštně i pro mě — a to jsem je vídala každé ráno.

Znepokojující bylo, že u konce prohlídky většina studentů odešla a mne obklopila skupinka plná mužů učitelů, všichni tak uctiví a u vytržení jako ten první.

Šlo o nějaký druh vtipu, který mi nedocházel? Jestli ano, nebylo to vtipné.

Nebylo to vtipné dokonce ani pro mou šéfovou. Julianna si mě z povzdálí prohlížela, tak jsem se skupině omluvila a spěchala za ní.

„Co se děje, Jackie?" Julianna si zkřížila ruce na prsou a upřené se na mě dolů dívala.

„Přísahám, že nevím, slečno Cliverová." Dělala jsem to nejlepší, co umím, abych vypadala kajícně a omluvně. Ve skutečnosti jsem toužila nacpat jí tužku do jejího zobákovitého nosu. „Myslím, že si ze mě někdo utahuje. Podívejte, jak se chovají."

Znechuceně si odfrkla a shlédla na mě přes svůj dlouhý nos. „Zdají se spíše plní obdivu. Máš pravdu. Musí to být nějaký žert." Provrtala mě ostrým pohledem. „Postarej se o to."

Postarat se o to? Jak se postarat o to, že máte dav mužů, který vás všude pronásleduje?

„Postarala" jsem se o to tak, že jsem se další dvě hodiny schovávala na dámských toaletách. Říkejte mi odvážná.