kapitola 4 - MÁMA MĚ UČÍ BOJOVAT S BÝKY

Řítili jsme se nocí po temných venkovských silnicích. Do auta se opíral vítr. Čelní sklo bičoval déšť. Nevím, jak mohla máma něco vidět, ale nespouštěla nohu z plynu.

Ve světle blesku jsem se pokaždé podíval na Grovera, který seděl vedle mě na zadním sedadle, a uvažoval jsem, jestli jsem se nezbláznil nebo jestli na sobě nemá nějaké kalhoty z chlupatého koberce. Ale ne, ten pach byl stejný, jak jsem si ho pamatoval z výletů s mateřskou školkou do zoo - lanolin vycházející ze srsti. Pach vlhkého zvířete ze statku.

Jediné, co jsem dokázal říct, bylo: "Takže ty a máma… vy se znáte?"

Grover zalétl pohledem do zpětného zrcátka, i když za námi nebylo žádné auto. "Přesně řečeno ne," vysvětloval mi. "Teda osobně jsme se nikdy nesetkali. Ale věděla, že na tebe dohlížím."

"Dohlížíš?"

"Hlídám tě. Starám se, aby se ti nic nestalo. Ale že jsem tvůj kamarád, to jsem nepředstíral," dodal rychle. "Fakt jsem tvůj kamarád."

"Hm… a co přesně jsi?"

"To je teď jedno."

"Jedno? Můj nejlepší kamarád je od pasu dolů osel -"

Grover vyrazil ostré chraplavé: "Bla-ha-ha!"

Nebylo to poprvé, kdy jsem ho slyšel vydat ten zvuk, ale vždycky jsem to považoval za nervózní smích. Teď mi došlo, že je to spíš podrážděný mekot.

"Kozel!" prohlásil.

"Co?"

"Od pasu dolů jsem kozel."

"Zrovna jsi řekl, že je to jedno."

"Bla-ha-ha! Někteří satyrové by tě za takovou urážku udupali!"

"Páni. Počkat. Satyrové. Myslíš jako… v těch bájích pana Brunnera?"

"Byly ty staré dámy u stánku taky báje, Percy? Byla paní Doddsová báje?"

"Takže ty přiznáváš, že paní Doddsová existovala!"

"Jistě."

"Pak proč potom -"

"Čím míň toho víš, tím míň nestvůr na sebe přilákáš," prohlásil Grover, jako by to bylo samozřejmé. "Na lidské oči jsme seslali mlhu. Doufali jsme, že si budeš myslet, že Blahovolná byla jen halucinace. Ale nevyšlo to. Začínal sis uvědomovat, kdo jsi."

"Kdo jsem - co tím myslíš?"

Odněkud za námi, blíž než předtím, se zase začalo rozléhat to divné bučení. Ať nás pronásledovalo cokoli, bylo nám to pořád na stopě.

"Percy," promluvila máma, "je toho spousta na vysvětlování a moc málo času. Musíme tě dostat do bezpečí."

"Do bezpečí před čím? Kdo po mně jde?"

"Ale, nic moc," odpověděl Grover, zřejmě pořád ještě namíchnutý tou poznámkou o oslovi. "Jenom vládce mrtvých a pár jeho nejkrvelačnějších mazlíčků."

"Grovere!"

"Omlouvám se, paní Jacksonová. Mohla byste jet rychleji, prosím?"

Snažil jsem se nějak pochopit, co se děje, ale nedokázal jsem to. Věděl jsem, že to není sen. Nebyla to ani představa. Něco tak divného bych si v životě nevymyslel.

Máma prudce zabočila doleva. Ocitli jsme se na užší cestě a hnali se kolem ztemnělých farem, zalesněných vršků a bílých plotů s nápisy SAMOSBĚR JAHOD.

"Kam to jedeme?" zeptal jsem se.

"Do toho letního tábora, o kterém jsem ti vyprávěla." Máma mluvila zdánlivě soustředěně, kvůli mně se snažila nejančit. "Na to místo, kam tě chtěl poslat tvůj otec."

"Na to místo, kam jsi mě ty poslat nechtěla."

"Miláčku," zaprosila máma. "Už takhle je to dost těžké. Zkus to pochopit. Jsi v nebezpečí."

"Protože nějaké staré dámy odstřihly vlnu."

"To nebyly staré dámy," oznámil mi Grover. "Byly to sudičky. Víš, co to znamená - to, že se před tebou objevily? Dělají to jenom, když máš… jenom když má někdo zemřít."

"Tak prr. Řekls 'máš'."

"Neřekl. Řekl jsem 'někdo'."

"Myslel jsi 'ty'. Jako že 'já'."

"Myslel jsem 'ty' jako 'někdo'. Ne ty jako 'ty'."

"Kluci!" napomenula nás máma.

Strhla volant doprava a já zahlédl postavu, které se tak prudce vyhnula - temnou vznášející se postavu, nyní už ztracenou za námi v bouřce.

"Co to bylo?" zeptal jsem se.

"Už jsme skoro tam," podotkla máma. Mou otázku ignorovala. "Už jenom jedna míle. Prosím, prosím. Prosím."

Nevěděl jsem, kde je to tam, ale přistihl jsem se, jak se v autě nakláním dopředu, čekám a toužím po tom, abychom tam už dorazili.

Venku nebylo nic než déšť a tma - taková ta prázdná krajina, která je až na úplném konci Long Islandu. Pomyslel jsem na paní Doddsovou a na chvíli, kdy se proměnila v tu věc se špičatými zuby a s kožnatými křídly. Ruce i nohy mi strnuly v dodatečném šoku. Ona vážně nebyla člověk. Měla mě zabít.

Pak jsem si vzpomněl na pana Brunnera… a na ten meč, který mi hodil. Než jsem se na to stačil Grovera zeptat, vzadu na krku se mi zježily vlasy. Příšerně se zablesklo, ozvala se rána, až se mi rozdrkotaly zuby, a naše auto vybuchlo.

Pamatuju si, že jsem si připadal jako bez tíže, jako by mě drtili, opékali a splachovali zároveň.

Odlepil jsem čelo ze zadní strany sedadla řidiče a hlesl: "Au."

"Percy!" vykřikla máma.

"Nic mi není…"

Snažil jsem se dostat se z mrákot. Nebyl jsem mrtvý. Auto ve skutečnosti nevybuchlo. Sjeli jsme do příkopu. Dveře u řidiče se vmáčkly do bahna. Střecha byla rozbitá jako vaječná skořápka a dovnitř se lil déšť.

Blesk. To bylo jediné vysvětlení. Smetlo nás to ze silnice. Vedle mě na zadním sedadle ležel velký nehybný balík. "Grovere!"

Byl zhroucený dopředu a z koutku pusy mu tekla krev. Zalomcoval jsem jeho chlupatým bokem a v duchu si říkal: Ne! I když jsi napůl domácí zvíře, jsi můj nejlepší kamarád a já nechci, abys umřel!

Pak zasténal: "Jíst!", a já věděl, že je naděje, že to přežije.

"Percy," promluvila máma, "musíme…" Odmlčela se.

Ohlédl jsem se. Ve světle blesku jsem skrz zabahněné zadní okno uviděl postavu, která se k nám pomalu sunula ze zatáčky. Při tom pohledu mi přejel po těle mráz. Byla to temná silueta velikého chlapa, něco jako obrovský ragbista. Zdálo se, že si nad hlavou drží nějakou deku. Horní půlku těla měl obrovskou a chlupatou. Ruce měl zvednuté, takže to vypadalo, jako by měl rohy.

Těžce jsem polkl. "Kdo je -"

"Percy," nakázala mi máma smrtelně vážně. "Vylez z auta."

Máma se opřela do dveří u řidiče. Byly zaklíněné v blátě. Zkusil jsem svoje. S nimi to bylo stejné. Zoufale jsem vzhlédl k díře ve střeše. Dalo by se jí vylézt, ale na okrajích to prskalo a kouřilo.

"Vylez druhou stranou!" pobízela mě máma. "Percy - musíš utéct. Vidíš ten velký strom?"

"Jaký?"

Znovu se zablesklo. Kouřící dírou ve střeše jsem uviděl strom, o kterém máma mluvila: vypadal jako obří vánoční strom z Bílého domu - veliká borovice na hřebeni nejbližšího kopce.

"To je hranice pozemku," vysvětlila mi máma. "Přeběhni ten kopec a dole v údolí uvidíš velikou farmu. Utíkej a neohlížej se. Křič o pomoc. Nezastavuj se, dokud nebudeš u dveří."

"Mami, ty snad půjdeš taky."

Tvář měla bledou a oči stejně smutné, jako když se dívala na oceán.

"Ne!" vykřikl jsem. "Ty jdeš se mnou. Pomoz mi odnést Grovera."

"Jíst!" zasténal Grover trochu hlasitěji.

Ten člověk s dekou na hlavě šel pořád k nám a vydával to své chrochtání a frkání. Jak se dostal blíž, uvědomil jsem si, že nemůže držet nad hlavou deku, protože ruce - obrovské masité ruce - se mu kývaly u boků. To nebyla deka. Ta obrovská chlupatá hrouda, která byla moc velká na to, aby byla jeho hlava… byla jeho hlava. A ty hroty, které vypadaly jako rohy…

"On nechce nás," řekla mi máma. "Chce tebe. Kromě toho, já se přes hranice pozemku nedostanu."

"Ale…"

"Nemáme čas, Percy. Běž. Prosím."

V tu chvíli jsem se naštval - na mámu, na toho kozla Grovera i na tu rohatou věc, která se k nám šinula pomalu a rozvážně jako, no, jako býk.

Přelezl jsem přes Grovera a vyrazil dveře. "Jdeme spolu. Pojď, mami."

"Řekla jsem ti -"

"Mami! Já tě tu nenechám. Pomoz mi s Groverem."

Na odpověď jsem nečekal. Vydrápal jsem se ven a vyvlekl Grovera z auta. Byl kupodivu dost lehký, ale neodtáhl bych ho moc daleko, kdyby mi máma nepřišla na pomoc.

Společně jsme si přehodili Groverovy paže přes ramena a začali klopýtat mokrou trávou do kopce. Sahala nám až po pás.

Ohlédl jsem se a poprvé jasně viděl tu nestvůru. Měřila přes dva metry, paže a nohy jako z obálky časopisu pro kulturisty - nafouklé bicepsy a tricepsy a spoustu dalších "cepsů", všechny nacpané jako baseballové míče pod kůží protkanou žilami. Nemělo to na sobě šaty, jen trenýrky - jasně bílé, značky Fruit of the Loom - což by možná vypadalo legračně, kdyby to stvoření nemělo horní polovinu těla tak strašlivou. Hrubé hnědé chlupy mu začínaly zhruba u pupku a houstly směrem k ramenům.

Krk byl samý sval a srst a pak obrovská hlava s tlamou dlouhou jako moje ruka, s usoplenými nozdrami s lesklým mosazným kruhem, krutýma černýma očima a rohy - obrovskými černobílými rohy. Jejich hroty jako by právě vyšly z elektrického ořezávátka.

Jasně, poznal jsem to monstrum. Vystupovalo v jedné z prvních historek, které nám vyprávěl pan Brunner. Ale nemohlo být opravdové.

Zamrkal jsem, abych dostal dešťové kapky z očí. "To je -"

"Syn královny Pásifaé," doplnila mě máma. "Kéž bych byla tušila, jak moc tě chtějí zabít."

"Ale to je Míno -"

"Nevyslovuj jeho jméno," varovala mě. "Jména mají moc."

Borovice byla pořád moc daleko - nejmíň sedmdesát metrů do kopce.

Znovu jsem se ohlédl.

Býčí muž se sklonil nad naším autem, díval se do okének - i když vlastně ne přímo díval. Spíš čenichal a otíral se o ně. Nevěděl jsem, proč to dělá, když jsme byli jen nějakých patnáct metrů od něj.

"Jíst!" zasténal Grover.

"Pssst," okřikl jsem ho. "Mami, co to dělá? On nás nevidí?"

"Špatně vidí a slyší," řekla. "Řídí se čichem. Ale brzo zjistí, kde jsme."

Býčí muž jako na povel vztekle zařval. Popadl Gabeovo camaro za rozervanou střechu, až podvozek zaskřípal a zasténal. Zvedl auto nad hlavu a odhodil ho na silnici. Narazilo do mokrého asfaltu a klouzalo v dešti jisker asi půl míle, než se zastavilo. Benzinová nádrž vybuchla.

Ani škrábaneček, zdůrazňoval Gabe.

Ajaj.

"Percy," promluvila máma. "Jakmile nás vyčenichá, zaútočí. Počkej až do poslední vteřiny a pak uskoč z cesty - přímo stranou. Když jednou vyrazí, nedokáže moc dobře měnit směr. Rozumíš?"

"Jak tohle všechno víš?"

"Bála jsem se toho útoku už dlouho. Měla jsem to čekat. Byla jsem sobecká, že jsem si tě držela u sebe."

"Držela mě u sebe? Ale -"

Další zuřivý řev a býčí muž vyrazil do kopce.

Ucítil nás.

Borovici jsme měli už jenom pár metrů před sebou, ale kopec byl čím dál strmější a kluzčí a Grover nebyl o nic lehčí.

Býčí muž se blížil. Ještě pár vteřin a bude u nás.

Máma musela být vyčerpaná, ale převzala ode mě Grovera. "Běž, Percy! Běž sám! Pamatuj, co jsem ti řekla."

Nechtěl jsem se od nich oddělit, ale měl jsem pocit, že má pravdu - byla to naše jediná možnost. Vyrazil jsem doleva, obrátil se a viděl, jak se na mě ten tvor vrhá. Černé oči se mu nenávistně leskly. Páchl jako zkažené maso.

Sklonil hlavu a zaútočil, rohy ostrými jako břitva mířil přímo na moji hruď.

Strach svírající žaludek mě nutil dát se do běhu, ale to by nevyšlo. Té potvoře bych nikdy neutekl. A tak jsem stál na místě a v poslední chvíli jsem uskočil do strany.

Býčí muž se přehnal kolem jako nákladní vlak, pak vztekle zařval a obrátil se, tentokrát ne ke mně, ale k mámě, která právě skládala Grovera do trávy.

Dostali jsme se na hřeben kopce. Na druhé straně jsem viděl údolí, přesně jak vyprávěla máma. Světla farmy žlutě zářila skrz déšť. Ale bylo to ještě půl míle. Nikdy to nezvládneme.

Býčí muž si odfrkl a zahrabal nohou do země. Pořád si měřil mámu, která teď pomalu couvala dolů z kopce, zpátky k silnici. Pokoušela se odlákat nestvůru od Grovera.

"Utíkej, Percy!" křičela. "Já nemůžu jít dál. Utíkej!"

Ale já tam jen stál ztuhlý strachem, když na ni monstrum zaútočilo. Pokusila se mu vyhnout, jak nařídila mně, ale netvor se už poučil. Vyrazil rukou a chňapl ji za krk, když se pokusila uniknout. Zvedl ji, zatímco se bránila, kopala a bila pěstmi do vzduchu.

"Mami!"

Zachytila můj pohled a podařilo se jí vyrazit ze sebe poslední přiškrcené: "Běž!"

A pak ten netvor zaječel a sevřel pěsti kolem mámina krku a ona se mi ztratila před očima, rozplynula se do světla, do mihotavé zlaté postavy, jako by byla jen holografickou projekcí. Oslepující záblesk a byla prostě… pryč.

"Ne!"

Strach ve mně vystřídal vztek. Rozlila se mnou nová síla - stejný nápor energie, jaký mě zaplavil, když paní Doddsové narostly pařáty.

Býčí muž se vrhl na Grovera, který ležel bezmocně v trávě. Monstrum se sklonilo a očichalo mého nejlepšího kamaráda, jako by se ho chystalo zvednout a nechat taky zmizet.

To jsem nemohl dopustit.

Svlékl jsem si červenou pláštěnku.

"Hej!" zavolal jsem, zamával pláštěnkou a doběhl z boku k té nestvůře. "Hej, ty tupoune! Hovězino!"

"Rrrrr!" Monstrum se ke mně obrátilo a zahrozilo masitými pěstmi.

Dostal jsem nápad - pitomý, ale lepší než žádný. Postavil jsem se zády k té velké borovici a zamáchal býčímu muži před očima rudou pláštěnkou. Myslel jsem, že mu v poslední chvíli uskočím z cesty.

Ale dopadlo to jinak.

Býčí muž bleskově vyrazil a rozpřáhl paže, aby mě popadl, kdybych se pokusil někam uhnout.

Čas se zpomalil.

Moje nohy se napnuly. Nemohl jsem se vrhnout na bok, a tak jsem vyskočil přímo nahoru, odrazil se nestvůře od hlavy, využil ji jako trampolínu, obrátil se ve vzduchu a přistál monstru za krkem.

Jak jsem to udělal? Neměl jsem čas nad tím uvažovat. O milisekundu později netvor praštil hlavou do stromu a ten náraz mi málem vyrazil zuby.

Býčí muž vrávoral a pokoušel se mě setřást. Zaklesl jsem se rukama za rohy, aby mě nemohl shodit. Hromy a blesky zuřily dál. Pršelo mi do očí. V nose mě pálil smrad zkaženého masa.

Monstrum se třáslo, otáčelo a vyhazovalo jako býk v rodeu. Mohlo prostě zacouvat ke stromu a rozmačkat mě na placku, ale začínalo mi docházet, že tenhle tvor se pohybuje jen jedním směrem: dopředu.

Mezitím začal Grover v trávě sténat. Chtěl jsem na něj křiknout, aby držel jazyk za zuby, ale lomcovalo to se mnou tak, že bych si ukousl jazyk, kdybych otevřel pusu.

"Jíst!" zasténal Grover.

Býčí muž se k němu obrátil, znovu zahrabal nohou do země a připravil se k útoku. Vzpomněl jsem si, jak vymáčkl život z mojí mámy a nechal ji zmizet v záblesku světla, a vztek mě naplnil po okraj. Sevřel jsem jeden roh oběma rukama a vší silou zatáhl dozadu. Monstrum se napnulo, překvapeně zafrkalo a pak - lup!

Býčí muž zařval a vymrštil mě do vzduchu. Přistál jsem na zádech v trávě, hlavou jsem praštil do kamene. Když jsem se posadil, viděl jsem rozmazaně, ale v rukou jsem měl roh, roztřepenou kostěnou zbraň velikosti nože.

Netvor vyrazil kupředu.

Bez rozmýšlení jsem se převalil na stranu a z kleku se zvedl. Jak se monstrum řítilo kolem, vrazil jsem mu zlomený roh přímo do boku, hned nad chlupatý hrudní koš.

Býčí muž zařval bolestí. Mlátil kolem sebe, chňapal si po hrudi a pak se začal rozpadat - ne jako máma v záblesku zlatého světla, ale jako drolící se písek rozfoukávaný větrem; podobně se rozprskla paní Doddsová.

Monstrum zmizelo.

Přestalo pršet. Bouřka pořád duněla, ale jenom v dálce. Páchl jsem jako dobytek a kolena se mi třásla. Hlava mě bolela, jako by měla puknout. Byl jsem slabý a vyděšený a třásl jsem se strachem a smutkem. Zrovna jsem viděl zmizet vlastní mámu. Chtělo se mi vrhnout se na zem a brečet, ale byl tu Grover a potřeboval pomoct, a tak jsem se přiměl vytáhnout ho na nohy a vléct ho do údolí směrem ke světlům farmy. Brečel jsem, volal jsem mámu, ale držel jsem Grovera - nechtěl jsem ho nechat být.

Poslední věc, kterou si pamatuju, je, že jsem se zhroutil na dřevěné verandě, zíral na stropní větrák nad sebou, na můry poletující ve žlutém světle a na přísné tváře nějakého povědomého vousatého muže a hezké holky s blonďatými vlasy, které se jí kroutily jako princezně. Dívali se na mě a ta holka prohlásila: "To je on. Musí to být on."

"Tiše, Annabeth," napomenul ji muž. "Ještě je při vědomí. Přeneseme ho dovnitř."