kapitola 3
21. srpna 1864
Nemůžu na ni přestat myslet. Dokonce jsem ani nenapsal její jméno; neodvážil jsem se. Je krásná, úchvatná, jedinečná. Když jsem s Rosalyn, jsem Giusppeho syn, Salvatorův kluk, v podstatě zaměnitelný s Damonem. Je mi jasné, že by Cartwrightovým ani trošku nevadilo, kdyby byl na mém místě on. Ale otec věděl, že Damon by na to nikdy nepřistoupil, a byl si jistý, že já budu souhlasit, tak jako vždycky.
Avšak když jsem ji uviděl, její pružnou postavu, rudé rty, oči, ve kterých byl zároveň oheň, smutek a smích... stal jsem se konečně sám sebou, jen Stefanem Salvatorem.
Musím být silný. Musím ji brát jako sestru. Musím se zamilovat do ženy, která se má stát mojí ženou.
Mám ale obavy, že už je moc pozdě.
Rosalyn Salvatorová honilo se mi v hlavě příští den. Odcházel jsem z domova, abych splnil svoji povinnost a podruhé navštívil své budoucí příbuzné, a v duchu si při tom ta slova opakoval. Představil jsem si, jak žiju s Rosalyn v domě pro hosty – nebo možná v nějakém menším sídle, které pro nás nechá postavit otec jako svatební dar. Já budu celý den pracovat, zkoumat s otcem účetní knihy v jeho nevětrané pracovně, zatímco ona se bude starat o děti. Snažil jsem se, aby mě to vzrušovalo, ale cítil jsem jen, jak mi v žilách tuhne hrůzou krev.
Kráčel jsem po široké cestě u Veritas a toužebně se díval k domku pro hosty. Katherine jsem neviděl od jejího příjezdu včera odpoledne. Otec poslal Alfreda, aby ji pozval na večeři, ale ona odmítla. Celý večer jsem strávil u okna a pozoroval domek, avšak vůbec jsem neviděl, že by uvnitř blikala svíčka. Kdybych nevěděl, že se tam s Emily nastěhovaly, myslel bych si, že dům je prázdný. Nakonec jsem šel spát. Celou dobu jsem si dělal starosti, co Katherine dělá a jestli nepotřebuje povzbudit.
Odtrhl jsem oči od zatažených závěsů v prvním patře a vykročil po příjezdové cestě. Byla ztvrdlá a rozpraskaná; potřebovali bychom, aby pořádně zapršelo. vůbec nefoukal vítr a nepohnul se ani lísteček. Kam jsem dohlédl, nebylo vidět živou duši. Přesto se mi ježily vlasy vzadu na krku a já měl nepříjemný pocit, že tu se mnou někdo je. V tom se mi vybavilo Robertovo varování, abych se nepotuloval sám.
„Hej?“ zavolal jsem a otočil se.
Trhl jsem sebou. Jen pár metrů za mnou, opřená o sochu jednoho z andělů, co lemovaly cestu, stála Katherine. Na hlavě měla bílý čepec, který měl chránit její slonovinově bílou pokožku, a na sobě bílé šaty s malinkými poupaty růží. Navzdory vedru se její kůže zdála ledová jako hladina rybníka v prosincovém ránu.
Usmála se na mě a ukázala perfektně rovné bílé zuby.
„Doufala jsem, že mě provedete po okolí, ale jak vidím, jste zadaný jinde.“
Při slově „zadaný“ se mi rozbušilo srdce a krabička s prstýnkem v zadní kapse byla najednou těžká jako olovo. „Nejsem... ne. Chtěl jsem říct,“ zajíkal jsem se, „že můžu zůstat.“
„Nesmysl,“ zavrtěla hlavou. „Už jste mi s otcem poskytli ubytování. Nebudu vás ještě okrádat o čas,“ vytáhla do výšky tmavé obočí.
Nikdy před tím jsem nemluvil s dívkou, která se chovala tak nenuceně a byla tak sebejistá. Najednou jsem ucítil nutkání vyndat prstýnek ze zadní kapsy, padnout na kolena a nabídnout ho Katherine. Ale pak jsem si vzpomněl na otce a přinutil se nechat ruku na místě.
„Můžu se k vám přidat, aspoň kousek?“ zeptala se Katherine a houpala slunečníkem sem tam.
Připojila se ke mně a vyrazili jsme po silnici. Pořád jsem se ohlížel doprava i doleva. Divil jsem se, jak je možné, že není nervózní, když jde na procházku s mužem. Nejspíš proto, že je sirotek a úplně sama na světě. Ať už bylo důvodem cokoli, byl jsem za to vděčný.
Zvedl se lehký vítr, já vdechoval její citronově-zázvorovou vůni a měl jsem pocit, že bych mohl přímo tady, vedle Katherine, umřít štěstím. Její přítomnost mi připomínala, že na světě existují krása a láska, i když já je mít nemohl.
„Myslím, že vám budu říkat Tichý Stefan,“ řekla Katherine, když jsme procházeli skupinou dubů, které rostly na cestě mezi městečkem Mystic Falls a plantážemi a statky v jeho okolí.
„Promiňte...“ začal jsem. Bál jsem se, že jí jsem stejně lhostejný jako Rosalyn mně. „Do Mystic Falls nepřijde moc cizinců. Pro ně je těžké mluvit s někým, koho pořádně neznám. Nerad bych vás nudil. Ve srovnání s Atlantou vám Mystic Falls určitě připadá trochu nudné.“ V okamžiku, kdy jsem ta slova vypustil z pusy, jsem ucítil rozpaky. V Atlantě zemřeli její rodiče, a já se chovám, jako kdyby měla být nadšená tamním životem. Odkašlal jsem si. „Chtěl jsem říct, ne že byste neměla být ráda, že jste odtamtud odjela.“
Katherine se usmála. „Děkuji, Stefane. Jste milý.“ Z jejího tónu bylo jasné, že tohle téma nechce dál probírat.
Chvíli jsme pokračovali beze slov. Schválně jsem dělal krátké kroky, aby mi stačila. Pak, nevím jestli náhodou nebo úmyslně, Katherine zavadila prsty o moji ruku. I v tom vedru byly studené jako led. „Jen abys věděl,“ řekla, „nic na tobě mi nepřipadá nudné.“
Celé tělo mi vzplálo jako oheň. Díval jsem se na cestu, jako kdybych se snažil zjistit, kudy by bylo nejlepší jít. Ve skutečnosti jsem nechtěl, aby si Katherine všimla, jak se červenám. Prsten v zadní kapse mi připadal těžší než kdy jindy.
Otočil jsem se ke Katherine. Vlastně jsem si nebyl jistý, co jí řeknu. Ale ona vedle mě nebyla.
„Katherine?“ zavolal jsem. Zastínil jsem si oči před sluncem a čekal, že se za některým keřem u cesty ozve její zvonivý smích. Slyšel jsem však jen ozvěnu vlastního hlasu. Byla pryč.