kapitola 3 - GROVER NEČEKANĚ PŘIJDE O KALHOTY

Teď se musím přiznat: jakmile jsme dojeli na autobusové nádraží, Grovera jsem se zbavil.

Já vím, já vím. Nebylo to ode mě slušné. Ale Grover mě děsil, díval se na mě, jako bych už byl mrtvý, a mumlal si: "Proč se to pořád stává?" a "Proč to musí být pokaždé v šestce?"

Když byl Grover nervózní, vždycky musel na záchod. Takže mě nepřekvapilo, že jakmile jsme vystoupili, vymámil ze mě slib, že na něj počkám, a namířil si to přímo na toaletu. Místo abych čekal, popadl jsem kufr, vyklouzl ven a chytil první taxík do města.

"Roh Východní stočtvrté a První," řekl jsem řidiči.

Pár slov o mé mámě, než ji poznáš.

Jmenuje se Sally Jacksonová a je to ten nejlepší člověk na světě. To jenom potvrzuje mou teorii, že nejlepší lidi mívají příšernou smůlu. Její rodiče zemřeli při leteckém neštěstí, když jí bylo pět, a vychovával ji strýc, který se o ni moc nestaral. Chtěla se stát spisovatelkou a celou střední školu pracovala, aby si našetřila a mohla jít na vysokou s dobrou výukou tvůrčího psaní. Pak strýc dostal rakovinu a ona musela poslední rok ze školy odejít a starat se o něj. Když zemřel, zůstala bez peněz, bez rodiny a bez diplomu.

Jediná dobrá věc, jakou kdy zažila, bylo setkání s mým tátou.

Já si na něj vůbec nepamatuju, jenom na nějaké teplé světlo, možná z jeho úsměvu. Máma o něm nerada mluvila, byla potom vždycky smutná. Žádné fotky neměla.

Aby bylo jasno, oni nebyli manželé. Řekla mi, že to byl bohatý a významný člověk a jejich vztah byl tajný. Pak se jednoho dne vypravil přes Atlantik na nějakou důležitou cestu a už se nevrátil.

Ztratil se na moři, pověděla mi máma. Neumřel. Ztratil se na moři.

Máma příležitostně pracovala, chodila do večerních kurzů, aby dokončila střední školu, a vychovávala mě sama. Nikdy si nepostěžovala ani se nezlobila. Ani jednou. Ale já věděl, že to se mnou neměla lehké.

Nakonec se provdala za Gabea Ugliana. Byl příjemný asi tak prvních třicet vteřin po jejich seznámení a pak se vybarvil jako prvotřídní kretén. Už jako malý jsem mu začal říkat Smraďoch Gabe. Jo, je to tak. Ten chlap páchl jako plesnivá česneková pizza, zabalená do trenek po tělocviku.

Máma měla s námi dvěma dost těžký život. To, jak s ní Smraďoch Gabe jednal, jak jsem s ním vycházel já… No, uděláš si obrázek z toho, jak jsem se vrátil domů.

Vešel jsem do našeho malého bytu a doufal jsem, že máma se už vrátila z práce. Místo toho dřepěl v obýváku Smraďoch Gabe a mastil poker se svými kumpány. V televizi řval sportovní kanál a po celém koberci se povalovaly plechovky od piva.

Málem ani nezvedl oči a s cigárem v puse procedil: "Tak jsi doma."

"Kde je máma?"

"Maká," zavrčel. "Máš nějaký prachy?"

No prosím. Žádné Vítej zpátky. Rád tě vidím. Jak ses měl posledního půl roku?

Gabe přibral. Vypadal jako mrož bez klů, navlečený v hadrech ze sekáče. Na hlavě měl celkem asi tak tři vlasy ulízané přes holou lebku, jako by ho to mohlo zkrášlit či co.

Vedl krám s elektronikou v Queensu, ale většinu času vysedával doma. Netuším, proč ho už dávno nevyhodili. Jenom bral prachy a utrácel je za doutníky, z jejichž smradu se mi obracel žaludek, a samozřejmě za pivo. Věčně do sebe lil pivo. Když jsem byl doma, čekal, že přispěju do jeho fondů pro hazard. Říkal tomu "tajemství mezi námi chlapy". Myslel tím, že kdybych to prozradil mámě, vytluče ze mě duši.

"Žádný prachy nemám," oznámil jsem mu.

Gabe povytáhl mastné obočí.

Dokázal vyčenichat peníze jako policejní pes, což mě překvapovalo, protože jeho vlastní puch překrýval všechno ostatní.

"Vzal sis z nádraží taxíka," prohlásil. "Nejspíš jsi platil dvackou. Dostals zpátky šest nebo sedm babek. Když někdo čeká, že bude žít pod touhle střechou, měl by taky solit. Nemám pravdu, Eddie?"

Eddie, správce bytového domu, si mě změřil, jako by mě chápal. "No tak, Gabe," řekl. "Ten kluk sotva přijel."

"Nemám pravdu?" opakoval Gabe.

Eddie se zakabonil do misky preclíků. Zbylí dva chlápci si společně uprdli.

"Dobře," zamumlal jsem. Vylovil jsem z kapsy svazek dolarů a hodil peníze na stůl. "Doufám, že prohraješ."

"Přišlo tvoje vysvědčení, chytrolíne!" houkl za mnou. "Já bych na tvém místě nebyl tak drzý!"

Zabouchl jsem za sebou dveře svého pokoje, což vlastně nebyl můj pokoj. Během školního roku to byla Gabeova "studovna". Nestudoval nic kromě starých motoristických časopisů, ale moc rád házel moje věci do záchodu, nechával zablácené boty na okenním parapetu a dělal, co se dalo, aby to tam zasmradil odpornou kolínskou, cigáry a zvětralým pivem.

Položil jsem si kufr na postel. Domove, sladký domove.

Gabeův smrad byl skoro horší než noční můry o paní Doddsové nebo zvuk nůžek, kterými stará dáma s ovocem přestřihla vlněné vlákno.

Jakmile jsem na to pomyslel, podlomila se mi kolena. Vzpomněl jsem si na Groverův vyplašený výraz, a jak mě přiměl slíbit, že nepojedu domů bez něj. Najednou mě zamrazilo. Cítil jsem, jako by někdo - nebo něco - právě teď po mně slídilo, možná už se to vleklo po schodech nahoru a rostly tomu hrozné dlouhé pařáty.

Pak jsem uslyšel mámin hlas. "Percy?"

Otevřela dveře ložnice a strach se rozplynul. Máma dokáže zařídit, že mi je fajn, jenom tím, že vejde do pokoje. Oči jí zářily a duhovky měnily barvu ve světle. Její úsměv hřál jako peřina. V dlouhých hnědých vlasech měla pár šedých pramínků, ale nikdy jsem si nemyslel, že je stará. Když se na mě podívala, připadalo mi, jako by na mně viděla jenom to dobré, nic špatného. Nikdy jsem ji neslyšel zvýšit hlas ani říct někomu něco nepěkného, dokonce ani mně nebo Gabeovi.

"Ach, Percy." Pevně mě objala. "Nechce se mi tomu věřit. Tys od Vánoc vyrostl!"

Červenobílomodrá pracovní uniforma jí voněla po těch nejlepších věcech na světě: po čokoládě, lékořici a všech těch dobrotách, které prodávala v cukrárně na nádraží Grand Central. Přinesla mi velký pytel "vzorků zdarma", jako pokaždé, když jsem se vrátil domů.

Sedli jsme si spolu na kraj postele. Pustil jsem se do kyselých borůvkových tyčinek a máma mi prohrábla vlasy a chtěla vědět všechno, co jsem jí nenapsal v dopisech. O tom, že mě vyloučili, neřekla ani slovo. Nevypadala, že by jí to vadilo. Ale starala se, jestli jsem v pořádku. Vedl si její chlapeček dobře?

Říkal jsem, že mě udusí a aby mi dala pokoj a tak, ale tajně jsem byl fakt moc, moc rád, že jsem s ní.

Gabe z vedlejšího pokoje zařval: "Hej, Sally - co takhle fazolovou omáčku, co?"

Zatnul jsem zuby.

Moje máma je nejmilejší ženská na světě. Měla si vzít nějakého milionáře, ne takového pitomce, jako je Gabe.

Kvůli ní jsem se snažil o svých posledních dnech na akademii Yancy mluvit vesele. Pověděl jsem jí, že mi to vyloučení moc neublížilo. Tentokrát jsem vydržel skoro celý rok. Získal jsem nové kamarády. V latině jsem si vedl docela dobře. A upřímně, ty rvačky nebyly tak strašné, jak tvrdí ředitel. Akademii Yancy jsem si oblíbil. Vážně. Málem jsem přesvědčil sebe samého, že jsem ten rok zvládl dobře. Když jsem pomyslel na Grovera a na pana Brunnera, stahoval se mi krk. Ani Nancy Bobofitová mi už nepřipadala tak špatná.

Až do té exkurze do muzea…

"Co?" zeptala se máma. Propichovala mě očima, pokoušela se ze mě vytáhnout tajemství. "Nevyděsilo tě něco?"

"Ne, mami."

Nebylo mi z té lži dobře. Chtěl jsem jí říct o paní Doddsové a o třech starých dámách s vlnou, ale připadalo mi, že by to znělo hloupě.

Našpulila rty. Věděla, že něco skrývám, ale netlačila na mě.

"Mám pro tebe překvapení," uculila se. "Pojedeme k moři."

Vyvalil jsem oči. "Do Montauku?"

"Na tři dny - do stejného srubu."

"Kdy?"

Usmála se. "Jen co se převleču."

Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebyl jsem s mámou v Montauku už dvě poslední léta, protože Gabe prohlásil, že na to nemáme prachy.

Gabe se objevil ve dveřích a zavrčel: "Co ta fazolová omáčka, Sally? Tys mě neslyšela?"

Nejradši bych mu jednu vrazil, ale podíval jsem se mámě do očí a pochopil jsem, že mi nabízí dohodu: ještě chvilku mám být na Gabea příjemný. Jen do té doby, než se máma připraví k odjezdu do Montauku. A pak odtud vypadneme.

"Už jdu na to, zlato," řekla Gabeovi. "Jenom jsme si povídali o tom výletu."

Gabe přimhouřil oči. "O výletu? Chceš říct, žes to myslela vážně?"

"Já to věděl," zamumlal jsem naštvaně. "Nenechá nás odjet."

"Jistěže ano," prohlásila máma klidně. "Tvůj nevlastní otec si jen dělá starosti o peníze. To je všechno. Kromě toho," dodala, "Gabriel se nemusí spokojit jenom s fazolovou omáčkou. Udělám mu omáčku i s masem, že mu to vystačí na celý víkend. A s avokádovou pastou. A kysanou smetanou. Prostě se vším všudy."

Gabe trochu roztál. "Takže ty prachy na ten výlet… ty jdou z tvého fondu na šaty, je to tak?"

"Ano, miláčku," přikývla moje matka.

"A nebudeš se s mým autem nikam courat, jen tam a zpátky."

"Budeme moc opatrní."

Gabe se poškrábal na dvojité bradě. "Když si pospíšíš s tím jídlem… A když se kluk omluví, že mě vyrušil z pokeru, tak možná…"

Možná, kdybych tě nakopl do choulostivého místa, pomyslel jsem si. Až bys týden pištěl jako holka.

Ale máminy oči mě varovaly, abych ho radši nerozčiloval.

Proč se vůbec dala dohromady s tímhle chlapem, chtělo se mi zařvat. Proč se stará o to, co si myslí?

"Omlouvám se," zamumlal jsem. "Je mi fakt líto, že jsem přerušil tvou ohromně důležitou partii pokeru. Hned se k ní, prosím, vrať."

Gabe přimhouřil oči. Slepičí mozeček se nejspíš pokoušel objevit v mém prohlášení něco kousavého.

"Jo, tak jo," usoudil nakonec.

Vrátil se ke kartám.

"Děkuju, Percy," řekla máma. "Až dojedeme do Montauku, popovídáme si ještě o tom… o čems mi zapomněl říct, ano?"

Chvíli jsem měl pocit, že jsem v jejích očích zahlédl úzkost - stejnou úzkost, jakou jsem pozoroval u Grovera během cesty autobusem - jako by i máma cítila nějaký divný chlad ve vzduchu.

Ale pak se zase usmála a já si pomyslel, že jsem se asi spletl. Prohrábla mi vlasy a šla připravit Gabeovi omáčku.

Za hodinu jsme byli nachystaní k odjezdu.

Gabe si dal od pokeru pauzu, aby se mohl dívat, jak vleču máminy tašky do auta. V jednom kuse remcal a skučel, že přijde na celý víkend o její vaření - a o svou kraksnu Camaro z roku 1978, o tu mu šlo hlavně.

"Na tom autě nebude ani škrábanec, chytrolíne," varoval mě, když jsem nakládal poslední tašku. "Ani jediný škrábaneček."

Jako bych měl řídit já. Ve dvanácti letech. Ale to bylo Gabeovi jedno. I kdyby se mu na kapotu vydělal nějaký racek, našel by si způsob, jak to svést na mě.

Díval jsem se, jak se táhne zpátky k našemu činžáku, a rozčilil jsem se tak, že jsem udělal něco, co nedokážu vysvětlit. Když Gabe vešel do dveří, udělal jsem gesto, jaké jsem viděl u Grovera v autobusu, jakýsi pohyb rukou, který měl zažehnat zlo. Sevřel jsem ruku na srdci a pak ji napřáhl ke Gabeovi. Ochranné síto ve dveřích se za ním zabouchlo tak prudce, že ho praštilo do zadku a postrčilo ke schodišti tak rychle, jako by ho vystřelili z děla. Možná to byl jenom vítr nebo rozbité panty, ale už jsem se neobtěžoval to zjišťovat.

Nasedl jsem do auta a řekl mámě, ať šlápne na plyn.

Pronajatý srub ležel na jižním pobřeží, daleko na špičce Long Islandu. Byla to malá pastelová krabice s vybledlými závěsy, napůl pohřbená v dunách. V prostěradlech byl věčně písek a ve skříních pavouci a moře bylo většinou moc studené na to, aby se v něm dalo plavat.

Miloval jsem to tam.

Do Montauku jsme jezdili, už když jsem byl malý. A máma ještě déle. Nikdy to neřekla přímo, ale já věděl, proč je pro ni ta pláž důležitá. Na tom místě poznala mého tátu.

Jak jsme se blížili k Montauku, zdálo se, že máma mládne, roky starostí a práce jí mizely z tváře. Její oči nabíraly barvu moře.

Dojeli jsme tam za soumraku, otevřeli ve srubu všechna okna a absolvovali obvyklou očistnou proceduru. Prošli jsme se po pláži, krmili racky modrými kukuřičnými lupínky a cumlali modré tvrdé bonbony, modré karamely a ostatní vzorky zdarma, které máma přinesla z práce.

To modré jídlo bych měl asi vysvětlit.

Víš, Gabe jednou řekl mámě, že nic takového neexistuje. Pohádali se a zpočátku to vypadalo, že o nic nejde. Ale od té doby se máma mohla přetrhnout, aby jedla modré věci. Pekla modré narozeninové dorty. Mixovala borůvkové krémy. Kupovala modré kukuřičné tortillové chipsy a nosila z cukrárny modré sladkosti. Tohle - a to, že si raději nechala dívčí jméno Jacksonová, než by si dala říkat paní Uglianová - byl důkaz, že se nenechala Gabem úplně oblbnout. Měla v sobě něco vzpurného stejně jako já.

Když se setmělo, rozdělali jsme oheň a opekli si vuřty. Máma mi vyprávěla historky z doby, kdy byla malá, ještě než její rodiče umřeli při leteckém neštěstí. Povídala mi o knihách, které chce napsat, až bude mít dost peněz a bude moct odejít z cukrárny.

Nakonec jsem sebral odvahu zeptat se jí na to, na co jsem myslel od příjezdu do Montauku - na svého tátu. Mámě se zamlžily oči. Počítal jsem, že mi řekne to co vždycky, ale stejně mě pořád bavilo poslouchat.

"Byl laskavý, Percy," začala. "Vysoký, krásný a silný. Ale taky něžný. Ty černé vlasy máš po něm, víš, i ty zelené oči."

Máma vylovila z pytlíku sladkostí modrý bonbon. "Kéž by tě tak mohl vidět, Percy. Byl by na tebe moc pyšný."

Uvažoval jsem, jak může něco takového říct. Co je na mně úžasného? Dyslektik, hyperaktivní kluk se čtyřkami na vysvědčení, vyhozený ze školy pošesté za šest let.

"Kolik mi bylo?" zeptal jsem se. "Myslím… když odešel?"

Dívala se do ohně. "Byl se mnou jenom jedno léto, Percy. Zrovna tady na téhle pláži. V tomhle srubu."

"Ale… znal mě jako malého."

"To ne, miláčku. Věděl, že čekám dítě, ale nikdy tě neviděl. Musel odjet dřív, než ses narodil."

Pokoušel jsem se to srovnat s faktem, že jsem si jaksi pamatoval… něco o svém otci. Ten teplý jas. Úsměv.

Vždycky jsem si myslel, že mě jako dítě znal. Máma to nikdy neřekla přímo, ale stejně mi připadalo, že to tak musí být. A teď, když jsem slyšel, že mě nikdy neviděl…

Měl jsem na otce vztek. Možná to byla hloupost, ale nesnášel jsem ho za to, že se musel vypravit na moře, že neměl odvahu si mámu vzít. Opustil nás a my jsme skončili se Smraďochem Gabem.

"Pošleš mě zase pryč?" zeptal jsem se jí. "Do další internátní školy?"

"Já nevím, miláčku." Znělo to těžce. "Myslím… myslím, že budeme muset něco udělat."

"Protože mě nechceš mít u sebe?" Sotva jsem to vyslovil, už jsem toho litoval.

Mámě vstoupily slzy do očí. Vzala mě za ruku a pevně ji stiskla. "Ach, Percy, to ne. Já - já musím, zlato. Pro tvé dobro. Musím tě poslat pryč."

Její slova mi připomínala, co řekl pan Brunner - že pro mě bude nejlepší opustit Yancy.

"Protože nejsem normální," podotkl jsem.

"Ty to říkáš, jako by to bylo něco špatného, Percy. Ale neuvědomuješ si, jak jsi důležitý. Myslela jsem, že akademie Yancy bude dost daleko. Myslela jsem, že tam budeš konečně v bezpečí."

V bezpečí před čím?

Podívala se na mě. Přepadly mě vzpomínky - na všechny ty divné, děsivé věci, které se mi kdy staly. Na některé jsem se pokoušel zapomenout.

Ve třetí třídě mě na hřišti sledoval chlapík v černém kabátě. Když mu učitelky pohrozily policií, s bručením odešel. Nikdo mi nevěřil, že pod kloboukem se širokou krempou měl jenom jedno oko, přesně uprostřed čela.

A předtím - vážně dávná vzpomínka. Byl jsem v jeslích a učitelka mě náhodou dala spát na lehátko, kam se vplazil had. Máma se rozječela, když mě přišla vyzvednout. Našla mě, jak si hraju s bezvládným šupinatým provazem, který se mi baculatýma batolecíma ručkama nějak podařilo zaškrtit.

Na každé škole se mi přihodilo něco strašidelného nebo nebezpečného a já ji musel změnit.

Věděl jsem, že bych měl mámě říct o starých dámách u stánku s ovocem, o paní Doddsové v muzeu umění a taky o divné halucinaci, že jsem matikářku rozřízl mečem a ona se proměnila v prach. Ale nedokázal jsem jí to povědět. Měl jsem divný pocit, že by to náš výlet do Montauku ukončilo, a to jsem nechtěl.

"Snažila jsem se mít tě tak blízko sebe, jak to šlo," prohlásila máma. "Řekli mi, že je to chyba. Ale existuje jenom jedno další řešení, Percy - místo, kam tě chtěl poslat tvůj otec. A já prostě… já to prostě nedokážu udělat."

"Můj otec chtěl, abych šel na nějakou speciální školu?"

"Na školu ne," promluvila měkce. "Ale do letního tábora."

Zatočila se mi z toho hlava. Proč by otec - který se nezdržel ani na moje narození - říkal mámě o nějakém letním táboře? A pokud to je tak důležité, proč mi o tom ještě nikdy neřekla?

"Je mi to líto, Percy," poznamenala, když viděla, jak se tvářím. "Ale nemůžu o tom mluvit. Já - nemohla jsem tě tam poslat. Mohlo by to znamenat, že se s tebou nadobro rozloučím."

"Nadobro? Ale pokud je to jenom letní tábor…"

Obrátila se k ohni. Z jejího výrazu jsem poznal, že kdybych se vyptával dál, rozbrečela by se.

Tu noc jsem měl živý sen.

Na pláži byla bouřka a na kraji příboje se navzájem pokoušela zabít dvě krásná zvířata, bílý kůň a zlatý orel. Orel se vrhl dolů a obrovskými pařáty sekl koně do tlamy. Kůň se vzepjal a kopl orla do křídel. Jak bojovali, zem duněla a odkudsi z hloubek se chechtal obludný hlas navádějící nebohá zvířata, aby zápasila ještě nelítostněji.

Běžel jsem k nim. Věděl jsem, že jde o život a že je musím zarazit, ale běžel jsem pomalu. Bylo mi jasné, že to nestihnu. Pozoroval jsem, jak se orel snáší střemhlav dolů, zobák namířený na vyvalené oči koně, a zaječel jsem: Ne!

S leknutím jsem se probudil.

Venku byla doopravdy bouřka, taková, jaká láme stromy a strhává domy. Na pláži nebyl ani kůň, ani orel, jenom blesky, které dělaly falešné denní světlo, a šestimetrové vlny tloukly do písečných dun jako kanonáda.

S dalším zahřměním se probudila máma. Posadila se a s vytřeštěnýma očima řekla: "Hurikán."

Věděl jsem, že je to pitomost. Na Long Islandu takhle brzo v létě nikdy nebývají hurikány. Ale oceán na to zřejmě zapomněl. Přes burácení větru jsem uslyšel vzdálený křik, vzteklý, utrápený zvuk, při kterém se mi zježily všechny vlasy.

Pak se něco ozvalo mnohem blíž, znělo to, jako když někdo tluče holí do písku. Zoufalý hlas - někdo křičel a bušil na dveře našeho srubu.

Máma vyskočila v noční košili z postele a bleskurychle odemkla.

Ve dveřích stál Grover a za ním se valil déšť. Ale nebyl… nebyl to tak úplně Grover.

"Hledám tě celou noc," vydechl. "Jak sis to představoval?"

Matka se na mě zděšeně podívala - nebála se Grovera, ale toho, proč přišel.

"Percy," zakřičela přes hukot deště. "Co se stalo ve škole? Cos mi neřekl?"

Ztuhl jsem a zíral na Grovera. Nechtělo se mi věřit vlastním očím.

"O Zeu kai alloi theoi!" zařval. "Je mi to v patách! Tys jí to neřekl?"

Byl jsem tak mimo, že jsem vůbec nezaregistroval jeho zaklení ve starořečtině, ale rozuměl jsem mu dokonale. Byl jsem tak šokovaný, že jsem se ani nedivil, jak se sem Grover dostal sám uprostřed noci. Protože Grover na sobě neměl kalhoty - a tam, kde měly být nohy… kde měly být nohy…

Máma na mě přísně hleděla a prohlásila tónem, který jsem od ní ještě nikdy neslyšel: "Percy, okamžitě mi to řekni!"

Vykoktal jsem něco o starých dámách u ovocného stánku a o paní Doddsové. Máma na mě zírala a obličej měla v záři blesku mrtvolně bledý.

Popadla kabelku, hodila mi pláštěnku a nakázala: "Mazejte do auta. Oba. Běžte!"

Grover se rozběhl k autu - ale nedalo se říct, že běží. Klusal, třásl chlupatým pozadím a já najednou pochopil historku o svalové nemoci jeho nohou. Pochopil jsem, proč dokáže tak rychle běžet, ale při chůzi kulhá.

Protože tam, kde měl mít chodidla, žádná chodidla nebyla. Jenom kopyta.