kapitola 20 - Bojuju se svým pitomým příbuzným

Vyzvedl nás člun pobřežní hlídky, ale záchranáři měli moc práce, aby se nám nějak extra věnovali nebo se zajímali, jak se tři děti dostaly doprostřed zálivu. Museli zvládnout katastrofu. Vysílačky měly zavařené neustálými nouzovými hlášeními.

Vysadili nás na molu v Santa Monice s ručníky kolem ramen a lahvemi na vodu s nápisy JSEM JUNIORSKÁ POBŘEŽNÍ HLÍDKA! a hnali se zachraňovat další lidi.

Oblečení jsme měli promočené, dokonce i já. Když se objevil člun pobřežní hlídky, v duchu jsem se modlil, aby mě nevytáhli z vody dokonale suchého, což by jistě vzbudilo zvědavost. A tak jsem silou vůle nasákl vodou. Jasně, mé obvyklé nepromokavé kouzlo mě opustilo. Byl jsem navíc bez bot, protože jsem je dal Groverovi. Ať se pobřežní hlídka radši diví, proč je jeden z nás bosý, než aby se zajímala, proč má jeden z nás kopyta.

Když jsme se dostali na souš, klopýtali jsme po pláži a dívali se, jak město hoří na pozadí nádherného východu slunce. Připadalo mi, jako bych právě vstal z mrtvých - a taky to tak bylo. V batohu mě tížil Diův mistrovský blesk. Srdce jsem měl ještě těžší z toho, jak jsem viděl mámu.

"Nechce se mi tomu věřit," uvažovala nahlas Annabeth. "Urazili jsme celou tu cestu -"

"Byl to podraz," odfrkl jsem si. "Strategie hodná Athény."

"Bacha," varovala mě.

"Tys to pochopila, že jo?"

Sklopila oči a její vztek se rozplynul. "Jo. Pochopila."

"No, já teda ne!" stěžoval si Grover. "Vysvětlil by mi někdo -"

"Percy…" přerušila ho Annabeth. "Tvojí mámy je mi líto. Moc líto…"

Dělal jsem, že ji neslyším. Kdybych začal mluvit o mámě, rozbrečel bych se jako malý kluk.

"Proroctví se nemýlilo," řekl jsem. "'Vydáš se na západ, bohu se postavíš, který se obrátil.' Ale to nebyl Hádés. Hádés nechtěl válku mezi Velkou trojkou. Tu krádež spáchal někdo jiný. Někdo ukradl Diův mistrovský blesk a Hádovu přilbici a obvinil mě, protože jsem Poseidónův syn. Poseidónovi to budou dávat za vinu obě strany. Do dnešního soumraku tu bude trojstranná válka. A způsobím ji já."

Grover popleteně zavrtěl hlavou. "Ale kdo by byl tak vypočítavý? Kdo by tak moc chtěl válku?"

Zastavil jsem se na místě a podíval se po pláži. "Sakra, hned si vzpomenu."

Jasně, stál tam, čekal na nás ve svém černém koženém kabátě a slunečních brýlích, na rameni hliníkovou baseballovou pálku. Za ním burácela motorka a přední reflektor barvil písek doruda.

"Čau, kluku," pozdravil mě Arés a vypadal, že je potěšený, že mě vidí. "Měls natáhnout brka."

"Vy jste mě podvedl," procedil jsem skrz zuby. "To vy jste ukradl tu přilbici a mistrovský blesk."

Arés se zašklebil. "No, vlastně jsem to neukrad osobně. Že by si bohové mezi sebou kradli symboly moci - na to je pořádnej zákaz. Ale nejsi jedinej hrdina na světě, kterej umí dělat poskoka."

"Koho jste zneužil? Clarisse? Byla tam při zimním slunovratu."

Ta myšlenka ho zřejmě pobavila. "To je fuk. Jde o to, kluku, že brzdíš válečný úsilí. Podívej se, měls v podsvětí umřít. Starej Chaluháč by se pak naštval na Háda, že tě zabil. Mrtvolák měl mít Diův mistrovskej blesk, takže Zeus by se naštval na něho. A Hádés pořád hledá tohle…"

Vytáhl z kapsy kuklu - takovou, jakou nosí bankovní lupiči - a umístil ji na řídítka motorky. Kukla se okamžitě změnila v propracovanou bronzovou válečnou přilbici.

"Přilbice temnoty," zalapal po dechu Grover.

"Přesně tak," potvrdil Arés. "Kde jsem to přestal? Á, Hádés bude naštvanej na Dia i na Poseidóna, protože neví, kdo mu to vzal. A brzičko tu budeme mít rozjetou pořádnou trojstrannou pranici."

"Ale je to vaše rodina!" zaprotestovala Annabeth.

Arés pokrčil rameny. "Takový války jsou nejlepší. Vždycky jsou nejkrvavější. Odjakživa říkám: nic se nevyrovná koukání na to, jak se příbuzný mydlí mezi sebou."

"Vy jste mi ten batoh dal v Denveru," řekl jsem. "Mistrovský blesk tam byl celou dobu."

"Jo a ne," připustil Arés. "Pro tvůj smrtelnej mozeček je to asi těžký pochopit, ale batoh je pouzdro na mistrovskej blesk, jenom trochu proměněný. Blesk je s ním spojenej, něco jako ten meč, cos dostal, kluku. Vždycky se ti vrátí do kapsy, že jo?"

Netušil jsem, jak o tom Arés ví, ale předpokládal jsem, že bůh války má přehled o zbraních v popisu práce.

"Zkrátka," pokračoval Arés, "pohrál jsem si trošku s magií, takže blesk se vrací do pouzdra jenom tehdy, jakmile se dostaneš do podsvětí. Když se přiblížíš k Hádovi… Bingo, už ti to došlo. Kdybys po cestě umřel - žádná škoda. Zbraň by mi zůstala."

"Ale proč jste si ten mistrovský blesk prostě nenechal?" chtěl jsem vědět. "Proč jste ho poslal Hádovi?"

Arésovi zaškubalo v čelisti. Na chvíli to vypadalo, jako by poslouchal nějaký jiný hlas, hluboko v hlavě. "Proč jsem ne… jo… s takovou palebnou silou…"

Zůstal v tom vytržení vteřinu… dvě vteřiny…

Vyměnil jsem si nervózní pohled s Annabeth.

Arésova tvář se rozjasnila. "Nechtěl jsem mít trable. Lepší, když tě přistihli s kalhotama dole, jak máš ten blesk."

"Lžete mi," osočil jsem ho. "Poslat blesk do podsvětí nebyl váš nápad, že ne?"

"Jasně že byl!" Ze slunečních brýlí mu vyrazil kouř, jako by měly vzplanout.

"Vy jste tu krádež nenařídil," hádal jsem. "Někdo jiný poslal nějakého hrdinu, aby ukradl ty dvě věci. A vy jste ho dostal až pak, když vás Zeus poslal chytat zloděje. Ale nepředal jste ho Diovi. Něco vás přesvědčilo, abyste ho nechal jít. Schoval jste ty věci, dokud se neobjeví nějaký nový hrdina a nedoručí je tam, kam patří. Rozkazuje vám ta věc v jámě."

"Já jsem bůh války! Od nikoho rozkazy nepřijímám! Já nemám sny!"

Zaváhal jsem. "Kdo tady mluvil o snech?"

Arés byl vzteky bez sebe, ale pokoušel se to zakrýt domýšlivým šklebem.

"Vraťme se k tomu prvořadýmu úkolu, chlapče. Jsi naživu. Nemůžu tě nechat vzít ten blesk na Olymp. Ještě bys ty tupce přesvědčil. Takže tě budu muset zabít. Neber si to osobně."

Luskl prsty. Písek u jeho nohou vybuchl a vyrazil z něj divoký kanec, ještě větší a odpornější než ten, jehož hlava visela nade dveřmi srubu číslo sedm v Táboře polokrevných. Zvíře hrabalo kopyty v písku, zíralo na mě slídivými očky, sklonilo tesáky, ostré jako břitva, a čekalo na rozkaz zabít.

Ustoupil jsem do příboje. "Bojujte se mnou sám, Arési."

Rozesmál se, ale slyšel jsem v tom něco jako… rozpačitost. "Ty máš jenom jedno nadání, kluku, utíkat. Utekls před Chimérou. Utekls z podsvětí. Ty nemáš to, co si boj žádá."

"Máte strach?"

"Leda tak ve tvejch puberťáckejch snech." Ale sluneční brýle se mu začínaly tavit žárem očí. "Nezaplítám se do ničeho osobně. Sorry, kluku. Nejsi v mojí lize."

Annabeth vykřikla: "Percy, uteč!"

Obří kanec vyrazil.

Ale já už skončil s utíkáním před nestvůrami. Nebo před Hádem, Arésem a kýmkoli.

Jak se na mě kanec valil, otevřel jsem pero a ustoupil. V rukách se mi objevil Anaklusmos. Ťal jsem nahoru. K nohám mi padl odseknutý pravý kančí kel a zmatené zvíře se hnalo do moře.

Zavolal jsem: "Vlna!"

Okamžitě se zničehonic zvedla voda a spolkla kance, obalila ho jako deka. Zvíře jen kviklo hrůzou. A pak bylo pryč, pohltilo ho moře.

Obrátil jsem se zpátky k Arésovi. "Teď se mnou budete bojovat?" zeptal jsem se. "Nebo se schováte za dalšího ochočeného čuníka?"

Arésovi zbrunátněla tvář vztekem. "Dej si pozor, kluku. Moh bych tě proměnit ve -"

"Švába," doplnil jsem ho. "Nebo v tasemnici. Jo, to věřím. To by vám zachránilo ten váš božský zadek před výpraskem, co?"

Vršek brýlí mu olizovaly plameny. "Člověče, ty si vážně koleduješ, abych z tebe udělal fašírku."

"Pokud prohraju, proměňte si mě, v co chcete. Vezměte si blesk. Jestli vyhraju, přilbice i blesk jsou moje a vy budete muset zmizet."

Arés se ušklíbl.

S rozmachem si sundal baseballovou pálku z ramene. "Jak chceš tu nakládačku: klasicky, nebo moderně?"

Ukázal jsem mu svůj meč.

"Bezva, chlapečku," zaburácel. "Takže klasicky." Baseballová pálka se proměnila ve veliký obouruční meč. Rukojeť tvořila veliká stříbrná lebka s rubínem v ústech.

"Percy," přemlouvala mě Annabeth. "Nedělej to. Je to bůh."

"Je to zbabělec," odsekl jsem jí.

Polkla. "Vezmi si aspoň tohle. Pro štěstí."

Sundala si šňůrku se svými pěti korálky za pět let v táboře a s prstenem od otce a přivázala mi ji na krk.

"Usmíření," řekla. "Athéna a Poseidón spolu."

Ve tváři jsem cítil trochu horko, ale podařilo se mi vyloudit úsměv. "Díky."

"A vezmi si i tohle," přidal se Grover. Podal mi pomačkanou plechovku, kterou si nejspíš šetřil v kapse tisíc mil. "Satyrové stojí za tebou."

"Grovere… já nevím, co mám říct."

Poplácal mě po rameni. Nacpal jsem si plechovku do zadní kapsy.

"Už jste s tím loučením hotový?" Arés ke mně popošel, černý kožený kabát za ním vlál a meč se ve vycházejícím slunci leskl jako oheň. "Já bojuju už celou věčnost, kluku. Moje síla je neomezená a nemůžu umřít. Co máš ty?"

Menší sebevědomí, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic. Držel jsem se v příboji a zacouval do vody až po kotníky. Vzpomínal jsem, co řekla Annabeth v restauraci v Denveru, bylo to tak dávno: Arés má sílu. Ale to je všechno. Dokonce i síla se musí někdy sklonit před moudrostí.

Sekl dolů směrem k mé hlavě, ale já už tam nebyl.

Mé tělo myslelo za mě. Voda jako by mě vytlačila do vzduchu a já se vymrštil přes Arése a po cestě dolů jsem sekl mečem. Ale Arés byl stejně rychlý. Otočil se a odvrátil jílcem meče úder, který ho měl zasáhnout přímo do páteře.

Zašklebil se. "To nebylo špatný, vůbec ne."

Znovu sekl a já musel vyskočit na suchou zem. Pokusil jsem se uhnout, abych se dostal zpátky do vody, ale Arés zřejmě věděl, co mám v plánu. Vyzrál na mě, útočil tak tvrdě, že jsem musel soustředit veškerou pozornost, aby mě nerozkrájel na kousky. Pořád jsem couval od příboje. Nedokázal jsem přijít na žádný průlom k útoku. Arésův meč měl o několik stop delší dosah než Anaklusmos.

Přibliž se, poradil mi Luke jednou při našich lekcích šermování. Když máš kratší čepel, přibliž se.

S dalším seknutím jsem se dostal na dosah, ale Arés na to čekal. Vyrazil mi meč z rukou a nakopl mě do prsou. Letěl jsem vzduchem - šest, možná devět metrů. Byl bych si zlomil vaz, kdybych nedopadl do měkkého písku duny.

"Percy!" vykřikla Annabeth. "Poldové!"

Viděl jsem dvakrát. Měl jsem pocit, jako by mě do hrudi právě zasáhlo beranidlo, ale podařilo se mi vyškrábat se na nohy.

Nemohl jsem spustit zrak z Arése ve strachu, že mě rozetne na půlky, ale koutkem oka jsem viděl na pobřežním bulváru záblesky červených světel. Bouchala dvířka aut.

"Tamhle!" vykřikl někdo. "Vidíte?"

Nevrlý hlas policajta: "Vypadá jako ten kluk v televizi… co to sakra…"

"Ten chlap je ozbrojený," ozval se další policajt. "Zavolej posily."

Arésova čepel sekla do písku a já se odvalil na bok.

Rozběhl jsem se pro svůj meč, sebral ho a ohnal se Arésovi po tváři, ale docílil jsem jen toho, že se ostří zase odklonilo.

Jako by Arés předvídal, co hodlám udělat.

Ustoupil jsem k příboji a přinutil ho jít za mnou.

"Přiznej to, kluku," dožadoval se Arés. "Nemáš naději. Jenom si s tebou hraju."

Smysly mi jely na plné obrátky. Teď jsem chápal, co Annabeth říkala o tom, že hyperaktivita s poruchou pozornosti udrží člověka naživu v boji. Byl jsem naprosto bdělý, zaznamenával jsem každý drobný detail.

Viděl jsem, kde se Arésovo tělo napíná. Odhadl jsem, kudy zaútočí. Zároveň jsem si uvědomoval Annabeth a Grovera sotva deset metrů vlevo. Viděl jsem, jak s kvílející sirénou přijelo druhé policejní auto. Začínali se scházet diváci, lidé, kteří kvůli zemětřesení bloudili po ulicích. Měl jsem pocit, že jsem v davu zahlédl pár postav, které se pohybovaly zvláštním klusavým krokem maskovaných satyrů. Byly tam i mihotající se obrysy duchů, jako by mrtví od Háda povstali a šli se podívat na ten boj. Slyšel jsem plácání kožnatých křídel, kroužících někde nahoře.

Další sirény.

Ustoupil jsem dál do vody, ale Arés byl rychlý. Hrot jeho čepele mi rozerval rukáv a poškrábal předloktí.

Ozval se hlas z policejního megafonu: "Odhoďte pušky! Položte je na zem. Okamžitě!"

Pušky?

Podíval jsem se na Arésovu zbraň a zdálo se mi, že se mihotá: chvíli vypadala jako brokovnice a chvílemi jako obouruční meč. Nevěděl jsem, co lidé vidí v mých rukách, ale věděl jsem jistě, že se jim to nebude líbit.

Arés se obrátil a zabodl pohled do obecenstva, což mi dalo možnost na chvíli si vydechnout. Teď už tam stálo pět policejních aut. Za nimi se krčila řada poldů a mířila na nás pistolemi.

"Tohle je soukromá věc!" zařval Arés. "Zmizte!"

Máchl rukou a přes hlídková auta se převalila stěna rudého ohně. Policajti se taktak stačili schovat, než jim auta vybuchla. Dav za nimi se s ječením rozutíkal.

Arés zaburácel smíchem. "Tak, malej hrdino. Dáme tě na rožeň."

Máchl mečem. Odklonil jsem jeho čepel. Dostal jsem se natolik blízko, že jsem mohl zaútočit. Pokusil jsem se ho ošidit fintou, ale srazil můj úder stranou. Vlny mi teď narážely do zad. Arés byl ve vodě až po stehna, brodil se za mnou.

Cítil jsem rytmus moře, vlny rostly, jak se valil příboj, a já najednou dostal nápad. Malé vlny, pomyslel jsem si. A voda za mnou ustoupila. Zadržoval jsem příliv silou vůle, ale napětí rostlo jako bublinky pod zátkou.

Arés postupoval vpřed a sebejistě se usmíval. Svěsil jsem čepel, jako bych byl moc vyčerpaný, abych pokračoval. Počkej si, doporučil jsem moři. Tlak mě teď málem odlepoval ode dna. Arés zvedl meč. Uvolnil jsem příboj a vyskočil, vrhl se na vlně přímo přes Arése.

Dvoumetrová stěna vody ho praštila naplno do obličeje, nadával a prskal s pusou plnou chaluh. Přistál jsem za ním, až to mohutně cáklo, a namířil jsem mu na hlavu, jak jsem to udělal předtím. Obrátil se včas, aby stačil zvednout meč, ale tentokrát byl zmatený, ten trik nečekal. Změnil jsem směr, odskočil stranou a bodl Anaklusmem přímo dolů do vody. Probodl jsem špičkou meče bohovu patu.

Oproti řevu, který následoval, působilo Hádovo zemětřesení jako maličkost. Samo moře odstoupilo od Arése pryč; voda nechala kolem vlhký kruh písku, široký asi patnáct metrů.

Z rány v botě boha války proudil ichor, zlatá krev bohů. Výraz v jeho tváři byl víc než nenávistný. Byla to bolest, šok, naprostá nevíra, že byl zraněn.

Kulhal ke mně a mumlal prastaré řecké kletby.

Něco ho zastavilo.

Jako by najednou mrak zakryl slunce, ale bylo to horší. Světlo vybledlo. Zvuky a barvy zmizely. Po pláži proplulo něco chladného a tíživého, zpomalilo to čas, snížilo teplotu k bodu mrazu a vzbudilo ve mně pocit, že život je beznadějný a boj je k ničemu.

Temnota se zvedla.

Arés stál jako omráčený.

Za námi hořela policejní auta. Dav diváků se rozutekl. Annabeth a Grover stáli v šoku na pláži a pozorovali, jak voda zase proudí kolem Arésových nohou a jeho zářivě zlatý ichor se rozplývá ve vlnách.

Arés sklonil meč.

"Udělal sis pěknýho nepřítele, bůžku," zaburácel. "Zpečetil sis osud. Pokaždý, když zvedneš čepel v boji, pokaždý, když zadoufáš v úspěch, ucejtíš moje prokletí. Dávej si pozor, Persee Jacksone. Dávej si pořádnýho bacha."

Jeho tělo začínalo zářit.

"Percy!" vykřikla Annabeth. "Nedívej se na to!"

Odvrátil jsem se, když bůh Arés odhalil svou pravou nesmrtelnou podobu. Nějak jsem věděl, že kdybych se na všechno díval, rozpadl bych se úplně na popel.

Světlo pohaslo.

Ohlédl jsem se. Arés byl pryč. Příboj se odvalil a objevila se v něm Hádova bronzová přilbice temnoty. Sebral jsem ji a vydal se ke kamarádům.

Ale než jsem tam došel, uslyšel jsem plácání kožnatých křídel. Z nebe se snesly tři zle se tvářící báby v krajkových kloboucích a s planoucími biči a přistály přede mnou.

Prostřední Lítice, ta, která bývala paní Doddsovou, předstoupila přede mě. Cenila tesáky, ale pro jednou nevypadala výhružně. Tvářila se spíš zklamaně, jako kdyby si mě ráda dala k večeři, ale bála se, že se jí ze mě udělá zle.

"Viděly jsme to celé," zasyčela. "Takže… tos vážně nebyl ty?"

Hodil jsem jí přilbici a ona ji překvapeně chytila.

"Vraťte to vládci Hádovi," nakázal jsem nestvůrám. "A řekněte mu pravdu. Vyřiďte mu, aby odvolal válku."

Zaváhala a pak si přejela rozeklaným jazykem přes zelené kožnaté rty. "Žij spravedlivě, Percy Jacksone. Staň se pravým hrdinou. Protože pokud to nesplníš, pokud se mi ještě někdy dostaneš do spárů…"

Zahihňala se, vychutnávala si tu představu. Pak se zvedla se svými sestrami na netopýřích křídlech, vznesla se na zakouřenou oblohu a zmizela.

Připojil jsem se ke Groverovi a k Annabeth, kteří, na mě ohromeně zírali.

"Percy…" zašeptal Grover se zatajeným dechem. "To bylo tak neuvěřitelně…"

"Děsivé," doplnila Annabeth.

"Parádní!" opravil ji Grover.

Necítil jsem se děsivě. A rozhodně jsem se necítil parádně. Byl jsem k smrti unavený, rozbolavělý a úplně vyčerpaný.

"Cítili jste, lidi, to… ať to bylo, co chtělo?" zeptal jsem se.

Oba stísněně přikývli.

"To musely být ty Lítice nahoře," myslel si Grover.

Ale já jsem o tom nebyl přesvědčený. Něco Arésovi zabránilo mě zabít a to, co to mohlo udělat, bylo mnohem silnější než Lítice.

Podíval jsem se na Annabeth a oba jsme cítili, že si rozumíme. Teď už jsem věděl, co bylo v té jámě a co promlouvalo ze vstupu do Tartaru.

Vzal jsem si od Grovera zpátky batoh a podíval se dovnitř. Mistrovský blesk tam pořád byl. Taková malá věc, která málem způsobila třetí světovou.

"Musíme se dostat zpátky do New Yorku," prohlásil jsem. "Do večera."

"To nejde," hlesla Annabeth, "pokud bychom -"

"Neletěli," souhlasil jsem.

Zírala na mě. "Myslíš jako letět letadlem, před kterým tě varovali, aby tě Zeus nesrazil z oblohy, a navíc vézt zbraň ničivější než jaderná bomba?"

"Jo," broukl jsem. "Přesně tak. Pojďme."